„Souhlasím s tebou, že máme co do činění s katastrofou: smutným
příběhem sexuálního zneužívání a se způsobem, jakým se s ním církev
donedávna vyrovnávala. … Musíme převzít odpovědnost za dějiny jako
jednotlivci i jako společenství. Tváří v tvář tomuto zločinu nemůžeme zůstat
lhostejní.“
Drahý bratře,
především ti děkuji za tvou odvahu. Je to křesťanská odvaha, která se nebojí kříže a nebojí se pokořit tváří v tvář strašné realitě hříchu. Tak to udělal Pán (Fil 2,5-8). Je to milost, kterou ti Pán dal, a vidím, že ji chceš přijmout a uchovat, aby přinesla ovoce. Děkuji.
Říkáš mi, že procházíš krizí, a to nejen ty, ale i církev v Německu. Celá církev je v krizi kvůli zneužívání, ba co víc, nemůže učinit krok vpřed, aniž by tuto krizi přijala. Nepomáhá pštrosí politika, ani sociologismy či psychologismy. Krizi je třeba uchopit z pohledu naší velikonoční víry. Přijmout krizi jako jednotlivec i jako společenství, to je jediná plodná cesta, protože z krize nevycházíme sami, ale ve společenství, a navíc musíme počítat s tím, že z krize vycházíme buď lepší, nebo horší, ale nikdy ne stejní."[1].
Říkáš mi, že jsi od loňského roku přemýšlel: vydal ses hledat Boží vůli a rozhodl ses ji přijmout, ať už bude jakákoli.
Souhlasím s tebou, že máme co do činění s katastrofou: smutným příběhem sexuálního zneužívání a se způsobem, jakým se s ním církev donedávna vyrovnávala. Uvědomit si pokrytectví toho, jak žijeme víru, je milost a první krok, který musíme udělat. Musíme převzít odpovědnost za dějiny jako jednotlivci i jako společenství. Tváří v tvář tomuto zločinu nemůžeme zůstat lhostejní. Přijmout odpovědnost znamená čelit krizi.
Ne každý chce tuto skutečnost přijmout, ale je to jediná cesta. Protože dávat si "předsevzetí", že změníme svůj život, aniž bychom "sami šli s kůží na trh", nikam nevede. Osobní, společenská a historická realita je konkrétní. Nestačí ji přijmout pouze pomocí idejí, protože o idejích lze diskutovat (a je dobře, že se tak děje), ale skutečnost je třeba vždy přijmout a rozlišovat. Je pravda, že historické události je třeba hodnotit hermeneutikou doby, v níž se odehrály. To nás však nezbavuje úkolu převzít odpovědnost a přijmout tyto události jako dějiny "hříchu, který nás tíží". Proto se domnívám, že každý biskup církve ji musí přijmout a položit si otázku: Co mám tváří v tvář této katastrofě dělat?
"Mea culpa" tváří v tvář tolika chybám v minulosti jsme vyslovili již vícekrát, v mnoha situacích, i když jsme se dané historické etapy osobně neúčastnili. A právě takové chování se od nás vyžaduje také dnes. Žádá se od nás reforma, která v tomto případě nespočívá ve slovech, ale v chování, které má odvahu čelit této krizi a přijmout realitu, ať už vede kamkoliv. A každá reforma začíná u sebe. Reformu v církvi přinesli muži a ženy, kteří se nebáli čelit krizi a nechali se Pánem reformovat. To je jediná cesta, jinak bychom byli jen "ideology reforem", aniž bychom nasazovali svůj vlastní život.
Pán se nikdy nezabýval "reformací" (mohu-li to tak říci), ani projekty farizeů, saduceů, zélótů nebo esejců. Ale přinesl ji svým životem, svým příběhem, svým tělem, na kříži. A tuto cestu přijímáš i ty, drahý bratře, když nabízíš rezignaci na svůj úřad.
Správně ve svém dopise říkáš, že pohřbívání minulosti nikam nevede. Mlčení, opomenutí, přílišná důležitost, která se přikládá prestiži institucí - to vše vede jen k osobnímu a historickému selhání; vede nás to k tomu, že žijeme, jak se říká, s tíhou "kostlivců ve skříni".
Je důležité "provětrat" realitu zneužívání a způsob, jakým se s ní církev vypořádala, a nechat Ducha, aby nás vedl na poušť opuštěnosti, ke kříži a ke vzkříšení. Je to cesta Ducha, kterou musíme následovat, a výchozím bodem je pokorné vyznání: udělali jsme chyby, zhřešili jsme. Nezachrání nás vyšetřování ani moc institucí. Nezachrání nás prestiž naší církve, která má tendenci skrývat své hříchy. Nezachrání nás ani moc peněz, ani názor médií (jsme na nich často až příliš závislí). To, co nás zachrání, je: otevřít dveře Tomu, který jediný nás může zachránit, a vyznat svou nahotu - "zhřešil jsem", "zhřešili jsme" - a plakat a koktat, jak jen můžeme: "Odejdi ode mne, neboť jsem hříšník", což je odkaz, který zanechal první papež papežům a biskupům církve. Pak pocítíme spásný stud, který nám otevře dveře k soucitu a něze Pána, který je nám vždy nablízku. Jako církev potřebujeme prosit o milost studu, aby nás Pán uchránil před tím, abychom nebyli nestoudnou nevěstkou z Ezechiela 16.
Líbí se mi, jak dopis končíš: "I nadále jsem rád knězem a biskupem této církve a budu se nadále pastoračně angažovat všude tam, kde to budete považovat za užitečné a dobré. Rád bych se v příštích letech své služby věnoval více pastoraci a usiloval o duchovní obnovu církve, jak k tomu neúnavně vybízíte."
A to je přesně moje odpověď, drahý bratře. Pokračuj, jak navrhuješ, ale jako arcibiskup mnichovsko-freisingský. A pokud tě přepadne pokušení myslet si, že ti tento římský biskup (tvůj bratr, který tě miluje) nerozumí, protože potvrdil tvé poslání a nepřijal tvou rezignaci, vzpomeň si, co slyšel Petr v přítomnosti Pána, když mu svým způsobem nabídl svoji rezignaci: "Odejdi ode mne, neboť jsem hříšný člověk" - a slyšel odpověď: "Pas moje ovce".
S bratrskou náklonností
František
[1] Hrozí nebezpečí, že krizi nepřijmeme a uchýlíme se do konfliktů, což je chování, které ve výsledku dusí a brání jakékoli možné změně. V krizi je totiž zárodek naděje, zatímco v konfliktu je zárodek zoufalství. Krize nás vtahuje - konflikt nás naopak uvězňuje a vede k Pilátovu apatickému postoji: "Nenesu odpovědnost za tuto krev; je to vaše věc!“ (Mt 27,24) - postoj, který nám už tolikrát způsobil a působí tolik škody.
