Hned na začátku bych chtěl říct, že jsem moc rád za to, co všechno Benedikt XVI. udělal v oblasti ochrany nezletilých a že vlastně i události posledních dní by do toho mohly velmi dobře zapadnout. Myslím si, že nejvíce škodí dobrému obrazu Benedikta XVI. lidé, kteří se snaží budovat jeho aureolu. Chtěl bych v tomto textu poukázat na některé aspekty, které by mohly pomoci porozumět hlouběji problematice sexuálního zneužívání dětí (tj. osob mladších 18 let) a zranitelných osob v církvi, a to právě na životě samotného Benedikta XVI.
autor: Marek František Drábek O.Praem.
V době, kdy Benedikt XVI. – tehdy ještě mladý teolog Ratzinger, nastupoval na arcibiskupský stolec v Mnichově, platila v katolické církvi pravidla, která chránila kněze, umlčovala oběti a především ochraňovala dobré jméno církve – to znamená: Nic takového se u nás neděje, a pokud ano, tak se to nikdo nesmí dozvědět. Byl to standardní postup. Tedy i Ratzinger byl těmito pravidly vázán. Kdyby postupoval jinak, asi by se setkal s tvrdým zásahem ze strany Vatikánu. V Ratzingerově případě v letech 1977 – 1982 by to tedy znamenalo pravděpodobnou reakci ze strany papežů Pavla VI., Jana Pavla I. nebo Jana Pavla II.
Je důležité dodat, že také odborné, natož všeobecné povědomí o dopadu sexuálního zneužívání a dynamik s tím spojených v této době nebylo takové jako dnes. Tedy s určitým vývojem poznání musíme počítat; na druhou stranu šlo vždy o závažné provinění proti morálce a mnohdy o trestné činy.
O kolika detailech a konkrétních případech ve své diecézi biskup Ratzinger věděl nebo nevěděl, je v tuto chvíli asi jedno. Jestliže nechal rozhodovat jiné, a to z jakéhokoliv důvodu – bylo to zvykem, věnoval se jiným věcem atd. – stejně byl zodpovědný, protože byl představený. Je to drsné, ale nemohu se přeci vymluvit na to, že když jsem zodpovědný za všechno v diecézi (to by samozřejmě mohlo být jinak, kdyby se změnil Kodex kanonického práva, např. že by zodpovědnost byla kolektivní) a deleguji tuto zodpovědnost na někoho druhého, že pak to už moje zodpovědnost není. Mohl například říct, aby případy zneužívání byly vyhrazeny jemu, protože vnímá, že je to vážná věc. Nikdo to ale tehdy nedělal, protože to pravděpodobně za tak vážnou věc nikdo nepovažoval.
Pak odchází kardinál Ratzinger do Říma, aby se ujal nového poslání. Zve ho Jan Pavel II., aby se stal jeho blízkým spolupracovníkem. V té době už do Říma proudí množství obvinění ze zneužívání z USA. Vatikán mlčí a stále se drží stejné politiky. Umlčet oběti a kněze uklidit. Pak přichází první skandály a v USA je jasné, že tento směr nadále udržet nepůjde. Začínají se dělat první změny, např. prodloužení promlčecí lhůty. Skandální odhalení se šíří dál. Není to problém jen USA. Je to Irsko, Německo a postupně další země.
V této chvíli se začne měnit i politika Vatikánu. Stojí za ní prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph Ratzinger. Můžeme si položit jednu důležitou otázku. Změnila by se tato politika, kdyby nepůsobil obrovský tlak médií? Těžko říct, ale rozhodně nastala změna až po tomto tlaku. Podobný proces se opakuje podobně v různých částech světa, i když Vatikán vydává různé dokumenty, které mají pomoci místním církvím změnit politiku. Do chvíle, kdy se tématu neujmou média, nic se nemění. Možná stojí za zmínku, že katolická média nejsou ta, která by začala jako první publikovat příběhy obětí a intenzivně se se snažit o změnu. Většinou zní z úst místních představených výroky typu: Je to útok na církev. Jinde ano, u nás ne. Pokud ano, tak rozhodně méně atd.
Vraťme se k životnímu příběhu Josepha Ratzingera. Už jako papež Benedikt XVI. pokračuje ve zpřísňování pravidel. Setkává se s oběťmi při mnoha příležitostech a vyjadřuje svou lítost a prosby za odpuštění. Předpokládám, že se jako prefekt Kongregace pro nauku víry setkal s mnoha případy zneužití, které tato kongregace řešila. Umím si představit, jak bolestivé to asi pro něho bylo, při tom obrovském množství případů. Jen pro představu; v letech 2004 až 2013 bylo propuštěno 848 kněží z kněžské služby a 2572 jich bylo potrestáno za zneužívání mírnějšími tresty.
V roce 2013 papež Benedikt XVI. překvapí celý svět a odchází do ústraní. Jeho nástupce papež František pokračuje v reformách tak, aby měla církev vnitřní nástroje pro ochranu nezletilých a zranitelných osob. I on udělá chyby v případech zneužívání. Jedna se týká italského kněze a druhá se týká zneužívání v Chile. Omlouvá se a pokračuje v reformách, možná právě proto, že sám na sobě zakouší, jak snadné je se splést a uvěřit tomu, kdo je zdatný manipulátor, který už před zneužitím manipuloval oběťmi a jejich okolím.
V roce 2021 nezávislá komise právníků zkoumá jednání všech biskupů v arcidiecézi Mnichov-Freising. Z jejich práce vyplyne, že ani jeden z biskupů, konzervativních či liberálních, za období od roku 1945 až dodnes, nejednal bez chyb a zanedbání. Mezi nimi je i emeritní papež Benedikt XVI. Je komisí požádán, aby vysvětlil některé věci, protože jsou zde jisté nejasnosti. Oběti očekávají omluvu. První, co přichází, je informace o tom, že o ničem nevěděl a na schůzce nebyl, ukáže se, že to není pravda. Je zveřejněna zpráva, která vysvětluje, jak k omylu došlo.
Nakonec Benedikt XVI. publikuje dopis mnichovsko-freisinské arcidiecézi, ve kterém mluví o tom, že vznikla chyba, která vedla k tomu, že byl považován za lháře a že je mu to líto. Věnuje tomu jeden odstavec. Na druhou stranu si umíme asi představit, jak tato zpráva mohla opět znejistit oběti a lidi, kteří se snaží jim pomáhat. Snad i on bude zapírat? On, který toho tolik udělal? Naštěstí se vše vyjasňuje. Benedikt ovšem podobně jako oběti sexuálního zneužívání může zakusit onen děsivý pocit, kdy je označen za lháře, jak se to často děje jim.
Potom pokračuje dopis pasáží, ve které se píše: Při všech svých setkáních s oběťmi sexuálního zneužívání ze strany kněží, zejména během mnoha apoštolských cest, jsem se díval do očí důsledkům velmi veliké viny a naučil jsem se chápat, že do této velmi veliké viny jsme vtaženi i my sami, když ji zanedbáváme nebo když se k ní nepostavíme s náležitou rozhodností a odpovědností, jak se to příliš často dělo a děje. Stejně jako při těchto setkáních mohu znovu jedině vyjádřit před oběťmi sexuálního zneužívání své hluboké zahanbení, velkou bolest a upřímnou prosbu o odpuštění. Měl jsem v katolické církvi velkou zodpovědnost. O to větší je můj zármutek nad zneužíváním a chybami, ke kterým došlo během mého mandátu na těchto místech. Každý jednotlivý případ sexuálního zneužívání je strašlivý a nenapravitelný. Obětem sexuálního zneužívání vyjadřuji hluboký soucit a lituji každého jednotlivého případu. (grafická úprava autor článku)
Emeritní papež zde říká, že se učil věci spojené se zneužívání chápat při pohledu do očí obětí. Učil se a to je znak moudrosti. Myslím si, že kdyby měl všechny tyto zkušenosti tehdy, když byl arcibiskupem v Mnichově, asi by jednal úplně jinak. Neměl je a musel se učit.
Říká, že do této velké viny jsme vtažení, pokud něco zanedbáváme a nepostavíme se tomu dostatečně rozhodně – a že se to děje dodnes. Není to zde jasně vysloveno, ale neumím si to vysvětlit jinak, než že tuto větu emeritní papež vztahuje také na sebe. V opačném případě by totiž jeho slova adresovaná irským biskupům v roce 2010 zněla velmi nedůvěryhodně. Ve svém listu irským katolíkům píše: „Nelze popřít, že někteří z vás a vašich předchůdců selhali, někdy i těžce, při uplatňování dlouhodobě zavedených norem kanonického práva na zločin zneužívání dětí. Při reakci na obvinění došlo k závažným chybám. Uznávám, jak obtížné bylo pochopit rozsah a složitost problému, získat spolehlivé informace a učinit správná rozhodnutí ve světle protichůdných odborných rad. Přesto je třeba přiznat, že došlo k závažným chybám v úsudku a selhání vedení. To vše vážně podkopalo vaši důvěryhodnost a efektivitu.“
Benedikt XVI. pak dále pokračuje větou, ve které vyjadřuje zármutek nad tím, co se stalo během jeho působení na různých pozicích, tedy i na biskupském stolci v Mnichově. Pokud by za ně nepřijímal zodpovědnost, pak by výše citovaný text určený biskupům v Irsku znamenal, že oni se měli chovat jinak, když plnili nařízení z Vatikánu a aplikovali kanonické normy v té době platné, ale pro něho to neplatí. Tomu nevěřím, protože ho považuji za muže pravdy. Je klidně možné, že o konkrétnostech nevěděl, ale jednal by tehdy jinak, kdyby je znal? Myslím si, že ne. Jednal by jinak, kdyby s tím vším, co se naučil z očí obětí, mohl změnit své chování a rozhodnutí v minulosti? Slova lítosti a omluvy z jeho úst říkají, že ano.
Omluvit se není slabostí, ale silou. Nahlédnout, že jsem mohl udělat věci lépe a omluvit se, je projev síly a moudrosti. Není to lehké, ale emeritní papež ukazuje, že čerpá sílu z Božího milosrdenství. Naše víra nás přeci nevede k zakrývání a popírání. Stále znovu opakujeme, že hřešit lze i zanedbáváním dobrého. Můžeme ubližovat, i když si myslíme, že děláme věci dobře.
Přemýšlím, co může bránit tomu, abychom měli stejný postoj? Možná stavění na vlastní dokonalosti. To přeci ale není naše víra. Podpořme emeritního papeže stejným postojem. I u nás je potřeba vrátit se k minulosti a k tomu, jak tyto kauzy byly řešeny. I nám je určena cesta omluvy, kajícnosti a důvěry v Boží milosrdenství.
Mohl být emeritní papež ještě přímější při vyslovení omluvy? Ano. Možná by to pomohlo tam, kde z úst církevních představitelů ještě explicitní omluva za to, jak se řešily případy zneužívání v minulosti, nezazněla. Možná by to byl silný impulz k tomu, podívat se do minulosti a vyznat – hřešili jsme zanedbáváním dobrého a někdy vědomě dělali zlo. Možná by to vedlo k tomu, abychom si uvědomili, že sami se z toho nedostaneme. Potřebujeme vnější prvek (např. nezávislé komise) umožňující nadhled, který se nebude řídit postavením a sympatiemi jednotlivých zaangažovaných stran. Pravda nás osvobodí. Změnu musíme pak udělat sami.
