Hříchy otců: Irské oběti pohlavního zneužívání

„Naše životy nejsou tak normální jako životy ostatních lidí, kteří nebyli zneužívaní. Zneužívání změnilo náš postoj k životu, změnilo náš postoj k lidem.“
Martin Gallagher, bývalá oběť 

Irsko má jednu z největších katolických komunit v Evropě. Církev je zde hluboce zakořeněná do kultury země, ale když v roce 2018 navštívil papež František Dublin, jeho slova národ rozštěpila.

Počínaje rokem 2002 řada zpráv a vyšetřování vynesla na světlo téměř 15 tisíc pohlavního zneužívání spáchaného v Irsku mezi lety 1970 a 1990.

Papež se přijel za tyto zločiny spáchané duchovenstvem omluvit. Pro nemálo bývalých obětí ale přišla tato návštěva i výčitky svědomí s ní spjaté příliš pozdě.

„Stačí párkrát kliknout na Google vyhledávači a najdete spoustu příkladů papežů a biskupů, kteří ´nic netušili´. Stejně jako zbytek společnosti ani my bychom si nemysleli, že k něčemu takovému může dojít. Ale došlo k tomu. Lhali.“
Colm O´Gorman
Bývalá oběť

„Vysmáli by se nám a nařkli nás ze lži“

Předpokládalo se, že papeže přijede do Dublinu pozdravit okolo 500 tisíc věřících. Nakonec se mše pod širým nebem zúčastnilo jen 130 tisíc, což je na hony vzdálené skoro milionu lidí, kteří zde přišli před 40 lety za Janem Pavlem II.

Předpokládá se, že zneužívání katolickými kněžími vedlo ke stovkám sebevražd. Těm, kdo to dokázali překonat a čelit tomu, co se stalo, se začalo říkat „přeživší“ /“bývalé oběti“ apod./.

Jedním z nich je Martin Gallagher. Coby dítě byl zneužíván Eugenem Greenem, knězem v hrabství Donegal v severozápadním Irsku.

„Když jsme byli malí a zneužívaní, nebyl tu nikdo, komu bychom to mohli říct, komu jsme mohli důvěřovat. Nemohli jsme jen tak přijít za kněžími. Vysmáli by se nám a nařkli nás ze lži,“ uvedl Gallagher pro Euronews.

„Nemohli jsme to říct ani rodičům, protože ti by šli za tím knězem a on by udělal to samé. Nemohli jsme to říct strážníkům, protože strážníci, kněží a učitelé, ti všichni byli velcí kamarádi. Stáli při sobě. Byli jsme naprosto sami.

Když sem přišel Martin a začal vyšetřovat Eugena Greena, otevřelo to obrovskou kapitolu našich životů, protože se uvolnilo spoustu tlaků, úzkostí, depresí, všech těch hrozných emocí, které jsme si roky střádali. Proto už během toho prvního rozhovoru s Martinem mi spadl se srdce obrovský balvan. Uvědomil jsem si, že mi nakonec přece jen někdo pomůže.“

Jako první si Gallagherův příběh vyslechl Martin Ridge, policejní inspektor ve výslužbě. V roce 2008 vydal Ridge „Prolomit ticho“. Podrobnou knihu o vyšetřování Eugena Greena a zneužívání, kterého se dopouštěl mezi lety 1960 a 1990.

Ridge trvá na tom, že katolická církev se vědomě rozhodla nijak nezabránit desetiletí zneužívání páchaného Greenem, přestože na kněze bylo podáno několik stížností.

„Byl jsem tam pro ně rád, protože jsem se toho od nich spoustu naučil a stejně tak i společnost,“ řekl Ridge Euronews.

„Jsou to skuteční odborníci, protože vědí, o čem mluví. Martinovi jsou ukradené nějaké moje fráze. Jsem mu tolik vděčný a nejen já, i společnost. I dalším lidem jako je Martin.“

Ridge uvedl: „Není to vůbec jednoduché. Chtěl bych Ti za to, Martine, poděkovat. Mnohokrát děkuji.“

Tisíce dětských obětí

Příběh Martina Gallaghera není ojedinělým případem. Obvinění z pohlavního zneužívání v Irsku čítá zhruba 14.500 dětí, což se týká trestných činů páchaných během několika desetiletí.

Pokud jde o Evropu, Irsko je jednou z nejpostiženějších zemí v porovnání s Belgií, Německem nebo Francií, které od roku 2010 registrují kolem několika set obvinění.

Většina irských obětí, které podaly oznámení, byly z Dublinu, největší irské diecéze. Mezi lety 1975 a 2004 bylo shledáno dvanáct kněží zodpovědných za dvě třetiny obvinění vznesených v hlavním městě.

Diecéze na to zareagovala v r. 2002 založením Úřadu na ochranu dětí, a to vedle agentury provozované státem. Jejím ředitelem a koordinátorem je od roku 2010 Andrew Fagan.

„Když vyšlo najevo, že se kněží chovali k dětem nevhodně, chápalo se to jako problém těch kněží. Vůbec ne jako problém pro ty děti, nebo dokonce vzhledem k dalším dětem.

Už nějakou dobu to nebylo tak, že by diecéze nebo představení nic nedělali. Dělali, ale vždy se to zaměřovalo na toho kněze, jak se o něho postarat a vyslat ho zase zpátky. Nezabývali se dětmi, neupřednostnili bezpečí dětí.

I když se už hodně věcí změnilo, nejsem si jistý, nakolik se změnil postoj společnosti. Podle mě si hodně lidí stále myslí, že je riskantní dovolit svým dětem zapojit se do církevní činnosti. Řekl bych, že mnoho rodičů se rozhodlo se od církve vzdálit,“ řekl Fagan.

„Znásilňoval mě hořící svíčkou“

Dalším z přeživších je 48letý Darren McGavin. Jeho pachatel, Tony Walsh, je v současné době ve vězení za znásilnění více než 200 dětí na předměstí Ballyfermot, kde Darren vyrůstal v násilnické rodině.

„Když jsem tam jako sedmiletý přišel do školy, byl zrovna ustanoven farářem. Měl tedy čestné postavení,“ uvedl Darren Euronews.

„Dělával imitátora Elvise Presleyho, byl součástí ´The All Priest Show´. Jezdili po celé zemi, účinkovali v halách, klubech, vystupovali za peníze! Všichni si říkali, ´no, není úžasný, skvělý, prostě báječný´. A potom se postavil za kazatelnu a mluvil o svém Pánu Ježíši Kristu, který je jeho Přítelem a který ho spasí. 

Přišel k nám domů a rodičům řekl – nějak se ta špína provalila - ´Dozvěděl jsem se, že biješ děti a ženu.´ Oba rodiče, přestože byli dospělí, byli najednou vůči tomu knězi ve zranitelném postavení. Měl je v kapse, věděl o jejich kostlivci ve skříni.“

„Představený navrhl, abych Vašeho syna vyvedl z tohoto prostředí, protože mu ubližujete. Chová se zvláštně a Vy ho čím dál víc bijete, protože si s ním nevíte rady. Pokud půjde se mnou, naučím ho mít rád a může mi ministrovat na ranních mších. Podívá se s námi na hezká místa a sejmeme z Vás aspoň trochu starostí.“

Matce pěti dětí, které absolutně nedokázala zvládnout, a jejíž manžel byl věčně pryč, a když se ukázal, bil ji až do bezvědomí, to znělo skvěle, že bude její dítě v bezpečí.

„A co kdybych Vám vyprávěl o malém chlapci přivázaném ke konferenčnímu stolku. Ruce svázané ke kotníkům. Všiml si hořící svíčky. Takové té tenké, jakou používají kněží. Zatímco jsem poslouchal, že budu celou věčnost hořet v pekle, znásilňoval mě tou hořící svíčkou.“

„Musel jsem se jich pořád dokola vyptávat, zda jsou v pořádku a nabízet jim kapesníčky. Tak jsem je, coby dvanáctiletý, šokoval. Se mnou to nic nedělalo, byl jsem už na to zvyklý.“
Darren McGavin
Bývalá oběť

Darren si ve dvanácti letech při sledování dokumentu o pedofilii uvědomil, že jeho přátelství s farářem není normální. Od toho dne si začal hledat dětského psychiatra kvůli obavám, že by mu soudce během procesu nevěřil.

O jednom ze setkání s psychiatričkou Darren uvedl: „Ta paní mi podala panenku a řekla, abych jí ukázal, co se stalo. Zeptal jsem se jí, zda vážně chce, abych před ní vytáhl penis a vložil ho do panenky.

Zeptala se: ´Cože?´

Odpověděl jsem, že mi přece řekla, abych jí to ukázal, takže zda mám panenku znásilnit a mít s ní sex.

´Ne, jenom mi to přibliž.´

´Nerozumím Vám,´ řekl jsem. ´Chcete to po mně, ale zároveň říkáte, že to není v pořádku. 

Proč tedy po mně chcete, abych dělal něco špatného? Nechápu to.´

Šlo o to, že ´všechno to do sebe zapadalo, akorát se s něčím takovým ještě nesetkali´.

Zeptal jsem se proto: ´A nechcete se mě prostě zeptat, co se stalo?´

Musel jsem se jich pořád dokola vyptávat, zda jsou v pořádku a nabízet jim kapesníčky. Tak jsem je, coby dvanáctiletý, šokoval. Se mnou to nic nedělalo, byl jsem už na to zvyklý.“

Dnes je terapeut Darren schopný pomáhat ostatním obětem zneužívání. Sám přežil pět pokusů o sebevraždu a je jedním z deseti procent obětí, které svůj případ ohlásili příslušným úřadům.

Roku 2014 papež František odhadl v rozhovoru pro italské noviny La Repubblica počet pedofilních kněží v církvi, včetně biskupů a kardinálů, na dvě procenta.

Během vyšetřování vedeného Spotlightem v Bostonu, Richard Sipe, psychiatr a bývalý kněz, toto procento navýšil na 6 procent.

Podle Sipeho zneužije pedofil v církvi během svého života 250 dětí. Pokud by to tak bylo, pak by to v Irsku znamenalo 280 pedofilních kněží a 70.000 obětí. V celé Evropě pak 11.200 kněží a 2.8 milionu obětí.

Colm O´Gorman, také bývalá oběť, ředitel Amnesty International Irska bojuje za nápravu způsobených škod.

„Způsob, jakým se církev zachovala, a pokrytectví a korupce odhalené v srdci církve dovedly irský lid k odmítnutí morální autority církve. Tak v Irsku došlo ke konci její politické převahy.

Po desetiletí z nás Vatikán dělal lháře, tvrdili, že neříkáme pravdu, že si vymýšlíme, že jde o protikatolické tažení, že oni nic nekryli. Teď papež přiznává, že to kryli, a my máme jásat nadšením, že přiznali pravdu? Vždyť to je naprosto to nejmenší.“

„Vatikán projevoval mnoho odporu ke změnám“

Marie Collinsová byla další zneužívanou členy katolické církve. Vede kampaň na prevenci zneužívání a dětské pornografie online. V roce 2014 ji papež František jmenoval do vatikánské komise na ochranu nezletilých a pro boj s pohlavním zneužíváním. V roce 2017 však podala rezignaci, unavená postojem Vatikánu.

„Šlo o komisi odborníků mimo církev, odborníků na ochranu dětí ze všech oborů sezvaných dohromady, aby radili papeži a aby do církve přinesli odborné znalosti zvenčí. To mi vyhovovalo, protože pokud církev chtěla změnu, myslela jsem si, že bych jí měla pomoci. Po několika letech jsem ale poznala, že ve Vatikánu je veliký odpor ke změnám. Komise měla práci tolik ztíženou. Házeli jí pod nohy klacky. Vydávali jsme sice doporučení, papež je schválil, ale k realizaci už nedocházelo.“

Marie vše shrnuje otázkou: „Nebyla to ztráta času? Kurie, civilní úřad, papežský civilní úřad, se na nás v komisi díval jako na lidi zvenčí, kteří jim tam chtějí zasahovat. Význam ochrany dětí šel ve skutečnosti naprosto stranou, více šlo o politiku.“

Církev v dnešním Irsku

Nedávné rozhodnutí papeže Františka promluvit o skandálech v církvi ukázalo touhu Vatikánu po větší transparentnosti. Nyní se obvinění a svědectví o pohlavním zneužívání předávají světským úřadům.

Irsko se ale v posledních letech dramaticky proměnilo, i co se týče uspořádání země. V roce 2015 schválilo v referendu homosexuální manželství. V roce 2018 pak země zrušila osmý dodatek své ústavy a povolila potraty.

80 procent irského obyvatelstva jsou katolíci. Toho stejného obyvatelstva, které zvolilo zmíněné dvě reformy odporující církevním nařízením. Takové počty zdůrazňují jeden paradox: irská společnost sice zůstává kulturně katolickou, ale od církve jakožto instituce se vzdálila.

Tento trend vidíme napříč celou Evropou. Jediným kontinentem, na kterém katolická komunita v posledních pár letech upadá nebo stagnuje.

Poučení z irského traumatu

Od té doby se Irsko snaží samo léčit svá zranění a zvyšovat bezpečnost dětí. Země zřejmě pochopila, že církev sama nic nespraví.

Jedná se o důležitou lekci, ze které se ostatní země jako Austrálie, Francie, Polsko a Spojené státy mohou poučit a postarat se o to, aby se obětem pohlavního zneužívání v církvi dostalo sluchu.

Hlasy zneužívaných v Irsku přinášejí svědectví o rozsahu zakrývání a o až příliš časté reakci církve: o mlčení a, nebo ještě hůř, o spoluúčasti.

Ve Spojených státech byl důležitým exemplárním případem případ Theodora McCarricka. Tento kardinál byl nakonec zbaven funkce v roce 2019 po obviněních z pohlavního zneužívání z minulosti, o kterých prohlašoval, že se na ně „nemůže upamatovat“.

Vatikánská zpráva poukázala na selhání vysoce postavených amerických duchovních, vatikánských činitelů i papežů, včetně Jana Pavla II., kteří ho nechali povýšit navzdory obviněním z pohlavního zneužívání.

Stále častěji se musely oběti kvůli vyslyšení obracet na nenáboženské úřady s nadějí, že se jim jednou podaří dát zase nějak život do kupy.

„Zachovala jsem si svoji víru, udržela jsem si vlastní víru a vlastní naděje,“ říká Marie a doplňuje: „Ale sama instituce církve už pro mě tolik neznamená. Institucionální církev, …ztratila jsem k ní důvěru. Stále udržuji vztah s Bohem, modlím se a považuji se za katoličku.“

K tématu víry uvedl Colm O´Gorman: „Jestli věřím? Nevěřím ve smyslu náboženské víry. Ale, aspoň doufám, o to více věřím v lidství, v dobro, v život, v uzdravení.

A daleko nejvíc pak věřím tomu, že nezáleží na tom, k jak příšernému zranění došlo a jak to bylo otřesné pohanění. Pokud tomu chceme čelit skutečně s odvahou, pravdou, soucítěním a láskou, se závazkem postupovat kupředu, pak uzdravení, zahojení a vývoj jsou nejen možné, ale nevyhnutelné… Vím to a jsem o tom neotřesitelně přesvědčený.“

Marie zdůrazňuje, že nejstrašnější je žít v mlčení. S pohledem do minulosti i na současnost dodává: „Uvědomujeme si, pro kolik obětí toho bylo tolik, že si vzaly život. Proto se musíme zaměřit na země, ve kterých k tomu stále dochází, a myslet na tamní děti.“

Zdroj:https://www.euronews.com/2020/11/27/sins-of-the-fathers-ireland-s-sex-abuse-survivors?fbclid=IwAR0R0jbEwlL977FV97c2VADGOE0plUqNnooklJCpK66dc1Q6Tgjn0kuc20Q