Rozhovor s Martinou Vintrovou, soudkyní církevního soudu v Plzni, o pomoci obětem, odchodu Hanse Zollnera a aktualizaci dokumentu Vos estis es mundi.
Martino, můžeš se prosím na začátek krátce představit?
Jsem katolička žijící zasvěceným životem, je mi něco přes padesát let. Protože mě vždycky fascinovala fyzika, vystudovala jsem jadernou fyziku na MFF UK. Po sametové revoluci jsem ale začala pracovat v církvi nejprve jako sekretářka plzeňského biskupa, poté, po studiích na Papežské lateránské univerzitě, pracuji od r. 2009 jako soudce církevního soudu v Plzni. Přednáším také kanonické právo na právnické fakultě Západočeské univerzity.
Nedávno vyšla nová verze Vos estis lux mundi (motu proprio papeže Františka, které přináší normy pro prevenci a boj proti sexuálnímu zneužívání nezletilých a zranitelných dospělých). Jak hodnotíš změny, které aktualizace přinesla?
Jsem ráda za čtyři změny. První je zavedení pojmu „zranitelný dospělý“ a uzákonění trestnosti zneužívání takových lidí. Často se setkávám s postojem, že v případě dospělého člověka nemůže dojít ke zneužití. To je ale velmi neinformovaný názor, který nebere v úvahu postavení osob v nesnázích, které potřebují zvláštní podporu (např. při zažití traumatické události jako je smrt blízké osoby, nevěra partnera, domácím násilí, rozpad manželství, dále osoby ve vězení, migranti apod.), a postavení osob s fyzickým, mentálním či emočním handicapem, ale také např. seniorů, lidí v hmotné nouzi, těch, kteří jsou vůči agresorovi třeba ve služebním poměru. Tyto osoby jsou v pozici, kdy jsou více manipulovatelné a kdy proti nátlaku, manipulaci a agresi rozhodně nemají na svou obranu stejně silné postavení a prostředky jako pachatel.
Zranitelnost tedy vyplývá z věku dané osoby nebo z jejího oslabeného fyzického či psychického stavu a z dalších okolností, které druhému nad ní poskytují převahu.
Druhou věcí je uzákonění postupu v případech, kdy zneužívajícím je laik či laička – moderátor/ka mezinárodních veřejných sdružení křesťanů schválených nebo založených Apoštolským stolcem. Je to pro mě signál, že byl zaznamenán a vzat vážně problém zneužívání dospělých v těchto společenstvích (pro představu jsem např. o společenství typu Focolare, Communione e Liberazione, Komunita Emanuel, Neokatechumenátní cesta, Komunita Cenacolo, Komunita Sant'Egidio, Legio Mariae, atd.)
Třetí ustanovení, které vítám, je nařízení, že oznamovateli zneužívání, tedy tomu, kdo o sobě říká, že je obětí, a svědkům nesmí být nařízena žádná povinnost mlčenlivosti týkající se obsahu oznámení. To odstraní problémy ve svědomí, které tito lidé měli, když se dříve kvůli přísaze o mlčenlivosti, kterou složili, báli vyhledat policii nebo třeba terapeutickou pomoc.
Těší mě ustanovení o reflektování státních zákonů při vyslýchání nezletilých a zranitelných osob. Doufám, že se u nás tak bude dodržovat Zákon o obětech trestných činů a nikdo nebude bránit oběti vzít si k ohlášení či své výpovědi důvěrníka a podobně.
A pak je dobře, že byla zdůrazněna nutnost chránit dobrou pověst a soukromí všech zainteresovaných osob. Nejednou jsme byli svědky toho, jak se velmi horlivě vystupovalo na obranu obviněných, ale na druhé straně byly beztrestně osočovány oběti, byly zveřejňovány informace o nich a nikdo z církevních představených proti tomu nevystoupil, ač už ve verzi z roku 2019 byla stanovena povinnost chránit vyobrazení a soukromí obětí.
Jaká je vymahatelnost pravidel, která jsou ve Vos estis lux mundi zahrnuta? Tlačí se nějak na to, aby v regionech byla tato pravidla dodržována?
To vidím jako problematické. Postrádám zde, ale i v kanonickém soudním či mimosoudním trestním procesu, některé kontrolní mechanismy. Rozhoduje se zde uvnitř uzavřeného neprůhledného systému, v kterém navíc v naprosté většině figurují osoby jednoho stavu – klerici. Zde by bylo záhodno ošetřit např. otázku ne/zaujatosti.
Je pravdou, že jakýkoliv věřící, který se cítí poškozen nějakým rozhodnutím církevního představeného, má právo po neúčinné intervenci obrátit se na vyššího představeného, tedy především na příslušné vatikánské dikasterium. Ta však také v současnosti jednají vůči stěžovatelům neprůhledně. Takový systém není bohužel sto přesvědčit o tom, že je vždy dodržováno právo a spravedlnost.
Některé oběti hodnotí aktualizaci Vos estis lux mundi jako promarněnou příležitost. Co si o tom myslíš? Hodnotíš to stejně?
Neřekla bych promarněnou, ale z mého pohledu je to malý krůček na daleké cestě k dobrému řešení. Za mě mohl být větší.
Jaké další změny bys ráda viděla v kanonickém právu v oblasti řešení problémů se zneužíváním?
Nejdůležitější změnou z hlediska spravedlivého procesu by pro mě byla změna postavení oběti. V současnosti má oběť právo vypovídat, v rámci toho navrhnout důkazy a svědky, a obdržet informaci o tom, jak celý proces dopadl. To je vše. Nemá ani právo na informace o průběhu procesu, nemá ani prostřednictvím právního zástupce přístup ke spisu. Je zřejmé, že to ohrožuje objektivnost procesu. Ano, některé věci, jako třeba informování o jednotlivých krocích procesu, by nemusely být výslovně zmíněny, lze to i bez nich, ale moje zkušenost je, že postoj utajování stále převládá, stejně jako postoj chápat oběti jako nepřátele, proti kterým se církve musí bránit. Bohužel.
Vyřešit by se měla už zmiňovaná otázka nestrannosti, vedení procesu by nemělo být téměř výhradně v rukách kleriků. Dnes může nějakou funkci v procesu zastávat laik – muž či žena – na základě dispense Apoštolské signatury. Nicméně nevidím důvod, proč by pro něco takového měla existovat dispens, účast kvalifikovaných laiků by z mého pohledu měla být normální.
Další otázkou pro mě je povinné a solidní vzdělávání soudců. My soudci máme rozhodovat na základě spisu a svého svědomí, a to poučeného svědomí. To ale není naplněno, pokud rozhoduji o specifickém problému, o kterém nic nevím. Pak se může stát, že rozhoduji na základě nějakých předsudků či obecných mýtů, kterých koluje v případě sexuálního zneužívání mnoho. Na to ostatně upozorňuje například advokátka Lucie Hrdá v případě světských soudců.
V minulém týdnu také vyšla zpráva o rezignaci Hans Zollnera, člena papežské komise pro ochranu nezletilých. Proč myslíš, že k tomuto kroku přistoupil?
Nemluvila jsem s otcem Hansem ani se svými známými z papežské komise, takže se nemohu a ani nechci k tomu vyjadřovat nebo spekulovat.
Na našem facebooku jsme pod touto zprávou zachytili dotaz, zda tento krok (odstoupení p. Zollnera), může něco změnit? Jestli spíš nejde o „vyklizení pole“, které sníží možnost ovlivnit problematiku ochrany zranitelných lidí v církvi dobrým směrem?
Doufám, že by tento krok mohl pomoci zaměřit pozornost správným směrem. Že to pomůže zaměřit pozornost církve na oběti. Stále vidím, jak se v diskusích na téma zneužívání opomíjí utrpení obětí a konkrétní pomoc jim. Přitom sexuální zneužívání je jeden z nejvíce devastujících trestných činů. Mnohem více energie je vynaloženo na „obhajování“ církve. Přitom velikost a krásu církve by nejvíce obhájilo, kdyby se k podobným špatnostem, které se objeví v jejím středu (a velké špatnosti se objevovaly od začátku, viz svědectví z listů v Písmu), postavila rozhodně, řešila je účinně a postarala se o zraněné.
Když záchranáři vyjíždí ke zraněným, ošetří nejdříve ty, kdo jsou v ohrožení života. Není to církve, kdo je v ohrožení života, pro tu platí Boží zaslíbení, že ji brány pekelné nepřemohou. Oběti se ale nezřídka ocitají v ohrožení života, jak toho fyzického, kdy následkem toho, co se jim stalo, mívají závažné zdravotní potíže nebo zvažují sebevraždu či se o ni pokusí. V nebezpečí je i jejich duchovní život, protože jejich vztah k Bohu a církvi a je zdevastován a někdy doslova zabit těmi, kdo je zneužívali.
Teď před Velikonocemi se mi vrací úryvek z Janova evangelia: „Je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ Židé se obávali: Necháme-li ho (Ježíše) tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám (svaté) místo i národ. V souvislosti s problémem zneužíváním je to pro mě silná analogie. O co se bojíme my?
Máš ze své práce podobnou zkušenost? Měla jsi někdy chuť také skončit se svými aktivitami?
Je třeba říci, že P. Zollner se svými aktivitami neskončil. Je prezidentem Institutu antropologie na Papežské gregoriánské univerzitě, což je nejlepší a prestižní akademické centrum pro výzkum a vzdělávání v této problematice. Je také garantem ochrany a prevence zneužívání v římské diecézi. Bude se dál věnovat terapeutické i přednáškové činnosti. Věřím, že nám ještě hodně dá, ostatně já i ostatní jeho žáci se na něj obracíme o radu a pomoc.
Řekla bych, že řada těch, kdo se věnují oblasti zneužívání, prožívá ani ne tak chuť skončit, jako únavu a pocit bezmoci. Neochota, nepřijetí a odmítání těch, kdo mají v kompetenci i moci něco udělat, a někdy i šikana z jejich strany, jsou skutečnosti, které je těžké snášet. Odmítání a špatné zacházení za to, že někdo chce pomoci církvi, kterou miluje, to bolí. Ale tváří v tvář utrpení obětí si myslím, že úplně odejít nejde.
Umím si představit, že pokud bych třeba byla součástí týmu, který by měl nějaký cíl, v tomto případě bezpečné prostředí v církvi, a ten tým by k svému cíli nesměřoval a/nebo pracoval tak, že by to bylo hrubě neefektivní a neodborné, pak bych zvažovala odchod, protože jako odborník bych se nechtěla podílet na něčem, co nepracuje dobře a nechtěla bych, aby moje jméno bylo s něčím takovým spojováno.
Pak si umím představit dilema, kdy se někdo postaví na stranu oběti jako té slabší, když se k ní církevní autorita chová jako k nepříteli, a tím si zhorší dosud dobré vztahy s touto autoritou.
Jak hledat hranice, kdy ještě zůstávat a kdy odejít? Možná je to problematika, která spojuje oběti i odborníky – váhají, kdy ještě má smysl snažit se o změnu a kdy už odchází, někdy i úplně opouští církev.
Myslím, že to záleží na rozlišování a svědomí každého jednotlivce – kde mi dává větší smysl být. Je to individuální a neřekla bych, že jedno rozhodnutí je horší a druhé lepší.
Díky za rozhovor!
