Kdo je tady hrdina?

Sedím s kamarádkou na faře u našeho společného známého, kněze. Je pár dní potom, co vyšly články, že Jean Vanier zneužíval několik žen. Během večera se k tomu dostaneme, přece jen, je to dost významné téma a všichni jsou překvapení. Ten známý kněz po chvíli říká něco ve smyslu, že je vlastně rád, že Vanier není světec na piedestalu, ale že tahle kauza ho přibližuje blíž k normálním lidem. Že je mu najednou jako světec blíž a že je rád, že se něco takového stalo. „Prosím? To myslíš vážně? Vždyť v tom příběhu je i několik žen, které mají zničený život.“ „Zničený život? Kvůli zneužití? Blbost, ať prostě odpustí, odpuštění je ta správná cesta.“ Radši jdu spát. Téma se mě příliš dotýká na to, abych mohla rozumně oponovat.

Dominik Feri. V několika komentářích jsem zahlédla oslavu toho, že odstoupil. Takhle se přece chová správný politik! Ano, je skvělé, že odstoupil. Ještě lepší by bylo, kdyby se nic takového nestalo. I tady jsou v příběhu ženy, které mají trauma navíc.

A naposled v jedné Facebookové diskusi k zveřejněnému případu salesiánského kněze Pavla Krejčího: „Už je to dnes starší pán. Oblíbenej, pokornej, ten cejch a pády z minulosti mu pomohly dozrát po mnoha letech. Je dobře, že už nemůže jako kněz sloužit? Já fakt nevím…  Hra na čistý lidi tady na zemi nefunguje.“ 

Tak prostě chci jenom hodně nahlas volat, že ty ženy (a muži), co jsou zneužité, v tom nejsou náhodou, nehrají vedlejší roli. Nejsou prostředkem k osobnímu dozrávání. A že je skvělé sesazovat svaté osoby z piedestalu nebo odstupovat z veřejných funkcí. Ale není to důvod k tomu, abychom pachatele oslavovali jako hrdiny. Hrdinkami jsou oběti, které přežijí.