Právě laiky chce Bůh využít v procesu očištění a uzdravení své církve ze sexuálních skandálů. Bude to na úrovni církevních institucí pochopeno?
autor: Aleksander Bańka
Reportáž Pauliny Guzik „Tovaryšstvo Matějovo“ byla šokujícím textem. Zavrtává se do mysli i srdce. Rozdírá, vyvolává bolest, pocit bezradnosti, soucit se zneužitými a hněv na toho, kdo je zneužil. Četl jsem a chvílemi se mi chtělo brečet, chvílemi se mi do úst drala málo korektní slova.
A otázka: Jak dlouho ještě? Kolik je takových případů, ve kterých se protne nepředstavitelné ublížení dětem a ženám, degenerace těch, kteří měli být duchovními rádci a stali se sexuálními pachateli a selhání systému neschopného jednoznačně a účinně stanout na správné straně? Kolik z nich nikdy neuvidí denní světlo, zůstávajíce zahanbeně skrývanými tajemstvími zničených životů?
Jak dlouho bude moje církev pošlapávána? A v tuto chvíli se mi nejedná o instituci, ale o zneužité. Protože oni jsou církví! Jsou její cestou a jestliže bychom v tuto chvíli měli někde hledat církev, pak právě nejvíc v nich! Protože „cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Asi jsme tuto pravdu ztratili.
Přese všechno se pokouším po přečtení klidně sdílet několik myšlenek. Obě části textu Pauliny Guzik jsou příkladem seriózního, profesionálního a citlivého novináře. Reportáž byla napsána s hlubokou, jasně patrnou láskou k církvi bez úmyslu útočit na kohokoli, ale zároveň se starostlivostí o pravdu a dobro zneužitých.
Paní redaktorka hovoří s velkým taktem i s dalšími představenými Matěje Š., na nichž spočívala povinnost zabývat se daným zákonem a disciplínou církevního jednání. Klade jim těžké otázky, ale současně se vyhýbá neuváženému a zjednodušujícímu hodnocení. Je kritická, ale nevnucuje úsudky, jež do velké míry ponechává na čtenáři.
Jaké myšlenky se ve mně rodí po přečtení celého textu? Chci hned říct, že některé překračují nastalou situaci a jsou širší povahy – mají obecnější ráz. Doufám, že budou užitečné právě jako takové:
1) Je pro mě stále zřetelnější, že Bůh chce z různých důvodů sloužit v procesu očištění a uzdravení své církve ze sexuálních skandálů hlavně skrze laiky. Tak buď to bude na úrovni církevních institucí pochopeno a přijato a přispěje to k plné, systematické a upřímné podpoře těm, kteří tento proces dovedou do konce, bude to profesionální, poctivé a láskyplné k církvi a osobám v ní zneužitým, anebo za tím půjdou ti, kteří v převleku péče jsou schopni zneužívat oběti k rozmanitým ideologickým a proticírkevním bitvám. Nejvyšší čas, abychom to pochopili a vyvodili z toho důsledky.
2) Tváří v tvář poškození osob sexuálně zneužitých duchovenstvem je třeba prohlásit za špatné veškeré pokusy přemýšlet o dobru církve bez souvislosti s dobrem zneužitých a v důsledku toho promlčet, retušovat a bagatelizovat problém nebo snahy mající za účel situaci objasnit předstírat; je třeba potrestat pachatele, ochránit zneužité a poskytnout jim zadostiučinění.
Došlo k něčemu z tohoto jednání u jezuitů? Nedokážu to zhodnotit a nechci vyvozovat unáhlené úsudky, protože nemám dostatek informací a četba textu mi neumožňuje udělat to jednoznačně. Nepochybně však byly momenty, kdy se nekonalo s dostatečnou rozhodností, což přispělo k případné křivdě A to není morálně indiferentní.
3) Církev se neuzdraví skrýváním čehokoli, ale jednoznačným a rozhodným očištěním. A to vyžaduje odvážně čelit skandálům. Vše, co se pokouší zamést „pod koberec“, dřív nebo později uzří denní světlo, odrazí se a církevnímu společenství zasadí ránu. Těší mě, že jsou v církvi představení, kteří to vědí a dokonale chápou a s veškerou empatií a diskrétností konají. Kéž by jich bylo víc.
4) Přesvědčení, že lze někoho, kdo zneužívá ženu „systematicky“ – plánovaně, organizovaně, opakovaně delší dobu, manipulativně i narativně propracovaně – obrátit, aby se vzpamatoval, tím, že mu uloží pastorační omezení nebo ho překládá z místa na místo, je naivita. Recidiva je téměř zaručená. Proč? Protože to není jednorázová slabost člověka, který udělá chybu a je s tím v kontaktu, v důsledku lituje a pokouší se o proces obrácení a změny. Je to problém psychopatologie probíhající v hlubší rovině – často poruch osobnosti.
Není zde tudíž ve hře otázka „poblouznění“ nebo chvilkové „vášně“, ale hluboké osobnostní nezralosti, vážných emocionálních deficitů a nezpracovaného napětí tak silně zaměřeného na sexuální oblast, že daný člověk není schopen je kontrolovat. Pokud je to tedy kněz, hledá obvykle pro své jednání morální omluvu nebo přímo „staví“ účelově chápanou „teologií“, někdy vytváří cosi na způsob systému patologické quasi-spirituality a vtahuje do ní i své oběti.
Co víc, je-li konfrontován s tím, co dělá, nesoucítí dostatečně s poškozením své oběti (spíš prožívá lítost nad sebou) a svého představeného staví do role nepřítele. Takové mechanismy „se nenapraví“ svědomitým disciplinárním jednáním, ale radikální izolací od potenciálních obětí a dlouhodobým léčením s použitím důsledných vatikánských procedur určených pro případy tohoto druhu.
5) Záležitost sexuálního zneužívání není jen problém dominikánů, jezuitů nebo církve. Je to problém celých společenských systémů a temného dědictví generací, které každá z nich různými způsoby přebírá, mutuje a množí. Nejen kněží obtěžují. Sexuální násilí páchají právníci, lékaři, učitelé, řidiči – dědové, otcové, strýcové, bratři atd. A právě tato skutečnost nemůže být pro lidi církve žádnou omluvou, zejména když spáchaná zneužití duchovními jsou zvlášť zraňující. Nebuďme naivní, takové případy nelze, žel, nikdy zcela eliminovat, protože jejich kořeny mají daleko hlubší než institucionální charakter. Je však možné je omezit transparentním, rozhodným a poctivým jednáním. A právě v tom musí církev vynikat a být vzorem pro svět. Jedině pak bude věrohodným a bezpečným místem.
6) Hluboce promyslet vyžaduje otázka seminární formace, toho, jak formovat kleriky, aby se rozvíjeli nejen intelektuálně a osvojovali si potřebnou porci teologických znalostí, ale také na osobnostní rovině, emocionální integrací, propracováním svých zranění a dospíváním k zodpovědné lásce.
Klíčovou otázkou je také vytváření vědomí toho, jak obrovské ublížení je sexuální zneužití a jak nepředstavitelné zpustošení může způsobit v psychice a životě nezletilých osob. Mám dojem, že jako společnost si to stále ještě neuvědomujeme.
K článku Pauliny Guzik mám emocionální vztah také proto, že ignaciánská spiritualita a jezuité – jako řád –jsou mi drazí. Mnohé z nich znám, v Czechowicích-Dziedzicích jsem prožíval svůj ignaciánský „základ“ a týdny duchovních cvičení a v textu uvedených provinciálů si vážím a ctím je. Jezuitský styl modlitby, rozlišování a „spoluprožívání“ s církví mě rovněž formovaly a moudré duchovní vedení pro mě bylo požehnáním v nejtěžší mládenecké době mého života. Proto se dnes vroucně modlím spolu s jezuity a všemi lidmi dobré vůle za zneužité ženy i za celé Tovaryšstvo Ježíšovo.
autor: Aleksander Bańka, nar. 1979, doktor filozofie, politolog, laický vedoucí Centra spirituality Hnutí Světlo-Život katovické arcidiecéze. Autor knih, článků a audioknih o křesťanské filozofii a spiritualitě. Spolupracovník Radia eM a Sunday Visitor. Působí na Filosofickém ústavu Slezské univerzity. Člen pastorační rady katovické arcidiecéze a předseda komise pro laiky II. synody katovické arcidiecéze. Manžel a otec.
