Dominik Opatrný: Je zveřejnění případů sexuálního zneužívání ospravedlnitelné?

Doc. ThLic. Mgr. Dominik Opatrný, Th.D., nar. 1980, morální teolog, působí na Cyrilometodějské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Na našem webu zveřejňujeme příběhy obětí sexuálního zneužívání. V některých případech jsou součástí těchto svědectví i jména pachatelů. Občas někdo namítá, že jde o nactiutrhání a že poškozujeme jak jméno pachatelů, tak i dobrou pověst celé církve. Definice nactiutrhání v Katechismu zní: bez objektivně platného důvodu odhalí chyby a prohřešky druhým osobám, které je neznají. Dopouštíme se tedy nactiutrhání? 

Nemám kompetenci vynášet takové soudy, to ať si každý vyhodnotí sám. Můžeme tu ale mluvit o tom, podle jakých kritérií rozlišit, co je a co není nactiutrhání. A na katechismové definici jsou zásadní ta tři slova „bez objektivního důvodu“. Od středověku se v knihách o morálce rozlišuje, zda je při odhalování chyb druhých nějaký závažný důvod, nebo není. Může se jednat o obecné dobro nebo o dobro nějaké konkrétní osoby. Vždy byla shoda na tom, že pokud dostatečný důvod existuje, je možné příběh i jméno pachatele zveřejnit. 

Jaký důvod máte na mysli? 

Začal bych od toho, proč vlastně šíření špatných zpráv o druhých odsuzujeme, a pak se dostal k tomu, kdy je to přípustné. Tomáš Akvinský ve své Teologické sumě i Alfons z Liguori v Morální teologii odsuzují především to, když o druhém říkáme špatné věci potají. Máme-li něco proti němu, máme projevit statečnost a říct mu to do očí. Drby šířené za zády druhého vytvářejí toxické prostředí.

Někdy během neoscholastiky se začalo striktně rozlišovat mezi pomluvou a nactiutrháním. Pomluva je lež, zatímco nactiutrhání je pravdivé. Oboje ale poškozuje legitimní zájem člověka na dobré pověsti. 

Proč tedy odsuzujeme nactiutrhání, když je to pravdivá informace? 

Všichni máme své chyby a nechceme, aby nám někdo slídil v soukromí a rozmazával je na veřejnosti. Vezměte si takový rozvod. Je to nešťastná situace a škoda může být ještě větší, když jeden o druhém začne šířit všechno špatné, o čem se během těch společných let dozvěděl. Kromě toho nactiutrhání v podobě různých bulvárních zpráv vytváří ve společnosti ovzduší negativity, podezřívavosti a morální rezignace. Dobře to vystihuje věta „všichni kradou“. Proto instinktivně vnímáme nactiutrhání jako špatné a trochu máme strach z toho, aby nás naše okolí nevnímalo jako toho, kdo o druhých mluví jen špatně.

Vedle toho jsou tu ale i důvody, proč o některých chybách druhých mluvit. Na prvním místě je to zájem oběti: může to být nejúčinnější způsob, jak ji i potencionální další oběti chránit. Kromě toho šířící se zprávy vytvářejí určitý tlak na pachatele a fungují jako sociální trest. Společnost tak monitoruje, co se v ní děje, a kontroluje autority, zda se dokáží s patologickými jevy vypořádat. Takže úplná disciplína diskrétnosti také není zdravá.

A když už o chybách druhého mluvím, záleží také na tom, jak to dělám?

Jistě. Zásadní je, aby se to nedělo v nenávisti, ale v lásce. Ačkoliv se na to někdy zapomíná, láska je ústřední kategorií křesťanské morálky od Ježíšova přikázání lásky k bližnímu až třeba po Druhý Vatikánský koncil, který říká, že křesťanská morálka má vést věřící k tomu, aby v lásce přinášeli užitek pro dobro světa. 

Tomáš Akvinský má takovou poznámku, která stojí za zamyšlení, ať už s ním budeme souhlasit nebo ne: Hříchy páchané slovy se mají posuzovat hlavně podle úmyslu mluvčího. Čili nejde tolik o dopad (což zde může být sporné), ale především je důležitý úmysl: zda mi jde o dobro společenství, zda mi jde o oběti nebo jestli se vyžívám v bulvárních informacích a v tom, že chci vytáhnout další peprné historky pro své uspokojení a senzaci.

A co láska k pachatelům?

Ježíš po nás dokonce chce, abychom milovali své nepřátele. Pokud se to připomíná necitlivě, je to neférový tlak na oběti, které tak mohou být znovu traumatizovány. Pro oběti nebo jejich blízké může být maximum to, že se snaží nepěstovat v sobě hněv. My vzdálenější bychom se měli snažit mluvit o zneužívání i s láskou k pachateli, ale pochopitelně až na druhém místě po lásce k oběti.

Samotné zveřejnění může být i pro dobro pachatele, protože mu pomůžeme zastavit to, co dělá, ne? 

Pokud je nám ho upřímně líto, že se žene do velkých problémů, a nepomůže osobní napomenutí, pak to tak může být. Ale víc by nám stejně mělo být líto obětí. 

Každopádně bych si dal pozor na taková ta zdůvodnění, že nám jde vlastně o jeho dobro, případně o jeho spásu. Problém je v tom, že si většinou nemůžeme být jistí pravými motivy svého jednání. Naše racionalita slouží spíš jako advokát našich intuitivních rozhodnutí. Proto si myslím, že je lepší si přiznat: Mě hněvá, co ten druhý udělal. Mně vadí, že se tu pěstuje kult osobnosti člověka, který druhým tolik ublížil, atd. Ale když to říkáme, měli bychom usilovat o to, aby nás neovládala nenávist. Najít v tom rovnováhu je samozřejmě často těžké.

Může nám s vyvažováním něco pomoct?

Sami to zvládneme těžko, ale pomoct nám mohou lidé kolem nás. Může se stát, že se v diskusích začneme točit jen kolem chyb druhých, aniž bychom si to uvědomili. V lepším případě nás naši přátelé upozorní, že jen nadáváme na druhé. V horším případě se začnou rozhovorům s námi vyhýbat.

Je legitimní zveřejňovat další svědectví, pokud už je o pachateli známo, že se dopouštěl sexuálního zneužívání? Jde třeba o případ Marko Rupnika, kde jsme postupně zveřejnili příběhy čtyř žen. 

Na jednu stranu by se dalo říct, že už je známé, co pachatel dělá, takže padá argument ochrany jeho pověsti. Na druhou stranu je ale otázka, zda přidávat další negativní informace do veřejného prostoru. Pokud to však něčemu pomůže, třeba očistit společenství nebo napravit fungování procesů, tak je zveřejnění na místě. 

Přemýšlím, že jsou možná oběti zneužívání, pro které je zveřejnění prostředkem k uzdravení. Může tohle být důvod ke zveřejnění toho, co se stalo? Ne ve smyslu pomsty, ale oběti za tím mohou vidět pomoc společenství – když budu mluvit, tak se někomu dalšímu nestane to, co se stalo mně. 

Může tomu tak být. Jak už jsem řekl, zveřejňovat chyby druhých můžeme, pokud tím sledujeme nějaké dobro, ať už pro jednotlivé osoby nebo pro společenství. 

Může jít o oběti, kterým se tak dostane jistého zadostiučinění. To, co se stalo, je útok na jejich sebevědomí, sebeúctu, a tak po zveřejnění může společnost potvrdit „ano, vy jste oběť, nejste spoluviník ani nic takového“. 

Zveřejnění může působit preventivně pro dobro potenciálních dalších obětí a může narovnávat vztahy. A protože v řadě případů bohužel nezareagovaly autority adekvátně, tak tlak veřejného mínění může autoritám pomoci příště správně jednat. 

Zarazilo mě, že mluvíme o tom, že by zveřejnění nějak poškodilo dobrou pověst pachatele. Není ale samotný čin tak hrozný, že sám o sobě je tím, co pověst kazí? Dobrou pověst neničí ten, kdo o tom mluví, ale ten, kdo čin páchá, ne? 

Dobrá pověst je určitý společenský respekt, a ten si může pachatel zachovat až do smrti. Některá zneužívání se stala veřejně známá až po smrti pachatele, o jiných jsme se asi nikdy nedozvěděli. Pachatel svým zločinem snad narušuje důstojnost, protože si už v hloubi srdce nemůže sebe vážit. Ale základní lidská důstojnost mu zůstává. Případně narušuje svůj charakter, protože i když jeho činy nejsou známé, už prostě není dobrým člověkem. Ale dobrá pověst mu zůstat může.

Vy jste svou otázkou ale asi směřovala spíš k tomu, kdo je zodpovědný za narušení dobré pověsti. A pokud se zveřejnění dělo podle pravidel, tedy z dostatečného důvodu a bez zbytečné nenávisti, pak se za ztrátu svého dobrého jména může pachatel zlobit jen sám na sebe.

Mění se něco úmrtím pachatele?

V zásadě nemění. Jak ví moc dobře historici, i zesnulý má právo na zachování dobré pověsti. Ale i u něj může být legitimní důvod pro zveřejnění. Důvodem už asi nebude ochrana obětí, ale může to být očištění jejich dobrého jména nebo třeba zastavení falešného kultu osobnosti. Není dobré veřejně vyzdvihovat někoho, kdo spáchal zločin, ať už s ohledem na jeho oběti, nebo vůbec na pravdu.

Když je zneužití soudně potvrzené, je to vlastně jednoduché – existuje jasná autorita, která řekne, co se stalo. Ale mnoho případů je oznámených až po letech, kvůli promlčení pak k odsouzení pachatele nedojde, případně pachatel zemřel. Má smysl i v těchto případech svědectví zveřejňovat? Mluvit o tom, i když už je to po dlouhé době? 

I staré rány je někdy nutné uzdravit a staré hříchy vynést na světlo, jak se to teď děje například u kanadských internátních škol.

Zastavila bych se ještě u toho, zda kritéria pro zveřejňování platí pro všechny lidi stejně, nebo zda jsou jiná pro veřejně činné lidi. Jde říci, že kněží jsou veřejně činnou osobou? Církev je veřejně uvádí do úřadu a kněží veřejně působí, můžeme na ně tedy pohlížet jinak? Chápu, že pravidla platí pro všechny stejně, ale mluvil jste o větší veřejné kontrole nebo na větším zájmu pro zveřejňování. Jak to tedy je? 

V demokratických společnostech platí, že veřejně činné osoby musí snést větší míru veřejné kritiky než ostatní. Ale i tito lidé jsou do jisté míry chráněni. Hlavním kritériem je, zda se kritika týká jejich veřejného působení.

Soudy označují jako veřejně činné osoby ty lidi, kteří jsou ze své vůle nebo kvůli své práci veřejně dobře známí. To by pro některé kněze platilo více, pro jiné méně. Rozhodující ale není to, do které kategorie kdo z nás spadá. Rozhodující je, jestli v dané situaci převažuje ochrana osobní cti, nebo právo veřejnosti na přístup k  informacím. Čím více někdo působí veřejně a dopustil se zneužití v souvislosti s tímto veřejným působením, tím větší bude zájem společnosti to vědět.

Takže kritériem pro zveřejňování je zájem společenství na nějakém uzdravení?

V církvi existuje starý institut, který se jmenuje bratrské napomenutí. Ten sahá až k Matoušovu evangeliu, kde Ježíš říká, že když se prohřeší bratr, máme ho nejprve napomenout soukromě, pak před svědky, a nakonec to říct církvi. Už když to začali praktikovat mniši pod vedením svatého Benedikta, tak platilo, že v některých případech se první kroky mohou přeskočit. Že není vždy nezbytné upozorňovat soukromě. Někdy už je skutek tak závažný, že se jde rovnou k vyšší autoritě, kterou může být buď představený, nebo celé společenství věřících.  

Říkal jste, že je otázka, zda se něco řekne církevním představitelům nebo celému společenství. To mi dává smysl v kontextu toho, když církevní autority neumí dobře nakládat s případy, které jsou jim oznámeny. Třeba právě v případu Marko Rupnika byl ohromující počet lidí, kteří to celou dobu věděli, ale nic nedělali. To byl možná i jeden z důvodů, proč oběti chtěly vše medializovat, chtěly poukázat na to, že církevní autority neumí případy řešit. 

U Matouše čteme „řekni to církvi“. A církev, řecky ekklésia, znamená shromáždění, tedy společenství. Po staletí se Ježíšova slova interpretovala jako „řekni to představenému“. Představený může církev reprezentovat a vyřešit problém bez zbytečných hádek. Ale je namístě otázka, zda takový výklad není příliš zužující. Jak jste říkala, pokud autority nezasahovaly dostatečně, je důvod se držet Ježíšova přikázání doslovně.

Je na církevní hierarchii, aby tím, že bude dobře jednat, získala zpátky důvěru. Když se bude vědět, že biskupové případy vyšetřují a řeší dostatečně razantně, tak nebude potřeba o zneužívání tolik mluvit. To si myslím, že by mohl být cíl. 

Tím, že člověk mluví o chybách druhého, se také nějak poznamenává. Ideál dobrého člověka nespočívá v tom, že rozebírá chyby druhého. Ideál by měl být spíš pozitivní: povzbuzovat, mluvit o druhých lidech dobře. Ale tady to prostě jinak nejde. Chceme-li se dostat k ideálu, tak se zneužívání musí v církvi řešit a teprve pak nebude potřeba případy nějak zvlášť rozmazávat. 

Na jednom semináři se nás lektor ptal, co by bylo dobrým důvodem, abychom mohli přestat dělat naši práci. Možná právě správné řešení případů zneužívání a zavedená funkční prevence by byl ten důvod, kdy bychom s naší prací mohli přestat. To by vlastně bylo hezké. 

Přesně tak. Ideální stav je, že se Někdo Ti uvěří zruší, protože nebude potřeba. 

Děkujeme za rozhovor!