Násilí na ženách v církvi a řeholních řádech

Co mi ženy vyprávějí

Od roku 2014, kdy vyšla moje první kniha, dostávám stále nové dopisy od žen. Naprostá většina z nich píše, že je ráda, že se v církvi konečně začalo mluvit o násilí na ženách. Některé pak dodávají, že se to týká i jich samotných. Mezi nimi jsou i starší ženy, jako například již téměř osmdesátiletá žena, které jako mladé studentce zdravotní školy v polovině 60. let na noční službě zastoupil cestu kaplan, a se slovy, že ji chce potvrdit její ženskost, jí vyhrnul sukni, aby ji znásilnil.

Nebo žena, které v polovině 50. let bylo knězem naznačeno, že se má za muže, který ji znásilnil, provdat. To, co mi popisuje, je ohlédnutí za životem plným strachu, násilí, neustálého ponižování a desetiletí zápasu o to, aby přes to všechno byla dobrou matkou.

Existují však i příběhy žen, které jsou mnohem mladší. Žena přes třicet, která po odchodu z komunity, kde zažila duchovní zneužívání, chce své zkušenosti zpracovat v duchovním vedení s respektovaným knězem. Tento kněz jí tvrdí, že aby se zbavila svého vnitřního napětí, musí se naučit přijímat blízkost a nechat se od něj intimně dotýkat.

Nebo mladá žena, která naléhavě hledá zaměstnání a je ráda, když jí její duchovní doprovázející a zpovědník nabídne, aby u něj pracovala jako hospodyně a nastěhovala se k němu. Je pak postavena před skutečnost, že se hranice mezi pracovním a doprovázejícím vztahem, mezi spolubydlením a spolužitím stále více stírají a on si na ni postupně dělá majetnické nároky a začíná být násilnický.

V neposlední řadě existuje mnoho příběhů řeholnic, které zažily duchovní zneužívání a vykořisťování. Mám na mysli třeba ženu v aktivním společenství, která - proti svému výslovnému přání a odpovídajícímu nadání - nemohla studovat medicínu, ale generální představená ji přesto poslala do venkovské oblasti Afriky, aby vedla nemocnici bez elektřiny, tekoucí vody a dostatečného personálu. Zůstala na všechno, co se jí za těchto nepříznivých okolností nepodařilo, včetně lidí, kteří jí umírali pod rukama, sama. Vše, co se navzdory nepříznivým okolnostem podařilo, si řád připsal na své konto a využil toho k získání dalších finančních prostředků.

Myslím také na jednu sestru, která pracovala v mateřské škole a rodiče i děti si jí obzvlášť vážili. To se její nadřízené nelíbilo. Vyčítala jí, že takový úspěch a lidská náklonnost jsou nepatřičné, a chtěla ji donutit, aby se vůči dětem a rodičům tvářila zvlášť chladně a odtažitě. Následnou podrážděnost a odtažitost dětí měla nést s Ježíšem jako kříž. Sestra to odmítla a krátce nato kongregaci opustila.

Toto jsou jen příklady, které vám mají přiblížit, jak rozdílné - a jak aktuální - jsou jevy, které máme na mysli, když mluvíme o násilí na ženách v církvi a řeholních řádech.

Hlavní otázky

Nejdříve bych se pokusila roztřídit vše, co patří k tomuto tématu, podle následujících otázek:

1. Jaké formy násilí na ženách v církvi existují?

2. Jak rozšířené je násilí na ženách?

3. Jaké jsou příčiny?

4. Jak se s tím ženy vyrovnávají?

5. Jak se s tím vypořádává církev?

6. Ale především: Co můžeme udělat my?

Při všem zmiňovaném je zřejmé jedno: rozdělení, která zde nabízím, jsou prozatímní. Bohužel na téma "násilí na ženách v katolické církvi" zatím neexistuje téměř žádný výzkum. Proto je pro mě osobně dnešní den spojen s nadějí, že se tato situace změní, že se díky této konferenci problém zviditelní natolik, aby mohly být v dohledné době zahájeny relevantní výzkumné projekty na toto téma.

1. Jaké formy násilí na ženách existují v církvi?

Násilí má mnoho tváří, stejnětak i násilí na ženách v církvi a řeholních řádech. Pokusím se vytvořit základní kategorie v naději, že to poskytne podklad pro diskusi.

Sexualizované násilí

Začnu nejzjevnějšími a nejextrémnějšími případy násilí. Jedná se o ty, ve kterých byly ženy (nejen kněžími) nuceny nejen k sexuálním aktům, ale následně i k potratům a v případě neodborně provedených potratů i ke ztrátě zdraví nebo dokonce života. Ještě před několika lety pravděpodobně mnozí z nás považovali takové případy za nemožné. Avšak ti, kdo znají zprávy vztahující se k tomuto tématu, jako jsou případy zdokumentované Maurou O'Donohueovou[1], již po desetiletí vědí, že takové případy existují a že se nejedná pouze o případy z rozvojových zemí.

Sama znám dva takové případy, jeden ze Švýcarska a jeden ze zemí Beneluxu. Obě ženy trpí rozsáhlými psychickými následky. Jedna z těchto dvou žen je neplodná v důsledku nuceného neodborného potratu. Takové případy tedy nejsou od nás dnes prostorově ani časově tak vzdálené, jak se někteří domnívají.

Další formou sexuálního násilí jsou pouze zdánlivě dobrovolné sexuální vztahy, k nimž jsou ženy více či méně rafinovaně nuceny faráři, zpovědníky, duchovními doprovázejícími, novicmistrovými nebo představenými[2].

Z toho, co jsem o tom slyšela a četla, vyplývá, že strategie pachatelů jsou podobné těm, které známe od pachatelů násilí na dětech nebo ze srovnatelných případů v terapeutickém kontextu nebo v partnerském násilí. Pachatelé si pomalu a pečlivě budují vztah závislosti. K tomu využívají zvlášť své duchovní autority, šarmu nebo úřadu; lichotí, vyhrožují, manipulují, izolují svou oběť a pečlivě budují v jejím okolí svůj vlastní dobrý obraz, dokud si nejsou zcela jisti, že jejich oběť je bezbranná a nikdo jí neuvěří. Teprve pak se postupně stávají útočnými a násilnými.

Je tu již zmíněný farář, který zaměstnává jako hospodyni ženu, která je u něj v duchovním vedení. Vyžaduje, aby s ním také bydlela na faře, a zároveň jí dává najevo, že za těchto okolností samozřejmě nesmí navázat vztah s jiným mužem. Pak ji stále více kontroluje, vyžaduje stále více jejího času, střídavě ji chválí a ponižuje (nikdy se mu nemůže zavděčit a zároveň jí říká, že je pro něj něčím výjimečným a že by bez ní už nemohl žít). Postupně se stává útočným, nejprve emočně, pak fyzicky a nakonec i sexuálně.

Zdá se mi, že existuje něco jako strategie pachatelů. Že si určitý typ pachatelů vyvinul cit pro zranitelné ženy nebo také strategie, jak ženy zranitelnými učinit, aby si pak vynutili zdánlivě souhlasné činy. Několik žen mi například řeklo, že kněží, u kterých hledaly duchovní vedení, je začali napadat právě ve chvíli, kdy jim řekly o svých předchozích zkušenostech se zneužíváním. "Svěřila jsem se mu, že jsem byla v dětství zneužívána. Tehdy s tím začal." – to nebo něco podobného jsem slýchávala často.

Dalším typickým způsobem je, že jeden a tentýž pachatel či pachatelka zneužívá několik žen a hledá vhodné prostředí, kde by přišel či přišla do styku s mnoha ženami, zejména velmi mladými a nepříliš zralými, citově strádajícími nebo v důsledku určitých okolností akutně velmi nejistými. Působí proto například jako vedoucí v exercičním domě nebo jako novicmistrová v novém duchovním společenství.

Nesexualizované formy násilí

V neposlední řadě existuje široká škála násilí na ženách v církvi a řeholních řádech, u kterého se nejedná o sexualizované násilí. I toto je důležité zmínit, protože na jedné straně může dotyčným ženám způsobit velké utrpení a na druhé straně často připravuje půdu pro sexualizované útoky.

Uvedu zde pouze dvě formy. Jednou z nich je duchovní zneužívání, druhou pak systematická marginalizace a vykořisťování.

Duchovní zneužívání je narušování práva na duchovní sebeurčení. Zahrnuje jakékoliv vynucování vykonávat určité náboženské úkony, dávat svému životu určitý smysl, vzdát se vlastních představ o smyslu života, o povaze svého vztahu k Bohu atd. Tímto násilím jsou postiženy zejména - ale nejen - řeholnice.

Není neobvyklé, že řeholnice, zejména v noviciátu, dosti často zažívají systematické lámání vlastní vůle. Je jim představen obraz dobré řeholnice, často spolu s hluboce sexistickými stereotypy, které vykreslují ženu jako obzvláště nezištnou, ochotnou se obětovat, schopnou trpět, empatickou, trpělivou atd. A na základě tohoto obrazu jsou pak více či méně jemně napadány všechny vlastnosti novicky, které tomuto obrazu neodpovídají, zejména jakýkoli zbytek vlastní vůle a hrdosti.

Zde je často porušováno nejen právo na duchovní sebeurčení, tj. právo vést vlastní duchovní život podle vlastního uvážení, ale i právo na sebeurčení obecně: zda a komu se sestra svěřuje, zda a co čte, kde tráví volný čas, pokud jí vůbec nějaký je dopřán, co dělá s kapesným, pokud vůbec nějaké dostane.

Hranice mezi zdravou a rozumnou věrností slibu poslušnosti a patologickým sebeobětováním jsou pro sestry i pro novicmistrové, představené a komunity těžko nastavitelné, protože tradice mnoha ženských komunit, zejména kolem slibu poslušnosti, je hluboce poznamenána duchovním zneužíváním. A to do té míry, že i dnes mnoho katolíků stále věří, že přikázání úplného sebeobětování je v řeholním životě "normální".

Ne, není! Dokonalé sebeobětování nepodporuje duchovní život a schopnost sloužit druhým, naopak, znemožňuje to! Pouze sebevědomé a nezávislé ženy jsou schopny rozvíjet svůj vlastní duchovní život a dát svůj život do služeb druhých. Zde je zapotřebí ještě hodně změnit smýšlení.

Duchovní zneužívání však někdy zažívají i ženy mimo řeholní řády. Často slýchám od žen, že byly pod tlakem určitých duchovně založených představ o životě "dobré katolické ženy", který je často deprimoval po celá desetiletí a měl fatální důsledky pro jejich celý život.

Například žena, kterou kněz přiměl, aby si vzala muže, který ji znásilnil. Existují ženy, na které kněz tlačí ohledně plánování rodiny a které jsou s touto otázkou konfrontovány doslovně přímo ve zpovědnici: "Kdy přijde další dítě?" Existují ženy, které byly povzbuzovány, aby snášely a odpouštěly domácí násilí s ochotou trpět a z lásky k manželovi. A tak dále.

A nakonec poslední forma, která je pro mě velmi důležitá. V církvi a podle církevních představ o ženách žije mnoho žen ve stavu systematické marginalizace a závislosti na manželích, mužských doprovázejících nebo představených.

Především je to marginalizace v církvi. V církvi jsou ženy velmi zřídka mezi těmi, kdo rozhodují. A i tam, kde jsou ženy zahrnuty, jsou to nevyhnutelně muži, biskupové nebo faráři, kteří rozhodují o tom, zda a do jaké míry smí ženy spolurozhodovat. To samo o sobě je nespravedlivé a ženami v církvi vnímané jako jedna z forem násilí.

Kromě toho to vede ke skutečnému problému, totiž že zájmy žen nejsou dostatečně zastoupeny na úrovni, kde dochází k rozhodnutím v církvi ani v pastoraci. To může mít tragické následky, například to, že ženy v nejkrajnějších životních situacích zůstávají bez adekvátní podpory církve:

Dívky, které zažívají sexuální obtěžování, ženy, které žijí ve podmínkách, kde jsou vykořisťovány, nebo v závislosti na násilných partnerech, ženy, které trpí neplodností, zažily spontánní potraty nebo trpí traumatickými zážitky z porodu, někdy ani nenapadne, že by právě pro takové situace mohla v církvi existovat pastorační péče.

Ženy, které se s takovými zkušenostmi obracejí na kněze, se často setkávají s nevědomostí, předsudky, obviňováním obětí nebo ještě něčím horším. A zkušenost, že vám v takové situaci ve vlastní víře, ve vlastní církvi nikdo nepomůže, nebo ještě hůř, vás zostudí, není maličkost. Může to mít neblahé důsledky pro život ženy i celé její rodiny.

K vykořisťování a závislosti: Nejen řeholnice pracují bez nároku na mzdu, ale také mnoho matek a manželek odvádí mnoho hodin neplacené práce. To je už samo o sobě nespravedlivé. Skutečně špatným se to však stává, když se tak vytváří závislé vztahy, v nichž ženy zůstávají uvězněny proti své vůli. Příklad:

Jedna žena mi vyprávěla, že by nebyla schopna opustit svůj řád, kdyby ji pohostinně nepřijali přátelští lidé a nepomohli jí najít zaměstnání, aby se finančně udržela nad vodou. Bez pomoci zvenčí by to nedokázala, protože řád jí odmítli vyplácet přechodný příspěvek nebo ji jinak podpořit při odchodu. Jedna z nejstarších spolusester jí při odchodu řekla: "Máš pravdu. Kdybych mohla, odešla bych také. Ale nevím, kam jít."

Mimochodem, tato žena byla mimořádně nadaná a ráda by studovala. Jako mladé řeholnici jí to však nedovolily. Přitom by byla nepochybně na akademické půdě velmi úspěšná. Nyní, ve svých více než 50 letech, vydělává jen zlomek toho, co by bylo v jejích možnostech, protože jako mladá řeholnice nikdy nedstala povolení studovat - a protože po odchodu z řádu na začátku čtyřicítky si už nemohla dovolit studovat a vážně se pustit do úspěšné akademické kariéry. Chudoba ve stáří je v jejím případě předem naprogramována.

Toto nucené „setrvávání pod svými možnostmi“ se mi zdá být znakem násilí na ženách v církvi, které lze nalézt téměř ve všech příbězích postižených, ať už se jedná o řeholnice, manželky nebo matky. Když je však ženám odepřena možnost rozvíjet své schopnosti v řeholi nebo v manželství a získat finanční nezávislost, když se stanou závislými, a nakonec se cítí nuceny vytrvat navzdory násilí, i když by okamžitě odešly, kdyby mohly, je to také násilí.

Dobrovolnost a dobrý, sebeurčený život vypadá jinak. Nátlak, kterému jsou tyto ženy vystaveny, je násilím, protože tyto okolnosti nejsou přirozeným jevem, ale jsou spíše vytvořeny lidmi. Lidmi v jejichž očích ženy zřejmě nezávislý a samostatný život nepotřebují.

2. Jak rozšířené je násilí na ženách v církvi?

Právě jsem hovořila o různých formách násilí. V následujícím textu, pokud jde o čísla, se v zájmu přesnosti omezím na případy sexualizovaného násilí. Otázka tedy zní: Jak rozšířené je sexualizované násilí na ženách v církvi a řeholních řádech v Německu?

Bohužel zatím nemáme k dispozici žádné údaje. Pevně doufám, že v příštích letech budeme mít k dispozici studie o této problematice. Přesto si můžeme udělat přibližný obrázek pomocí následujících čísel:

- Průzkum zadaný EU a zveřejněný v roce 2014 ukázal, že každá třetí žena v EU zažila od svých 15 let fyzické a/nebo sexuální násilí.[3]

- V roce 1998 byla v USA publikována studie[4], která se zabývala právě sexuálním násilím na řeholnicích. 29,9 % dotázaných řeholnic uvedlo, že zažilo sexuální násilí v řádu. Ve většině případů to byli jejich zpovědníci a duchovní doprovázející.

- Zprávy o případech závažného sexualizovaného násilí na řeholnicích, které počátkem 90. let předložila Vatikánu Maura O'Donohueová, zahrnují případy z oblasti 23 zemí po celém světě, od Ameriky po Evropu a Asii, včetně zemí jako Irsko, Itálie a USA.[5]

Pokud tato čísla postavíme vedle sebe (33 % žen v EU zažilo násilí, 30 % dotázaných řeholnic v USA zažilo sexuální útok a k závažným sexualizovaným útokům na řeholnice dochází zřejmě na všech kontinentech), můžeme s jistotou předpokládat jednu věc:

Pravděpodobnost, že by se počty řeholnic postižených sexualizovaným násilím v Německu blížily nule, je velmi nízká, naopak s největší pravděpodobností se i v této zemi pohybují kolem 30 %. To by znamenalo, že z téměř 15 000 řeholnic, které v současnosti žijí v Německu, se necelých 5 000 stalo obětí sexuálního útoku. Nepočítaje ty, které po těchto zkušenostech odešly.

Před dvaceti lety bylo v této zemi ještě 30 000 řeholnic. V té době tedy bylo pravděpodobně kolem 10 000 postižených řeholnic. Pro mnohé z nich přichází odhalování příliš pozdě. Na základě výše uvedených zpráv a šetření lze jen stěží odhadnout, kolik z přibližně 11 milionů katolických žen v Německu zažilo sexualizované násilí v církvi, tj. ze strany kněží nebo jiných zaměstnanců církve.

Jen tolik: Není pochyb o tom, že jsou mezi nimi i oběti sexualizovaného násilí ze strany kněží. Navíc vzhledem k výrazně vyššímu počtu katolických žen v porovnání s katolickými řeholnicemi v této zemi lze předpokládat, že absolutní počet postižených mimo řeholní řády je výrazně vyšší než 5 000, tj. v pětimístném, ne-li šestimístném čísle. Tyto případy však zůstávají ještě více skryté než sexualizované násilí na řeholnicích. Obojí je třeba konečně vyšetřit a zpracovat.

O obětech nesexualizovaných forem násilí se většinou neví. Akademici vycházejí z předpokladu, že nejméně každá druhá řeholnice byla postižena. Osobně bych v tomto případě podtrhla slovo nejméně, protože se domnívám, že mezi řeholnicemi je duchovním zneužíváním postižena podstatně více než polovina. Co se týče počtu žen postižených nesexualizovaným násilím ze strany církve (kromě řeholnic), neodvažuji se vyslovit žádnou domněnku. V každém případě potřebujeme v této oblasti empirický výzkum.

3. Jaké jsou příčiny?

Když se ptáme na příčiny násilí na ženách v církvi a řeholních řádech, je třeba nejprve říci jednu věc, a sice, že příčiny nelze ztotožňovat s odpovědností. Odpovědnost za čin nese vždy a výhradně osoba, která se ho dopustila, protože rozhodnutí spáchat útok je pouze a jen na ní. Když se ptáme na příčiny, ptáme se:

Jaké okolnosti umožnily pachateli čin provést?

Domnívám se, že sexualizovanému násilí na ženách v církvi a řeholních řádech nahrávají mimo jiné následující faktory (jde o kombinaci faktorů, které známe ze studií o násilí kněží na dětech a násilí mužů na ženách):

První rizikový faktor: závislost

Ze studie BMFSFJ[6] vyplývá, že ženy, které se ocitly ve zvýšené závislosti na mužích, mají zvýšené riziko, že ze strany těchto mužů zažijí i násilí. Stejně tak - jako na první pohled paradoxně - ženy, které jsou vzděláním nadřazené svým manželům. Zmínila bych domněnku, že oba tyto faktory se týkají nejen řeholnic, ale také žen, které žijí v tradičním katolickém prostředí:

Na jedné straně jsou závislé na mužích, protože v těchto kontextech mají muži samozřejmě větší moc, vzdělání a finanční prostředky než ženy. Na druhou stranu právě tento společensky předurčený genderový vztah způsobuje, že některé ženy jsou materiálně nebo právně závislé na mužích, kterým jsou ve skutečnosti intelektuálně nadřazené. Obojí zřejmě vede k tomu, že se muži stávají násilníky vůči ženám.

Tato dynamika strukturální závislosti a násilného jednání proti intelektuálně nadřazeným ženám existuje i v čistě ženských náboženských komunitách. Často jsou to silné osobnosti a intelektuálně založené nebo velmi hezké či dokonce velmi sympatické řeholnice, u nichž je zvýšené riziko, že zažijí ponižování, kontrolu a různé formy násilí ze strany svých představených nebo spolusester.

Druhý rizikový faktor: dominantní chování mužů

Stejná studie ukazuje, že "jak dominance mužského partnera ve vztahu, tak nerovné nebo tradiční rozdělení úkolů a rolí v domácnosti [jsou] spojeny s výskytem násilí (...)"[7].

Klerikalismus není v zásadě nic jiného než klerikální dominantní chování. Nerovnoměrné rozdělení úkolů mezi muži a ženami nebo mezi duchovními a laiky prochází naší církví na všech úrovních, v liturgii, ve výborech, na církevních soudech, v ordinariátech i v každodenním životě. Ve farním domě se to projevuje v tom, kdo spravuje klíče a účetnictví, tedy farář, a kdo uklízí kuchyň a záchod, obvykle žena. Odráží se to v tom, kdo při mši tráví většinu času u oltáře a stojí a mluví u ambonu, obvykle farář, jáhen nebo biskup, a kdo většinu času tiše sedí nebo klečí v lavici, totiž obvykle ženy.

V neposlední řadě je to patrné na tom, čí blaho a pověst se těší téměř bezpodmínečné institucionální ochraně, totiž blaho duchovních, a kdo žije s vědomím, že jeho pověst a blaho jsou v případě pochybností obětovány ve prospěch instituce, totiž laici, tj. prakticky všechny ženy v církvi. Stručně řečeno, i když mohou existovat výjimky, klerikální dominantní chování je hluboce zakořeněno v kultuře a zejména v základu naší církve.

Třetí rizikový faktor: citová potřebnost

Ze studií sexuálního zneužívání dětí víme, že pachatelé si snadno poradí s těmi dětmi, které jsou ponechány samy sobě a mají neuspokojenou potřebu tepla a bezpečí.[8]

Domnívám se, že to platí i pro dospělé, i když jiným způsobem. Mnoho řeholnic, ale i žen, které vyhledají katolického pastoračního pracovníka, se nachází v takovém stavu citové nouze, který může být pachatelem či pachatelkou náležitě zneužit. A to často bez toho, že by si ženy zpočátku uvědomovaly, že jsou zneužívány.

Bohužel to, co platí pro profesionální vztahy například v terapeutické oblasti, neplatí pro vztahy pastorační péče. Konkrétně § 174c StGB (německý trestní zákoník), podle něhož je zneužití takové nouze léčené osoby prostřednictvím sexuálního vztahu porušením profesních norem, a je pak odpovídajícím způsobem také trestné. Mnozí z postižených nechápou, co se stalo, nebo až příliš pozdě, a pak nemají téměř žádnou šanci se s tím rozumně vyrovnat. Řada z nich zůstává uvězněna v citové závislosti na pachateli či pachatelce.

Čtvrtý rizikový faktor: předchozí zkušenosti se zneužíváním

Lidé, kteří již byli v minulosti zneužiti nebo byli citově zanedbáváni, se "naučili", že jejich přání a potřeby nejsou tak důležité a že ostatní je mohou přehlížet a že se jim musí podřídit. Takoví lidé pak nedokážou vnímat a bránit své vlastní hranice a jsou obzvláště zranitelní vůči útokům.

Už jsem mluvila o ženách, které byly zneužívány v dětství a pak znovu zneužívány v dospělosti, ať už v řádu, nebo mimo něj. Důležitá se mi zdá být i druhá věc: řeholnice, ale také manželky a matky jsou někdy svým okolím, které se odvolává na katolickou morálku nebo zbožnost, povzbuzovány k tomu, aby se zřekly obrany osobních hranic. Některé pojmy jako "manželská věrnost", "mateřství" nebo "naprostá oddanost v těsném následování Krista" zde mají nebezpečný nádech.

Proto naléhavě potřebujeme zdravé a rozumné ideály a modely sebeurčujícího dospělého ženství v církvi, manželství, mateřství a řeholních řádech, které nezlehčují ženské utrpení ani ženskou závislost, které nepovažují ženy za zvláštní kategorii lidského bytí, ale které umožňují ženám vytyčit hranice a vnést do vnitrocírkevního dialogu své vlastní zájmy a potřeby na rovnoprávném základě s muži, aby církevní činitelé nemohli rozhodovat za nás o tom, co se nás týká.

4. Jak se s tím vyrovnávají ženy?

Rozdělím tuto otázku: "Jak se postižené ženy vyrovnávají se zkušenostmi se sexualizovaným násilím v církvi?" na dvě otázky: Co dělají postižené ženy? a: Jak se cítí postižené ženy?

Co dělají?

Celkem dost žen pachatele nahlásí - nebo se o to pokusí. Není to tak snadné, jak se zdá. Některé zavadné chování není vůbec trestně postižitelné. Vzpomeňte si na kněze, který se ve zpovědnici ptá na další dítě. Nebo na toho, který v pastoračním rozhovoru povzbuzuje ženu, aby se od něho nechala intimně dotýkat. Nebo na toho, který si najal jako hospodyni ženu, kterou duchovně doprovázel. Nebo na představenou, která chce donutit sestru v mateřské škole, aby si od dětí udržovala citový odstup.

Všechny tyto případy nepředstavují podle německého trestního zákoníku trestný čin, a to právě proto, že na pastorační vztahy se nevztahují stejná měřítka jako na vztahy terapeutické, a že jemnější formy násilí, jako je duchovní nebo citové zneužívání, nejsou pro německý trestní zákoník ani uchopitelné.

Ale i v případě útoků, které jsou z hlediska trestního práva jednoznačně relevantní, jako je znásilnění, je šance na odsouzení v naprosté většině případů malá, a to i v těch případech, které se zdají být úplně jasné. Méně než deset procent obvinění ze znásilnění končí odsouzením.[9]

Ženy, které zažily sexuální útok ze strany kněze, se proto častěji obracejí nikoli na policii, ale na církev. Stejně jako některé ženy, které zažily duchovní zneužívání. Ale ani to není tak snadné, protože: Na koho se mají obrátit? Bohužel znovu a znovu ženy dostávají od různých lidí v církvi tuto odpověď:

"Je mi líto, ale to není v mé kompetenci." Například pověřenci na ochranu dětí a mládeže říkají, že jsou zodpovědní pouze za děti, generální vikáři a biskupové odpovídají vyhýbavě nebo pastoračně ("modlím se za vás"), případně odkazují na příslušné řeholní představené a ti neodpovídají nebo se okamžitě postaví ochranitelsky za pachtele...

Někdy je to ještě horší, a to když postižené ženy zažívají, že jsou považovány za pomatené a nedůvěryhodné, jsou zastrašovány nebo obviňovány z vedlejších úmyslů. Někdy se pachatel dozví, že si na něj stěžovala, a na oplátku ji pomluví.

Většina postižených žen, téměř všechny, které znám, to v tomto bodě vzdala. Mnoho žen se od začátku chová jinak. Pachatele nenahlásí. Existují pro to také různé důvody. Některé ženy se domnívají, že to, co zažily, není tak zlé. Mají pocit, že nemají právo si stěžovat, protože ostatní se mají mnohem hůř. Nemálo z nich se také domnívá, že "lehčí formy" násilí, jako je duchovní zneužívání nebo vykořisťování, jsou jen "normální" formy ženské oddanosti a že by se jich vlastně měly účastnit.

Například řeholnice si myslí: "Zakladatelka pracovala nepřetržitě i bez vzdělání a stala se přitom světicí. To je to, co po mně moje představená požaduje. Proč bych se měla rozhořčovat?" Některé postižené ženy si zkrátka myslí, že kdyby se rozhořčily, byly by špatné matky nebo řeholnice. Některé ženy chápou, že zažily neoprávněné násilí, ale bojí se. Bojí se právě těch strategií obviňování obětí, které jsem předtím jen naznačila. Že budou najednou obviněni z toho, že jsou blázni, že mají psychické problémy.

Nebo že bude obviňována z útoku na církev, z pomlouvání vysoce zasloužilého a uznávaného kněze. Nebo že se proslýchá, že za tím je nejspíš něco jiného, že chce pozornost, peníze nebo cokoli jiného. Ženy vědí, že se jim to může stát, když nahlásí pachatele a promluví o násilí, které zažily. Proto raději nic neříkají. Instinktivně cítí, že nemají sílu snášet takové zostuzení.

Mnoho žen navíc pracuje pro církev a bojí se, že přijdou o práci nebo že se dostanou do problémů v práci, s církví jako zaměstnavatelem, ale také s nadřízenými a kolegy. Řeholnice se obávají izolace ve svých komunitách nebo vystavení ještě většímu tlaku ze strany představených, pokud nejsou dokonce nuceny odejít. Všichni postižení trpí tím, že nemohou předvídat důsledky oznámení nebo veřejného promluvení o prožitém násilí pro jejich život, práci, komunitu, partnerské vztahy, rodinu, děti...

Jiné ženy to prostě nedokážou. Žena, která zažila masivní sexualizované násilí ze strany kněze a kterou jsem sem pozvala, mi napsala: "Vlastně bych na tu konferenci moc ráda přijela! Ale bohužel (...) jsem teprve týden mimo kliniku a intenzivně hledám místo na traumatologickém oddělení. (...) Příští středu se chystám na třetí kliniku a pevně doufám, že tam pro mě bude dobré místo. Jinak budu pomalu, ale jistě na konci svých sil...".

Některé ženy utrpěly v důsledku prožitého násilí takovou újmu na svém duševním zdraví, že nejsou schopny sebrat sílu ani k podání žaloby nebo veřejnému prohlášení. Jsou prostě zaneprázdněny pouhým přežíváním.

Co cítí ženy?

Zahanbení. Mnohé bojují se zahanbením. Některé se skutečně domnívají, že to všechno byla jejich vina nebo alespoň spoluvina. Mají v hlavě to, co jim řekl pachatel. A pachatelé nikdy neříkají: teď tě zneužívám, teď tě znásilňuji nebo teď tě ponižuji.

Někdy říkají výslovně, často však neverbálně: "Jsem z tebe zklamaný. Je škoda, že nefunguješ tak, jak bych chtěl. To chceš přece taky. Tohle potřebuješ." Říkají: "Věř mi, miluji tě." Nebo: "Potřebuji tě, musíš tu být pro mě, jinak zahynu." Nebo: "Dělám to, protože mi to Bůh dovoluje, a je to pro tebe milost." Nebo: "Protože jsi udělala to či ono, nemohl jsem si pomoci...."

Oběti se slov pachatele či pachatelky zbavují jen velmi těžko - a cítí se kvůli nim zahanbeny, vinny, nedokážou jasně a jednoznačně pojmenovat násilí, kterého se pachatel dopustil, a někdy dokonce pachatele chrání. Některé se stydí i proto, že žijí v prostředí, kde jsou patriarchální představy o podřízeném postavení žen normou a kde je sexualita velkým tabu. To platí zejména, ale nejen, pro řeholnice.

Týká se to také žen, které patří k určitým generacím nebo prostředím, v nichž jsou ženy přirozeně považovány za méněcenné vůči mužům a v nichž se o sexualitě nemluví otevřeně a nemá se o ní širší povědomí. V takovém prostředí jsou kněží a představení často považováni za nedotknutelné.

A konečně, některé ženy se stydí, protože nechtějí být slabé. Mají pocit, že když o tom teď promluví, budeme my ženy - zejména řeholnice - opět vnímány jen jako oběti, zatímco jsme tak dlouho bojovaly za to, abychom konečně byly vnímány jako sebevědomé osobnosti. Proto jsou velmi statečné a mlčí o tom, co jim bylo provedeno, aby ukázaly jiný obraz o sobě a o ženách ve svém okolí.

Mnoho postižených také cítí bezmoc. Zažili, že za ně nikdo není zodpovědný, že to, co prožili, nikoho nezajímá a nestojí nikomu za to se tím zabývat. Zažívají, že jejich pachatelé zůstávají nepotrestaní, jsou povyšováni a respektováni, zatimco oni jsou považováni za ty, kdo hází špínu na ostatní, ne-li přímo za mentálně narušené.

Čas od času - a zdá se mi, že stále častěji - se setkávám také s hněvem. Ženy, které ještě mají sílu, nebo které v pocitu nově vznikající solidarity mezi katoličkami mají sílu znovu se rozhořčit nad tím, co se děje jim nebo co se děje jiným.

5. Jak se s tím vypořádává církev?

Pokud vím, církev řeší sexualizované násilí na ženách páchané kněžími a dalšími stálými zaměstnanci stejným způsobem jako sexualizované násilí na dětech. Rozdíl je v tom, že v případě zneužívání dětí jsme o tři desetiletí dál. A ani zde ještě zdaleka nejsme u konce.

To znamená, že církev je na samém počátku řešení sexualizovaného násilí na ženách. V bodě, kdy bude poprvé uznáno, že takové případy existují. Bez snahy vykreslit je pouze jako ojedinělé individuální případy. Někteří biskupové, především papež, říkají, že jde o důležitý problém a že by se mělo udělat více, ale sami přitom zřejmě nedělají nic.

V tomto ohledu bylo významné papežovo únorové prohlášení při zpátečním letu z Abú Dhabi, kdy řekl, že církev musí dělat více proti sexualizovanému násilí na řeholnicích.[10] Zda a co však v této věci konkrétně dělá nebo plánuje dělat, od té doby - alespoň pokud je mi známo - ještě neřekl.

Ženy přitom stále zažívají to, co oběti zneužívání dětí před desítkami let: pomluvy, nenápadné výhrůžky, atmosféru nedůvěry a narážek. Na rozdíl od dětských obětí zneužívání se také musí potýkat s dosud společensky zakořeněnou představou, že dospělé ženy se musí umět bránit, že tedy tyto příběhy nemohou být pravdivé.

Na druhou stranu bojují s klišovitými představami o manželském či řeholním životě, které naznačují, že určitá míra závislosti, ponížení a vykořisťování k němu jaksi patří a že ženy, které to nechtějí přijmout, by se neměly vdávat nebo vstupovat do řeholního řádu. A jsou konfrontovány s církví, v níž se zdá, že za takové případy není nikdo zodpovědný. Jedním slovem, zažívají vyloučení.

Některé z nich se dokonce setkávají s agresivním jednáním pachatelů, kterým žádný nadřízený nebrání vyhrožovat, pomlouvat nebo zažalovat své oběti.

6. Co můžeme dělat?

Co je třeba udělat, aby se násilí na ženách v církvi řešilo a zastavilo? Domnívám se, že je třeba se zabývat třemi hlavními body.

I. Informovanost

Potřebujeme více informací. Teprve až budeme vědět, kolik případů skutečně existuje, a až budou případy a jejich počty veřejně známy, vznikne tlak na to, aby se začalo jednat. Teprve když máme tyto znalosti, můžeme navrhnout dobrá a vhodná řešení.

Nejjednodušší by bylo, kdyby se všechny postižené ženy ozvaly najednou. Představte si, že by všechny postižené ženy, které v současné době pracují pro církev, zveřejnily své příběhy a začaly stávkovat. Tlak by byl obrovský a neminul by se účinkem.

Nicméně zásada, která je pro mě osobně velmi důležitá, by se dostala na vedlejší kolej: oběti nemusí vůbec nic. Mnoho postižených jednoduše nemůže mluvit. Mnohé by za to zaplatily příliš vysokou cenu. Strach být na očích veřejnosti se svým jménem, tváří a vlastním příběhem je příliš velký. To je třeba respektovat.

Proto se zdá lepší dát postiženým možnost, aby své příběhy prozatím sdělovali důvěrně, podobně jako na lince pomoci obětem zneužívání dětí. Podobný projekt se již plánuje. Je důležité si uvědomit, že hlavní prioritou je pomoc obětem a jejich osobním přáním a potřebám. Shromažďování anonymizovaných údajů probíhá pouze se souhlasem dotčených osob.

Poté je nutné tyto údaje opět zveřejnit, aby signalizovaly dalším dotčeným osobám: Nejsi jediná. Můžeš o tom mluvit. A aby bylo veřejnosti a odpovědným osobám v církvi jasné, že zde existuje skutečný problém, který je třeba řešit.

Zároveň si musíme uvědomit, že pokud jde o násilí na ženách v církvi, můžeme očekávat menší tlak veřejnosti, než tomu bylo v případě zneužívání dětí. Tlak zde musí vycházet zevnitř samotné církve.

II. Solidarita/obhajování zájmů

Vzhledem k tomu, že se mnoho postižených žen obává institucionálního a sociálního vyloučení, má solidarita zásadní význam. Postižené ženy by neměly být nuceny bojovat samy za sebe, ale měly by mít v církvi zastánce, kteří nejsou sami postiženi, ale kteří působí jako obhájci postižených žen v církvi, zabraňují jejich vyloučení a jejich jménem vyzývají k objasnění případů a k prevenci.

III. Objasnění a prevence

V první řadě je důležité bojovat proti systematické diskriminaci žen v církvi a pokud možno zabránit tomu, aby se s ženami, zejména ze strany duchovních, zacházelo jako se zásadně méněcennými než s muži, nebo aby se dokonce dostaly do mnohostranné (pastorační, finanční, citové...) závislosti na nich.

V pastoračních kontextech, zejména tam, kde probíhá pastorační péče o zranitelné dospělé osoby, je třeba vypracovat koncepty ochrany a kontrolních instancí, podobně jako je tomu v případě zneužívání dětí.

V neposlední řadě je třeba se zabývat případy z minulosti. Postiženým ženám se musí dostat potřebné pomoci a pachatelé a pachatelky musí být pohnáni k odpovědnosti. Nezávislý a pečlivý výzkum příčin musí sloužit jako základ pro vývoj dobrých preventivních strategií. Přitom nesmí být vyloučeny zejména teologické a církevněprávní důsledky.

Závěr

Nejdůležitější ze všeho je, že o násilí na ženách v církvi vůbec mluvíme. Tím, že jsme dnes a zítra na této konferenci, již tyto tři body uvádíme do praxe: Sdílíme poznatky, jednáme solidárně mezi sebou a s postiženými ženami - a to mimochodem pod hlavičkou církevních institucí, jako jsou DOK (Německá konference řeholních představených) a DBK (Německá biskupská konference) - a činíme tak první kroky k vyrovnání se se situací a k prevenci.

Začněme dnes a udělejme z tohoto dne začátek trvalého procesu, abychom se za pár let mohli ohlédnout zpět a radovat se, že jsme mnohé věci změnili k lepšímu.