Královská komise pro vyšetřování zneužívání v pečovatelských ústavech odhaduje, že ve státní péči a náboženských institucích docházelo ke zneužívání až čtvrt milionu dětí.
Tisíce Novozélanďanů bylo v dětství pohlavně zneužíváno v systému státní péče a náboženských institucí, ale nikdy se nedočkalo spravedlnosti, která by jim pomohla se pohnout kupředu. Nechme vyprávět Mariné Lourensovou.
Když zneužívání začalo, bylo mu 12 let.
Ředitel výběrové katolické školy v Christchurch si svolával kluky do ředitelny, aby jim překontroloval obědové krabičky. Když přišel J., ředitel si ho vzal do pracovny a řekl mu, že rodiče ho do této školy poslali proto, „aby mu pomohla stát se mužem“.
Nejprve mu dal ředitel k prohlédnutí pornografický časopis a ptal se, jak to na něho působí. Následující dva roky byl J. každý týden znásilňován, většinou v ředitelně, někdy v katedrále za školou nebo v šatnách místního plaveckého bazénu.
„Když mě znásilnil, nebyl jsem schopen ani jízdy domů na kole.“
Ještě po čtyřiceti letech si J. stále vybavuje strach z toho velkého muže, který tak rád používal hůl. Když docházelo ke zneužívání, často hůl ležela na stole ředitelny.
J. si vzpomíná, jak se pak vracíval do třídy v hrozných bolestech a s mokrými skvrnami na kalhotách. Stávalo se, že se někdy hrůzou z násilníka i pomočil.
„Nikdo se se mnou nechtěl kamarádit, protože jsem byl pro ně tím děckem, co se počurávalo.“
O nedělních večerech mu bývalo zle od strachu, že v pondělí musí jít do školy. Schovával se za budovou, nebo se snažil skrýt ve skupinkách chlapců, aby se řediteli vyhnul.
„Vždycky mě ale vyhmátnul v poledne při kontrole obědových krabiček.“
Královská vyšetřovací komise pro zneužívání v pečovatelských ústavech má závěrečnou zprávu předložit vládě v lednu 2023. (Foto: Lawrence Smith)
Když J. řekl otci, k čemu dochází, ten prohlásil, že „takový vážený člověk by nikdy nic takového neudělal“ a zakázal J., aby o tom ještě někdy vůbec mluvil. A tak už to neudělal.
Až vloni, po dvou pokusech o sebevraždu, konečně řekl svůj příběh Královské vyšetřovací komisi pro zneužívání v pečovatelských ústavech.
„Nespravedlivá a zastaralá“ legislativa
Za poslední tři roky komise odhalila obrovský rozsah a závažnost zneužívání, ke kterému docházelo po několik desetiletí v pečovatelských ústavech a náboženských institucích. V jedné ze série zpráv komise odhaduje, že mezi lety 1950 až 1999 mohlo být zneužito až čtvrt milionu dětí.
Zatímco komise pokračuje ve své práci, tisíce obětí žijí zlomeným životem a v očekávání spravedlnosti.
Právnička Mobeena Hillsová z Christchurch strávila většinu své kariéry bojem za spravedlnost pro bývalé oběti zneužívání. Hillsová, specializující se právnicky na oblast zneužívání, zastupuje v současnosti J. v žádosti o odškodnění proti jeho bývalé škole.
Bohužel mají stejně jako u dalších podobných případů velmi svázané ruce tím, co Hillsová popisuje jako „nespravedlivou a zastaralou“ legislativu. Ta neumožňuje poškozeným uplatnit svůj nárok později než šest let od zneužívání.
Podle Mobeeny Hillsové, právničky skupiny Shine Lawyers v Christchurch, by měla být zrušena promlčecí lhůta pro podávání žádostí o odškodnění po utrpěném zneužívání. (Foto: Joseph Johnson)
Jak se ukázalo z šetření královské komise naprosto evidentním, většině bývalých obětí trvá roky nebo dokonce desetiletí, než oznámí své zneužívání úřadům.
„Promlčecí lhůta v zákoně … nedává skutečně žádný smysl. Víme, že průměrně to bývalé oběti trvá 26 let, než se přihlásí,“ uvádí Hillsová.
Legislativa má také další neblahý účinek. Například nutí bývalé oběti přijmout nedostatečné ubohé odškodnění, neboť jim je nabízeno formou „vem, nebo nech být“. Pokud nabídku úřadu odmítnou a obrátí se na soud, pravděpodobně bude jejich žádost o odškodnění mezitím promlčena a nakonec jim přijde ještě obrovský účet za soudní výlohy.
Bývalá škola J. nabídla ex gratia částku 15 000 $, která byla později navýšena na 20 000 $. Ta nabídka byla jak „plivnutím do tváře“, řekla Hillsová.
„Tou částkou se ho akorát snažili zastavit od dalšího uplatňování nároku, zatímco snad už dochází na Novém Zélandě k posunu termínů a prodloužení promlčecích lhůt.“
Ministerstvo pro sociální rozvoj ve své poslední příručce k nárokům vztahujícím se k minulosti stanoví pokyny pro odškodnění na základě míry utrpěného zneužívání. Okolo 62 procent všech nároků se týká kategorie 2 nebo 3. Kategorie 2 bývá odškodňována v rozmezí 6 000 $ až 15 000 $, kategorie 3 mezi 16 000 $ a 25 000 $.
Hillsová v minulosti zastupovala muže, který byl zneužíván na výběrové škole v New South Walesu v Austrálii.
„Žádali jsme náhradu za jeho ztrátu příjmu, ztrátu příležitostí a za bolest a utrpení a zajistili jsme mu šestimístné vyrovnání. Tehdy se byl konečně schopný posunout dál. Dostalo se mu zasloužené omluvy a byl schopný si vybudovat kariéru.
Čísla jsou alarmující – počty Královské komise pro vyšetřování zneužívání v pečujících institucích ukazují, že zde existuje čtvrt milionu obětí za 70 let. (Video bylo poprvé zveřejněno v prosinci 2020)
Podle Hillsové nemohou žádné peníze nahradit trauma pohlavního zneužívání dětí, ale mohou pomoci bývalým obětem alespoň otevřít možnost k lepšímu životu, který jim byl ukraden.
Australská královská komise pro institucionální odpovědi na pohlavní zneužívání dětí doporučila zrušení promlčecích lhůt a všechny státy a územní celky tyto promlčecí lhůty odstranily pro osobní žádosti o náhradu škody týkající se případů pohlavního zneužívání dětí.
„Nemohl by se Nový Zéland poučit od Austrálie a neztrácet čas vynalézáním něčeho, co už tu je? Naše oběti potřebují možnosti a potřebují je hned,“ uvádí Hillsová.
Znovuprožití noční můry
Pro bývalou oběť zneužívání S. je žádost o náhradu škody něčím, o čem není ochotná ani přemýšlet.
„Ta daň, kterou to stojí, prožít to vše znovu… tolik mě to zavaluje. Nemyslím si, že bych byla schopná to zvládnout a vším tím projít.“
A nechtěla se nejdřív s královskou komisí ani podělit o svůj příběh.
„Myslím, že by to k ničemu nebylo. Ještě dnes čtu v médiích zprávy o učitelích zapletených do pohlavního zneužívání, ale stále nevyškrtnutých z rejstříku a stále aktivně učících. Od 80. let se vůbec nic nezměnilo.“
Soudkyně Coral Shawová je vedoucí Královské komise pro vyšetřování zneužívání v pečovatelských institucích. (Foto: Dominico Zapata)
S. byla zneužita ve 14 v Canterbury na církevním táboře, který vedli v 80. letech dobrovolníci. Muž, který ji zneužil, měl okolo 40 a působil jako učitel Bible.
Uplynulo více než 20 let, než konečně získala odvahu, aby o tom, co se jí stalo, řekla své matce – hluboce zbožné katoličce. Máma okamžitě věděla, že je to pravda – pamatovala si, jak se dcera tehdy po táboře stáhla do sebe.
V roce 2004 o tom S. svědčila na policii. Bylo to zklamání a traumatický zážitek. Policie vyslýchala muže, jehož se to týkalo, a ten všechno popřel.
„Když se ke mně policista vrátil, řekl nejspíš, že nemá dostatek důkazů pro trestní stíhání. Ale já to už neslyšela. Pamatuju si jen, jak mi řekl, že mě pozdravuje můj ´údajný násilník´.“
Když se S. ptala v místní církvi, kde by mohla ohlásit zneužití, dostala číslo na církevní právníky. Odmítla nechat zamést svoje utrpení pod právní koberec a poslala e-mail katolické církvi. Obdržela kontaktní údaje, kam má zneužití nahlásit.
„Tehdy mi došlo, že jsem nebyla jediná, kdo jsem byla na těch táborech zneužívaná,“ poznamenala.
Její zpráva byla postoupena zaměstnancům katolické církve, kteří byli pověřeni získat její svědectví a prošetřit právní nárok.
„Rovnou jsem řekla, že s nimi mluvit nebudu. Pracovali pro katolickou církev. Jak by to mohli vyšetřovat? Tohle měl vyšetřovat nezávislý subjekt.“
Už se jí z církve nikdy nikdo neozval.
Lhůta pro spravedlnost
Zkušenost S. není ojedinělá. Trestní stíhání případu zneužívání z minulosti je obtížné a to ze zřejmých důvodů. Už možná neexistují důkazy, policie se musí vypořádávat s omylnou lidskou pamětí, která se časem zamlžuje, a klíčoví svědci už nemusejí být naživu.
Pro mnoho bývalých obětí zneužívání jsou občanskoprávní nároky jediným způsobem, jak dosáhnout uznání, omluvu a nápravu, jakou si zaslouží.
Podle Hillsové by se měli ti, kdo se snaží za každou cenu chladnokrevně držet promlčecích lhůt, stydět.
„Místo toho by se měly vláda, instituce a školy zajímat o to, co se těmto malým dětem pod jejich dohledem přihodilo, zaplatit odpovídající odškodnění a nechat je vykročit dál.“
Nejde o peníze, říká J. Jde o ztracené příležitosti ukradené násilníkem.
„Když se ohlédnete, uvědomíte si všechny ty ztracené roky, jak se váš život mohl ubírat jiným směrem, kdyby se tohle nestalo.“
Hillsová se domnívá, že ve veřejném prostoru již existuje více než dostatek důkazů, které jasně ukazují, které změny je třeba provést.
„Spravedlnost může být odrazovým můstkem pro uzdravení, ale pro oběti na Novém Zélandě může být spravedlnost vzdálená ještě roky.“
Královská komise má svoji závěrečnou zprávu předložit vládě až v lednu 2023.
„Dílo královské komise je zoufale potřebné a povede ke zlepšení ochrany budoucích generací,“ říká Hillsová.
„Ale mezitím se dejme do toho a dělejme, co můžeme, abychom už začali uzdravovat naše bývalé oběti.“
Zdroj: https://www.stuff.co.nz/national/crime/124361797/child-sexual-abuse-victims-retraumatised-in-their-fight-for-justice?fbclid=IwAR3Z7LsFywEunlCUWBe8mLFOiXeyR58ewuobDQ53v8cQAcEFeIkYLo2OAic
