Díky filmu Philipa Gröninga z roku 2005 Velké ticho (Into Great Silence), který se stal jedním z největších kasovních trháků, La Grande Chartreuse (Velká kartouza) neevokuje už jen znamenité likéry, ale také radikální mnišský život. Mateřský klášter kartuziánského řádu leží vysoko ve Francouzských Alpách nedaleko Grenoblu. Gröningův film je beze slov, vyjma úplného konce, kdy starý slepý mnich sedí před prázdnou knihovnou (nápad redakčního génia) a pronáší slova tak jasně průzračná, že jakmile je člověk uslyší, jakékoli další prohlášení o čemkoli dalším by bylo nadbytečné.
Erik Varden, 5. ledna 2022
Diskrétnost mnichů je zde legendární. Když se jednou za „uherský rok“ vynoří z Kartouzy kniha, její autor bývá označený prostě jako „kartuzián“. Vloni došlo k výjimečné události, když představený Velké kartouzy, Dom Dysmas de Lassus, vydal 450tistránkový svazek vřele doporučovaný Svatým stolcem, a to pod svým vlastním jménem. Musel vnímat, že chce říct něco zásadního. A také ano.
Kniha Risques et dérives de la vie religieuse („Rizika a odchylky řeholního života“) - vydaná Editions du Cerf a stále čekající na anglický překlad – se věnuje duchovnímu zneužívání. O co se jedná? O zlověstné překračování hranic svědomí druhých. K takovému špatnému jednání docházelo nezřídka. Francouzská konference řeholních představených tuto záležitost roku 2016 chvályhodně zařadila na pořad jednání a zahájila vyšetřování takových sektářských trendů. Kniha je tak jedním z výsledků tohoto procesu. Dopřává se v ní sluchu několika hlasům, mužským i ženským. Analýza Doma Dysmase je pak vzorovým příkladem dobrého úsudku a zdravého rozumu.
Při vstupu do řeholního života mi jeden přítel napsal: „Budu nablízku připraven sesbírat střípky, kdyby tvá alpská expedice vyústila do pádu.“ To ujištění mě hluboce oslovilo a také vyděsilo. Pochopil jsem riskantnost radikálního vydání se. Jinak to ani nemůže být. Mniši si toho byli vždy vědomi. Proto trvali na nutnosti vhodných opatření. Prvním z nich je pravidlo církevního schválení. Jsou k němu vázáni všichni, zejména pak představení. Druhé se týká formace, nejen té intelektuální, ale celé osobnosti, což umožňuje růst sebepoznání.
Třetím opatřením je důraz na svobodu. Klášterní iniciace začíná otázkou: „Co si přeješ?“ Není jednoduché odpovědět na tuto otázku. Kolik z nás opravdu ví, co chceme? Pro askezi je zásadní výchova touhy – což staří cisterciáci, znalí Písně písní, nazývali ordinatio caritatis. Abych mohl na této cestě růst, potřebuji směr. Potřebuji průvodce, který mi pomůže pochopit, co se ve mně děje; někoho, kdo mě dokáže zároveň uklidnit i vybídnout. Ale svůj závazek činím já a já beru za něj odpovědnost.
Dom Dysmas poskytuje precizní výčet toho, co se může pokazit, když jsou tato opatření, často ve jménu obnovy nebo reformy, odsouvána na vedlejší kolej. Není náhodou, že ke zneužívání dochází převážně, i když ne výlučně, v „nových“ komunitách vzniklých z osobních vnuknutí.
Některé odchylky jsou systémové. Existuje paradigma charismatického představeného, který si uzurpuje pozici moci, pohrdá církevním právem a přebírá kontrolu nad ostatními skrze „spolčování“, používá dynamiku svádění a vyloučení, instrumentalizuje vinu: „Po tom všem, co jsem pro tebe udělal, se ode mě odvracíš?!“ Existuje také paradigma tajnůstkářství, podle něhož se např. členům komunity dává možnost číst nějaký text až poté, co slíbili, že se tímto textem budou řídit, protože je jim řečeno, že tento text je pro nezasvěcené příliš vznešený.
Dalším paradigmatem je dotěrnost, vynucování si poznávání svědomí /druhého/ a pohrdání rozlišováním mezi vnitřní a vnější sférou ve jménu „důvěry“. Dále existuje paradigma pokrouceného mysticismu oslavující nováčky jako trumfy milosti a označujícího touhu odejít za ďábelské pokušení. Dalším je paradigma izolace, podle něhož je řeholníkům zakázán kontakt se svými rodinami a svobodně zvolenými zpovědníky; dokonce mohou být donuceni ke slibu (v jednom případě dokonce „slibu lásky“!) nikdy nezveřejnit pochybení svého představeného.
Takové vzorce jsou vlastní totalitním systémům. V náboženském životě jsou pak obzvláště zhoubnými, neboť jsou aplikovány ve jménu Krista. Výsledkem je rouhání. Vzniklá škoda může být nevyčíslitelná.
Na samém počátku mohla být milost. Svědectví jedné bývalé řeholnice začíná: „Bylo mi 16, když jsem tě poznala. Bez tebe bych se nikdy nedostala ze stavu, ve kterém jsem se nacházela, soužená bolestí, vyvržená z dětství. Tvoje světlo vrátilo mému životu smysl.“ Jenže v tomto kontextu světla se rozprostřela nesvoboda. Dospívající lichotilo tvrzení jejího zpovědníka, že u ní rozpoznal dar kontemplace. „Dovolíš mi, abych tě vedl?“ Zeptal se. Jak by mohla odpovědět, že ne? Bylo jí řečeno, že bude třeba naprosté odevzdanosti.
Forma tohoto odevzdání se časem stávala zřetelnější: „Držel ve svých dlaních můj rozum, srdce, duši, ducha i tělo.“ Když protestovala, že není správné, aby si její ruce dával pod hábit, bylo jí řečeno: „Jde o dar Boží. Na tomto stupni lásky mají oba už jen jednu touhu.“ … “Za plodnost svého apoštolátu vděčím našemu přátelství.“ Trval na tom, že ona musí odhodit své zábrany. Nesloužil snad bezprostředně po jejich setkání mši? Není to snad důkazem, že co se mezi nimi odehrává, je požehnané?
Špatnost – a naprostá výstřednost – takové rétoriky je zjevná. Proč se tomu ta žena poddala? Protože si říkala: „Tohle přece nemůže být pravda!“ Kontrast mezi vnější krásou zdánlivého rozkvětu řádu a jeho vnitřní zkažeností se jí zdál nepřípustný. A určitě je chyba na její straně? Dom Dysmas popisuje, jak je takový mechanismus podvodu pro zneužívání charakteristický. Vykonstruovaný na lžích projektuje veškerý pocit nenormálnosti a viny na oběť: „Něco se mnou musí být v nepořádku.“ Jakmile se to jednou takto uchytí, tarantule začne snovat svou dusivou pavučinu. „Dávejte si pozor na předpoklad, že se nemůže stát, co se zdá nemožné.“
Na první pohled si můžeme myslet, že se jedná o studii okrajového chování za hodně specifických okolností. Jenže ve skutečnosti se to týká všeho. Týká se to jevu zneužívání jako takového. Jsou tu vyjmenovávány chorobné příznaky po vzoru pouštních Otců, kteří se zaplétali do pokřivených vášní a ukazovali, kam nekontrolovaně mohou vést. Ve výsledku uvidíme zneužívání: k zamyšlení, ke zděšení, k užitku. Tři aspekty analýzy Doma Dysmase si zaslouží naši zmínku. Za prvé je zneužívání usnadněno společným vědomím příslušnosti k nadřazenému přátelství. Oběť hovoří o vzrušení, které cítila při přijetí do společnosti vyvolených: „Pro spásu církve! Jaká čest! Jaký vznešený úkol!“ Jakmile se zjistí, že „my“ jsme správci toho, co „oni“ ztratili, záchytný bod se stane vnitřním a uzavřeným. Jestliže „my“ jsme tou požehnanou výjimkou z obecné zkaženosti, proč by život mezi námi neměl fungovat mimořádně? Jako lék Dom Dysmas předkládá církevní zákon a starověká pravidla. Stavět „ducha“ oproti „zákonu“ je podle něj epistemologickým omylem. Skutečná obnova přichází ze znovuobjevení ducha v zákoně.
Druhý aspekt ukazuje na „klerikalismus“. Dom Dysmas sdílí současné obavy z klerikalismu, přesto tvrdí, že klerikalismus sám o sobě dostatečně nevysvětluje zneužívání. Už proto, že zneužívání se nedopouštějí pouze kněží – a vlastně ani výhradně jen muži. Pachatelé pohlavního zneužívání jsou sice většinou muži. Ale vzorce svádění, manipulace a podřízenosti, které nasedají k duchovnímu zneužívání, najdeme stejně tak v ženských komunitách jako v těch mužských. Zneužívání vyvěrá ze dvou zdrojů: egocentrického make-upu a neproporční duchovní moci na straně zneužívatele. Náležitě připravená oběť jeho nebo ji přijímá jako postavu spasitele umocněnou morální nadřazeností. A takový vzor se vyskytuje i v laických hnutích. V jakémkoli prostředí „atmosféra úctyhodnosti a bezpodmínečné podřízenosti může vést k velké zaslepenosti“.
Třetím problémem bývá vyšinutá teologie. Alespoň jeden příklad: několik známých odchylek se odvolává na „Janův“ mysticismus vyčtený podle gnostického klíče a ospravedlňující lež, která jde za běžné normy: „Jsme na vyšším levelu!“ Čteme o zneuživatelích, kteří nejprve začali vystupovat jakožto vyvolený Kristův nástroj a pokračovali tím, že si nárokovali výsady moci. A další tvrdili, že láska Boží, která se stala tělem, se musí projevit tělesnou intimitou. Takové nesmysly mohou být hluboce zakotveny v psychice a spiritualitě člověka. „Jestli zneužívatel tvrdí: ´Pro nás je to dovoleno´, je to přesvědčivé, protože on tomu skutečně věří. Pokud by to jen hrál, dopad by nebyl tak silný. Toto zatmění vědomí zla páchaného na druhých činí obrácení téměř nemožným.“ Je zřejmé, proč je zneužívání začarovaným kruhem, že se ze zneužívaných stávají naopak zneužívatelé.
„Jedním z cílů knihy,“ píše Dom Dysmas, „je boj proti reflexu, který zabraňuje obětem, aby se bránily.“ Cíl je vznešeně naplněn. Dále pečlivě zvážit příčiny i následky. Dom Dysmas podporuje atmosféru pokojné transparentnosti. Proto musí církev přestat používat staré postoje obrany vedoucí k popírání. Staří zpovědníci penitenty vybízeli: „Odhalte své rány, aby mohly být uzdraveny.“ Církvi to říká Dom Dysmas. Dělá to vlídně, věcně a nenuceně.
Nechá se církev uzdravit? Záleží to na nás – na tom, jestli věříme, že je církev ve skutečnosti jedno tělo. „Pokud trpí jeden člen, trpí s ním všichni“ (1. Kor. 12,26). Slyšet, opravdu slyšet, nářek zraněných znamená vnímat toto zranění Kristova Srdce jako zranění vlastní. Znamená to učit se, co to znamená, v slzách se modlit Kyrie Eleison, a být si vědomi, že bez Božího milosrdenství neoddělitelného od jeho spravedlnosti jsme ztraceni. Znamená to vstoupit do stavu chudoby a setrvávat v něm. Patří k tomu i opustit to, co bylo dlouho církevnictví vlastní.
Po desetiletí jsme žili jako katolíci očekávající novou prosperitu, nový zářivý úsvit. Namísto toho padl soumrak a pláčeme: „Za to můžou druzí!“ Nespoléhali jsme se, kloníce se napravo či nalevo, na vytváření atmosféry, v níž se stavíme do role malých skupinek majících úkol (a čest) „zachránit církev“? Nejsme snad do určité míry spoluviníky vyvolávání těch zoufalých očekávání, skvělých iniciativ a osobnostních kultů, které připravují půdu duchovnímu zneužívání? Všimněme si, že v tomto ohledu Dom Dysmas poznamenává: než v církvi dojde k pohlavnímu zneužití, většinou mu předchází to duchovní. Léky se tedy nemohou omezovat pouze na psychologii a strukturální reformy. Jsou sice potřebné, ale vůbec ne dostatečné. Potřebujeme především kajícnost, znovuobnovení víry, nové srdce. Musíme se znovu naučit, co to znamená žít a umírat v Kristu.
Právě proto se Slovo stalo tělem. Světlo svítí „v temnotách“. Nebude překonáno. Ale ani neoslňuje. Necháme ho šířit se za podmínek, které nám ukázal Kristus, když se ponížil? „Dílo Ducha svatého“, píše, „se koná v průměrnosti lidského materiálu, ve slabosti a rozporuplnosti (o to bolestivější, když ji vidíme sami na sobě), v lásce, která přetrvává a odpouští. Jakákoli nadace nebo reforma, která dosáhne dospělosti, pozná křižující pokoru Spasitele, který nechtěl zářit v očích tohoto světa.“ A končí slovy modlitby: „Pane, udržuj nás pokorné. Zůstávej s námi na cestě chudoby a naděje. Přijď, Pane Ježíši!“ Pokud se budeme takto modlit a podle toho i žít, andělské Gloria bude znít i touto naší současnou nocí.
Erik Varden, bývalý opat Mt St Bernard Abbey v Leicestershire, je biskupem katolických místních prelatur v Trondheim v Norsku. Je autorem knihy The Shattering of Loneliness (Bloomsbury) a tento měsíc vyjde Entering the Twofold Mystery: On Christian Conversion (Bloomsbury). Píše na blogu www.coramfratribus.com .
Zdroj: https://www.thetablet.co.uk/features/2/21244/victims-in-the-cloisters-from-grace-to-blasphemy
