Matějův spolek, 1. epizoda: Neptat se, nehledat, nevědět

Popsané příběhy jsou závažné a bolestné, mohou tedy ranit lidi, kteří zažili sexuální zneužívání. Zraněné naléhavě prosíme před četbou článku o reflexi. Kalendář kauzy a její shrnutí jsou vedeny zde.

Příjmení řeholníka je tu utajeno, což není vyžadováno zákonem. Ale právě s ohledem na to, že nebyl vynesen žádný rozsudek v jeho kauze a mnoho faktů tohoto příběhu je zde uvedeno poprvé, ponecháváme pouze iniciálu jeho příjmení. Jména postižených žen byla změněna.

V půlce listopadu r. 2021 se v řeholním domě jezuitů v krakovských Przegorzalích konal večírek. Pro spolubratry ho organizoval o. Matěj Š. byl tam zpěv, kytara, alkohol. Zvučný, radostný hlas otce Matěje byl slyšet kolem dokola.

Nebyly to však narozeniny ani jmeniny. Otec Matěj slavil, protože mu zbylo už jen 724 dnů do konce povinného trestného nařízení, který mu o několik dní dříve uložili generál s provinciálem. Tento „nápravný trest“ znamenal dva roky zákazu práce s nezletilými. Nic víc.

„Ještě 724 dní nebudu potřebovat vaši trpělivost, když vás v této době nebudu muset zastupovat ve vedení mláďat k Bohu,“ řekl jezuita spolubratrům na úvod.

V budoucnu bude mít otec Matěj málo co slavit. Dopustil se totiž sexuálního zneužívání na neplnoleté osobě i na dospělých. Zneužití nezletilé osoby je podle kanonického práva nejen „nejtěžším hříchem“, ale i „nejtěžším zločinem“. Hrozí za ně propuštění z kněžství.

Kauza krakovského jezuity se ale nikdy nedočkala plného kanonického procesu, skončila jen předběžným vyšetřováním, a to vedeným mnoho let poté, kdy se to představení dozvěděli. V tomto příběhu je mnoho témat, která až příliš dobře známe z ostatních podobných církevních případů – překládání z místa na místo, trest, jenž de facto nebyl trestem, bezradnost představených, příliš malý zájem Apoštolského stolce o věc…

Disciplinární opatření byla pravděpodobně tak mírná, protože kompetentní osoby měly zato, že většina „případů“ jsou dospělí a ke zneužité osobě před 18. rokem života se nedaří dostat. Stačilo však pár minut, aby se ta žena našla, bylo třeba jen trochu zvídavosti. A kromě toho nebýt jezuitou, ale ženou.

Tento text je tedy důkazem, že otec Matěj zneužil i nezletilou osobu a že jezuité – ačkoli o této skutečnosti věděli – neudělali banální, jednoduché kroky, aby ji našli; a v důsledku se bez boje podřídil i Apoštolský stolec. A jezuitovo duchovní, psychické a sexuální zneužití – rovněž dospělých osob – dosud nebylo uzdraveno. Z určitého aspektu připomínalo jednání Matěje Š. schéma chování dominikána Pavla M.

„Dneska jsou narozeniny mojí mámy“

Byl rok 2008. Nina jela poprvé do Lednice. Pro dívku, která právě končila předposlední třídu licea to byl ideální moment dovědět se něco víc o spiritualitě. Když slyšela, že nový kaplan mládeže v jezuitské farnosti v Czechowicích-Dziedzicích ve Slezsku organizuje skupinu, zapsala se. „Byla jsem Lednicí uchvácená,“ říká Nina. „Byl to můj první kontakt s živou církví.“ A její první kontakt s o. Matějem, novým kaplanem „Magise“, mládežnického společenství v jezuitské farnosti v Czechowicích-Dziedzicích.

Nina pocházela z problémové rodiny. Táta alkoholik dělal pravidelné noční scény. Ona ani sourozenci nezažili skutečnou otcovskou lásku. „Magis“ a jezuitské hovorny se pro ni rychle staly bezpečným přístavem: „Minimálně jsem měla kde počkat na autobus, protože jsem bydlela daleko od školy.“

Otec Matěj rád sešel do hovorny, kde mladí trávili čas. „Udělal nám klíč k vedlejšímu vchodu, tak jsme se cítili velice důležití. My, mláďata, si můžeme otevřít jezuitské hovorny, kdy chceme.“

Čaje s otcem Matějem se staly vlastně každodenní záležitostí. „Když jen uslyšel, že tam jsme, povídáme si nebo zpíváme, hned přišel, aby s námi poseděl,“ vzpomíná Nina.

Všechno bylo v pořádku až do listopadu r. 2008. „Byla jsem tehdy v maturitním ročníku. Byl to den narozenin mojí mámy a u nás doma, když byly takové slavnosti, se s tátou dělo něco špatného, dostával největší záchvaty agrese.“

Nina byla ten den hodně stresovaná a začala o. Matějovi vyprávět, že „dnes jsou máminy narozeniny a už vím, jak to skončí: vrátíme se domů a táta zase udělá mámě scénu.“

Seděli vedle sebe v pokoji „Margisu“. „Otec Matěj po celou dobu postupně zmenšoval odstup, vždycky si sedal vedle mě nebo vedle mojí kamarádky. Tak to tehdy pro mě bylo už normální, ačkoli je v místnosti pět pohovek, tak on sedí vedle mě. Tenkrát mě ale poprvé obejmul. Rozplakala jsem se – a tehdy poprvé mě otec vzal na klín a začal se mě dotýkat. Ptal se mě, jak se cítím. Byla jsem překvapená, ale na druhou stranu jsem byla tak ochromená, že jsem vůbec nevěděla, jak na to mám reagovat a ze strachu jsem tak zůstala a nepřerušila jsem to.“

Tehdy to tím skončilo, říká Nina. Ale největší noční můra jejího života teprve tehdy doopravdy začala.

„Cítila jsem, že stojím stranou a na to všechno se dívám“

„Potom pokaždé když jsem se po škole objevila v hovorně, bylo už normální, že otec sedí vedle mě, něco mi povídá a začíná mě objímat. Stávalo se, že si mě usazoval na klín a při tomto kontaktu začalo postupně padat pořád víc bariér,“ vzpomíná Nina.

Jezuita vždy našel záminku: „Pojď, vytiskneme rozjímání,“ „pojď, pomůžeš mi připravit se na růženec“.  Zkracování odstupu se postupně měnilo v sexuální zneužívání dívky.

„Po nějaké době jsme z hovorny odcházeli k němu do pokoje o dvě patra výš. Denně to vypadalo tak, že jsem přišla do hovorny, otec pro mě přišel a odvedl mě do svého pokoje a tam už absolutně nebyly bariéry, už neměl žádné zábrany, přestože jsem se snažila protestovat, ale byla jsem vždycky tak ochromená, že jsem neměla sílu utíkat.“

Postupně zneužívání došlo do momentu, kdy otec Ninu svlékal, dotýkal se jí a líbal po celém těle. Někdy si na ni lehal. Při sexuální aktivitě byl vždy oblečený, jen ona byla nahá.

„V hovorně se ještě stávalo, že mrkal na okno, jestli se nikdo nedívá, ale tady, protože to byl jeho pokoj – nevím, jestli ho zamykal nebo ne – věděl, že mu nic nehrozí. No, a tak to šlo, že se mísil kontakt fyzický s duchovním, s tou mou stále větší závislostí na něm.“

„Otec měl takovou filozofii, že když se otevřu tělesně, otevřu se i duchovně,“ vzpomíná dívka.

Nina si pamatuje, že v řeholníkově pokoji byl veliký krucifix. „Celou dobu jsem se dívala na ten kříž a prožívala jsem to tak, že se to neděje mně, ale že já stojím stranou a na to všechno se dívám. Teprve na studiích jsem se dověděla, že ten jev má název – desocializace, často se vyskytuje u lidí sexuálně zneužívaných; desocializace je pro ně jediný způsob, jak to vydržet.“

Nina byla pár měsíců plnoletá, ale jak říká „mentálně jsem byla ještě dítě, a tak teprve teď vidím všechny ty taktiky, které na mě otec používal“.

„Znal všechny moje problémy – a využíval to“

Manipulativní taktika byla taková jako v případě mnoha provinilců. „Někdy ke mně byl velice milý, dával dárky, dělal komplimenty, chválil mě před celou skupinkou. Na druhé straně byly momenty, kdy ke mně byl hodně nepříjemný, hodně ostrý, a pak jsem dělala všechno, abych to spravila, jen aby na mě nebyl zlý. On to viděl.“

Současně se o. Matěj stále častěji objevoval u Niny doma. „Dokázal k nám přijíždět na čaj zcela bez ohlášení,“ vzpomíná dnes 32letá žena.

Technika dívčina zotročení trvala po celý maturitní ročník: „Doslova kdykoli jsem vzala do ruky telefon, byla tam od otce smska nebo nepřijatý hovor, kdykoli jsem otevřela počítač, bylo na mailu něco od o. Matěje.“

Jezuita o Nině věděl všechno. Nutil ji, že musí jít do řehole. „Sám mi našel řád, byly to salvatoriánky v Goczłakowicích, dokonce mě tam zavezl, řídil celý můj život.“

„Znal všechny moje komplexy, moje problémy a využíval to. V jistém momentě jsem se začala cítit jako předmět, který slouží tomu, abych ho v určitém smyslu uspokojovala. Nastávaly chvíle, že už mě dokonce nebral nahoru. Přišla jsem, dávala mu znát, že jsem dorazila; sešel dolů, neřekl ani slovo, udělal své a vracel se k sobě. Ale přesto všechno jsem v tom zůstávala a denně jsem přicházela…“

„Ještě víc ho vzrušoval fakt, že nás může někdo přistihnout. Byly chvíle (když jsme byli na rekolekcích nebo na nějakém výletě), že jsme byli s celou skupinou v jednom pokoji a všichni jsme seděli pod dekami. On byl schopen pod tou dekou mě obtěžovat. Stalo se to i u nás doma u stolu. Ano, on ani tehdy neměl zábrany… Anebo v kupé ve vlaku, kde byli úplně cizí lidé…“

Na rekolekcích v Opole o. Matěj Ninu také zneužíval: „Oltář tam byl oddělený stěnou, za kterou byly liturgické nádoby. Otec ty věci dokázal dělat i tam, za tou stěnou, kde se vedle slaví mše, je tam Pán Ježíš. Pro něj to nebyl problém. Jen se díval, jestli tam nejsou kamery, že by ho někdo mohl vidět.“

„Byli jsme vyškolení jak stroje“

Zdá se, že společenství „Magisu“ v Czechowicích-Dziedzicích mělo znaky sekty, které jeho účastníci rozpoznali až po letech.

„My všichni jsme se zcela podřídili skupině o. Matěje,“ říká Nina. „Před ,Magisem´ jsem měla super spolčo vrstevníků, když jsem vstoupila do onoho pastoračního kroužku, tyto kontakty se úplně přetrhaly. I mojí mámě se rozsvítila kontrolka. Když jsem příště nešla na diskotéku s tehdejšími přáteli, protože bylo noční bdění, moje máma mi ostře řekla: Nelíbí se mi to! Dodnes si pamatuju rozhodný tón jejího hlasu.“

Animátoři „Magisu“ měli „přikázáno“, že každý z nich musí přivést do kroužku 3 lidi – jejich efektivita byla ověřována o. Matějem.

„Stále jsme byli mučeni psychologií Klause Wopela, sérií interaktivních her,“ říká Jowita, jedna z členek společenství v Czechowicích-Dziedzicích.

Jednou z takových her, popisuje žena, bylo „horké křeslo“, každý z nich musel usednout do křesla a říct, co se mu na daném člověku líbí, ale také jaké na něm vidí vady. „Někdy jsme dokázali sedět tři hodiny a už jsme ty vady ani neuměli vymyslet. Pak o. Matěj říkal, že když neumíš sdělit něco dobrého a špatného na daném člověku, znamená to, že ti na něm nezáleží,“ říká Jowita.

Wopelova psychologie byla oficiálně součástí „magisovské“ formace. V r. 2009 server Wiara.pl napsal: „Program čtyřstupňové magisovské formace a každotýdenních setkání psal o. Matěj a také čerpal ze systému interakčních her Klause Wopela. Důležité zde je vytváření vazeb mezi lidmi. Příklad? Při prvním setkání si účastníci sedají po dvou a výměnou si vzájemně povídají o sobě. A potom si sedají do kruhu a opět se představují, ale už ústy posluchače, k němuž předtím hovořili. Dva lidé si obvykle řeknou víc, než by řekli ve skupině, ale při pozdější prezentaci se objeví nový prvek: vzájemná zodpovědnost, aby člověk neřekl něco, co by ten druhý raději neřekl v širším auditoriu.“

Ve vzpomínkách Niny a Jowity však byla tato bariéra často překračována a integrační hranice bývala pravidelně porušena.

„Pro mě bylo hrozné to, že mě otec na jedné straně vedl, byl mentorem celé naší skupiny, ale na druhé straně porušoval veškeré sacrum, jaké jsem měla v hlavě,“ říká Nina. Jowita dodává: „Člověk po letech odešel z ,Magisu´ – byli jsme vyškolení jak stroje.“

Nina varovala Jowitu, aby všude chodily společně. Jowita dnes říká, že jen díky tomu nebyla další obětí otce Matěje. „Mě nezneužil, ale jak mě nutil k tomu, abych si mu sedla na klím, si pamatuji dodnes.“

„Cítila jsem, že se od toho musím osvobodit“

Nastaly další prázdniny. Nina rozvažovala svůj vstup do řádu. „Vůbec jsem to nechtěla, zraňovalo mě to, ale byla jsem pod takovým vlivem otce Matěje, že jsem byla přesvědčená, že je to moje cesta.“

Na prázdniny roku 2009 vzpomíná Nina takto: „Pamatuji si, že jednou jsem se hrozně lekla, protože jsem byla u něj v pokoji, on se pokoušel mě svléct a tehdy jsem pevně prohlásila: ,Ne!´ Tehdy na mě zakřičel, řekl, že mám zmlknou, protože mě ještě někdo uslyší. Hrozně jsem se lekla, protože jsem nevěděla, co se stane. A skutečně jsem tehdy zmlkla a dovolila mu dělat to, co vždycky.“

V srpnu, po dalších „magisovských“ rekolekcích, Nina nechala omylem mobil u kamarádky Magdy. „Magda si tehdy přečetla moje smsky, celou mojí korespondenci s o. Matějem. Zavolala o. Matějovi rozčílená, že má se mnou TAKÉ vztah.“

Magda byla také o. Matějem zneužívaná. Akorát jí říkal, že ji miluje.

Nina: „To byl moment, kdy jsem pocítila, že se od toho musím osvobodit. Od začátku jsem věděla, že to, co mi o. Matěj dělá, je špatné, ale když jsem se dověděla o Magdě, potvrdilo se mi to.“

Dříve při všech pokusech osvobodit se od toxického vztahu s jezuitou Nina dostávala od o. Matěje jasný signál: „Když mi řekl, že ví, že od začátku jsem měla dovršených 18 let, žádný zákon mě tedy zde nechrání. Jediné, co mohu udělat, je vyvolat aféru, jeho pak přeloží a já tady zůstanu mezi všemi těmi lidmi.“

„Nedovolím, aby to prožívala další dívka“

Jaký byl vztah o. Matěje ke zveřejnění mezi kamarádkami Ninou a Magdou, že měl s oběma sexuální kontakty? Před skupinkou vyvolával dojem, že všechno je OK.

„Hned svolal skupinu šesti, možná devíti lidí ze společenství, aby ke mně domů přijeli na kolech,“ vzpomíná Nina. „Byla jsem úplně sesypaná, plakala jsem, a najednou se objevil ON. Nechtěla jsem ho domů pustit, seděla jsem s nimi tedy na zahradě, tak sesypaná. A tehdy řekl: ,Pojď, Ninko, půjdeme na procházku…´ Co jsem měla tehdy dělat – před všemi mu vykřičet to obličeje: ,Nechci tě vidět!´?“

Na podzim r. 2009 Nina rezignovala na řeholi. „Ležela jsem na zemi, strašně jsem plakala. Přišla moje máma, která tehdy o ničem nevěděla, a zvedla mě. Tehdy jsem jí řekla, že nechci jít do žádného řádu. Máma mě hned posadila k počítači a zapsala jsem se s ní na studia.“

Do Czechowic-Dziedzic Nina přijížděla jen na víkendy, objevovala se dokonce v jezuitské hovorně.

O jednom víkendu, v listopadu nebo prosinci r. 2009 uviděla, že v hovorně sedí o. Matěj a vedle něj dívka. „Byla mladší než my o dva nebo o tři roky a otec ji držel za ruku. Cítila jsem se zodpovědná za tuto dívku, a to byl moment, kdy jsem si řekla, že to už dál nedovolím. Nedovolím, aby další, mladší dívka prožívala to, co jsme prožívaly my.“

Nina tehdy zavolala jezuitovi Andrzejovi Migaczovi, jenž spolu s o. Matějem založil „Magis“. Řekla jsem mu všechno a on mě zkontaktoval s provinciálem. O. Matěje to velmi vzalo.“

„Pastorační úspěch“

„Zkušenost tohoto typu je šok, když se dozvídáš o tom, co udělal tvůj spolubratr,“ říká Andrzej Migacz SJ. „Matěj měl vždycky obtížnou osobnost, často docházelo ke konfliktům s dalšími spolupracovníky, kteří se o spolek starali v jiných městech, zúčastnil jsem se dokonce meditací kłodských a wrocłavských společenství a Matěj si prostě myslel, že vzniklá společenství nejsou v dané formaci dostatečně radikální.”

O. Migacz také prohlašuje, že Matěj dosáhl velkého „pastoračního úspěchu” s mládeží: „Po jedněch rekolekcích s ním přišlo do ,Magisu´ víc než deset lidí. Byl skutečně pro mladé charizmatický.” Migacz informuje o záležitosti provinciála Polské severní provincie jezuitů. Rok je jím Wojciech Ziółek, jeho sociem, dvojkou v provincii, je Jakub Kołacz.

V lednu r. 2010 se provinciál Wojciech Ziołek osobně setkává s Ninou. „Zeptal se, které dívky byly ještě zneužity, odpověděla jsem, že mu nemohu říct jména.”

„Ještě se mě zeptal, co by mohl udělat, aby mi to zneužívání nahradil. Chvíli jsem měla dojem, jako by mi chtěl za to zneužívání zaplatit, ale dnes si myslím, že takový úmysl neměl. Věřím, že se ptal ze staroslitvosti,” vzpomání Nina.

Pamatuje si, že provinciálovi odpověděla: „Já nic nechci, jen aby otec Matěj už neměl kontakt s mládeží.”

„Odpověděl jsem, že udělám všechno, aby to právě takto bylo. Matěj byl vyloučen z kontaktů s mládeží. Byl vodstraněn definitivně,” říká mi o. Wojciech Ziołek, tehdejší provinciál a mnohaletý misionář v Tomsku na Sibiři.

„Nepokračovat dál v této záležitosti se mi zdálo být projevem úcty”

„Pamatuji si rozhovor s paní Nínou. Dokonce jsem si napsal datum. Setkal jsem se s ní 21. ledna r. 2010,” říká o. Ziołek. „Není na mně hodnotit průběh tohoto rozhovoru, ale byl jsem za něj velmi vděčný,” vyznává řeholník.

Potvrzuje, že Nina nemluvila jen o sobě: „Uvedla ještě dvě další dívky. Byla s nimi v kontaktu, ale naznačila, že obě chtěly zachovat anonymitu a nebyly připravené na formální rozhovor s provinciálem.”

„Já jsem paní Nině uvěřil. Uvěřil jsem jí a požádal jsem ji o odpuštění,” říká bývalý provinciál. „Chtěl jsem ji požádat za odpuštění jménem řádu.”

Proč se nerozhodl prozkoumat další kauzy, které Nina signalizovala?

„Když jsem před dvanácti lety hovořil s paní Ninou a uslyšel, že se k tomu nechce vracet, zdálo se mi, že nevyvíjet další snahy v této záležitosti je mou povinností a projevem úcty. Velmi jsem si přál onen rozhovor, protože jsem byl přesvědčený, že je třeba osobně vyslechnout a na vlaastní oči vidět bolest zneužitého člověka. Že to je důležitější než věřejně prohlásit vinu nebo nutit další zneužité k rozhovoru se mnou,” říká o. Ziołek.

Provinciál však Niny výslech nezapsal. Jen si ve svých poznámkách poznamenl, že došlo k setkání.

Mluvil jsem s konkrétním živým člověkem o velice bolestných věcech. Neseděl jsem u počítače a rozhovor jsem nezaznamenával. Když mi ten konkrétní živý člověk, zneužitá žena, říká, že to má zpracované, chce to uzavřít a nechce se k tomu vracet, přemýšlel jsem tehdy takto: jaké mám já právo nutit ji znovu odkrývat zranění, o kterých ona mluvit nechce? Jakým právem mám já rozhodovat?” říká dnes.

Dva týdny po tomto rozhovoru oznamuje provinciál o. Matějovi, aby všechno uzavřel, že už nebude jezdit na rekolekce, že výjezdy jsou zablokované.

„Neposlal jsem Maťka ,do jiné farnosti´, jak se to obvykle říká, v přesvědčení, že tam ,určitě už nebude...´, protože přece slíbil, že se polepší... Dal jsem mu absolutní zákaz pracovat s mládeží. Vždyť se mi přihlásila velmi mladá žena,” říká dnes tehdejší provinciál.

„My jsme se tehdy všichni učili”

 Událo se to v roce 2009. Tehdy ve všeobecné církvi už 8 let zavazovaly principy motu proprio „Sacramentorum sanctitatis tutela” Jana Pavla II. Podle nich měli biskupové a provinciálové povinnost ohlašovat do Vatikánu případy sexuálního zneužívání nezletilých osob jim podřízenými duchovními. Ale týkalo se to jen mladistvých. Ale Nině bylo víc než 18 let…

Dívce se dostalo od provinciála Ziołka soucitu. Ale záležitost se neprojednávala před církevním soudem. „Trestem“ provinilce bylo „poslat“ ho jinam.

„My jsme se tehdy všichni učili, jak to dělat, jak ty věci řešit,“ říká o. Jakub Kołacz, socius řádu v letech 2008–2014.

„Myslím, že nejen u nás se to dělá tak, že pokud někdo pracující s mládeží náhle přestane jezdit na jakékoli mládežnické rekolekce, přestane se zúčastňovat jakýchkoli setkání mladých a kněží – a netrvá to chvilku, ale dlouho – všichni si všimnou, že se něco děje a že za tím evidentně stojí rozhodnutí provinciála; a jestliže je to tak, znamená to, že jde o něco důležitého,“ říká Wojciech Ziołek.

Informace tudíž nebyla sdělena spolubratřím. Všechno ostatní bylo ponecháno, aby si domysleli...

V rekolekčním středisku na zakopiańské „Górce”, kde se ocitl o. Maciej, o tom, že je to „odeslání”, ví oficiálně jen podpřevor, čili představený domu. Má kontrolovat chování o. Matěje a ví, co má zvlášť hlídat – aby neměl kontakt s mládeží.

Matěj začíná práci na „Górce” jako duchovní apoštolátu střízlivosti, „kam přicházejí vlastně muži mající problém s alkoholem,” říká o. Ziołek. „Při rekolekcích začal pomáhat později. Nejdřív sporadicky a nikoli naplno, a teprvve po dvou letech bez zneklidňujících signálů na plný úvazek.”

O. Matěj se však rychle stává jedním z nejbarvitějších a nejrozpoznávatelnějších rekolekcionistů tohoto středisla. Vede téměž každý Základ (první ze série jezuitských rekolekcí v tichu). Když se na mši svaté otevírající rekolekce objeví s kytarou, zdi se chvějí jeho zvučným hlasem. Inspiruje a přitahuje. Známý raper s ním nahrává rekolekce online, které dodnes „visí” na internetu.

Částí Základu je individuální duchovní vedení – setkání jezuity s účastníkem rekolekcí o samotě. K o. Matějovi přišly na takové vedení i mladé ženy.

„Co v církvi dělat s lidskou slabostí, hříšností a nezralostí?”

Služba na „Górce” měla být podle tehdejších představvených provincie trestem. „Já sám jsem mu to tak sdělil,” říká Wojciech Ziołek SJ a dodává: „Je to trest, jehož cílem je dát mu šanci na obrácení. Zdůraznil jsem, aby to přijal jako pokání a aby o sobě přemýšlel. On sám to ale chápal tak, že jsem k němu byl nespravedlivý.”

Ptám se otce Ziołka, proč se člověk s takovou historií, který tolik ublížil mladé ženě, stal rekolekcionistou ve známém středisku a vedl lidi k Bohu. „Nikdy jsem Matěje nepovažoval za psychopatickou osobnost. Nejsem psychiatr ani psycholog, proto formulace takových hodnocení by byla z mé strany zneužitím. Když se mnou dnes hovoříte, určitě víte víc než já tehdy. Teprve od vás jsem se dověděl o ostatních Matějových trestech,” říká tehdejší provinciál.

Také dodává: „Není nejmenších pochyb, že je třeba bezpodmínečně uznat jeho – v tomto případě naši – vinu, že je třeba potrestat viníky a především vyslechnout zneužité a pomoci jim v tom, co od nás očekávají. Ale zdá se mi, že je to rovněž otázka toho, co dělat v církvi s lidskou slabostí a hříšností. Co dělat s lidskou nezralostí, protože – jak nám říkají – právě ona, a nikoli diagnostikovaná pedofílie je hlavní příčinou obrovské většiny sexuálních zranění. Co dělat s lidskou hříšností a s hříšníkem?”

Jak dnes o. Ziołek hodnotí své rozhodnutí? „Matěj byl zcela odstaven od práce a kontaktů s mládeží, byl monitorovaný podpřevorem. Zdá se mi, že k dalším trestům a utahování musí dojít v případě ,recidivy´ nebo nějaké pochybnosti. Nehájím své rozhodnutí o Maťkovi, nedělám lepším sebe ani nás, ale otázka, co dělat s hříšníkem v církvi, stále čeká na zaktualizovanou odpověď,” říká bývalý provinciál.

Zeptala jsem se také, jestli nelituje, že poslal o. Matěje na „Górku”, kde se mohl setkat se ženami při duchovním veddení, a také s řeholními sestrami, které pomáhají v jezuitském domě. 

„Když jsem končil kadenci provinciála, v posledním dopise spolubratřím jsem napsal, že nelituji žádného rozhodnutí, a kdybych je měl udělat ještě jednou, udělal bych to stejně ještě jednou. Samozřejmě žádné z těchto rozhodnutí nebylo neomylné, ale kdybych měl ještě jednou stejné znalosti, udělal bych stejné rozhodnutí v přesvědčení, že právě to je dobré. Zdá se mi, že dnes víc než v minulosti pomáhají procedury a požadavky uvedené Vatikánem. 

Můžeme reptat, můžeme souhlasit nebo ne, ale je jasně určené, co je třeba dělat.“

Je pravda, že dnes je církevní právo citlivější vůči sexuálnímu zneužívání dospělých než dřív. Teprve v motu propriopapeže Františka z r. 2019 se objevila kategorie dospělých bezradných osob a také to, že sexuální zločiny mohou být spáchané zneužíváním moci. Ale ve světle tehdy závazného Kodexu kanonického práva opakující se jednání o. Matěje bylo zřejmým porušením kněžského celibátu a řeholního slibu čistoty a mělo také znaky kanonického zločinu setrvávání „s pohoršením v jiném vnějším hříchu proti šestému přikázání Desatera“ (CIC kán. 1395 § 1).

Jak komentují kanonisté, představený musí napsat zvláštní zprávu z výslechu a zahájit počáteční vyšetřování (podle CIC kan.1717) a teprve po jeho skončení rozhodnout, zda je nutný trestní proces nebo stačí nápravné prostředky. Jak ukáže druhá epizoda této reportáže, dobře to pochopil nástupce provinciála Ziołka a po mnoha letech částečně napravil chybu svého předchůdce.

Ale před více než 10 lety nebyla aplikace kanonického trestního práva v kauzách dospělých samozřejmou praxí pro většinu církevních představených. Za těchto konkrétních okolností mohl takový přístup vypadat opodstatněně, jestliže ohlašující osoba chtěla pouze uzavřít záležitosti a odmítla uvést údaje kamarádek.

Tím méně – jak zdůrazňují odborníci přes kanonické právo, s nimiž jsem věc kontultovala – neměl představený právo vyměřovat trest bez jakéhokoli řízení a tehdejší rozhodnutí provinciála jsou spíš „disciplinárními prostředky, nemajícími trestní charakter”, jak to nazývá Vademecum Dikasterie pro nauku víry (č. 78). Nebyly rozhodně použity předpisy, které už tehdy ležely na stole a nevyžadovaly znovu otvírat Ninina zranění.

Nikdo se neptal

Při práci na článku jsem se dostala k informaci, že už na začátku své činnosti na „Górce” se o. Matěj pokoušel sblížit s řeholní sestrou, která několikrát týdně v domě pracovala. Od její představené vím, že sesta je v současnosti ve špatném psychickém stavu a nechce se mnou mluvit.

„Naše sestra pevně odporovala, proto nedošlo ke zneužití,” říká představená kongregace, jejíž jméno neuvedu, abych chránila identitu sestry. „Ale řekla mi, že v souvislosti s tím, že se nepodřídila jeho manipulaci, ji o. Matěj potom ,pomlouval´, účelově se jí vyhnul při podávání svatého přijímání, byl nepříjemný,“ informuje představená velké polské kongregace.

Chtěla jsem se zeptat samotného otce Matěje Š. na jeho službu jak na „Górce“, tak i v Czechowicích-Dziedzicích nebo dříve v Kłodzku. Od podpřevora domu, ve kterém v současnosti žije, jsem však dostala odpověď: „O. Matěj nevyjadřuje ochotu k rozhovoru s novináři na tato témata.”

A co je s Ninou? Po odjezdu otce Matěje z Czechowic-Dziedzic se s ním dívka přestává kontaktovat. V Krakově se naštěstí dostává na skupinovou terapii „12 kroků k plnosti života“, která jí velmi pomáhá, ač si na ni musí sama vydělávat. „Pracovala jsem v dětských centrech v obchodních galeriích a pečovala tam o děti. Ale nelituji, protože terapie mi velmi pomohla.“

Terapie pomáhá i zbavit se pocitu viny, který oběti sexuálního zneužívání často provázejí. A ještě jeden pocit ji provázel. „Bála jsem se ho. Bála jsem se otce Matěje.“

A jak je dnes? „Dva měsíce jsem znovu na terapii,“ říká Nina. „Mám také obrovskou podporu z manželovy strany,“ dodává. O. Matěje samotného se už nebojí, „ale strach z toho, že cestou potkám někoho, kdo mi ublíží, zůstal.“

Nikdo se dál neptal, jestli k takovým činům jako v případě Niny mohlo dojít dříve, v Kłodsku. Anebo raději se neptat, nehledat a nevědět. Provinciál Ziołek nehledal ani nezletilou oběť o. Matěje.

Ani o. Kołaczovi, který rozhodl kauzu o. Matěje o 10 let později ohlásit Apoštolskému stolci, se nepodařilo k ní dostat.

Mně se naproti tomu podařilo hovořit s Wiktorií a napsat její svědectví. Dostat se k ní mě stálo sotva pár minut.

https://wiez.pl/2022/11/14/towarzystwo-maciejowe-odc-1/

Tovaryšstvo Matějovo. 2 epizoda: Jezuitské (ne)rozpoznání

„Po dominikánské zprávě, kterou jsem sám spoluvytvářel, jsem si vědom, že jako jezuité jsme v kauze Matěje Š. udělali takové chyby, jaké udělali dominikáni v případě Pavla M,“ říká o. Jakub Kołacz, bývalý provinciál.

Popsané příběhy jsou závažné a bolestné, mohou tedy ranit lidi, kteří zažili sexuální zneužívání. Zraněné naléhavě prosíme před četbou článku o reflexi. Kalendář kauzy a její shrnutí jsou vedeny zde.

Příjmení řeholníka je tu utajeno, což není vyžadováno zákonem. Ale právě s ohledem na to, že nebyl vynesen žádný rozsudek v jeho kauze a mnoho faktů tohoto příběhu je zde uvedeno poprvé, ponecháváme pouze iniciálu jeho příjmení. Jména postižených žen byla změněna.

„Magis“ je jezuitské mládežnické hnutí, jehož model ještě na studiích v Římě vymysleli otcové Matěj Š. a Andrzej Migacz. „Bylo to spojení oázových a skautských tradic v ignaciánském duchu,“ říká o. Migacz.

„Magis“ měl tři pilíře: 1) osobní duchovní život, 2) budování společenství a vztahů, 3) evangelizaci. „Chtěli jsme vytvořit přirozené prostředí pro růst mladých lidí,“ vysvětluje o. Migacz.

Jak čteme na stránce Tovaryšstva Ježíšova, „Magis“ zahrnuje svou činností „mládež od druhého gymnaziálního ročníku po maturitu“. Název – jak jezuité píší – „navazuje na jezuitské MAGIS, života ,víc´ a ke slávě Boží, čili na jeden ze základů ignaciánské spirituality“. Formace od začátku čerpala ze spirituality hnutí Světlo-Život a ze skautské tradice, ale základem formace byla vždy ignaciánská spiritualita.

„Myslela jsem si tehdy, jak mě obejmul, že to bylo otcovské.“

Budování společenství v Kłodsku začalo propagační akcí na gymnáziích a lyceích. „Bylo to po smrti Jana Pavla II. Otec Matěj tehdy ,Magis´ na školách velice propagoval,“ říká Wiktorie.

Po prvním setkání se Wiktorie cítila „uchvácená“. „Otec Matěj je velmi dobrý řečník a od začátku měl u mládeže obrovskou autoritu. Jako by to, co říkal, bylo nezpochybnitelné. Pro mě byl takovým silně osvíceným člověkem.“

Na začátku se držela Wiktorie stranou, neangažovala se. „Potřebovala jsem prostě mnohem víc času na přizpůsobení, abych se mezi těmi cizími lidmi cítila komfortně.“

Wiktorie vyrostla bez táty. Materiálně to nebylo snadné – samoživitelka vychovávala dvě holčičky v obtížných letech po transformaci – to byla výzva. Ale Wiktoriině matce paní Anně se podařilo udržet dospívající dcery blízko Bohu.

„Jediné, co mi v životě chybělo, byla mužská autorita, a tady se objevil někdo hostující, který tak úchvatně hovořil o Bohu, a tak prostě otvíral mysli lidí,“ vzpomíná Wiktorie.

„Měla jsem radost, že existuje někdo, kdo zastupuje jejího otce a přibližuje ji k Bohu,“ říká její máma. „Byla to dobrá doba, dcera se dostala do nejlepšího lycea, chodila třikrát týdně na setkání, na růženec,“ vzpomíná.

Po prvních „magisovských“ rekolekcích začala Wiktorie častěji o samotě mluvit s otcem Matějem: „Znal moje problémy, vyptával se, co se děje,“ říká. Brzy začal brát Wiktorii na rozhovory o samotě do svého pokoje.

„Myslela jsem si tehdy, že jak mě obejmul a hladil po ruce, že to bylo takové otcovské. Neřekla bych, ani jsem necítila, že něco není v pořádku. Na jedné straně je to trochu nenormální, když se tak chová kněz. Ale na druhé straně, když máme tak blízký vztah a otec Matěj se tolik v mém životě angažuje, je to asi OK,“ myslela si tehdy 14tiletá Wiktorie, fascinovaná otcovským přístupem řeholníka. O. Matěj také Wiktorii píše smsky, dlouhé a často.

Na rozloučenou ukáže ptáčka…

V r. 2006 Matěj Š. z Kłodska odchází. Jede do Jastrzebné Góry na tzv. třetí zkušební dobu (jezuité mi dnes neoficiálně říkají, že když se neví, co s nějakým bratrem, posílá se ho na rok zkušební doby a bývá to vhodné oddálení rozhodnutí o něm).

Chtěla jsem se zeptat tehdejšího provinciála o. Krzysztofa Dyrka, proč o. Matěj z Kłodska náhle zmizel, ale nechtěl se mnou mluvit. Pouze odepsal: „Nemohu vám pomoct.”

Na stejnou otázku však odpověděl současný provinciál o. Jarosław Paszyński: „O. Matěj byl z Kłodska odeslán na poslední etapu základní formace, na zkušební dobu, nelze ho bezprostředně přeložit z Kłodska do Czechowic-Dziedzic.”

Ve vzpomínkách mládeže je významné rozloučení otce Matěje v Kłodsku. Duchovní se s nimi setkává v hovorně. Z legrace říká, že teď „ukážu ptáčka”, vypráví Wiktorie.

Její vzpomínku potvrzuje člověk z pastoračního centra „Magis”: „Otec Matěj stáhnul kalhoty a zůstal stát na jedné noze jen v prádle, s rukama rozpřaženýma do stran. To byl ten ptáček,” říká muž dnes.

„Jedna dívka, která už tehdy měla psychické problémy, se pohoršila, řekla, že je to hnusné a z hovorny odešla,” říká Wiktorie.

„Našla v otci Matějovi světlo v tunelu – a to světlo ji zabilo”

Minul rok zkušební doby otce Matěje v Jastrzebné Góře. Od roku 2007 mu bylo přiděleno nové působiště Czechowice-Dziedzice, to, kde zneužívá Ninu (jak jsem popsala v předchozí epizodě).

Dívky z Kłodska se rozhodly navštívit svého duchovního. „Byly prázdniny a po rekolekcích jsme se domluvily se dvěma kamarádkami, že pojedeme navštívit otce Maťka,” vzpomíná Wiktorie. „Uprosila mě, aby mohla s kamarádkami jet, neviděla jsem v tom nic špatného,” říká Wiktoriina máma.

Poslední den pobytu v Czechowicích-Dziedzicích se Wiktorie necítila dobře, a když kamarádi a kamarádky ze skupiny šli na koncert, zůstala v hovorně u jezuitů.

„Seděla jsem na pohovce, měly jsme tehdy s holkama s sebou spacáky, pod kterými jsme spaly. Otec Matěk přišel a povídali jsme si jako vždycky, čili objímal mě, hladil po ruce. No a vlastně nevím, kdy a jak se to stalo, že se mě otec Matěj začal dotýkat. Všude.” Přikryl Wiktorii spacákem a dotýkal se intimních míst.

„Vždyť jsem dovršila 16 let, v takových situacích se reaguje,” vyčítá si dnes Wiktorie. „Ale byla jsem v takovém šoku, že jsem vůbec nezareagovala. Prostě jsem mlčela a byla tuhá, a jeho ruka putovala po mém celém těle, všude,” vzpomíná žena.

„Zlobila jsem se na sebe. Proč jsem nic neudělala, proš jsem to dovolila? Vždyť jsem vlastně mohla udělat cokoli. Byla jsem ale ochromená,” říká dnes.

Když se začali vracet kamarádi, otec Matěj „se prostě sebral a odešel k sobě”.

Wiktorie tehdy neřekla nikomu, co se stalo. Druhý den ji otec Matěj bere na rozhovor mezi čtyřma očima. „Z toho, co si pamatuji, zeptal se mě, jestli se mě jeho chování nějak dotklo.” Když Wiktorie na ten rozhovor šla, cítila strach. „Víte, byl to takový strach, jaký nelze popsat,” říká dnes.

„Dcera se vrátila z Czechowic uplakaná. Po dvou týdnech dostala úzkostnou ataku, celá se třásla,” vzpomíná její máma.

„Mně se to dodnes nevejde do hlavy, jak je možné někoho vést k Bohu a udělat něco takového,” říká 30tiletá Wiktorie dnes. „Byla to důležitá část mého života, díky němu jsem se začala zajímat o Boha a on všechno škrtl.”

„Jako dívka vychovávaná bez otce našla v otci Matějovi světýlko v tunelu, a to světýlko ji zabilo,” říká její máma.

„Chtěla bych jen, aby litoval”

V r. 2009 umírá duchovní „Magisu” ve Vratislavi. Wiktorie jede na pohřeb. Mši slaví o. Matěj.

„To je mimo moji představu. Jak někdo takový může stále sloužit a rozdávat svaté přijímání. Od toho dne jsem přestala chodit do kostela,” vzpomímá Wiktorie.

„Nejenže přestala chodit do kostela, ale nemohla do kostela ani vejít. Omdlévala. I když chtěla, tak nemohla,” dodává Wiktoriina máma.

Dívka odešla ze školy. Dostala se k psychologovi. Během terapie se rozhodla říct o zneužívání novému duchovnímu „Magisu” v Kłodsku o. Witoldovi. Ten jí ale měl říct, že otec Matěj je jeho bratr, a nemůže tedy nic udělat...

Otec Witold dostal později na Wiktorii telefonický kontakt, který trvá dodnes. Nepodařilo se, žel, s ním zkontaktovat přes mnohé pokusy hlasové i smskové, byť na správné telefonní číslo.

„Mladší dcera byla velice zvědavá a jednoho dne si všimla, že Wiktorie anonymně popsala na internetovém fóru celou událost s otcem Matějem a ukončila ji slovy: ,A potom jsem umřela,´” vzpomíná Wiktoriina matka paní Anna.

Dívka prošla pokusy o sebevraždu a závislostí na práškách. Zmítala se v toxických vztazích s muži. Po odvykačce a terapii se její život začal konečně uspořádávat. Zvedla se. Po létech terapie se rozhodla vdát a je šťastná.

Nechtěla se k tomuto příběhu vracet, ale rozhodla se k tomu po přesvědčování matky a sestry, protože nechtěly, aby byla zneužitá další žena.

„Co byste dnes chtěla?” ptám se.

„Chtěla bych jen, aby litoval. Ale jak vidím, měl se dobře na rekolekcích v Zakopaném. A celou dobu jsou na internetu k nalezení jeho filmy jako setkání s autoritou. Když to vidím, cítím a vím, že nelituje. A vím, že to nemusí nastat,” odpovídá.

„Chci, aby otec věděl, že mi tehdy strašně ublížil”

Osmnáctého září r. 2014 dostává Nina mail (její příběh jsem popsala v předchozí epizodě). Je 17:54. „Měl jsem velkou radost. Doufám, že žiješ dobře,” napsal jí o. Matěj.

Ukázalo se, že kamarádka Niny sama od sebe od ní „pozdravovala” otce Matěje. Věděla, že Nina a duchovní se znají z „Magisu”, ale příběh Niny neznala.

Mail oživil vzpomínky. Nina okamžitě spontánně a zdvořile odepsala, že ano, žije spořádaně.

V 18:35 se objevila nová zpráva od otce Matěje: „To mám radost, že žiješ dospělý život. Lidé z Magisu ti za mnoho vděčí. I já jsem ti moc vděčný za tvou velkou angažovanost a pomoc v Cz-Dz /Czechowicích-Dziedzicích, pozn P.G./. Věz, že to nejsou jen slova, máš právo na můj život.”

Poslední slova Ninu zabolela. Večer se rozhodla napsat tvrději. Začíná klidně, s vděčností, kterou se jí podařilo získat na terapii, protože přece v „Magisu” byla i šťastná. Tam poznala nejen svého mučitele, ale i svého budoucího manžela.

Nina v odpovědi otci Matějovi s rozhodností píše: „Vztahy mezi námi byly tehdy jednoznačně špatné. To se nemělo takto stát. A musela jsem vynaložit hodně práce, abych se od té situace psychicky osvobodila. (...) Chci, abys věděl, že jsi mi tehdy velmi ublížil. Natolik, nakolik mě Bůh uschopnil, jsem odpustila tobě i sobě samé. A konečně doufám, že On mi také už dávno odpustil. Ale já s tebou účelově neudržuji častý kontakt a lépe, když to tak zůstane.”

Za hodinu přišla od otce Matěje odpověď: „Ano, vím, rozumím, prosím za odpuštění (opravdu se omlouvám, lituji, nemělo se to stát, prožívám svou vinu, doufám, že Boží milosrdenství mi dovolí nějak ji v tomto životě nahradit – velmi potřebuji Tvou modlitbu a děkuji za Tvou snahu o odpuštění). (...) Prosím, Nino, rozkvétej. Upřímně se za Tebe modlím, aby Ti Pán Ježíš byl cestou a světlem.”

Otec Matěj se k vině čili k sexuálnímu zneužívání přiznává. K tomu, že došlo ke zneužívání, se ostatně přiznal i před svým provinciálem Wojciechem Ziółkem.

Nina považuje další etapu za „uzavřenou“.

„Věděli jsme, že oběť byla nezletilá, ale neznali jsme její identitu“

Nina není úplně ráda, když v roce 2019, – 10 let po jejím rozhovoru s otcem Ziółkem a 5 let po poslední mailové výměně s o. Matějem – se s prosbou o setkání na ni obrací krakovský provinciál jezuitů Jakub Kołacz.

Tehdy je napjatá atmosféra po filmu bratří Sekielských „Jen to nikomu neříkej“ a provinciála trápí kauza z minulosti. Po postgraduálním studiu v Centru ochrany dítěte a po mnoha rozhovorech a kontaktech s o. Adamem Żakem o Kołacz ví, že pachatel zneužívání Niny de facto nebyl nikdy potrestám.

„Chtěl jsem tu kauzu vysvětlit, chtěl jsem být konečně provinciálem, jenž přetne ten řetězec chyb. Ještě když jsem byl socius u provinciála Wojciecha Ziółka, řekl jsem mu, že ta kauza je jednou z nejdůležitějších v naší provincii,” říká dnes o. Kołacz.

„Čili pobyt na ,Górce´ nebyl trestem?” ptám se.

„Ještě za provinciála Wojciecha Ziółka jsem signalizoval, že kauza není vyřešená, protože nikdy nedošlo k oficiálnímu vyšetřování.”

„Věděli jste už tehdy, že může být víc obětí?”

„Neměli jsme důkazy, ale věděli jsme to.”

„Také o nezletilé dívce?”

„Ano, věděli jsme, že oběť byla nezletilá, ale neznali jsme její identitu.”

„Počítal jsem, že se Řím bude kauzou zabývat v oficiálním vyšetřování...”

Otec Jakub Kołacz mi říká, že když se začal záležitostí znovu zabývat, věřil, že na tom každý vydělá, na vědomí spravedlnosti. Ale, jak naznačuje, sám čekal s touto kauzou příliš dlouho, dokud nepřevzal malopolskou provincii v roce 2014. Mohl jsem se tím zabývat dřív. Neudělal jsem to, nevím proč. Po filmu Sekielských jsem s veškerými důsledky věděl, že je třeba se tím znovu zabývat.”

Po setkání s Ninou provinciál Kołacz vypracovává protokol, jejž jako vstupní vyšetřování posílá do Říma. Nachází ještě jednu ženu, (dospělou), zneužitou zlým jednáním otce Matěje, žijící v současnosti v zahraničí. Magda, zneužitá souběžně s Ninou, se nerozhodla pro oficiální výslech.

Když provinciál Kołacz kauzu obnovuje, překládá otce Matěje ze Zakopeného do krakovských Przegorzał. Zakazuje mu jakoukoli veřejnou pastorační činnost do doby objasnění kauzy. Otec Matěj smí sloužit mši svatou jen doma, soukromě.

Ptám se na Wiktorii. „Věděl jsem, že existuje ještě jedna oběť, z Kłodska, ale po úvodním kontaktu s její sestrou se kontakt přerušil,” říká o. Kołacz.

Možná nebyla vhodná doba, Wiktoriina sestra právě porodila dítě, anebo snahy jezuitů o vstupní vyšetřování nebyly dostatečně naléhavé, ale otci Kołaczovi se nepodařilo s Wiktorií mluvit. Jediné, co ve vstupním vyšetřování „získal”, bylo potvrzení její sestry, že došlo ke zneužití nezletilé osoby.

„Počítal jsem s tím, že pokud se bude Řím kauzou zabývat, pak se v oficiálním vyšetřování dostanou k dívce a možná i k dalším. Bolestně jsem se přesvědčil, že se tak nestalo.“

…ale Kongregace proces nezahájila

V r. 2020 je obvinění posláno Kongregaci pro nauku víry.

Ve stejném roce o. Kołacz končí kadenci provinciála a počítá s tím, že kauza se dočká řádného kanonického procesu. Po odchodu z úřadu Jakub Kołacz už nemá přístup k podkladům kauzy o. Matěje.

Na otázku týkající se římského postupu v kauze Matěje Š. tudíž odpovídá provinciál Polské jižní provincie Tovaryšstva Ježíšova o. Jarosław Paszyński. Hovořili jsme v jezuitské kurii na Malém rynku v Krakově.

V tomto rozhovoru se dozvídám, že po vyslání dokumentů vstupního vyšetřování o. Kołaczem generál řádu vyslal podle závazných předpisů zprávu o zneužití nezletilé osoby Kongregaci pro nauku víry (hovorově zvané CDF, dnes už Dikasterii). Je třeba připomenout, že ji vyslal bez výslechu zneužité osoby, protože Wiktorie svědčí poprvé až v tomto článku.

„Generál předal dokumentaci se svým názorem Kongregaci pro nauku víry v říjnu roku 2020. Vše bylo provedeno podle kanonických předpisů,” říká o. Paszyński. Ale Kongregace proces nezahájila, přestože spolu s informací o zneužití nezletilé osoby dostala dokumenty „kauz dospělých osob”, což přece vážně zvěrohodňovalo kanonický zločin.

Zeptala jsem generální kurie jezuitů v Římě, jak ta kauza o. Matěje Š. probíhá. Dostala jsem prohlášení, že jezuitská kurie požádala Dikasterii pro nauku víry o zahájení řádného trestně-administrativního procesu ve věci zneužívání nezletilé osoby, ale „CDF nás požádala, abychom uložili o. Š. trestní příkaz s omezením pastorace nezletilých osob.”

„Kongregace své rozhodnutí nevysvětlí”

Otázala jsem se, proč proces nezahájila. O. John Dardis, zodpovědný za komunikaci v generální kurii, vysvětlil, že „CDF svá rozhodnutí nevysvětluje a v této věci se stalo také tak”. Jezuita upřesnil, že sekretář Dikasterie navrhl, že „v této kauze spíš než administrativní proces může být vydaný trestní příkaz podle kánoonu 49 a 1319, a je to směr jednání, jaký jsme zvolili”.

Takový příkaz má podle Vademecum téže Dikasterie za účel „ochranu společného dobra a církevní disciplíny“ (č. 78). Jak říkají kanonisté, trestní příkaz je jeden z trestních nápravných prostředků, jenž má uchránit společenství církve před novými zločiny. Je použitý místo procesu obvykle tehdy, kdy důkazy spáchání zločinu jsou příliš slabé, než aby ho dokazovaly, ale nepřímé důkazy jsou natolik silné, že je uznáno nebezpečí v budoucnosti. V tomto případě Dikasterie považovala za pravděpodobné, že se nepodaří dostat se ke zneužité osobě, proto nevidí možnost dokázat vinu v procesu a doporučila trestní příkaz.

Otec John Dardis rovněž zdůraznil, že „Tovaryšstvo Ježíšovo bere všechna ohlášení zneužití velice vážně“. Ale „v kauzách provinění vůči dospělým nepodléhají kompetenci CDF a v Tovaryšstvu Ježíšovu jsou obvinění této povahy vyšetřována místními představenými“.

Šetření obvinění týkajících se dospělých osob, píše O. Dardis, „je ponecháno na místní provincii. Nicméně ale (…) generální kurie doporučuje lokálním představeným určit pro o. Š. vhodnou službu a zajistit odpovídající duchovní podporu a psychologickou terapii. Aktuálně jsme chtěli být informováni o pomoci poskytované provincií obětem“.

O. Dardis také zdůraznil, že v církvi neexistují univerzální pokyny, jak postupovat v případě zneužitých dospělých osob. „Některé místní církve a řeholní provincie mají pokyny pro kauzy dospělých osob, ale – jak poznamenávají – mnoho prvků kanonické procedury je analogických jednání v případech nezletilých osob. Patří k nim vstupní vyšetřování, trestní proces (administrativní nebo soudní), a také použití trestních nápravních prostředků nebo disciplinárních prostředků, které nemají trestní charakter, pokud není možné vyměřit tresty v úzkém slova smyslu (např. u promlčení zločinu, což může nastat v případě zneužitých dospělých popsaných v tomto článku).

Existuje zde větší zodpovědnost lokálních ordinářů (čili rovněž řeholních provinciálů), na kterých nespočívá povinnost zasílání zpráv tohoto typu Apoštolskému stolci, ale veškeré možnosti a využití trestních sankcí mají v rukou právě oni. Čtvrtá kniha Kodexu kanonického práva, reformovaná papežem Františkem v r. 2021, rozhodně přikazuje církevním představeným využít trestní příkazy a procedury. V obtížnějších kauzách týkajících se dospělých osob se mohou také obrátit na Kongregaci pro klérus, jíž byly v r. 2009 udělena zvláštní oprávnění, umožňující trestat i vyloučením z duchovního stavu za některé sexuální zločiny na dospělých.

„V právu je takový předpis, že se dvakrát netrestá za totéž“

A co zneužití nezletilé osoby? „Kongregace nezavedla kanonický trestní proces, ale navrhla o. generálovi zakázat o. Matějovi kontakt s nezletilými osobami a jakoukoli pastorační činnost s nimi,“ potvrzuje o. Paszyński.

„Doživotně?“ ptám se.

„Otec generál udělil zákaz na přechodnou dobu, na dva roky,“ říká provinciál.

Poněvadž tedy trest „za kauzy dospělých“ jsou v kompetenci místního provinciála, o. Paszyński, jak říká, učinil „konkrétní kroky, aby ty záležitosti zreguloval“. V souvislosti s těmito kauzami udělil provinciál otci Matějovi pokání a nařídil psychologické testy.

Zeptala jsem se tudíž, jaké jsou ty kroky (za zneužití, které v důsledku ovlivňuje celý život těchto lidí), a také v čem spočívá pokání otce Matěje. Provinciál o podrobnostech pokání nechtěl mluvit. Naopak naznačil, že ještě provinciál Ziółek potrestal o. Matěje, když ho poslal na „Górku” a uložil mu pokání: „Trestné kroky tedy byly otci Matějovi vyměřeny. V právu je takový předpis, že se dvakrát netrestá za totéž.“

Otázala jsem se provinciála, jakou má záruku, že po těchto dvou letech trestu Matěj Š. nezneužije další dospělou osobu. 

Otec Paszyński: „Nenasměruji ho na práci s nezletilými a mladými dospělými. Jsem si však vědom, že konstrukce lidské přirozenosti je taková, že je člověk svobodný a my nemůžeme nikdy za nikoho 100% ručit.“

„Ale jako církev máme povinnost chránit bezbranné,“ říkám.

Otec Paszyński: „V souvislosti s tím byly učiněny takové kroky, o kterých jsem mluvil, je vyloučen z práce s nezletilými.“

„Na dva roky…“

„Ano, ale potom už bude mít takovou práci, aby se něco takového nestalo, aby dál neměl kontakt a práci s nezletilými a mladými dospělými. Bude už pod přísným dohledem představeného,“ říká provinciál.

Zeptala jsem se také, jaké kanonické tresty postihnout Matěje Š. podle kán 1371 § 2, kdyby omezení porušil.

„Protože je uveden kánon, tak instance, která předtím určila trest /generál, pozn. P.G./, uloží kanonické tresty v případě porušení zákazu,“ odpovídá o. Paszyński.

 Konzultovaní kanonisté mají zato, že zde není řeč o dvojím trestání za totéž, neboť o. Ziółek nepoužil trestní procedury, nedokázal vinu, a tedy všechno poukazuje na to, že nevyměřil žádné tresty. Kromě toho o. Kołacz v rámci vstupního vyšetřování našel ještě jinou zneužitou dospělou osobu, za což o. Matěj nebyl nikdy potrestán.

Jedná se zde, říkají kanonisté, o zneužiží principu ne bis in idem, jenž nedovoluje trestat dvakrát za totéž; zneužití dost podobné tomu, jaké bylo popsáno v dominikánské zprávě. Zákaz trestat dvakrát za totéž se týká formální překážky trestního procesu ve věci stejného skutku. Nutno zdůraznit, že ani trestní příkaz uložený provinciálem, ani pokání určené rozhodnutím provinciála nebo vyslání na psychologické testy nejsou ve světle Kodexu kanonického práva tresty.

Zneužitá u provinciála

Po rozhodnutí Říma provinciál otci Matějovi vrátil možnost práce ve farnosti v krakovských Przegorzalích. Otec Matěj tam pravidelně slouží mši svatou, ale nadále má zákaz zpovídat.

O. Paszyński rozněž zdůrazňuje, že se setkal s Ninou, aby jí sdělil rozsudek v kauze otce Matěje. „Požádal jsem paní Ninu o odpuštění za zneužití o. Matějem. Ujistil jsem ji, že o. Matěj po odpykání trestu nebude poslán pracovat s nezletilými a v práci, která mu bude svěřena bude pod přísným dohledem.”

S druhou plnoletou se o. Paszyński setkal online a také ji poprosil za odpuštění. Rovněž ji ujistil, že psychologické testy otce Matěje proběhly podle doporučení provinciála.

A jak si na to setkání vzpomíná Nina?

V lednu r. 2022, 13 let po prvním ohlášení svého zneužití o. Ziółkovi a dva roky po odeslání dokumentů Kongregaci pro nauku víry o. Kołaczem dostala žena mail od o. Paszyńského, který ji zve. „Chtěl bych vám říct, jaký má záležitost výsledek.”

„Jela jsem do Krakova trochu s rukou na srdci. Nevěděla jsem, jestli tam o. Matěj nebude sedět nebo jestli já dostanu nějaký trest,” vzpomíná.

Setkání s provinciálem si pamatuje jako milé a oficiální. Přijala následnou žádost o odpuštění, nedostala žádné písemné potvrzení provinciálových slov a z rozhovoru si pamatuje jenom to, že o. Matěj byl potrestán dvouletým zákazem práce s mládeží.

Otec Paszyński také informoval spolubratry o trestech otce Matěje. Tak si to zapamatovali jezuité, jako „trest”. Nevysvětlil, že to v podstatě tresty nejsou.

Ostatně, jak zdůrazňují specialisté na kanonické právo, regulérní trestní příkaz musí hrozit konkrétními přesnými tresty za porušení zákazu (kán 1319), ale příkaz vydaný provinciálem – podle informací, které mi dal o. Paszyński (samotný dokument jsem přece neviděla) – se odvolává pouze na tresty tehdejšího kán 1371 § 2 CIC, který hovoří obecně o spravedlivém trestu. Opět je tedy možné mluvit o analogii s analýzami dominikánské zprávy, tentokrát v otázce kompetence jezuitských kanonistů.

Je potřebný audit paměti

Předchozí provinciál o. Jakub Kołacz, který poslal dokumenty Matěje Š. do Říma, tak reagoval na zprávu o omezení služby svého spolubratra. „Měl jsem dojem, že jediným potrestaným jsem já. Chtělo se mi brečet. Vždyť jsme bydleli v jednom domě.” 

„A v tom domě otec Matěj neprojevuje lítost?” ptala jsem se.

„Nevidím ji,” odpověděl o. Kołacz.

„A byl jste na večírku, který o. Matěj zorganizoval u příležitosti svého ,potrestání´”?

„Když víte o večírku, pak také víte, že se to lítostí nazvat nedá,” říká bývalý provinciál.

Podpřevora domu v Przegorzalích poblíž Krakova o. Daria Dańkowského jsem se zeptala, jestli otec Matěj dodržuje zákazy uložené provinciálem a generálem, a jestli je pravda, že v Przegorzalích se objevují u o. Matěje ženy, které může duchovně vést.

„Ve věci o. Matěje chci říct, že plně respektuje příkaz a doporučení otce provinciála,” odpověděl mi o. Dańkowký.

Ptám se také o. Kołacze, který žije s o. Matějem pod jednou střechou, jestli viděl ženy objevující se u Matěje Š.

„Viděl jsem je. Ale nemohu nic víc o těch setkáních říct. Má takové návštěvy. Kdo to je – nic víc nevím,” slyším jako odpověď.

V r. 2021 se o. Jakub Kołacz stal členem tzv. dominikánské komise vedené Tomášem Terlikowským, zkoumající kauzu Pavla M. Dnes mi říká: „Když jsem se stal členem komise, řekl jsem ostatním jejím členům, že jediným morálním příspěvkem, který pro ni mohu být, je to, že před dvěma lety jsem se znovu pustil do podobné kauzy, kterou máme v řádu, a předal ji do Říma.”

„A to byla kauza otce Matěje?” zeptala jsem se.

„Ano, to byla ta kauza,” přitakává o. Kołacz a dodává: „Po dominikánské zprávě, kterou jsem sám spoluvytvářel, jsem si vědom, že jsme v kauze Matěje Š. udělali takové chyby jako dominikáni v případě Pavla M.: provicniálům se zdálo a nadále zdá, že Matěj byl potrestán – ale vždyť nedošlo k regulernímu kanonickému procesu. Ke konci provincialátu Wojciecha Ziółka v roce 2014 jsme doporučili Matějovi psychologické testy – dopadly výtečně, dovolili jsme tedy, aby dál sloužil na ,Górce´. Stejné chyby udělal provicniál dominikánů, výsledky testů byly dobré a Pavel M. v té době zneužíval řeholní sestru. Matěj pletl do spirituality fyzický kontakt. Tato pseudoteologie ,otvírání se´ sobě, to je také analogie s Pavlem M.,” říká o. Jakub Kołacz.

Na otázku, proč neprovedl v provincii audit a jestli by nyní takový audit pomohl, odpověděl: „Audit nic neposkytne, protože v těch kauzách neexistují dřívější dokumenty. Nikdo nedělal poznámky ze setkání. Nikdo je před rokem 2014 nedokumentoval. Je potřebný audit paměti.”

Na to, jestli před provincialátem o. Wojciech Ziółka, čili před rokem 2008 došlo k ohlášení týkající se otce Matěje, jsem se chtěla zeptat o. Krzysztofa Dyrka, provinciála v té době, ale – jak už jsem napsala – jenom odpověděl, že mi nebude moci pomoct.

Podařilo se mi naproti tomu dostat k informaci, že psycholožka Wiktorie, zneužité o. Matějem jako16tiletá, ohlásila věc „jezuitům”. Žena si však nepamatuje, v kterém to bylo roce a komu ji ohlásila. Z kalendářních výpočtů s Wiktorií a její matkou vyplývá, že k ohlášení její psycholožkou muselo dojít před podzimem r. 2008, čili za provincialátu Krzysztofa Dyrka.

Zeptala jsem se i o. Paszyńského, současného provinciála, jestli jsou v archivech nějaké informace o nepatřičném chování o. Matěje z doby, kdy byl v Kłodsku. Nedostala jsem však konkrétní odpověď.

Nezhojená rána

„Odpustila jsem mu. Ať mu Pán Bůh taky odpustí. Ale nidy nezapomenu, co ten člověk udělal naší rodině,” říká dnes matka Wiktorie, zneužívané o. Matějem, když byla náctiletá.

„On zničil celý náš svět,” zdůrazňuje paní Anna. Od začátku do konce našeho rozhovoru celou dobu pláče, přestože od zneužití její dcery uplynulo už 15 let.

Pastorace o. Matěje v Kłodsku stále vyžaduje hlubšího prozkoumání. Z Wiktoriiny zprávy vyplývá, že kamarádky z „Magisu” nechtějí o těch letech hovořit. Mluví o „uzavřené kapitole”, nechtějí se k té době vracet.

Wiktorie si naopak pamatuje, že jedna z dívek se v té době zhroutila. Nepodařilo se jí však tuto ženu přesvědčit k rozhovoru se mnou.

Nina přiznává, že i v Czechowicích-Dziedzicích mohou být další zneužité.

„Pokud jsou nějaké kauzy, doporučuji je co nejrychleji ohlásit,” říká o. Jarosław Paszyński. „Pokud jsou nějaké oběti, které byly o. Matějem zneužité, prosím, aby se co nejdřív na mě obrátily. Tyto kauzy budou řešené a projednané podle kanonických procedur a ohlášení nezletilých osob pod 15. rok života budou bezodkladně předána orgánům činným v trestním řízení,” zdůrazňuje současný provinciál malopolské provincie jezuitů.

„Nemůžeme si dnes v církvi dovolit, aby takové kauzy nebyly brány vážně. Vyčítám si, že jsem se nezabýval touto věcí dřív, hned jak jsem se stal provinciálem. Možná bych se byl tak jako vy k Wiktorii dostal,” říká o. Jakub Kołacz, předchozí provinciál, který věc ohlásil do Říma.

Nazvat zlo jménem

„Sexuální zneužívání v církvi s sebou přináší všechna možná zranění a zesiluje jejich důsledky. Jako kněz i jako člověk, který to nezažil, si nedokážu ani představit, jaká je to bolesti a jak je všechno rozorané. Vědomí, že tak mnozí trpí kvůli lidem církve, mě bolí a zahanbuje,” dodává o. Wojciech Ziółek.

„Lidsky se prostě stydím, že můj spolubratr se něčeho takového dopustil. Cítím utrpení, které ti lidé zažívají kvůli spáchanému zneužití. Není to tak jednoduché to utrpení uzdravit. Vím, že svými slovy je neuzdravím. Ze strany řádu jako jeho představitel, mohu poprosit o odpustění za křivdy a ukázat, co jsme udělali, abychom to potrestali, vyvodit důsledky a zabezpečit budoucnost, projevit připravenost všemožně obětem pomoct. To jsem také udělal vůči osobám zneužitým o. Matějem. Hluboce cítím, že jeho chování nebylo shodné nejen s kněžským a řeholním povoláním, ale bylo prostě nelidské vůči druhému člověku. Bylo to chování hluboce nemorální. Je vyloučený jakýkoli souhlas s akceptací takového chování,” prohlašuje o. Paszyński.

„Sexuální zneužívání není výlučně záležitostí minulosti, ač by se mohlo zdát, že mnozí z nás, kteří provádíme výslechy, se soustřeďuje pouze na to. Není to výlučně otázkou vyšetření a potrestání viníků. Vyšetření a tresty mají dát všem zneužitým základní pocit spravedlnosti a ochránit ty, kteří by se mohli stát dalšími zneužitými. Sexuální zneužívání, i dospělých osob, je tragédie nás všech. Vyplývá z mentality, kterou musíme změnit, nazývat zlo jménem. Musíme vzít problém vážně, opravdu vážně, i proto, aby ta většina duchovních, která má čisté svědomí, mohla žít a pracovat normálně,” podotýká o. Jakub Kołacz.

Současně s textem publikovaným na stránkách Więź.pl bude svědectví Wiktorie, nezletilé oběti o. Matěje Š., se kterou jsem hovořila, posláno prostřednictvím Apoštolské nunciatury v Polsku Dikasterii pro nauku víry u Apoštolského stolce a provinciálovi o. Jarosławu Paszyńskému podle papežského motu proprio „Vos estis lux mundi”. K Wiktoriinu svědectví bude přidán tento text.

O. Paszyński prohlašuje: „Pokud se ukáže, že ohlášení v kauze nezletilé osoby je věrohodné, dokumentace bude poslána o. generálovi a potom Dikasterii pro nauku víry. V závislosti na popsaném zneužití to může mít za výsledek trest vyloučení z kněžství a tím i z řádu.”

V popsaných případech mohlo dojít také ke zločinům z hlediska civilního trestního práva. Jak známo, kanonické právo i civilní právo užívají různé definice a kategorie zločinů. Pokud po konzultaci s právníky aspoň některé z popsaných skutků se budou kvalifikovat pro ohlášení orgánům činným v trestním řízení, uděláme to po dohodě se zneužitými osobami.

P.S.:

Když Nina a Wiktorie autorizovaly své výpovědi (nezměnily ani slovo z toho, jak jsem jejich rozhovory zaznamenala), dodaly, že cítí úlevu. „Konečně se cítím být svobodná od toho příběhu,” řekla mi Wiktorie po přečtení textu. Nina dodala: „Je strašné vědomí, že takových lidí, jako jsme my, může během let být víc, že neznaly cesty, aby nezůstaly s touto zkušeností samy. Modlím se z celého srdce, aby ten článek byl takovým impulzem, který jim dodá síly.”

Zdroj: https://wiez.pl/2022/11/14/towarzystwo-maciejowe-odc-2/