Představení Pawla M. udělali strašnou chybu - neuvědomili si, že se dopustil duchovního a psychického násilí, které ho učinilo nevyléčitelně nemocným. A velmi nebezpečným.
Dlouho jsem si myslel, že tento vztah je pro mě již uzavřenou záležitostí. Léta jsem nechodil do dominikánských kostelů. S členy Řádu kazatelů jsem se setkával sporadicky v médiích nebo při příležitosti jiných diskusí o teologii či církvi. Hluboko v sobě jsem měl pohřbené vzpomínky na mládí. Nechtěl jsem se k nim vrátit.
Na jaře loňského roku se nečekaně vrátil záblesk starých zážitků. Redakce časopisu "Więź" mě požádala, abych se pokusil najít materiály o sexuálním zneužívání, kterého se dopouštěli duchovní vůdci na svých svěřencích, zejména v "nových komunitách" ve Francii. Nedlouho předtím vyšlo najevo, že se těchto krutých činů dopustil Jean Vanier (zemřel v roce 2019) - spoluzakladatel "Archy", společenství lidí, kteří chtěli žít s lidmi s mentálním postižením. Byl velkou osobností katolické církve, a to nejen ve Francii. Někteří v něm viděli světce, který si zaslouží téměř okamžitou posmrtnou kanonizaci. Mezitím se ukázalo, že Vanier své oběti sváděl po mnoho let, přičemž se odvolával na své vlastní mystické zážitky a teologii, kterou na jejich základě vybudoval.
Nebyl v tom sám. Léta úzce spolupracoval s bratry Thomasem a Maria-Dominique Philippeovými, dominikány, kteří se podíleli na vytváření "nových komunit". První z nich spoluzaložil Archu s Vanierem, druhý založil Komunitu sv. Jana. Oba se v rámci svého duchovního vedení opakovaně dopouštěli sexuálních zločinů. Využívali mystiku a spirituální teologii jako ospravedlnění pro ubližování druhým. Po vyšetřováních v posledních několika letech je zřejmé, že k tomuto zvláštnímu spojení mezi teologickými teoriemi, vedením vnitřního života druhým člověkem ze strany té či oné "autority" a sexuálním zneužíváním docházelo nejen v mnoha "nových komunitách" ve Francii, ale i v jiných podobných skupinách (a také v mužských a ženských řeholních řádech) po celém světě. Vyvstala znepokojivá otázka: může mystika - v křesťanství často popisovaná jako nejžádanější a nejvyšší forma duchovního života - vést ke hříchu? Na tuto otázku jsem se pokusil odpovědět v loňském čísle časopisu Więź v eseji "Mystické vedení k pokušení".
Při práci na tomto textu jsem rychle zjistil, že Maria-Dominique Philippe měl v Polsku už léta slušný "fanklub". Existuje řada překladů jeho knih a poměrně dost publikací, které s obdivem vypovídají o osobnosti a myšlení zakladatele Komunity sv. Jana. S jeho knihami o teologii a filozofii jsem se setkal během studií v Lovani a o něco později, když jsem žil v Paříži, ale nikdy mě nepřesvědčily. Znechucovaly mě rozvláčné, zbožné rozpravy, které autor zdobil citáty ze svatého Tomáše Akvinského, aby svou teorii lásky podal víceméně intelektuální formou.
Ve svém varšavském bytě jsem neměl žádné dílo Maria-Dominique Philippa. Během jarního lockdownu byly knihovny uzavřeny. Brzy se však ukázalo, že knihy francouzského dominikána jsou na internetových bazarech snadno k sehnání doslova za pár korun. Lidé zřejmě rozprodávali své sbírky, aby se zbavili balastu nabízeného mužem, který byl shledán několikanásobným sexuálním delikventem. Začal jsem číst, ale v záplavě zbožných frází jsem jen těžko hledal něco, co by podpořilo mé tušení, že existuje souvislost mezi teologií Maria-Dominique Philippa a jeho zvráceným chováním.
Poněkud rezignovaně jsem dál sledoval, co se o francouzském deviantovi v sutaně píše na internetu. V jednu chvíli jsem narazil na doktorskou práci s názvem "Mariologie v mystické teologii Maria-Dominique Philippa", která byla napsána na semináři dogmatické teologie u profesora P. Jacka Saliji. V dolní části první strany stálo: Varšava 2008 a v záhlaví jméno autora: Pawel M.
Zamrazilo mě.
"Když se mnou takhle mluvíš, mám pocit, že mě bolí srdce"
Od mého prvního setkání s tímto řeholníkem uplynuly téměř tři desítky let. Bylo mi 17 let. Jel jsem do Jadwisinu u Varšavy na vědecký tábor Národního dětského fondu. Byl to nádherný čas strávený s mými vrstevníky, z nichž mnozí jsou dodnes mými přáteli a dobrými známými. Navštěvovali jsme hodiny s významnými profesory a umělci v paláci Radziwiłł a ve volném čase jsme se dobře bavili a měli jsme radost ze společných chvil strávených s "výjimečně nadanými".
V jednu chvíli se v Jadwisinu objevil mladý dominikán. Někteří z táborníků ho znali už dlouho. "Otec Pavel je skvělý" slyšel jsem důvěrný šepot. Několik lidí bylo postavou v bílém hábitu očividně fascinováno. On sám nás hned po svém příjezdu a uvítání pozval na "teologickou dílnu" a na každodenní slavení eucharistie v salonu paláce nebo v pozdních večerních hodinách na verandě, kde bylo možné posedět v pohodlných křeslech. Byl poutavý. Někteří lidé dnes říkají, že vypadal jako naivka, poctivec, nebo dokonce "srnka Bambi", jak ho nedávno nazval jeden novinář. Nikdy mi to tak nepřipadalo. Mluvil jednoduše, s citovou pronikavostí hraničící s okázalostí, ale s magnetickou silou. Myslím, že jsem se nikdy nesetkal s tak charismatickým kazatelem. S mnohými z nás si v Jadwisinu domluvil individuální rozhovory.
Rozhodl jsem se, že o takovou schůzku požádám také. Společně jsme se vydali na procházku do zámeckého parku. Něco jsem neobratně vyprávěl o svých duchovních dobrodružstvích, o svém zájmu o Bibli a křesťanskou mystiku. Dominikán se náhle zastavil a řekl: "Když se mnou takhle mluvíš, mám pocit, že mě bolí srdce." Byl jsem ohromen. Probodl mě svým pronikavým pohledem, usmál se a řekl něco jako: "Musíme, jestli chceš, ve společné modlitbě rozpoznat, co je příčinou mé bolesti. Přijdeš za mnou dnes večer?" Kývl jsem hlavou na znamení souhlasu.
Nedlouho po večeři jsem se ocitl v jeho pokoji. Posadil mě naproti sobě a chytil mě za ruce. Modlil se, aby na nás sestoupil Duch svatý. Mumlal si něco pod fousem, v čem jsem poznal glosolalii neboli "dar jazyků", který jsem už znal ze setkání Katolické charismatické obnovy. Po chvíli takové modlitby navrhl zpověď. Byl jsem velmi napjatý, ale jemným, starostlivým pohledem mě povzbuzoval, abych mu odhalil své slabosti, problémy s erotikou, rodinné trable a různé další viny a zranění.
Jak si dnes vzpomínám, podařilo se mu jich vytáhnout docela dost. Cítil jsem se možná trochu nepříjemně (nechtělo se mi svěřovat, ale on to ze mě dokázal účinně dostat), ale byl jsem poctěn dobrotou, kterou mi prokázal. Fascinovalo mě, že jsem mohl oslovovat "ty" někoho, kdo byl o několik let starší než já. Příjemně mi lichotilo, že jsem získal kontakt s duchovní autoritou, protože to byl koneckonců člověk z řádu, který měl pověst intelektuálně nejrozvinutějšího církevního společenství v Polsku. Pawel nabídl přátelství a péči. Tváří v tvář takovému afirmativnímu jednání jsem byl naprosto bezbranný. Zdálo se mi, že jsem konečně potkal člověka, s nímž budu moci vstoupit do hlubokých oblastí spirituality, o nichž jsem si dříve myslel, že jsou vyhrazeny jen největším křesťanským světcům. V té době jsem neměl žádné intelektuální nástroje, abych mohl účinně vzdorovat obsahu, který do mě dominikán rafinovaně vpravoval, a praktikám, k nimž mě intenzivně nabádal. Měl jsem jen citlivost pro náboženské prožitky, kterou nově poznaný řeholník rozpoznal a rozhodl se ji využít.
Na konci první modlitební seance mě Pawel důrazně vyzval, abych s ním udržoval kontakt. Řekl: "Pokud můžeš, přijeď za mnou do Poznaně. Vedu tam pastoraci středních škol." Byl jsem přesvědčen, že jsem potkal někoho naprosto jedinečného, a po několika měsících jsem skutečně přijel do kláštera v Poznani. Ve farnosti vedené otcem Pawlem jsem se setkal s velmi milými lidmi. Už brzy ráno chodili na snídani do temného sklepení, které bylo sídlem jejich modlitebního kroužku. Okamžitě mě zaujala kopie obrazu svatého Dominika (když jsem o několik let později viděl originál fresky od Fra Angelica v klášteře San Marco ve Florencii, zachvěl jsem se - už tehdy musely být mé vzpomínky z Poznaně dost traumatické). Překvapilo mě jen, že v té skupině bylo poměrně hodně studentů (a především studentek) a dokonce i starších lidí (přišli i vědci z univerzity). Rozhovory s nimi byly pro mě potěšením. Mluvili jsme o literatuře, divadle a umění v souvislosti s křesťanskou spiritualitou. Lidé z farnosti mi často říkali, že Pawel je rozhodně lepší, protože je "chápavější a empatičtější" a "méně hrubý" než farář P. Jan Góra, který se oficiálně staral o studenty.
Hned jsem si všiml, že Pawlovy mše s jeho kázáním a krásným zpěvem sboru byly přeplněné. Po eucharistii ho také chodilo navštívit mnoho lidí, kteří s ním chtěli mluvit. Já sám jsem čekal na svou řadu mnoho hodin.
Přišel za mnou pozdě večer. Sedl si naproti mně, položil mi ruku na rameno a modlil se se zavřenýma očima. Nedokázal jsem říct ani slovo, ale ruce se mi viditelně třásly. Nedokázal jsem ten reflex zastavit. M. uznal, že jsem velmi uzavřený a že rozlišování v tomto případě neskončí jediným setkáním. Od té doby jsem několik dalších let jezdil do Poznaně pravidelně každý měsíc nebo dva.
Vzbuzování pocitu viny
Považoval jsem Pawla za duchovní autoritu, i když mě trochu překvapilo, že mi mezi setkáními doporučoval, abych si přečetl psychologické příručky napsané evangelikálními kazateli (na začátku 90. let byla knihkupectví přeplněna touto poněkud lacinou pseudoteologickou a pseudopsychologickou literaturou). Ve svých rozhovorech se mnou se nikdy nezmínil o dominikánské filozofii nebo teologii, kterou po staletí praktikovali významní představitelé Řádu kazatelů. Neslyšel jsem od něj nic o svatém Tomáši Akvinském ani o Mistru Eckhartovi. Hodně však mluvil o "léčení zraněných citů" nebo "nápravě traumat z dětství" a hledání "zraněného dítěte" v sobě. Věřil, že je lze objevit a uzdravit pomocí vroucí charismatické modlitby. Důsledně ji praktikoval při individuálních setkáních se mnou. Trvaly jednu až dvě hodiny a často se změnily ve zpověď.
Přitom mi vyprávěl něco málo o svém životě, včetně fyzického a psychického týrání, kterému byl vystaven ze strany svého otce, nebo o bratrovi, který zemřel v raném dětství. Tak jsem se na něm stával stále závislejší, protože mi nebylo lhostejné, že se se mnou takový člověk dělí o intimní tajemství. Netušil jsem, že vůbec nechce být společníkem na mé duchovní cestě, ale spíše průvodcem - "guru", který skutečně věří, že v sobě slyší "hlas Ducha svatého", aby mohl druhým poskytnout konkrétní životní návod. Otevřeně tvrdil, že bez tohoto vedení by se nedokázali otevřít spásnému Božímu působení, a proto by se vystavili nebezpečnému působení zlých duchů (v jeho promluvách a radách se často objevovaly démonologické motivy).
Postupem času docházelo k čím dál podivnějším situacím. Stále mi opakoval, že jsem uzavřený na působení Ducha, a modlil se se mnou o otevření mého srdce. Jednou mi řekl, že mi může pomoci jen exorcismus. Vzal mě do malého města nedaleko Poznaně k oficiálnímu arcidiecéznímu exorcistovi. Rituál byl proveden pečlivě. Starý exorcista k tomu přistupoval bez zvláštního vzrušení (které bylo na Pawlovi vidět), spíše se smutkem. Překvapilo mě, že slova exorcismu byla stále velmi podobná nebo možná stejná těm, která jsem si pamatoval z filmů jako např. "Matka Johana od Andělů" Jerzyho Kawalerowicze. Zachvěl jsem se, když jsem po úvodním "vyšetření" uslyšel latinské fráze, které nade mnou zazněly. Po tomto zážitku jsem však necítil žádnou úlevu, i když jsem se během rituálních modliteb neskutečně třásl.
Po návratu do poznaňského kláštera jsem se od Pawla dozvěděl (jeho tvář ztvrdla do nepřátelské grimasy, pohled přestal být laskavý, řeholník na mě hleděl s netrpělivostí plnou nelibosti), že mě považuje za nesmírně pokryteckého člověka, podobného Ananiášovi a Safiře - manželům známým ze Skutků apoštolů, kteří se pokusili oklamat svatého Petra, za což je apoštol potrestal smrtí. Jak se mohl cítit devatenáctiletý mladík, který se považoval za věřícího křesťana, když o sobě slyšel taková slova? Opravdu dlouho jsem v sobě nosil nesnesitelný pocit viny. Myslel jsem si, že Pawel, muž, který se zdál být velmi hluboce duchovně založený, přesně ví, že mě Bůh chce potrestat. Dominikán navrhl, že s jeho pomocí bych se mohl tomuto trestu nějak vyhnout. Mé vnitřní bloky by se otevřely, mé rány by se zahojily. Bylo to zvláštní. Teprve po letech jsem pochopil, že se mě snažil připoutat k sobě strachem z Božího trestu. Jednou zasetý strach mě přiměl zůstat s Pawlem velmi dlouho. Nemohl jsem se od něj osvobodit.
V pozdějších fázích naší známosti Pawel přizval na naše modlitební setkání i další lidi. Skupina se nade mnou modlila v "jazycích", ale od jisté chvíle se těchto modlitebních seancí účastnila i jistá čtyřicátnice (matně si vzpomínám, že v té době byla asi v konfliktu s manželem a sama vychovávala dítě). Ve skupině byla považována za "prorokyni". Během modlitby se jí v mysli vynořovaly různé obrazy (od abstraktních až po poněkud "příběhovější" představy). Pawel věřil, že má dar tato "proroctví" vykládat. Na jejich základě přikazoval různé aktivity. Ale to mi přišlo dost idiotské. Řekl jsem mu o svých pochybnostech. Na to mi řekl, abych se až do příští zpovědi modlil všechny části růžence. Znovu poznal, že v hloubi duše nemám vůli vstoupit na cestu spásy.
Začal se mě vyptávat na případné zkušenosti s okultismem a východní spiritualitou. Tato témata mě nijak zvlášť nezajímala, jeho velmi. Rozhodl se je se mnou prozkoumat během modliteb a přiznal, že sám kdysi experimentoval s některými asijskými meditačními technikami, ale jak řekl, "šťastně se od nich osvobodil". Sám byl již tehdy fascinován francouzskými "novými komunitami". O Maria-Dominique Philippe mi sice nic neřekl (dnes vím, že tento sexuální predátor spolu se svým bratrem a Jeanem Vanierem v osmdesátých letech často navštěvoval dominikánské kláštery v Polsku a novicmistři a vedoucí studentů doporučovali těm, kteří vstupovali do řádu, aby četli spisy M.-D. Philippe). Jednou mi však Pawel, protože věděl, že už umím plynně francouzsky, dal telefonní číslo na Komunitu lahoslavenství, o které řekl, že je to jedna z nejúžasnějších křesťanských skupin, které dnes na světě existují. Přiznal, že by něco podobného rád založil i v Polsku. Měl jsem asi štěstí, že jsem jeho nabídky nevyužil (komunita, zmítaná sexuálními skandály, byla o několik let později rozpuštěna a založena znovu ve značně pozměněné podobě). Volal jsem tam jen s prosbou o modlitbu, když moje kmotra umírala v agónii na rakovinu.
Dnes vím, že Pavel osobně navštěvoval různé "nové komunitáy" ve Francii - včetně Komunity svatého Jana, kterou založil Marie-Dominique Philippe. Byl v úzkém kontaktu s jejím zakladatelem? Nevím, ale bylo by dobré to podrobně vysvětlit. Ve zprávě, kterou zveřejnila Komunita svatého Jana v roce 2019, se jasně naznačuje, že spiritualitu otce Philippa nelze v žádném případě brát jako vzor chování pro kohokoli, protože se dá předpokládat, že vedla k sexuálnímu zneužívání a psychické manipulaci těch, kteří se s ním stýkali, nebo to ospravedlňovala. Tento typ zla se navíc ve společenství předával. Podobných ohavných činů se dopouštěli její členové, kteří o. Philippa znali jen málo nebo vůbec ne. Je takovým případem i Pawel M.? V devadesátých letech jsem o jeho úzkých vazbách na Komunitu sv. Jana nic nevěděl. Myslím, že mi nikdy nedoporučil číst Philippovy spisy, které se v Polsku stávaly stále populárnějšími i díky dominikánům. Ale možná jsem nečetl, co mi doporučil, protože jsem ho přestal vnímat jako intelektuální autoritu (bohužel pro mě stále zůstal duchovní autoritou).
"Rozlišování duchů"
Poté, co jsem začal studovat humanitní studia na Varšavské univerzitě, se naše vzájemné kontakty s Pawlem trochu rozvolnily. Do Poznaně jsem jezdil pravidelně dál, ale stále více jsem pochyboval. V rámci individuálního programu jsem navštěvoval kurzy dějin filozofie (včetně středověké scholastiky), Bible a raně křesťanské literatury (navštěvoval jsem semináře Stefana Swieżawského, Anny Świderkówny a otce Marka Starowieyského). Postupně jsem získával poznatky, které mě přiměly klást si otázky o smyslu Pawlových charismatických "vystoupení" s démonologickými exkurzy v pozadí (teď si říkám, že možná proto jsem se po letech stal teologem). Dlouhá léta jsem se však nedokázal vymanit z emocionálního sevření.
Nejsem si úplně jistý, proč se mnou chtěl Pawel udržovat vztah. Nikdy mi nenavrhl, abych vstoupil k dominikánům, což údajně nabízel jiným chlapcům v rámci svého "duchovního vedení" (uvozovky jsou zde na místě). Kvůli těmto dominikánským povoláním, stejně jako pro davy lidí přicházejících na jeho mše a rekolekce, byl - jak mi v minulých dnech řekli někteří bývalí a současní dominikáni - velmi oblíben u provinciála, o. Macieje Zieby. No co, zdá se, že o. Zieba pevně věřil v "úspěch" nejen v podnikání a ekonomice.
Pawel se mnou však nikdy otázku možného kněžského povolání neprobíral. Možná doopravdy věřil, že mě ovlivňuje "duch pýchy", jak mi jednou řekl? Nebo snad, jak si myslím teď po letech, byl prostě frustrovaný, že nade mnou nemůže mít plnou kontrolu v rámci pravidelných, ale přesto řídkých setkání? Každopádně jsem moc nechápal, co tím mohl myslet. Při rozhovorech s ním jsem se cítil naprosto zablokovaný, zdrcený, utlumený a v defenzivě vůči obsahu, který mi byl předáván.
Na druhou stranu se Pawel - tak mi to připadalo - navzdory všemu snažil být přátelský. Při zpovědích, rozhovorech a individuálních modlitbách obvykle používal mírný tón. Někdy naznačoval, že si se mnou neví rady, ale tvrdil, že Bůh vyvede jeho i mě z této bezradnosti. Pak rozhovor ukončil a řekl mi, abych se modlil v kostele před Nejsvětější svátostí a šel na mši, při níž bude kázání určeno především mně. Dobře věděl, že se tím cítím vyznamenaný. Neuvědomoval jsem si, jakou psychomanipulaci se mnou chytře hraje, jak apeluje na můj čas od času se ozývající pocit bezcennosti a touhy po uznání. Netušil jsem, že tímto způsobem zažívám psychické násilí.
Po několika letech vzájemného vztahu se mi však začalo zdát, že v Pawlovi probíhá nějaký vnitřní vývoj. Stále častěji se pokoušel "rozeznávat duchy" a dělal to už otevřeně mimo sklepení své farnosti. V individuálních rozhovorech se stával vznětlivějším a sebevědomějším. Také se více než dříve věnoval démonologii a "rozpoznávání" či "uvolňování" charismat u druhých (ať už to znamenalo cokoli). Do farnosti v Poznani začali přicházet lidé (i z jiných míst), kteří viděli démony téměř všude a v každém člověku, kterého potkali. Při individuálních, a dokonce i skupinových modlitbách začal Pawel prosit Boha, aby odhalil hříchy, které tížily různé lidi po celé generace (šlo o situace, kdy se nějaký pradědeček nebo babička určitého člověka dopustili v minulosti něčeho velmi špatného; M. věřil, že i po mnoha generacích takové případy umožňovaly působení Satana v životech potomků těchto bývalých zločinců). Tohoto sledování démonů minulosti v přítomnosti si jistě museli všimnout lidé zvenčí i sami dominikáni. Možná v tom neviděli nic zvláštního (ostatně církev v Polsku zakázala "mezigenerační zpovědi" a podobné praktiky až o mnoho let později). Určitě proto mohl Pavel své aktivity stále více rozšiřovat.
Vzpomínám si, že víceméně v polovině 90. let přijel vést rekolekce do kostela ve varšavské čtvrti Bielany. Sloužil mši a přerušoval ji charismatickými modlitbami, které vedl se skupinou akolytů, které si s sebou přivezl z Poznaně. Někteří lidé omdlévali, jiní se třásli jako já při exorcismu na faře u Poznaně, další hlasitě křičeli. Mnozí věřící ostentativně opustili kostel, ale až do konce této specifické liturgie vydržela poměrně velká skupina. Jak si vzpomínám, překvapilo mě, že varšavský farář nevěnoval těmto seancím během mše žádnou pozornost.
Také mě zajímalo, proč na takové "výstřelky" v liturgii nereagovali Pawlovi spolubratři? Věděl jsem, že s některými z nich byl v konfliktu. Ve své farnosti otevřeně řekl, že je mu líto tehdejšího převora poznaňského kláštera, protože podle jeho názoru to bylo "peklo". V řádu však měl pravděpodobně velmi blízké přátele (viděl jsem taková přátelství nebo alespoň vztahy, které zvenčí vypadaly jako důvěrné, např. s o. Michalem Ziolem, pozdějším trapistou). Každopádně těchto vztahů si šlo několikrát všimnout při setkáních různých dominikánských středoškolských farností z celého Polska, které se konaly každoročně kolem Silvestra. Měl přátele mezi dominikány proto, že jejich spiritualita byla podobná Pawlově? Koneckonců to byli právě dominikáni, kteří od 70. let 20. století (nejprve v Krakově a poté v Poznani) začali zavádět charismatickou spiritualitu. Je také známo, že již v 80. letech docházelo v charismatických skupinách působících v dominikánské pastoraci ke znepokojivým excesům. V Krakově údajně v této věci intervenoval kardinál Franciszek Macharski. Velmi by mě zajímalo, jak se stalo, že polští dominikáni navzdory své staleté intelektuální tradici tuto tradici sladili s charismatickou spiritualitou.
Skutečnost, že tehdy nezafungovaly řádné kontrolní a ochranné mechanismy, je třeba považovat za vážnou strukturální vadu Řádu kazatelů v Polsku. Jedním z důsledků například bylo, že lidé poškození "duchovním vedením" Pawla M. byli dominikány většinou ponecháni sami sobě. Jak se ukázalo, takový způsob jednání měl v případě obětí M. trvat téměř čtvrt století.
Bití "v Duchu svatém"
Když Pawel odešel do Wroclawi, aby vedl akademickou farnost, naše setkání byla méně častá. V letech 1996 až 1998 (to jsem odjel studovat do Belgie) jsme se ale určitě párkrát viděli. Dokonce se mi stalo, že jsem ve wroclawském "Dominiku" (dominikánské centrum) přednášel o dějinách angelologie v křesťanství. Rozčilovalo mě, že M. s velkou vervou rozvíjel činnost informačního centra o sektách a nových náboženstvích. Spolu s dalšími dominikány se věnoval okultním posedlostem, nebezpečí buddhistických meditací nebo tantře. Tato témata mě vůbec nezajímala. Říkal jsem si, že Pawel už "odletěl" do takové spirituality, ke které jsem nechtěl mít přístup. Přesto jsem ho stále považoval za jednoho ze svých nejbližších přátel. S překvapením jsem se ale díval na lidi, kteří patřili k jeho nejbližšímu okolí ve Wroclavi. Byly to většinou studentky. Na rozdíl od skupiny v Poznani jsem však atmosféru této skupiny nevnímal jako vůbec dobrou. Pozornost budily strnulé výrazy s nucenými úsměvy. Ve skupině bylo cítit vnitřní napětí, jehož příčiny jsem tehdy netušil. Jak se ukázalo, byl to po poznaňské skupině další fideistický kroužek, který Pawlovo duchovní vedení stavěl nad racionalitu a zdravý rozum.
Můj pobyt v Belgii nakonec vyústil v pravidelné studium teologie (které jsem v Polsku nikdy nechtěl začít kvůli klerikalizaci a konfesně výlučnému katolicismu teologických fakult, což mě odrazovalo). Získával jsem stále více nástrojů, jak se vypořádat i s Pawlovým "duchovním vedením". Dlouho jsem však nedokázal uznat, že to, co dělal a co jsem sám při jednání s ním zažíval, je škodlivé.
Jednou - bylo to určitě na jaře roku 2000 - jsem se při cestě z Lovaně za rodinou do Polska zastavil ve Wroclavi. S Pawlem jsem měl další dlouhou zpověď, při níž se podrobně vyptával zejména na erotické záležitosti. Usoudil, že můj duchovní vývoj je poněkud slabý. Nejprve mi nařídil dlouhou adoraci v kapli bl. Česlava a poté navrhl společnou modlitbu s dívkami z jeho farnosti. Souhlasil jsem, i když už s jistým odporem. V té době jsem byl vůči excesům charismatické spirituality podezřívavější než před několika lety. Přesto jsem Pawlovi stále nějak věřil. Možná jsem jen nechtěl ztratit tento, jak se mi zdálo, blízký a důležitý vztah?
Zpočátku to probíhalo podle stejného schématu, které jsem znal už léta: vzývání Ducha svatého, glosolálie, prosba o proroctví. Ale po chvíli mi Pavel řekl, abych si klekl doprostřed modlitebního kruhu. Stále jsem slyšel "modlitbu v jazycích" a frázi "přijď Duchu svatý". V jednu chvíli ke mně přišla jedna z účastnic a praštila mě do obličeje. Začala křičet: "Ty hajzle, proč jsi sem přišel?!". Také ostatní dívky mi bušily pěstmi do zad a vykřikovaly modlitby střídané s vulgaritami. Dávali mi facky a rány pěstí. Byl jsem naprosto dezorientovaný. Nevěděl jsem, co mám dělat: oplatit rány těm ženám v amoku? Křičet? Podíval jsem se na Pawla. Stál v rohu, díval se na mě očima plnýma jakéhosi triumfu a... chichotal se. Povzbuzoval ženy, aby ze mě i nadále "vyháněly satana".
Nevím, jak dlouho to trvalo. Když seance skončila, nevzmohl jsem se ani na slovo. Řekl jsem mu, že musím okamžitě odejít. Byl jsem byl rozmlácený, ale byl jsem si jist,, že se mi stalo něco velmi zničujícího. Několik následujících dní jsem se nemohl psychicky vzpamatovat. Po několika letech, když jsem upadl do těžké deprese, jsem se pokusil o svých kontaktech s Pawlem promluvit na terapii v Belgii. Terapeutka však naprosto nechápala náboženské souvislosti (protože opustila křesťanství) a nechtěla se jimi zabývat. Dnes si myslím, že to byl z její strany krajně neprofesionální přístup. Jsem přesvědčen, že pro dobrou terapii lidí, kteří se ocitli v situaci, v jaké jsem se ocitl já, potřebuje terapeut teologické znalosti. Něco takového se však stává jen zřídka.
"Je lepší ho nekontaktovat."
Několik týdnů po incidentu ve Wroclavi jsem Pawlovi napsal z Belgie dopis, ve kterém jsem se ho ptal, proč takové praktiky dovolil. Nedostal jsem odpověď. Uplynuly další měsíce, než jsem se dozvěděl, že Pawel z Wroclavi náhle zmizel. Měl jsem ve Wroclavi dobrého přítele, který pravidelně navštěvoval mše, které sloužil M. Několikrát s ním hovořil a řekl mi, že mu to hodně dalo. Zároveň nebyl exaltovaným typem (na rozdíl od toho, co se dnes mnozí domnívají, k Pawlovi nechodili jen duševně narušení jedinci, kontaktovala ho spousta inteligentních, rozumných lidí). Mohl být skvělým učitelem polštiny (profesor Jan Miodek, jak jsem se nedávno dočetl, ho dodnes považuje za svého nejlepšího žáka), ale jeho život se odvíjel jinak - už léta žije v zahraničí a akademické činnosti se nevěnuje.
Napsal jsem tomuto kolegovi, co se děje s Pawlem. Odpověděl, že se na to několikrát pokoušel zeptat dominikánů ve Wroclavi, ale neustále narážel na "zeď řádové diskrétnosti". Sám jsem na tuto "zeď" narazil mnohokrát, když jsem se snažil dominikánů zeptat na důvody odstranění M. z Wroclavi a jeho další osudy v řádu. Pouhá zmínka jeho jména způsobila, že téma bylo okamžitě přerušeno. Nanejvýš jsem slyšel: "není na tom nejhůř, ale je lepší ho nekontaktovat." A já jsem cítil vnitřní nutkání vyjasnit spolu s Pawlem, co se mi ve Wroclavi stalo, i když jsem si už byl jistý, že o jeho "duchovním vedení" v mém případě nemůže být teď řeč.
Po nějaké době jsem z dominikánských webových stránek zjistil, že Pawel je v klášteře Freta ve Varšavě. Pozval jsem ho na svou svatbu (s tím, že byl po léta mým nejdůležitějším průvodcem ve víře), která se konala v dubnu 2004 v kostele v Lesné Podlaské. Odepsal mi, že nemůže přijet "kvůli jiným řádovým závazkům", ale zároveň dodal, že pokud budu ve Varšavě, rád se mnou bude mluvit ve Fretě.
Až do začátku roku 2008 jsme s manželkou žili v zahraničí, ale jednoho dne, během prázdninové návštěvy Polska, jsem si domluvil schůzku s Pawlem. Bylo to pravděpodobně v roce 2006. Seděli jsme naproti sobě a rozhovor vůbec neplynul. Díval se na mě zkoumavýma očima. Stěžoval si, že mu spolubratři nařídili nakupovat v hypermarketech a nedovolují mu vykonávat pastorační práci. Nechtěl mi odpovědět na otázku, proč musel tak náhle opustit Wroclav. Nevěděl jsem, že měl tehdy nejspíš zakázáno zpovídat, kázat nebo vést nějaké skupiny. Ani o tom se mi nezmínil. Chvíli jsem měl dojem, že by chtěl o sobě říct víc, ale neustále přerušoval věty, které začal, a nastalo mezi námi nesnesitelné ticho.
Neschopnost přiznat vinu je v křesťanství velkým dramatem. Vždyť v prvním Janově listu čteme: "Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.
Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti." (1 Jan 1,8-9). Dvakrát v životě jsem zažil, že se zpověď kvůli silným duchovním turbulencím prostě nemohla uskutečnit. To byl případ Pawla a o několik let později jsem zažil něco podobného při setkání se svým bývalým učitelem z dob mých studií ve Varšavě - známým biblistou (který byl mimochodem dlouhá léta církevním asistentem časopisu "Więź"), který byl odhalen jako spolupracovník komunistické tajné policie. Bylo pro mě šokující vidět u někoho nemožnost přiznat vinu - kvůli sebeklamu, který je považován za jediný způsob, jak si zachovat vlastní integritu.
V roce 2008 jsme se s manželkou zúčastnili slavení velikonoční vigilie u dominikánů na Fretě. Viděl jsem tam Pawla, ale nebyl koncelebrantem liturgie, nýbrž jakýmsi "hlavním ministrantem". Držel mikrofon, postavil nádobu s křestní vodou a po skončení přijímání vyčistil kalichy. To mě zmátlo. Došlo mi, že je to způsob církevního trestu za nemalý přestupek.
Nedlouho po této pašijové slavnosti jsem se jednoho mladého dominikána zeptal, co se děje s Pawlem M. Tentokrát jsem neslyšel žádné vytáčky, ale několik vět (vyslovených s s poněkud ironickým úsměvem): "Víš, ve Wroclavi se konal rituální sex. S několika dívkami odjel také do Číny a myslím, že tam došlo k podobným akcím. I Gulbinowicz zasáhl, protože se na něj obrátili rodiče lidí z té farnosti. Ty ženy byly dospělé, ale Zięba musel přesto zasáhnout. No, chápeš, že nemůžu říct nic víc. Má své tresty: nemůže sloužit mši, zpovídat, ale zdá se, že se zlepšuje."
Ztuhl jsem. "Rituální sex" v té podivné skupině, kde mě kdysi bili? Pochopil jsem, proč mi dominikáni (s výjimkou jednoho, který neopatrně pustil chlup) léta nechtěli nic říct o M. Ale brzy jsem zjistil, že o Pawlových sexuálních excesech se ve Wroclavi tajně mluví. Dozvěděl jsem se o tom od kamaráda, který dominikány ve Wroclavi už léta pravidelně navštěvuje. Nebyl to moc hezký komentář: "Musely to být krávy, ale co, chlapec si užil." Nemyslím si, že by podobná slova vyslovil i nyní.
Hrdinství víry skrze mlčení?
Už léta navštěvuji dominikány ve Varšavě nebo v jiných polských městech jen sporadicky. Nijak zvlášť jsem s nimi neudržoval kontakt, i když jsem býval pravidelným spolupracovníkem měsíčníku "W drodze", díky čemuž jsem poznal mimo jiné i současného provinciála dominikánů. Možná moje nechuť pramenila z pocitu vnitřní devastace, který jsem v mládí zažil prostřednictvím Pawla. Nechtěl jsem se s ním už nikdy setkat. Také jsem se nechtěl hlouběji zabývat tím, co přesně se stalo ve farnosti ve Wroclavi. Řekl jsem si: tato kapitola je uzavřená. Proč se vracet k duchovní devastaci z minulosti?
Od chvíle, kdy jsem našel Pawlovu doktorskou disertaci o mariologii od Maria-Dominique Philippe, jsem však na svého bývalého učitele myslel stále více. Jeho disertace byla plná zbožných, na první pohled zcela nevinných úvah, ale při čtení jsem v ní našel pasáže, u kterých se mi rozsvítilo "červené světlo". M. například napsal něco takového:
"Abychom pochopili, v čem spočívá mlčení kontemplativní víry, musíme se odvolat na lidskou zkušenost. Ticho a mlčení v řádu lásky je výsledkem pouta mezi osobami, které vede ke vzájemnému svěřování tajemství. Dva lidé spjatí láskou si navzájem odhalují tajemství svého srdce. Tajemství srdce je plodem praktického, afektivního poznání. Nejedná se o spekulativní poznání. Týká se osobně důležitých informací. Tyto informace můžete říct příteli nebo někomu, s kým jste v srdečném svazku. Sdělit takové tajemství nepovolaným osobám znamená vyzradit tajemství. Tajemství srdce je tedy společným plodem poznání a lásky, buduje přátelství a udržuje je. Udržované tajemství jako mlčení o osobně důležitých věcech má také důležitý osobní rozměr, protože afektivní poznání, které se dotýká citové sféry, má velký vliv na všechny životní síly. To znamená, že přátelství, které zachovává tajemství srdce, udržuje nebo dokonce umožňuje celou dynamiku života."
Na první pohled se tato úvaha zdá být zcela správná a jednoznačná. Přemýšlel jsem však, co v Pawlově případě mohlo znamenat "sdělovat tajemství nepovolaným osobám". Neměl na mysli něco, co způsobilo jeho odchod z Wroclavi a omezení uvnitř řádu?
Dále ve své disertaci M. rozvinul "teologii mlčení", která mi v jeho případě připadala velmi podezřelá. Například napsal: "Mariino mlčení ohledně tajemství Zvěstování se týká také Josefa. Na jejím prvním tajemství, panenském zasvěcení (Mariině iniciativě) se podílel i svatý Josef. Nyní, když iniciativa patří Bohu, je Maria od svého manžela oddělena Božím tajemstvím. Tato situace vystavuje jejich pouto zkoušce, a poskytuje tak příležitost k růstu. Z hlediska lidské obezřetnosti by se zdálo lepší, kdyby Marie své tajemství řekla přímo Josefovi. Bůh se však rozhodl jinak a vede je k hrdinství víry skrze Mariino mlčení."
Hrdinství víry skrze mlčení? K výkladu tohoto pojmu Pawel citoval svého mistra Maria-Dominique Philippa: "Maria přijetím tohoto mlčení poctila Josefa ještě větší důvěrou - takovou, jakou vkládáme do toho, koho můžeme o cokoli požádat, a to i tehdy, když se vůči němu stavíme do situace, která navenek vypadá, že ho klameme a zrazujeme. Pak je nutná hrdinská důvěra. To je důvěra, kterou Maria od Josefa vyžaduje a očekává. Ví, jak ji miluje, ví, že po něm může chtít všechno."
Od toho, kdo miluje, lze požadovat vše. Opravdu? - Zeptal jsem se sám sebe. A co by toto "všechno" mohlo znamenat v případě Pawla? Po zádech mi přeběhl mráz. Došlo mi, že Philippova teologie přivedla jeho i některé jeho následovníky k hrozným zvrácenostem a zločinům. Neměl jsem však pro to žádné pádné argumenty a bylo těžké požádat o. Salije (vedoucího této podivné práce a pravděpodobně nejznámějšího dominikánského teologa v Polsku) o podrobnosti v situaci, kdy případ M. byl polskými dominikány léta utajován a já jsem neměl žádné podrobné znalosti o Pawlových sexuálních deliktech. Nakonec jsem se o této záležitosti nezmínil v eseji, kterou jsem připravoval pro časopis "Więź".
Když však text vyšel, zavolal mi jeden můj mladý známý a zeptal se mě, jestli jsem slyšel o tom, že by se podobné případy, jaké se staly ve francouzských "nových komunitách", staly také v Polsku. Řekl jsem mu o M., o svém objevu jeho disertační práce a o svých obavách z ní. Řekl jsem mu také, že Pawel už léta nezpovídá, nekáže a nevede rekolekce. Vzpomínka na jeho případ ve mně vyvolává hořkost a smutek, ale doufám, že mu jeho řádové pokání pomohlo a pomáhá.
O několik dní později mi však tento známý poslal odkaz na YouTube, na rekolekce, které Pawel vedl. Uskutečnily se v jedné farnosti nedaleko Varšavy v adventu 2018. Zapnul jsem nahrávku a najednou se mi vrátily vzpomínky na dobu před lety: stejný magnetický tón, plačtivé lámání hlasu, když vyprávěl o vlastních duchovních pocitech, příběh, který jsem znal z kázání a rozhovorů v Poznani o jeho příteli z gymplu, na kterého si zasedla učitelka a který spáchal sebevraždu nedlouho před maturitou. (Tato skutečnost, jak mě Paweł před lety ujistil, silně přispěla k jeho hlubší víře a k probuzení jeho řeholního povolání.)
Byl jsem šokován a naštván na dominikány. Byl jsem přesvědčen, že během těch rekolekcí v roce 2018 přišlo za M. alespoň několik lidí s prosbou o duchovní pomoc. Mohl to tedy být pro ně začátek podobné manipulace, jakou jsem před mnoha lety zažil já sám.
Nebezpečné provinění
Dnes o M. víme, že je to sexuální predátor, který se dopouštěl nejen psychomanipulace, ale i znásilnění. Je nutné ho vnímat jen jako takového? Měli bychom totéž udělat i s Vanierem a bratry Philippovými? Když vyšel můj esej "Mystická vedení k pokušení", požádal jsem známého katolického psychologa, aby zhodnotil mé intuice. Zjevně se rozhořčil, dokonce mi křičel do sluchátka: "Mezi mystikou a sexuálním zneužíváním není žádná souvislost, neboť je jisté, že mystika vede ke svatosti života!"
Poznamenal jsem, že mystická zkušenost nakonec není výlučně křesťanský fenomén a že například tantrické praktiky mohou vést k chování, které je z hlediska křesťanské morálky nepřijatelné. Domnívám se, že tento postřeh, stejně jako skandály, jaké se objevily ve francouzských "nových komunitách" nebo v nichž figuruje M., jsou velmi vážným problémem, s nímž se dnes křesťanská teologie potýká. Mystické prožitky v ní byly dosud vysoce kvalifikovány jako jeden z nejintenzivnějších a nejkrásnějších projevů spirituality. Může tedy existovat "falešná" mystika, která vede k naprosté morální degeneraci? Vanierovu "Archu" - jakožto dílo sexuálního delikventa - ale přece nelze považovat za stejně morálně odpornou jako jejího zakladatele.
Přemýšlím o tom nyní i v souvislosti s M., protože před několika dny jsem se bavil o dominikánu se svým kamarádem z Poznaně, který byl před lety členem středoškolské farnosti vedené Pawlem. "Nemohu popřít, že mu vděčím za mnoho dobrého, i když nikdy nebyl mým duchovním vůdcem. Tvoje situace je tedy jiná, protože já nemohu říci, že bych z jeho strany zažil psychomanipulaci," řekl mi. To dokazuje, že Pawel nebyl schopen ublížit každému, kdo se objevil v jeho blízkosti.
Proto stojí za to se ptát, zda se od počátku své náboženské kariéry nedopouštěl psychomanipulativního, násilného poškozování. Možná ho ke zvrácenosti přivedla jeho praktikovaná charismatická spiritualita, kterou spojil s Philippovou nebezpečnou spirituální teologií? Možná sám nedokázal ovládnout svůj duchovní vývoj a nakonec se z něj stal násilnický řeholník a nikoho v řádu nenapadlo, že by ho jeho nezpracovaná traumata z mládí v kombinaci s bizarními duchovními obsahy a praktikami mohla přivést ke zločinu?
Troufám si tvrdit, že tito pseudomystičtí sexuální delikventi mohli mít neobvyklé a dokonce hluboké zážitky, které je vedly k přesvědčení, že Duch svatý skrze ně skutečně mluví pro dobro a spásu druhých. Opravdu tomu věřili. Možná právě to bylo hlavní příčinou jejich zkaženosti, protože jako zástupci Boha věřili, že by měli mít naprostou kontrolu nad těmi, které k němu vedou. Toto předpokládané zplnomocnění z nich podle nich činilo jedinečný nástroj, s jehož pomocí mohl Bůh působit na druhé (také skrze "sexuální očištění" a "intimní svazky") mimo rámec morální teologie, "mimo dobro a zlo".
Jak dnes říkají oběti Pawlova znásilnění, nebyl pro něj nejdůležitější sex, ale pocit moci a absolutní kontroly nad ostatními. Proto mu děvčata z wratislawské farnosti musela vzdát hold v děsivém rituálu jako "králi". Kdo ví, zda právě tento "obřad" nebyl tím nejhorším a nejzávažnějším z různých forem provinění, jichž se M. dopustil? Koneckonců tento pocit moci a vyvolení a touha po absolutní kontrole byly, jak se zdá, hlavním zdrojem fyzického násilí a znásilňování.
V takovém agresivním pseudomystikovi by člověk neměl vidět hříšníka jako jsou ostatní. Je to nemoc, jejíž rozpoznání a vyléčení v rámci konvenční psychoterapie (nemluvě o exorcismu) se může ukázat jako příliš obtížné nebo dokonce nemožné. Takoví lidé musí být po zbytek života izolováni od duchovního vedení a pastoračního poradenství, stejně jako pedofilové, kterým je zakázán kontakt s dětmi. Riziko je opravdu příliš velké.
Dominikáni tedy udělali velkou chybu, když Pawlovi po mnoha letech dovolili vést rekolekce a dali mu tak možnost navázat důvěrné kontakty se ženami. Ukázalo se, že v řádu není žádný dohled. Existuje pouze struktura zvrácené klerikální moci – té samé moci, která umožnila a stále umožňuje různým zločincům v sutanách beztrestně páchat zločiny. V tomto smyslu se léta utajovaný případ M. nijak neliší od tisíců jiných utajovaných případů. A právě v této struktuře, kde navíc neexistovaly a stále neexistují žádné řádně fungující ochranné a kontrolní mechanismy, si provinciál polských dominikánů řekl, že po letech pokání a terapie může hříšníkovi opět dát šanci. Koneckonců, není právě tohle - předpokládal provinciál - křesťanské milosrdenství? Nevzal v úvahu, že Pawel se kdysi dopustil duchovního a psychického zločinu, který mu způsobil nevyléčitelnou nemoc.
Rád bych věřil, že se to dalo napravit už v době, kdy jsem se jako teenager dostal do péče M., ale tuto jistotu nemám. Jsem si však jist, že v řádu existovaly velmi závážné nedostatky (projevující se například v nekontrolovaném přijímání charismatické spirituality nebo "pseudomysticismu"), které vedly k dramatu mnoha lidí. A jen zčásti měly tyto chyby svůj původ ve zvrácenosti klerikalismu. Tyto zvrácenosti byly znovu odhaleny případem M. a jedná se o další akt velkolepého procesu zhroucení zahnívajícího, rozkládajícího se systému.
Stále však věřím, že autentická křesťanská spiritualita může existovat i mimo tento systém. Ale není tato moje víra jen prodloužením psychomanipulace, kterou jsem zažil v mládí? Bojím se položit tuto otázku, ale nemohu uniknout neustálému hledání odpovědi.
Zdroj:
https://wiez.pl/2021/03/26/u-dominikanow-nie-bylo-superwizji-tylko-struktura-klerykalnej-wladzy/
Představení autora (v polštině):
