Reakce na článek Marka Orko Váchy, ve kterém přemýšlí, zda je dobrý nápad odstranit mozaiky, které vytvořil Marko Rupnik, obviněný ze zneužívání řeholnic.
Vážený pane Vácho,
dneska ráno jsem četla Váš článek[1], který přidával další hlas v debatě k vhodnosti odstranění mozaiek vytvořených Marko Rupnikem.
Na samotný článek reagoval svým komentářem třeba Petr Hruška[2], takže nechci opakovat, co už bylo řečeno jinde. Snad bych jen přidala, že debatu nevidím jenom k ne/odstranění mozaiek, že Rupnikova tvorba je přítomna i na mnoha jiných, zejména tiskových, materiálech. Minulý týden jsem v jednom kostele v Polsku viděla letáky s logem k roku milosrdenství. Chceme Boží milosrdenství přinášet s obrázkem, který vytvořil člověk, který zneužíval řeholnice? A přitom dát je z poličky pryč není tak náročné jako odstranit mozaiky – a není k tomu ani potřeba dlouhá veřejná debata, myslím.
Právě podobné malé kroky mohou pomáhat lidem, kteří byli zneužiti v církvi a teď je pro ně náročné přijít do kostela. Ještě víc by jim tedy pomohlo, kdybychom jako církev uměli jednotlivé případy jasně a srozumitelně řešit, ale nemůžu chtít příliš, že?
Píšete, že někteří jiní lidé nebyli zrovna vzorní katolíci, ale že jejich díla mají hodnotu, dodnes o nich meditujeme a zůstáváme před nimi stát s úžasem. Rozdíl oproti Vámi zmiňovaným autorům je ale v tom, že Rupnik je kněz a byl jezuita. V jeho případě nejde o osobní selhání, ale o profesní zodpovědnost, překračování profesních hranic a zneužití své pozice. Tváří v tvář tomuto selhání, kromě otázek po selhávání všech lidí, vystupují i další otázky. Měli by profesionálové – duchovní rozumět traumatu? Liší se nějak jejich zodpovědnost oproti zodpovědnosti laiků? Pochybil Eduard Pernkopf jako člověk, nebo jeho jednání pohoršuje o to více, protože byl lékař a jednal proti Hippokratově přísaze? Jsou kněžské závazky s Hippokratovou přísahou srovnatelné?
V knize rozhovorů s Renatou Kalenskou mluvíte o tom, že jsou to ženy, kdo má zodpovědnost ukončit vztah s knězem. Popisujete tam kněze jako slabé, a to jistě jsou, ale nemohu přeci lidskou slabostí omlouvat profesní selhání. Na lékaře, psychoterapeuty, soudce a jiné profese je kladen v jejich oboru vyšší nárok na chování a profesní způsobilost. Lidsky se dá pochopit mnohé, ale pořád to nesnímá odpovědnost za profesní chování a dodržování profesních hranic. Není tak kladení důrazu na všeobecnou lidskou slabost a hříšnost spíše výmluvou z profesní odpovědnosti?
Zejména ale potřebuji reagovat na Vaše slova „Chápu pohoršení žen, které žádají stažení děl…“ Vlastně vůbec nerozumím, jak jste to myslel.
Myslíte tím skupinu žen, která byla Rupnikem zneužita? Zneužívání označujete za pohoršení, které chápete?
Nebo myslíte obecně ženy v církvi? A není zneužívání, kterého se Rupnik dopouštěl, pohoršením pro všechny, tedy i pro muže?
Víte, může se to zdát jako slovíčkaření a věřím, že jste při psaní nepromýšlel každé jednotlivé slovo. Jenže dokud budeme problematiku zneužívání označovat za pohoršení pouze pro ženy, jsem přesvědčená, že zhruba polovina lidí v církvi nepochopí, jak moc zraňující zneužití je.
Ve veřejné debatě k případnému odstranění mozaiek jsem ostatně zatím hlas žen nezaslechla. Vyjádřil jste se Vy, v pořadu Vertikála Českého rozhlasu byl Vít Vlnas a Jiří Kylar, za církev mluvil biskup Micas z Lurd. Kde vidíte pohoršené ženy? Dal jste jim hlas, mluvil jste s některými?
V jedné své knize píšete, že to nejhorší, co se může dospívající ženě stát je, když je krásná a chytrá (a ví o tom). Myslím, že ještě horší je, když ženu v církvi někdo označí za pohoršenou (a dá jí to najevo). Pak se dočká maximálně falešného soucitu, smíšeného s lehkou nadřazeností a apelem na hříšnost každého člověka, „kdo jsem já, abych soudil“?
Až se ze zneužívání stane pohoršení pro všechny lidi, až ženy i muži pochopí, jak moc zneužití oběti zraňuje, pak možná dokážeme být dost citliví, abychom dovedli v debatě o mozaikách rozeznat, jaká cesta je správná.
Anna Ptáčková, Někdo Ti uvěří
