Křesťané a pohanské soudy

Někdy jsou vznášeny námitky, že by oběti sexuálního zneužívání neměly vystupovat proti církvi s žalobami u civilního soudu. Jindy nutí biskupové oběti, aby každý čin zneužití ze strany duchovního hlásily na policii. Myslíme si, že ani jeden přístup není správný. 

V prvním případě nedáváme šanci spravedlnosti, která může být potlačována i v církevním společenství a vnější autorita, tedy v tomto případě stát, může církvi pomoci. Zvláště v dnešní době, kdy církevní trestní právo zaostává za tím civilním v otázkách práv obětí – v církvi stále oběti nemají právo dozvědět se výsledek soudu s pachatelem.

Na druhou stranu nucení obětí vše řešit s policií vede k tomu, že oběti nic církevní autoritě neřeknou a pachatel může dál působit. Postup, kdy se vše bez domluvy s obětí nahlásí policii, vnímáme jako kontraproduktivní. Samozřejmě není pochyb o nutnosti (a zákonné povinnosti) nahlásit zneužívání dítěte, pokud se tak děje nebo je velká pravděpodobnost, že pachatel své činy zopakuje.

Velkou otázkou je pak zodpovědnost církve jako organizace za pravidelná školení a zaručení se tak, že duchovní a všichni zaměstnanci církve této problematice rozumí natolik, aby se zabránilo dalším případům zneužívání moci, která se projevuje sexuálním, psychickým nebo spirituálním zneužíváním dětí či zranitelných osob. Pokud jako organizace selhává, pak je na místě, aby spolu s pachateli nesla zodpovědnost. 

K tématu přinášíme text morálního teologa Dominika Opatrného.

 

Křesťané a pohanské soudy

Dominik Opatrný

 „Jak to, že se někdo z vás opovažuje,“ píše apoštol Pavel do Korintu (1 Kor 6,1), „má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím.“ Tato slova by mohla pro dnešního křesťana znamenat, že Pavel kritizuje ty, kdo se obracejí na světské soudy místo církevních. Je ale takováto aktualizace oprávněná? Pokračování dopisu tyto pochybnosti prohlubuje, protože Pavel jako by zakazoval jakékoliv domáhání se práva u soudů: „Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?“ (1 Kor 6,7). Znamená to, že se křesťan nikdy nesmí soudit? To by bylo absurdní, a nevyplývá to ani z Pavlových slov, pokud zohledníme historický a biblický kontext.

Kontext Pavlových slov

Z historie víme, že fungování starověkých soudů se značně lišilo od toho, co vidíme dnes. Ve starověku neexistovaly státy v dnešním slova smyslu, tedy svrchované entity mající monopol na právo, soudnictví, udržování pořádku a mnoho dalších oblastí lidského života. V každém větším městě žilo více etnických skupin, které poskytovaly svým členům zázemí, jistotu a bezpečí. Měly své vlastní zákony, systémy sociální podpory i autority. Právě k těmto autoritám přicházely znesvářené strany se svou pří. Hledat zastání u autorit jiných etnik nebo u vládce znamenalo vystavovat vlastní komunitu nebezpečí. Zásah zvenčí znamenal narušení její suverenity a prestiže. Pavlova slova tedy zaznívala v podmínkách velmi odlišných od dnešní moderní společnosti, v níž civilní právo upravuje veškerý život všech obyvatel.

Za pozornost stojí výrazy, které si Pavel při své argumentaci volí. Apoštol v originále nemluví o pohanských, ale o nespravedlivých (adikón) soudcích. Snad zde naráží na svévoli neprofesionálních soudců, zvláště vůči cizím etnikům. Snad mu jde o to, že cizí soudci neznají zákon Boží. Křesťanští soudci zase nejsou označeni jako „bratří“, ale jako „svatí“ (hagión).To souvisí s eschatologickým očekáváním, které apoštol hned přidává (1 Kor 6,2-3): křesťané mají soudit (rozumí se spravovat) budoucí svět, a proto musí umět zjednat si pořádek mezi sebou. Zde už se Pavel neobrací jen na ty, kdo se domáhají práva, ale na celou komunitu, která není schopna zajistit spravedlnost. 

Vedle historie je potřeba zohlednit i biblický kontext, tedy zasadit Pavlův výrok do celku biblického poselství. Pavlova slova musíme číst v souvislosti s Ježíšovými požadavkem v Horském kázání: „tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť“ (Mt 5,40). Pokud Písmo zakazuje žalovat spolubratra, pak také obžalovanému zakazuje se bránit. Opravdu to tak platí?

Horské kázání není jednoduchý text k výkladu, protože církevní tradice (s výjimkou největších pacifistů) usiluje o střední cestu mezi oběma extrémy: mezi snahou naplnit za všech okolností všechno doslova a mezi rezignací na Ježíšovy náročné příkazy. Křesťané vždy věděli, že musí brát Ježíšova slova vážně, ale zároveň že společnost nedokáže udržet pořádek bez určité míry násilí a odplaty (oproti Mt 5,39-40). Dnes to například znamená, že společnost potřebuje soudy a média, aby dokázala bojovat se škodlivým jednáním. Pokud by se křesťané úplně vzdali možnosti vzájemně se soudit a kritizovat v médiích, církev by ztratila velkou část své obranyschopnosti proti zneužívání moci.

Přesto Pavlova slova i Horské kázání kladou na křesťany skutečné nároky. Jak říká Pavel, soudy jsou prohrou celé komunity a je třeba se jim pokud možno vyhýbat, i za cenu strpění určité nespravedlnosti. Je ovšem otázka, jak najít tu správnou hranici. Nelze ji narýsovat od zeleného stolu pro všechny, jinak bychom sklouzli do pokleslé kazuistiky. Přesto je dobré tuto linii hledat a diskutovat o ní, a to s ohledem na jedince i společnost.

Jednotlivec a společnost

Začneme od jednotlivce. Je potřeba si připustit, že absolutní spravedlnost bude až na věčnosti. Úporná snaha prosadit vlastní právo do posledního detailu může vést jen k dalším křivdám, jak to popisuje latinské rčení fiat iustitia, pereat mundus (ať nastane spravedlnost, i kdyby měl zaniknout svět). V ostatních případech bychom se ale dopouštěli nespravedlnosti, kdybychom druhému upírali právo domáhat se spravedlnosti. Samotný poškozený je pak postavený před otázku, kolik je ochoten za spravedlnost zaplatit: ať už jde o peníze, psychické zdraví nebo společenské vztahy. Někdo se rozhodne rezignovat na svá práva, jiný ne, ale každý se musí rozhodnout za sebe.

Někteří by se k utrpěné křivdě nejraději už nevraceli, ale nakonec se rozhodnou soudním martyriem projít s ohledem na ostatní, kterým tím mohou pomoct. Třeba tak, že zabrání dalšímu škodlivému jednání. Zde už se jedná o obecné dobro, a tak se jako vodítko nabízí tzv. princip dvojího účinku. Škody, které soudní řízení s sebou přinese, jsou ospravedlnitelné, pokud jsou splněny podmínky proporcionality a dobrého jednání. Proporcionalita znamená, že přínos pro společnost převyšuje náklady. Druhá podmínka se dá popsat tak, že účel nesvětí prostředky: Ani ve spravedlivé věci není možné používat nečestné postupy. 

I když jsou splněny podmínky principu dvojího účinku, mohl by někdo s odkazem na Pavlova slova namítat, že se křesťan může domáhat svého práva pouze u soudu církevního. Ponecháme-li teď stranou interpretaci biblického textu, objevují se dva věcné problémy: Zaprvé, křesťané nežijí izolovaně, ale jsou také občany státu (GS 1). Proto má společnost právo podílet se na řešení jednání, jež ji poškozuje. Zadruhé, současná církev již nemá dostatečnou moc k prošetření a potrestání některých činů, a proto se často spoléhá na rozsudky civilních soudů. Namísto vymezování se vůči těmto soudům, jak tomu bylo po staletí, s nimi tedy spíše spolupracuje. V minulosti toto vymezování umožňovalo například středověké privilegium fori, které na základě falza známého jako Konstantinova donace zajišťovalo klerikům právo být souzeni výhradně církevním soudem. Toto privilegium však bylo v českých zemích definitivně zrušeno Josefem II. v roce 1783.

Pavel říká víc

Jaký význam tedy může mít Pavlovo napomenutí Korintských pro dnešní křesťany? Odpověď se neobejde bez pozorného čtení biblického textu a přiznání si komplikovanosti problému. 

Pavel předně klade na křesťany nesmírně vysoké nároky: Mají být svatí, zatímco jiní soudci jsou nespravedliví (1 Kor 6,1). Můžeme ale s čistým svědomím říct, že tím se liší dnešní církevní soudy od civilních? Poctivou snahu i chyby asi najdeme na obou stranách.

Dále Pavel vychází z toho, že křesťané budou řídit obnovený svět, a proto by se měli sami vypořádat s vnitřními rozepřemi (1 Kor 6,2–3). Bohužel realita je taková, že často vidíme, jak se nám spravování pozemských záležitostí nedaří. Právě krize kolem sexuálního zneužívání ukázala, že zásah zvnějšku může být pro církev ozdravný.

Konečně Pavel považuje soudy za prohru celého společenství (1 Kor 6,5–7), protože nechalo kauzu dojít tak daleko a protože se v něm nenašel nikdo, kdo by byl schopen ji vyřešit. Bylo by tedy velkým zúžením omezovat odpovědnost na žalobce a snažit se z Pavlova textu pouze vyvodit, zda se křesťan může či nemůže soudit. 

Přesto, jak se k této otázce postavit? Historický a biblický kontext ukazují směr, kterým se musí odpověď ubírat. Odsuzovat na základě Pavlových slov každého, kdo podá proti spolubratrovi žalobu u civilního soudu, by bylo stejně absurdní jako odsuzovat na základě Ježíšových slov každého, kdo se proti žalobě brání. Nakonec nezbývá, než vyhodnocovat každou situaci zvlášť a snažit se rozlišit, každý za sebe, k čemu nás Bůh vede: Je tato pře potřebná pro ozdravení církve i společnosti? Nebo je to nelítostné dohadování se s cílem vyřídit si konečně s druhou stranou účty? Upřímné očišťování úmyslu není lehké. Biblický text nás přitom může provázet, ale ani Ježíšova, ani Pavlova slova nemohou sloužit jako automatické potvrzení práv jedné strany.

 

Doc. ThLic. Mgr. Dominik Opatrný, Th.D., nar. 1980, morální teolog, působí na Cyrilometodějské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.