Svatý otče,

není pochyb o tom, že církev v Německu prochází krizí. Důvodů je samozřejmě mnoho, a to i za hranicemi Německa na celém světě, a nemusím je zde podrobně rozebírat. Krize je však také způsobena naším vlastním selháním, naší vinou. To je mi stále jasnější, když se podívám na katolickou církev jako celek, a to nejen dnes, ale i v minulých desetiletích.

Nacházíme se - takový je můj dojem - v určitém "mrtvém bodě", který se však může stát - a v tom je moje velikonoční naděje - "bodem obratu". "Paschální víra" je aktuální i pro nás biskupy v naší pastorační péči: Kdo chce svůj život získat, ten ho ztratí, kdo ho ztratí, ten ho získá!

Od minulého roku jsem intenzivněji přemýšlel o tom, co to znamená i pro mě osobně, a - povzbuzen velikonoční dobou - jsem dospěl k rozhodnutí požádat vás, abyste přijal mé odstoupení z úřadu mnichovsko-freisingského arcibiskupa. V podstatě mi jde o to, abych nesl spoluodpovědnosti za katastrofu sexuálního zneužívání církevními představiteli v posledních desetiletích. Vyšetřování a znalecké posudky z posledních deseti let mi jasně dokazují, že došlo k mnoha osobním selháním a administrativním chybám, ale také k selhání institucionálnímu či "systémovému".

Diskuse z poslední doby ukázaly, že někteří členové církve nechtějí přijmout právě tento prvek spoluzodpovědnosti, a tedy i spoluzodpovědnosti instituce, a proto se brání jakémukoli dialogu o reformě a obnově v souvislosti s krizí zneužívání. Já to vidím rozhodně jinak. Obojí musíme mít stále na zřeteli: osobní zodpovědnost za chyby i institucionální selhání, které je výzvou ke změnám a k reformě církve.

Podle mého názoru může být východiskem z této krize pouze "synodální cesta", cesta, která skutečně umožní "rozlišování duchů", jak to opakovaně zdůrazňujete a jak jste to podtrhl ve svém dopise církvi v Německu.

Jsem knězem už dvaačtyřicet let a biskupem téměř pětadvacet let, z toho dvacet let jako ordinář velké diecéze. A bolestně cítím, jak moc klesla pověst biskupů v církevním i světském vnímání a možná dokonce dosáhla nejnižšího bodu. K převzetí odpovědnosti proto podle mého názoru nestačí reagovat jen a pouze tehdy, když se ze spisů jednotlivým odpovědným osobám prokážou chyby a opomenutí, ale je třeba jasně říci, že my jako biskupové vystupujeme také za instituci církev jako celek. Není také přijatelné jednoduše spojit křivdy převážně s minulostí a s tehdejšími představiteli, a tak je "pohřbít".

V každém případě cítím svou osobní vinu a spoluzodpovědnost také kvůli mlčení, opomenutí a přílišnému zaměření na pověst instituce. Teprve po roce 2002 a pak stále častěji od roku 2010 se důsledněji věnuje pozornost osobám postiženým sexuálním zneužíváním a tato změna pohledu zatím nedosáhla svého cíle. Naší největší vinou v minulosti bylo určitě přehlížení a opomíjení obětí.

Po dokončení studie MHG, kterou zadala Německá biskupská konference, jsem v mnichovské katedrále řekl, že jsme selhali. Ale kdo je to "my"? Jsem jeho součástí. A to znamená, že z toho musím vyvodit i osobní důsledky. To je mi stále jasnější.

Myslím, že jedním ze způsobů, jak vyjádřit svoji ochotu přijmout odpovědnost, je rezignace. Tímto způsobem snad mohu dát osobní znamení pro nové začátky, pro nové směřování církve, a to nejen v Německu. Chci ukázat, že v popředí není úřad, ale poslání evangelia. I to je součástí pastorační péče. Proto vás velmi prosím, abyste tuto rezignaci přijal.

I nadále jsem rád knězem a biskupem této církve a budu se nadále pastoračně angažovat všude tam, kde to budete považovat za užitečné a dobré. Rád bych se v příštích letech své služby věnoval více pastoraci a usiloval o duchovní obnovu církve, jak k tomu neúnavně vybízíte.

Kardinál Reinhard Marx