Maura O'Donohue: Hlas, který se ozývá

Autorka: Doris Reisingerová (Wagnerová)

Jednou z mnoha zvláštností katolicismu je, že i vynikající ženy této církve zůstávají téměř neznámé. Jednou z nich je irská řeholnice Maura O'Donohueová z řádu Medical Missionaries of Mary. Jako jedna z mála žen své generace získala akademický titul, už před dovršením třiceti let byla jmenována do vedoucích funkcí, hovořila několika jazyky a řídila milionový rozpočet. Největších úspěchů však pravděpodobně dosáhla právě v oblasti, kde se na první pohled zdá, že selhala: v boji proti sexuálnímu zneužívání. Tento neúspěch jí nelze vyčítat, protože oběti by nenašly advokáta kompetentnějšího, angažovanějšího nebo s lepšími kontakty, než byla ona.

Život a činnost O'Donohueové, která zemřela v roce 2015, se vyznačoval loajalitou a věrným dodržováním platných pravidel. Přesně tak, jak si to církev od svých řeholnic přeje. Ale právě proto nebyla ochotna přehlížet nespravedlnost, utrpení a porušování pravidel, když se s nimi byla konfrontována.

K dispozici je několik fotografií a videozáznamů Maury O'Donohueové. Je na nich vidět krásný úsměv, nevýrazné oblečení a vzpřímené držení těla. Tato žena vyzařuje obrovskou disciplínu. Lidé, kteří ji znali, popisují Mauru O'Donohueovou jako chytrou, citlivou a výmluvnou. Byla to osoba, v níž se spojila ochota sloužit, kompetence a houževnatost v působivý charakter, a především to byla žena, která dokázala ostatní přesvědčit.

Narodila se jako Mary Brigid O'Donohueová v roce 1933 v malém městě v řídce osídleném hrabství Clare na západním pobřeží Irska. V roce 1950, sotva plnoletá, se připojila k MMM (Medical Missionaries of Mary). Řád byl založen teprve před 13 lety a jeho posláním bylo přinášet lékařskou pomoc tam, kde jí bylo nejvíce zapotřebí. Po vstupu do kláštera dostala Marie jméno sestra Maura. Vystudovala medicínu v Dublinu a v roce 1958 byla vyslána do malého města v jižní Nigérii. Hned následující rok byla jmenována členkou generální rady řádu.

Největší výzva jejího života začala o 30 let později. V roce 1988 zahájila britská sesterská organizace Caritas, CAFOD (Catholic Agency for Overseas Development), program boje proti AIDS. Vedení programu převzala Maura O'Donohueová, která při své každodenní práci s pacienty trpícími leprou a během dlouholeté pomoci hladovějícím viděla, jak epidemie AIDS zhoršuje bídu na celém světě. Věnovala se péči o HIV pozitivní, osvětovým projektům, podpoře sirotkům po obětech AIDS a organizovala spolupráci s dalšími organizacemi. Během pouhých tří let se jí podařilo založit 89 projektů v 18 zemích na třech kontinentech. Jedním z jejích největších úspěchů bylo získání důležitých církevních představitelů a influencerů pro práci v oblasti AIDS. Nebylo to vůbec jednoduché, protože v katolické církvi bylo AIDS zpočátku považováno za problém čistě "okrajové skupiny" a především chyběla ochota zpochybnit církevní zákaz antikoncepce.

Snaha zapojit se do cíleného boje proti HIV tedy nebyla ve vedení katolické církve nijak zvlášť výrazná. O'Donohueová o tomto problému věděla a postavila se mu. Matthew Carter, ředitel humanitární pomoci CAFOD, zpětně shrnuje její zásluhy: "Byla si velmi dobře vědoma toho, že pokud jde o HIV, katolická církev může být buď součástí problému, nebo součástí jeho řešení. Od samého počátku se zasazovala o to, aby se církevní opatření stala důležitou součástí řešení. I to byla její zásluha." Společně s vedoucím Caritas procestovala celý svět. Zcitlivovala na to téma biskupské konference, představené řádů, diecézní shromáždění, semináře a teologické instituty v Africe, Asii a Latinské Americe o epidemii AIDS a získala jejich podporu.

Mauře O'Donohue bylo jasné, že HIV je víc než jen nemoc. Byla to krize, která prohloubovala všechny základní problémy rozvojové práce: chudobu, zneužívání moci a bezmoc - zejména ekonomickou a sexuální bezmoc žen. Skrze krizi tak vypluly na povrch problémy, které dříve zůstávaly skryté. Jako například sexuální excesy v  katolických duchovních v zemích zvláště postižených AIDS.

Mauře O'Donohueové bylo v té době kolem padesáti let, byla zralou řeholnicí a rozvojovou pracovnicí. Prožila už leccos, ale to, co nyní slyšela a zažila, ji šokovalo. Aby se kněží vyhnuli nákaze, chodili méně často za prostitutkami a stávali se o to více sexuálně agresivnější. Byl to příběh mladé ženy, která navzdory protestům svých muslimských rodičů nedávno konvertovala ke křesťanství a chtěla vstoupit do kláštera. Ke vstupu potřebovala potvrzení od místního faráře. Než jí předal papír, znásilnil ji. Když po vstupu zjistila, že je těhotná, opustila klášter, styděla se, byla bezradná a vyděšená. Ke svým rodičům se vrátit nemohla. Dlouhých deset dní se mladá těhotná žena skrývala v lese, než se konečně vydala za biskupem. Jediné opatření, které biskup proti tomuto knězi, který se přiznal, podnikl, bylo, že mu nařídil 14 dní na sebereflexi.

 

Vatikán nic nepodnikl

O'Donohueová opakovaně slýchala podobné příběhy: Faráři, kteří očekávali sexuální služby výměnou za různá osvědčení. Řeholní sestry, které musely opustit své kláštery poté, co se nakazily nebo otěhotněly. Biskupové, kteří ignorovali obvinění a volání o pomoc. Postupně jí začalo být jasné, že sexuální násilí páchané kněžími na řeholnicích nebylo vyvoláno AIDS, ale že AIDS jej pouze zviditelnilo. Byl to problém sám o sobě a bylo to ještě citlivější téma než AIDS. Aby v církvi něco změnila, musela využít diplomatické zkušenosti, které získala při jednání s vrcholnými církevními představiteli během epidemie AIDS. Zveřejnění v médiích pro O'Donohueovou nepřipadalo v úvahu. Chtěla problém vyřešit vnitrocírkevními prostředky a věděla, že to nebude vůbec snadné, protože musela přimět zodpovědné činitele ve Vatikánu, aby se problémem vůbec zabývali.

V únoru 1994 napsala Maura O'Donohueová přísně důvěrnou zprávu kardinálu Martínezi Somalovi, tehdejšímu prefektovi Kongregace pro řeholníky v Římě. Jedná se o orgán zodpovědný za řeholníky na celém světě. O'Donohueová píše o "mnoha důvěrných rozhovorech", které vedla s "velkým počtem sester". Odvolává se na kněze, zdravotnický personál a "další loajální členy církve", kteří mohou dosvědčit "zneužívání sester a dalších žen kněžími". Zdůrazňuje, že o některých popsaných incidentech "existují zprávy a že informace nejsou založeny pouze na fámách". Výslovně píše, že tyto případy "nejsou omezeny na jednu zemi nebo dokonce kontinent, ani na určitou skupinu", ale "vycházejí ze šestileté zkušenosti a týkají se incidentů v přibližně 23 zemích na pěti kontinentech". Jmenuje všechny tyto země, včetně USA, Kolumbie, Irska, Itálie, Indie, Papuy-Nové Guineje a Filipín.

Exemplární případy, které popisuje na následujících řádcích, překračují meze běžné představivosti: Platí pravidlo, že těhotné řeholnice musí opustit klášter. V chudých částech světa jsou poté i se svým dítětem odsouzeny k extrémní chudobě, nemalá část z nich je nucena k prostituci a vystavuje se tak riziku nákazy AIDS, pokud již nakažené nejsou. Naproti tomu kněží, kteří tyto ženy často znásilňovali, zůstávali ve svých útadech. Představené řeholních řádů byly zcela bezradné. V jednom případě musela představená poslat pryč více než 20 sester, protože byly těhotné. Zaměstnanci katolických nemocnic uváděli, že na ně kněží vyvíjeli nátlak, aby prováděli potraty. Jiní kněží radili řeholnicím, aby si brali antikoncepci, a tvrdili jim, že je ochrání i před AIDS. V některých případech kněží obtěžovali i mladistvé nebo vdané ženy. V jedné farnosti, která marně proti obtěžování protestovala, došlo dokonce k ozbrojeným útokům na faru. V poslední třetině zprávy O'Donohuová vyjmenovává důsledky a doporučení, než na závěr zakončí slovy: "V této tragédii je cosi prorockého, protože právě ti, kteří nemají hlas, tento proces iniciovali. (...) Modlím se, aby jejich prosby o pomoc a pochopení nezůstaly nevyslyšeny, ale aby se jim dostalo stejně odvážné a prorocké odpovědi." Zhruba o rok později, 18. února 1995, byla O'Donohueová pozvána do Říma na jednání s kardinálem Martínezem Somalem a některými jeho nejbližšími spolupracovníky. Byla mezi nimi pouze jedna žena, Američanka a odbornice na církevní právo sestra Sharon Hollandová. Už začátek rozhovoru ji vystřízlivěl. Vedení Kongregace bylo téměř nepřipraveno. Nebyl nachystán ani žádný program. O'Donohueová dala důraznými slovy najevo, že se na dramatické situaci nic nezměnilo. S diplomatickým taktem se také zmínila o "některých dobrých věcech", jako byly workshopy, které uspořádala pro řeholníky a biskupské konference. Zároveň se zmínila o "smutných zážitcích". Některé řeholní řády nyní z principu odmítají všechny kandidátky, které přinesly potvrzení od faráře. Existovala příliš vysoká pravděpodobnost, že výměnou za osvědčení byly sexuálně zneužity, nakaženy AIDS nebo těhotné. Vyprávěla o zneužívané mladé řeholnici, která zemřela v důsledku potratu, k němuž ji donutil její trýznitel, načež násilník bez pohnutí sloužil její pohřební mši.

Ke konci rozhovoru to nebyl kardinál, ale Maura O'Donohueová, kdo předložil návrhy: mimo jiné navrhla široce pojatou vizitaci, do níž měla být zapojena alespoň jedna žena. Kromě toho mělo několik římských úřadů spolupracovat na řešení všech aspektů tohoto problému. Maura O'Donohueová nabídla svou podporu a spolupráci při řešení problému. V poznámkách, které si po rozhovoru napsala, však chybí jakýkoli náznak zájmu o pomoc z její strany nebo příslibů ze strany Kongregace.

V následujících letech se přihlásili o slovo další znepokojení lidé z řad církve: řeholnice Mary McDonaldová a Esther Fangmanová, benediktýn Notker Wolf. Všichni problém znali a doufali, že Řím něco podnikne. Vatikán však neudělal nic. Takový je alespoň závěr prohlášení vatikánského tiskového mluvčího z roku 2001. V témže roce se zprávy O'Donohueové dostaly do tisku a byly zveřejněny. Tiskový mluvčí se zjevně nemohl zmínit o žádných již proběhlých vizitacích, trestních řízeních nebo programech podpory pro postižené ženy. Místo toho se omezil na to, aby problém v několika větách bagatelizoval. I poté zůstaly požadavky nevyslyšeny. Teprve v roce 2019, 25 let po první zprávě O'Donohueové, bylo vydáno další církevní prohlášení k této záležitosti. Pochází od papeže Františka. Ten problém již nebagatelizoval, ale dokonce hovořil o "sexuálním zotročení" řeholnic. Ale ani on nemohl odkázat na potrestané případy, odškodnění nebo jiná konkrétní opatření. Maura O'Donohueová se jeho slov nedožila. Zemřela 3. května 2015 na leukémii.

Násilí na ženách páchané katolickými duchovními není dodnes ve Vatikánu chápáno jako součást krize zneužívání. Duchovní, kteří se ho dopouštějí, zůstávají dodnes nepotrestáni. Nasazení Maury O'Donohueové ale přináší ovoce. Je citována, když se postižení hlásí o slovo, když se řeholnice brání a když se toto téma zkoumá. Nakonec je to právě její údajně neúspěšný projekt, za který dnes sklízí největší dík.

 

Zdroj: https://www.zeit.de/2021/21/maura-o-donohue-katholische-kirche-hiv-missbrauch