Výsledky jsou šokující, ale už ne překvapivé. Georg Bier, odborník na kanonické právo z Freiburgu, v rozhovoru pro katholisch.de vysvětluje, jak se dívá na mnichovskou zprávu a hodnotí tolik diskutované prohlášení Benedikta XVI.
Matthias Altmann | Bonn/Freiburg - 27.01.2022
Uplynul týden od zveřejnění znaleckého posudku advokátní kanceláře Westpfahl Spilker Wastl (WSW) k řešení sexuálního zneužívání v arcidiecézi Mnichov-Freising. Obviňuje z pochybení všechny arcibiskupy z období vyšetřování od roku 1945 do roku 2019, včetně kardinálů Josepha Ratzingera, Friedricha Wettera a Reinharda Marxe. Veřejná kritika církve je kvůli odhalením vysoká. Georg Bier, odborník na kanonické právo z Freiburgu, se v rozhovoru pro katholisch.de věnuje celé zprávě, prohlášení Benedikta XVI. a možným přímým i nepřímým důsledkům.
Na prezentaci minulý týden hovořili právníci advokátní kanceláře WSW o "hrozném výsledku". Jak byste Vy nazval to, co přinesla mnichovská zpráva?
Bier: Celá věc je samozřejmě nepříjemná. Tvrdit, že by to bylo překvapení, by však již nebylo věrohodné. V mnichovské zprávě je několik velmi zvláštních slovních obratů, které jsme ještě neslyšeli. V podstatě však potvrzuje to, co je již známo ze zveřejněné kolínské zprávy nebo studie MHG.
Mluvíte o " zvláštních slovních obratech" v mnichovské zprávě . Jaké to například jsou?
Bier: Kardinál Wetter říká, že až do roku 2010 se nevědělo, že sexuální zneužívání je tak zlé. Musím říci, že první směrnice formulovala biskupská konference v Německu poprvé v roce 2002. A ty byly výsledkem toho, co bylo dříve známo například z USA nebo z Irska. Když kardinál Wetter říká, že se vědělo, co se skutečně děje, až od roku 2010, připadá mi to velmi zvláštní. Také to, co říká kardinál Marx: Tyto věci přenechal jiným, protože jeho prioritou bylo kázání. Tyto procesy mají přímý dopad na kázání.
Odborníci hovoří o systémovém selhání. Přinesou úpravy nebo zpřísnění pokynů ještě něco, co by v budoucnu zabránilo zakrývání?
Bier: Ovšemže je systémovým selháním, že biskupové nebyli připraveni udělat to, co bylo třeba. To je vidět zejména na událostech kolem případu H. Stále převažuje esprit de corps, který má zájem pouze na ochraně církve před špatnou pověstí. Ale zpřísnění pokynů - jaký to má smysl? Pokynyjsou jasné a jednoznačné. Nepotřebujeme přísnější směrnice, ale biskupy, kteří konečně vezmou vážně to, co se od nich vyžaduje, včetně dohledu, kontroly, prevence a opatření, a budou podle toho jednat.
Přejděme k samotné zprávě. Co si myslíte o způsobu, jakým byla zpracována?
Bier: Myslím, že to byla práce velmi důkladná a solidní. Znalci vynaložili veškeré úsilí, aby celou věc prezentovali transparentně. Zdržují se pouhého hodnocení a uvádějí podrobné odůvodnění. Ve zvláštním spisu k případu H. je také poznámka, že posouzení je ponecháno na čtenářích. Z tohoto důvodu se zpráva vyznačuje nezbytnou zdrženlivostí, aniž by se vzdávala jasných a jednoznačných hodnocení. Celkově mi to přijde velmi přesvědčivé.
Zveřejněné kolínské odborné stanovisko mělo poněkud odlišný přístup. Jaké je vaše shrnutí, když je porovnáte?
Bier: Po přečtení kolínské zprávy jsem nabyl dojmu, že kanonické hodnocení situace je někdy nedostatečné. Když se například píše, že biskupové nemohli vědět to a to, nebo když znalecký posudek svádí chyby i na to, že trestní právo je nepřehledné, připadá mi to zvláštní. Právě proto jsou v biskupské kurii odborníci na kanonické právo, jejichž úkolem je porozumět zákonům a aplikovat je. Myslím si, že odkazovat na složitost věci je podivné hodnocení. V Mnichovské zprávě jsem zatím nečetl žádné pasáže, které by na mě takto působiůy.
Podíváme-li se na obsah: Mnohé pozorovatele dráždí zejména 82 stránkové prohlášení Benedikta XVI. Co vás při čtení napadlo?
Bier: Připouští se to, co již nelze zpochybnit. A ve všech ostatních bodech emeritní papež - nebo ten, kdo toto prohlášení napsal - ustupuje do pozice, která říká: To nebylo poznat, my jsme to tak nevnímali, přísně vzato nešlo o žádné sexuální zneužívání. To mě velmi dráždí.
Vysvětlení, že exhibicionismus nebyl podle tehdy platného kanonického práva trestný, vyvolalo značný rozruch, protože trestný čin se vztahoval pouze na jednání "s" osobou, nikoli "před" osobou. Je to oprávněný výklad?
Bier: To je pozice, do které je možné ustoupit. Je to však velmi problematický, ne-li zvrácený pohled. To vše je však obsaženo v terminologii církevního trestního práva, která je dodnes mlhavá a dosud nemluví o "trestných činech proti sexuálnímu sebeurčení". Církevní trestní právo - i v nové verzi z prosince 2021 - stále hovoří o "přestupcích proti šestému přikázání". Je to takový "kontejnerový termín", který se zaměřuje zejména na porušení slibu celibátu - a ne na to, co tento čin způsobí oběti. Přesto jsem přesvědčen, že již v roce 1980 bylo možné přijít s myšlenkou, že to, co je zde popsáno, je trestným činem proti sexuálnímu sebeurčení.
V letech mezi II. vatikánským koncilem a vstupem nového kanonického práva v platnost v roce 1983 bylo uplatňování trestního práva z církevního zákoníku z roku 1917 "vyloženě absurdní možností", uvádí se v Benediktově prohlášení. Kanonické právo z roku 1917 "bylo obecně považováno za již neplatné". Je to pravda?
Bier: Podle mě má tento názor má snad jens emeritní papež. Z kanonického hlediska je to jednoznačně špatně. Je pravda, že v některých oblastech došlo ke snaze zohlednit pokyny koncilu při výkladu kanonického práva, zejména v oblasti manželského práva. Ale to, že zákon již neplatí, je nesmysl.
Předmětem výpovědi je také instrukce Svatého oficia "Crimen Sollicitationis" z roku 1962, která stanovila, jak postupovat v případech přestupků proti mravnosti - která však byla tajná. Benedikt XVI. se odvolává na neuplatňování pravidel stanovených pro řešení případů zneužívání v důsledku "neúmyslné nevědomosti". Kdo o tomto pokynu věděl? A je pravděpodobné, že by je arcibiskup jedné z nejdůležitějších diecézí vůbec neznal?
Bier: Instrukce byla určena místním biskupům. Uvádí se v ní, že má být pečlivě uložena v tajném archivu kurie. Benedikt se odvolává na to, že nebyla řádně vyhlášen - což je pravda. To však neznamená, že nebyla na světě. Biskup, který se ujímá úřadu, má samozřejmě povinnost nahlédnout do tajného archivu, aby zjistil, co se v něm nachází a co může mít význam pro výkon jeho úřadu. To se zřejmě nestalo. Problém je však v tom, že v tomto ohledu lze s Benediktem souhlasit: Je známkou nedostatečné právní kultury, když právní společenství přijímá zákony, s nimiž jsou uživatelé práva seznámeni pouze v omezené míře a ostatní lidé, kterých se to týká, vůbec ne.
Jak moc si myslíte, že to všechno pošramotí obraz Benedikta XVI.?
Bier: Někteří říkají, že si ani nedokážou představit, že by to všechno bylo tak špatné, jak se teď říká. Někteří kolegové již řekli, že si ničí vzpomínku na sebe a důvěryhodnost. Mělo by být jasné, že to poškozuje pověst katolické církve jako celku a také Benediktovu pověst.
Zpráva rovněž usvědčuje kardinála Marxe. Jaká by měla být jeho adekvátní reakce na znalecký posudek? Nabídnout papeži rezignaci? Oznámil, že by o tom mohl znovu uvažovat.
Bier: Svým způsobem by to bylo rozhodně přesvědčivé. Již jednou řekl, že nemůže nadále vykonávat funkci biskupa s břemenem spoluodpovědnosti na svých bedrech, a nabídl rezignaci. Z mého pohledu je skutečný problém na straně papeže: František vždy říká, že církev musí zneužívání co nejpřísněji stíhat (https://www.katholisch.de/aktuelles/themenseiten/missbrauch) a jeho zakrývání, ale v jednotlivých případech je ochoten říci: "Nebylo to tak zlé, pokračujte." A to se mi nelíbí. Při vší úctě ke Svatému otci si myslím, že je to nevhodný a nerozumný přístup. Kdo řekne, že se dopustil chyb, a považuje je za tak závažné, že nemůže pokračovat v biskupském úřadě, nemusí být potupně vyhnán. Přesto lze říci: nyní je třeba začít znovu. To lze udělat se ctí. Ale pokud jde o otázku, zda se někdo ještě cítí na tento úřad, myslím, že je problematické nechat rozhodnutí na papeži. Pokud biskup řekne, že to již není možné, protože cítí, že mu věřící již nedůvěřují, neměl by pokračovat - bez ohledu na to, jak to posoudí papež. Církevní právo to nepředvídá. Dosáhli jsme však bodu, který již nelze regulovat církevním právem. Nemyslím si, že spoléhání se pouze na poslušnost je v takové otázce dostatečným základem pro setrvání ve funkci.
Mnozí pozorovatelé nyní opět navrhují, aby do řešení případů zneužívání v církvi zasáhl stát. Do jaké míry by to stálo za zvážení?
Bier: Určitě by bylo dobré navrhnout, aby se tím stát znovu blíže zabýval a například zřídil komise, které by se tím zabývaly.
Protože to církev sama nezvládne?
Bier: Pokud by to představení mysleli dostatečně vážně, mají možnosti a kompetence se tímto problémem samostatně zabývat - samozřejmě pouze pro církevní oblast, vše ostatní je třeba přenechat světskému trestnímu právu. Když se však podívám na to, co se dělo za posledních 20 let, mám dost důvodů pochybovat o tom, zda jsou odpovědné autority skutečně schopny se s tím vyrovnat, nebo zda jsou natolik zakořeněné v církevním systému, že nejsou schopny sexualizované násilí odpovídajícím způsobem řešit.
Tato odhalení se postarala o to, že církev v Německu je v současné době do značné míry na dně. Co bude dál?
Bier: Církev je velmi těžce zasažena. Nejnovější události přicházejí v době, kdy se církev potýká i s jinými problémy. V podobě, v jaké ji známe dnes, nebo částečně ještě z posledních 40 let, bude mít církev problém přežít - alespoň v této zemi. Musela by se znovu dát do pořádku.
A jak by mohl vypadat smysluplný nový začátek?
Bier: Církev by měla důvěřovat věřícím, jejich charismatu, tomu, co mohou přinést. Kdyby se tak stalo, vzdálili bychom se od hierarchického systému, v němž dominují výhradně duchovní. Ale když už to říkám, jako kanonista samozřejmě vím, že právě tuto církevní strukturu nepovažuje magisterium za pouhý náhodný vývoj, ale za Bohem ustanovenou. Očekávat odtud nový začátek je proto utopické.
foto: www.kna.de
