Teoložka a filozofka Doris Reisingerová pracuje jako vědecká pracovnice na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Je bývalou členkou Duchovní rodiny “Das Werk”. V roce 2014 zveřejnila svoje zkušenosti se zneužíváním v knize “Nicht mehr ich - Die wahre Geschichte einer jungen Ordensfrau”. (Už ne já - pravdivý příběh mladé řeholnice) V březnu 2022 obdržela v Lucernu cenu Herberta Haaga.[1] Následující text přednesla u příležitosti jejího převzetí.
Je dobré, že jsme tu dnes pohromadě. Je krásné užívat si společně této chvíle. I když nám není do zpěvu. Za prvé proto, že právě teď na Ukrajině, v Evropě, v surové a zločinné válce umírají lidé. Protože naše myšlenky jsou v těchto týdnech tam a většině z nás nezbývá než doufat, že tato válka a zločinecký režim, který ji zavinil, brzy skončí. Za druhé nám není do zpěvu i z jiného důvodu, zvlášť nám obětem. Protože je nám tak neúprosně jasné, že tzv. krize v souvislosti se zneužíváním neskončila. Ani pro nás, ani pro církev.
Pro mě konkrétně a také pro mnoho přítomných obětí to znamená, že kněží, kteří mě zneužívali, a ti, kteří jim to umožnili, za to dodnes nebyli pohnáni k zodpovědnosti. Všichni jsou ještě ve funkci. Stejní kněží a sestry, kteří mě roky trýznili, jsou stále činní v pastoraci. Biskupové, v jejichž diecézích moji pachatelé nadále působí, úředníci v Římě, kteří jednoho z mých pachatelů ještě ani nevyšetřovali a druhého ve zkráceném řízení osvobodili, nadále rozhodují v jiných případech zneužívání a v kauzách vystupují jako vyšetřovatelé. Tato myšlenka je prostě nesnesitelná.
Pro nás přeživší je nesnesitelné vydržet rozpor mezi vystupováním církevních představitelů na veřejnosti a jejich jednáním vůči nám. My, kteří jsme jako přeživší veřejně promluvili, doprovázíme zase jiné přeživší. Děláme to zpravidla jako vedlejší činnost, bezplatně a někdy na hranici vlastního vyčerpání. A stále vidíme, jak biskupské úřady den za dnem s rutinou ztěžují obětem život. Nechávají je nekonečně dlouho čekat nebo neodpovídají vůbec, staví jim do cesty nepřekonatelné byrokratické překážky, krmí je floskulemi, někdy jsou k nim zpočátku povrchně přátelští, aby je vzápětí odbyli, zastrašili a způsobili jim další trauma, a pachatele tytéž úřady a jim příslušní biskupové s plným vědomím osvobozují a chrání. Pokud to ojediněle funguje jinak, je to výjimka - a je třeba vyslovit to nahlas.
Krize v souvislosti se zneužíváním je jeden velký bordel
Církevní vedení dál relativizuje a sekundárně traumatizuje, zatímco současně veřejnosti a Božímu lidu namlouvá, že už se mnoho věcí zlepšilo a že se teď intenzivně věnujeme prevenci a musíme důkladně vyšetřovat - což veřejnost a tzv. prostí věřící rádi slyší a rádi tomu věří. A pokud se nad biskupem přece jenom stahují temná mračna společenského rozhořčení, stačí před kamerou hlasitě prohodit pár úvah o kněžském svěcení žen - a pošmourná nálada se vypaří pod slunečními paprsky všeobecné dobré vůle.
Řečeno jedním slovem, takzvaná krize v souvislosti se zneužíváním je jeden obrovský bordel: zoufale bezvýchodná situace nevědomosti, netransparentnosti, nekompetence, zbožných přání, PR, bezskrupulozity, koncentrace a zastírání moci, gaslightingu, nezměrného utrpení a spirituálního kýče - a v tom všem je velmi málo hlasů volajících na poušti a zanikajících ve všeobecné vřavě.
Máme obrovský problém, a to je iluze církve jako ideálního světa. Zní to absurdně, ale i v době, kdy slovo církev je téměř synonymem pro zneužívání, se ještě mnoho lidí iluzí o církvi drží. Jsou to iluze, které jsme měli i my přeživší. Mnoho z nás církvi věřilo, a to i po zneužití. Ano, tento jeden kněz nebo toto jedno společenství mě zneužilo, ale až se to dozví biskup, až to nahlásím v Římě, tak se o to postarají, vyšetří to a pomohou spravedlnosti. A i když to v mém případě nevyšlo, i tak můžeme církvi v zásadě důvěřovat. Je jen otázkou času, než dostatečné množství odpovědných pochopí vážnost situace. Pak budou jednat a nakonec všechno dobře dopadne. Přece to tak nenechají, určitě ne.
“A bude hůř”
Tato naděje pak ustupuje pozvolné a extrémně bolestné deziluzi. Člověk nejdřív nechce uvěřit tomu, co se děje, totiž že nedělají vůbec nic nebo dokonce lžou, pomlouvají a zastrašují oběti, zatímco před kamerami a do mikrofonů tvrdí, že v prvé řadě myslí na ně a “stále znovu jsou otřeseni”. Když takové řeči slyším, je mi z nich špatně. Snáším to čím dál hůř. Myslím, že všichni to známe. Každý z nás má jiné symptomy. Já se například v takových momentech začnu nekontrolovaně třást. Vím, že to na mně není vidět. Ale pociťovat tuto bezmoc, snášet ten troufalý ledový cynismus, to mě v posledních letech několikrát položilo tak, že můj muž, jediný, kdo o tom ví, měl o mě opravdu strach. A vím nebo tuším, že u mnoha z vás je tomu stejně. Že i vy jste se do tohoto bodu dostali. A také víme, že mnozí z nás to nepřežili. Nezapomeňme na ně. Mnoho lidí, kteří už to nemohli snášet, mohlo být dnes ještě naživu, kdyby odpovědní lidé ve správný čas jednali odpovědně.
Krize kolem zneužívání nemá konce. Za posledních dvanáct let jsem si opakovaně říkala: Teď už jsem viděla opravdu všechno, horší už to být nemůže. Ale stále ještě je hůř. Je toho tolik, co v otevřené diskusi o zneužívání v katolické církvi ještě ani nezaznělo. Zmíním teď jen dvě velké problémové oblasti:
Těžká újma na zdraví
Jednak organizované spirituální zneužívání v církevních skupinách se sektářskými prvky, které z lidí cíleně dělá bezbranné. Týká se to mužů, žen, dětí, celých rodin mezi námi. Bývá tam i sexuální zneužívání a často ani jen pokus simulovat nápravu. A k tomu využívání pracovní síly a násilné duchovní vedení s těžkou újmou na zdraví pro poškozené osoby (jak už dnes dobře víme) a s obrovskou institucionální škodou pro církev, která tyto skupiny přes to všechno dál chrání.
Za druhé vysoký počet těhotenství a potratů následkem sexuálního zneužívání, a to i mezi mladistvými. Ve většině případů nutí pachatelé, katoličtí kněží, své oběti k potratům. Pokud se o tom příslušní biskupové vůbec dozví, rehabilitují viníky, a to docela rychle, zatímco mnoho obětí se ke všem těm traumatům potýká s výčitkami svědomí, protože církev, mistryně ve vyrábění pocitů viny, sice pachatele vyviní z potratu, ale obětem důkladně vštípila vědomí, že potrat je ten nejhorší ze všech možných hříchů.
Veřejně vedená debata ještě ani nezavadila o povrch toho, co se v katolické církvi dělo a děje ženám. Osobně už jsem přestala doufat, že v této černé díře pohlcující veškeré naděje a důvěru narazím na dno. Ta krize je bezedná. Nikdy nekončí. Je to konec katolické církve. A proč? Iluze, kterou si církev sama o sobě vytvořila a kterou jsme všichni udržovali při životě, nám až dosud nalhává, že takzvaná krize kolem zneužívání je pouze sledem jednotlivých případů, vlastně krizí PR nebo namáhavým reformním procesem. Sem tam musíme něco vylepšit. Bude to náročné, ale to se poddá.
Jenže hořkou pravdou je, že reforma potřebuje minimální míru fungující struktury, ústavu, právní řád; základnu, která bude reformu podpírat, aniž by sama potřebovala reformu. A tato základna v katolické církvi není. Jestli existuje biskup, který při pohledu na zneužívání pronesl něco pravdivého, byl to Heiner Wilmer, který řekl, že “církev má zneužití moci ve své DNA”.
“Zneužití moci je součástí církevní DNA”
Co je touto DNA? Věřili jsme, že církevní DNA je být dítětem Božím, láska k bližnímu a Boží vtělení. Společenství, v němž se vidíme a oceňujeme jako milovaná Boží stvoření, v němž každý a každá, jakkoliv nevýznamní a nedokonalí, máme stejnou nezcizitelnou důstojnost a stejná nezcizitelná práva. To je církev, mysleli jsme si. A všichni jsme se očividně mýlili. Možná je to křesťanská víra (pokud vůbec), ale nikoliv církevní DNA.
V DNA katolické církve je nerovnost mezi lidmi. Její vedení ji úporně obhajuje a za každou cenu na ní trvá. V naší církvi je obrazem Božím očividně jen několik málo lidí, jimž ježíšovská vydanost je cizí. Nárokují si být zástupci a reprezentanti Krista na zemi, přičemž jako biskupové mají mít z Boží milosti exkluzivní svrchovanost nad naukou, zdroji, právem, jeho výkladem i aplikací. Nejsou nikým legitimováni a nepodléhají ničí kontrole, zato však od jiných vyžadují bezpodmínečnou poslušnost. Naše církev funguje jako feudální stavovská společnost, vždyť také pochází z dob, kdy byl tento společenský řád v Evropě dominantní. Je jejím neštěstím, že tento řád nedokázala včas odložit.
Neboť v jádru je to řád, který evangeliu diametrálně protiřečí, protože dělí lidi na hodnotné a bezcenné; na ty, kdo mají pravdu, a ty, kdo se této pravdě musí podřídit. Je to stejná logika jako v autoritářských myslích po celém světě, která tam, kde vládne, má nevyhnutelně za následek vykořisťování a násilí.
Víme, že zneužívání je všude. Ale ve většině společností a právních systémů je dnes zneužití moci jednoznačně definované jako odchylka od normy. Naproti tomu v římskokatolické církvi přísně vzato zneužití moci neexistuje, protože to, co na základě našeho moderního chápání práva a morálky označujeme jako zneužití moci, totiž neomezená a nekontrolovaná moc vládce nad všemi oblastmi života podřízených, je v katolické církvi tendenčně normou výkonu moci a církev sama to jako zneužití moci nechápe.
Obyčejní věřící nemají v této církvi žádná práva hodná toho jména; právo na sebeurčení nebo na svobodu, právo spoluúčasti nebo veta, která by mohla církevní moci vytyčit hranice. V této církvi není právo na intelektuální nebo sexuální autonomii, není tu svoboda svědomí, nejsou tu práva žen, dětí a vůbec lidská práva. Zatímco státy a společnosti po celém světě už tato práva zakotvily do své ústavy, katolická církev se tomuto vývoji ostře a trvale uzavřela. Zvlášť práva dětí přiměla moderní společnosti pochopit zneužívání jako strašlivý zločin, jakým skutečně je; nikoliv jako přestupek proti obecným mravům, nýbrž jako zločin proti právu člověka na sebeurčení.
Oběti v církvi nemají status vedlejšího žalobce
Právo katolické církve vidí i po poslední úpravě trestního práva jen kleriky porušující celibát, čímž se proviňují nikoliv proti, nýbrž “s” nezletilým proti šestému přikázání, se všemi důsledky, které to má pro trestní proces a postoj církve k obviněným, pachatelům i obětem. Do dneška - dvanáct let po začátku krize v Německu a téměř 40 let po vypuknutí krize v USA - jsou církevní procesy tajné. Až do dneška není na oběti sexuálních trestných činů v církevním procesu nahlíženo jako na oběti. Dodnes nemají právo nahlížet do spisů a nemají status vedlejšího žalobce.
Hořkou pravdou je, že katolické církvi navzdory veškeré rétorice, znaleckým posudkům, směrnicím a kosmetickým reformičkám i nadále chybí základní předpoklady pro to, aby zneužívání vůbec pochopila. Je to velmi hořké poznání, k němuž jsme jako přeživší museli dospět a které velká část církve, sekulárních médií a politiky dnes stejně jako dřív odmítá uznat. Součástí toho obrovského bordelu zvaného krize v souvislosti se sexuálním zneužíváním je to, že přetrvává iluze o dobré a důvěryhodné církvi. Navzdory sexuálnímu zneužívání nebo právě díky němu. Tak jako většina lidí nejdřív nechtěla uznat, že katoličtí kněží zneužívají děti a biskupové takové kněze ponechávají ve funkci, nechtějí ani dnes uznat, že to časem a díky několika gestům prostě nevyšumí.
Kdykoliv se dnes v církvi mluví o zneužívání, a jistě i tady a teď, je velký hlad po slovech naděje. Lidé v církvi chtějí slyšet něco povzbudivého, a to právě od nás přeživších. Jenže já jsem osobně v bodě, kdy už nemohu povzbudivě mluvit ani psát. Ztratila jsem veškerou důvěru i očekávání. Vším, co jsem osobně a při doprovázení jiných obětí zažila, co jsem poznala při odborném zájmu o toto téma a viděla při nahlížení do spisů, jsem prostě ztratila iluzi, které se tolik jiných ještě drží.
Obětem už církev nic nenamluví
V podstatě stačí přečíst si právnické texty a dokumenty církevní nauky. Stačí mluvit s lidmi, kteří pocítili tvrdost církevních norem. Stačí jako přeživší sexuálního zneužívání žádat po církvi spravedlnost, a ztratíte o ní veškeré iluze. Jakkoliv to zní paradoxně, je to velmi osvobozující. Pro nás všechny, pro nás přeživší, kteří tu dnes jsme, platí, že kdo prožil to, co jsme prožili my, tomu už církev nic nenamluví. Biskupská rétorika, fotografie s usmívajícím se papežem a církevní PR na nás neudělají žádný dojem. Víme, co jsme viděli. Vidíme, že císař je nahý, byť jiní lidé stále ještě jeho nové padnoucí šaty chválí. Nemusíme se hrbit.
Přitom jsme se od těchto iluzí mohli osvobodit už dávno. To vědomí tu bylo. Varovné hlasy zněly, ale bylo jich příliš málo a po desetiletí byly systematicky a důsledně marginalizovány, zatímco příliš mnoho lidí bylo příliš dlouho příliš potichu. Zdá se, že mnoho lidí před i po koncilu dlouho nechápalo, o co v diskusích v podstatě šlo. Nešlo o progresisty a konzervativce, nešlo o to, co je nadčasové, nešlo o teologické hračičky s cingrlátky.
V teologických a církevně-politických debatách minulých desetiletí šlo v jádru věci o neslýchanou aroganci malé skupiny lidí, která chce všem ostatním vládnout na místě Božím. Šlo o šílený politický projekt s cílem odstřihnout se tak od reality, od teologického bádání i Božího lidu, jako to dělala a stále dělá římská kurie. A šlo o katastrofální následky, které má tento systém pro miliony lidí, de facto bezprávně vydané klerikální zvůli.
Bohužel mnoho privilegovaných katolíků se navzdory lepšímu poznání s tímto systémem zase spojilo a dlouho, někteří celý život opatrně mlčeli. Tématům, otázkám a činům, které by byly schopné církevní mocipány odhalit, se obloukem vyhýbali. Ti nesou spoluvinu na tom, že mnoho bezbranných lidí bylo a ještě stále je bez pomoci vydáno všanc klerikálně zaštítěné moci. Trvalo dlouho, než se témat spojených se zneužíváním ujaly církevní spolky a teologie na akademické půdě. Pro přeživší je to příliš pozdě. Mnoho z nás, kteří jsme začali mluvit, se mohlo spoléhat jen na státní struktury, nevládní organizace a nezávislý tisk.
Často myslím na přeživší v době před vypuknutím krize nebo na přeživší v zemích jako je Maďarsko, Itálie nebo Polsko, kde stát, sdělovací prostředky, společnost a církev jsou navzájem provázány tak, že oběti jsou zranitelnější a bezmocnější. A to nemluvím o takových zemích jako je Afrika a Asie. Stále tedy stojíme na začátku. Ale my přeživší a ti, kteří nám naslouchali a pochopili nás, jsme udělali rozhodující krok. Promluvili jsme o tom, co bylo, a mluvíme o tom, co je.
Je cosi prorockého a bezmála poetického v tom, že právě lidé, kteří zažili církevní zvůli nejtrýznivějším způsobem, jsou první, kdo už nemají strach ukázat na nositele církevní moci prstem. Nemají strach promluvit. Víme, co jsme viděli a zažili. Nás už nemůžete obalamutit, zatímco církevní představitelé ve vysokých funkcích a lidé s církevním pověřením mají stále strach, vězí v loajalitě vůči nespravedlivému mocenskému systému a musejí svá slova pečlivě vážit s ohledem na biskupské uši. My už nemusíme.
Právě lidé v této církvi nejvíc bezmocní jí prokazují nejvyšší službu, protože odhalují dysfunkční a navíc hluboce nekřesťanský systém moci. Protože nositelům církevní moci a věřícím připomínají rozhodující lekci, totiž poselství o lidské důstojnosti jednotlivce darované od Boha. My všichni v sobě neseme tuto důstojnost a nezcizitelná práva, která z ní vyplývají. Úkolem církve je respektovat a hájit tato práva vhod či nevhod, i přes odpor a chladnou zvůli. Naším úkolem to zůstane bez ohledu na to, jak se k tomu církev postaví. Budeme posuzováni podle toho, jak jsme respektovali a hájili důstojnost každého člověka.
[1] Cenu Herberta Haaga uděluje nadace “Für Freiheit in der Kirche” (Za svobodu v církvi) založená v roce 1985 v Lucernu. Je udělována osobám, skupinám nebo publikacím za přínos ke svobodě a lidskosti v církvi.
Překlad z němčiny Pavla Holíková
foto: twitter Doris Reisinger
