V kontextu celého příběhu mi nejvíce pomohlo:
1) Upozornění jedné osoby na psychologickou převahu tohoto kněze, který všem tykal, ale ostatní z našeho společenství mu vykali a nazývali ho otcem. Přestala jsem mu tak říkat a začala mu rovněž tykat. Tehdy jsem dostala sílu vše skončit.
2) Sledování podobných svědectví na youtube. Zvláště, kdy dospělý muž vypráví o svém zneužívání duchovní osobou. Tento muž se sdílel o svých výčitkách za to, že nebyl schopen zneužívání přerušit a odejít, a to i ve věku, kdy byl již plnoletý. Poznala jsem v tom svědectví své vlastní dilema a pocity. Tehdy jsem zapochybovala o tom, zda celému příběhu rozumím dobře.
3) Pomohlo mi, že má duchovní doprovázející je žena. Dlouho jsem nemohla najít někoho, ke komu bych měla důvěru. Hledala jsem spíše mezi kněžími, protože je to obvyklejší, ale ve chvíli, kdy jsem požádala o doprovázení sestru, jsem vnímala jasný rozdíl v mé ochotě se sdílet.
4) Tato sestra se nespokojila s mou jednoduchou odpovědí, že mám vše vyřešeno a vlastně se nic nestalo. Ale naopak mě upozornila na to, že se stalo mnoho ve vztahu k Ježíši. Že jsem mnoho a zbytečně ztratila. Také mi došlo, jaké riziko hrozí v případě, že by se příběh zopakoval s někým dalším.
5) Stejná osoba, která mě dovedla k objektivnímu převyprávění příběhu – kdo je odpovědný, kdo selhal, a u koho tedy nastává otázka dalšího duchovního doprovázení mladých lidí.
6) Překvapivé zjištění, že jsem nebyla sama.
7) Vyslovení jména tohoto kněze na správném místě.
8) Modlitba mé duchovní doprovázející a kněze, při které jsem mohla vyslovit lži, ve které jsem uvěřila, a mohla se těchto lží vzdát.
9) Možnost napsat toto svědectví a utřídit si tak myšlenky.
V kontextu celého příběhu mi nejvíce nepomáhalo:
1) Oblíbenost tohoto kněze u veřejnosti.
2) Nerovnost při oslovování (tykání – vykání).
3) Občas jsem se někomu zmínila, že jsem zažila nevhodné chování ze strany kněze, ale hned jsem dodala, že to nebylo nic vážného. Nedošlo totiž k sexuálnímu styku. Sama jsem uvěřila v to, že situace nebyla až tak závažná. Zlehčovala jsem ji. Nepomáhalo mi, když mi tuto teorii někdo potvrdil. Na nic se nezeptal.
4) Ve chvíli, kdy jsem se náznakem někomu zmínila o těžkém zážitku, následné odcházení přátel od „nepříjemného a tabuizovaného“ tématu.
5) Ve veřejných i soukromých diskuzích, kdy se slabosti kněží spíše obhajovaly (jsou to také lidé, každému se to může stát, každý ať se dívá na své vlastní hříchy, pro jednou se nic neděje, však se to děje i jinde, nepřehánějme, zase se až tak moc nestalo, a hned se z toho dělá kauza, …)
6) Zvýšený akcent některých společenství na autoritu kněze (nedotknutelnost, patent na pravdu a svatost, nereflektovaná podřízenost). Bezbřehé přijetí myšlenky kněze jako zástupce Kristova.
7) Má vlastní špatná informovanost o fenoménu zneužívání autoritou, a to zvláště přirozená reakce organizmu na ohrožení, kdy se člověk nedokáže aktivně bránit a postavit se na odpor autoritě.
8) Má vlastní nereflektovaná důvěřivost a neopatrnost v církevních kruzích.
9) Mé lži, které jsem přijala za své, tak jak to už zaznělo.
