Rozboření mýtu „Jana Pavla II. Velkého“ může být příležitostí k dozrání ve víře. Můžeme nově „zlidštit“ Karola Wojtyłu a představit jeho osobu celostně, tedy i s jeho dobrými vlastnostmi i s vadami, s věcmi, které udělal dobře, i s omyly, jichž se dopustil.
Série reportáží „Bielmo“ a kniha Marcina Gutowského se stejným názvem, i kniha Ekke Overbeeka, která nedávno vyšla, se v posledních měsících staly impulzem bouřlivé veřejné debaty, extrémních emocí a rozmanitých – i politických – iniciativ. Jak se v těch sporech vyznat?
Především otázka, jestli Karol Wojtyła jako kardinál a později papež „věděl o pedofilii“, je už hned na začátku položená špatně. Odpovídat na takto položenou otázku nemá smysl, protože je jasné, že věděl, a stejně tak nedává smysl námaha přesvědčovat veřejné mínění o tom, že Karol Wojtyła jednal v souladu s tehdy dostupnými znalostmi a závaznými procedurami, které dnes považujeme za nedostatečné (k tomu se ještě vrátím).
Oba autoři se však snažili zabývat se právě tímto tématem, což rozpoutalo podivnou směs extrémních emocí, v nichž balancujeme mezi dvěma extrémy. Z jedné strany slyšíme požadavek zlikvidovat pomníky Jana Pavla II. a odstranit z názvů ulic jeho jméno, z druhé strany hysterickou obranu a tvrzení, že se ničí autorita Poláků, polskost atd. Rozumný hlas se obtížně se prosazuje a dosud se neobjevily žádné konstruktivní aktivity.
Tato situace přes extrémní emoce, podivné výzvy a akce se mi zdá být paradoxně značně velkou příležitostí, která je nám dána – především jako společnosti a jako společenství církve. Vidím tuto příležitost v několika rozměrech.
Popřát sluchu zneužitým
Prvním aspektem je především reakce na zneužití těch, kteří se nedokážou bránit, nezletilých a bezbranných. Bez ohledu na motivaci autorů je třeba říct, že upozornili na fakt, že v dějinách církve a společností včetně polské církve a polské společnosti neexistovala ochrana dětí před zneužitím dospělými osobami a chyběla adekvátní pomoc, pokud ke zneužití došlo.
Gutowski a Overbeek to sice vyčítají jen krakovskému metropolitovi a jeho kurii, ale nás všechny to činí citlivějšími vůči zneužitým. Může to tedy být příležitost ke skutečné účinné pomoci těm, kteří zneužití zažili, a k vytváření širšího a kompetentnějšího systému prevence, a to jak v církvi, tak ve společnosti. V tuto chvíli jsou „oběti“ hlavně předmětem boje mezi protivníky a „vyznavači“ velikosti kard. Wojtyły.
Vědomě používám slovo „oběti“, protože tak jsou zneužití bráni. Pro jedny jsou „municí“ používanou k útoku na církev, a pro druhé – ty, kteří se starají o obranu „velikosti“ polského papeže nebo také o vizi neposkvrněné církve – obvykle neexistují. Energie a emoce spojené s všeobecným rozhořčením na autory publikace (nebo ve druhé verzi na církev a papeže) je třeba spíše přetvořit v konstruktivní činnost.
Především je nutno konečně popřát sluchu těm, kteří léta o svém zneužití mlčeli, a těm, kteří jsou aktuálně zneužíváni, abychom jim pomohli, poskytli jim satisfakci a pozvali je ke společnému budování bezpečnější církve i společnosti. Je třeba rovněž znovu zanalyzovat, kde ještě děláme chyby a nechráníme ty, kteří se sami ochránit nedovedou. Odborně se tomu říká analýza rizikových faktorů.
Rovněž je třeba místo psaní usnesení, dopisů a promluv sednout si, přemýšlet a začít společně vytvářet systém prevence sexuálního zneužívání nezletilých. Je vhodné se přitom soustředit na edukaci společnosti, jestliže se jedná o zneužívání dětí, protože je to společenský problém.
Zbořit mýtus
Pamatuji si svůj údiv a jistou iritaci, když jsem poprvé uslyšela titul „Jan Pavel II. Veliký“. Zarazilo mě tehdy, jaká potřeba se za tímto označením skrývá. Zabývala jsem se jinými věcmi a přestala jsem na to myslet, ale úvahy o „idolatrii“ v případě Jana Pavla II. se v poslední době vrátily.
Nevím, jak to souvisí s procesy v společnosti, ale vím, že co se týče jednotlivce patří potřeba „neposkvrněné“ autority do raných období člověka. Když člověk dospívá, všimne si, že rodiče nebo další dospělí, kteří se mu dosud zdáli být „vševědoucí“ nebo „velcí“, vůbec takoví nejsou. Po vývojové krizi začínáme vidět člověka v jeho celistvosti, s jeho dobrými vlastnostmi i chybami. Podobné to je, když končí zamilovanost, během níž partner/ka je „anděl“, a přichází doba zralého vztahu, přátelství a lásky, předpokládající setkání s živým člověkem, který je „fajn“ a také „příšerný“.
Totéž se podle mě týká církve a jejích členů, jak ve všeobecném, tak partikulárním rozměru - konkrétního řádu, společenství, farnosti. Jan Pavel II. byl kardinál a potom papež své doby a za ten čas vnesl do společenství církve jak to, co bylo jeho „silnou“ stránkou, tak i to, co bylo jeho slabou stránkou – v lidské dimenzi. Stejně jako papež před ním i po něm. Byl dán církvi v konkrétním období.
Pro jedny to bude „velký“ pontifikát, pro jiné „slabý“, ještě pro jiné prostě jen další. Klidná analýza toho, jaký tento pontifikát byl, co prakticky přinesl, bude reálná až za mnoho let . Současný přístup k Wojtyłovi teď v Polsku ukazuje, že jsme neměli reálný obraz tohoto člověka.
Dekonstrukce, která se objevila, může být rovněž příležitost k dospívání ve víře. Útok na Jana Pavla II. na jedné straně, a na druhé hysterická obrana jeho obrazu ukazují, že se nám zcela směšuje svatost člověka s jeho lidskou činností, s osobnostními rysy či určitou nedokonalostí.
Ač jsme začali upouštět od hagiografie, v níž ten nebo onen svatý od narození projevoval mimořádné vlastnosti, zdá se, že stále mnoho lidí chce takto vidět Karola Wojtyłu. Máme tedy příležitost nově „zlidštit“ Jana Pavla II. a představit jeho osobu celistvě čili s jeho dobrými vlastnostmi i s vadami, s věcmi, které udělal dobře i s omyly, jichž se dopustil, ale také s tím, čeho dosáhl, a všimnout si v tom všem jeho navázanosti na Boha.
Odreálněná Wojtyłova svatost bude jen pohoršením nebo materiálem pro vytváření memů. „Dekonstrukce“ tohoto obrazu nám může také pomoci v budování zralejší vlastní víry, která nespočívá v zahledění se do obrazu jakéhokoli člověka, ale pouze v živém vztahu s Bohem. Může nám zároveň pomoct ke zralejší příslušnosti ke společenství církve, kterou společně tvoříme.
Ještě máme na výběr
Církev je instituce a jako instituce se ve svých členech včetně lídrů dopouští chyb. Někdy je tato instituce vadná, nespravedlivá a ubližující. Kdybychom se soustředili jen na tento rozměr církve, pak by bylo lepší takovou instituci zrušit. Církev je však společenstvím povolaným Kristem, které spoluvytváříme všichni a za které jsme všichni zodpovědní.
Krize církve, jakou prožíváme, nám v této změně vnímání církve může pomoci. Proto je to příležitost pro laiky, duchovní i představené v církvi. Úporně hájit obraz církve jako „neposkvrněné“ nebo bránit „dokonalého“ a „velkého“ papeže tuto krizi jen prohlubuje, ale nepomáhá z ní vyjít dospěle. Soustřeďuje se na obraz, nikoli na pravdu.
Teď stojíme rozčilení ještě na takovém místě, kde máme na výběr – buď bude „dekontrukce“ obrazu „velkého papeže“ a „dokonalé“ polské církve pro nás znamenat rozvoj, anebo se uzavřeme v tvrzi a budeme hájit mýtus a obraz minulosti. Jaké budou nejbližší kroky, nevím. Předvolební období bude nepochybně sloužit prohlubování rozdělení a „získávání“ hlasů jak těch, kteří „hájí“ polského papeže jako „národní dobro “, bez něhož národ zahyne, tak těch, kteří se konečně chtějí z „okovů“ církve osvobodit. Co uděláme my v církvi?
Dívám-li se z perspektivy zemí, v nichž církev prošla nebo prochází podobnou krizí, z perspektivy společenství, ve kterých se kácely autority – pak neexistuje jiná možnost než ta, jejíž cestu prošlapávají jiní: zkoumání minulosti. Určitě je to těžší v našem postkomunistickém regionu než v demokratických zemích. Tady nestačí právní, psychiatrické, psychologické či sociologické znalosti, je rovněž třeba znalostí historických - jak zkoumat spisy pocházející z Ústavu národní paměti či z jiných pramenů, jak „číst“ listy psané v té době nebo zápisy v kuriálních archiváliích z komunistických časů. Ale Polsko bude mít i tak snadnější úkol než naši sousedé.
Analýza dokumentů také poskytuje příležitost blíže popsat rizikové faktory a ochranné faktory, které mohou být základem k vytváření adekvátnějšího systému prevence.
Kromě analýzy spisů je nezbytné vyslechnout zneužité; nejen za účelem pomoct jim, nejen proto, že to vyžaduje spravedlnost, ale proto, abychom od nich slyšeli, co je třeba napravit v tom místě a prostředí, jejichž podmínky zneužití umožnily. Týká se to jak instituce církve, tak dalších míst, kde jsou zneužité osoby, včetně rodin.
Posledním bodem je vyvodit důsledky a společně pracovat na změně. Pokud onu příležitost nyní nevyužijeme, budeme i tak muset touto cestou projít, ale budeme ještě mnohem rozbitější, rozdělenější a bezradnější než teď.
Změna mentality, změna v církvi
Nakonec se vrátím k počáteční úvaze. Napsala jsem, že nemá smysl klást otázky, jestli Karol Wojtyła věděl, a následně dokazovat, že věděl, a ukazovat, že nereagoval v souladu se současnými očekáváními a standardy. Chápu, že pánové Gutowský a Overbeek měli nějakou motivaci, když předložili takové zadání. Pro mě je to zřejmá záležitost, která nevyžaduje zkoumání.
Je těžké, aby někdo, kdo pracuje nebo pracoval s lidmi a jemuž lidé podléhají nebo podléhali, nevěděl o sexuálním zneužívání. Obtížné je i to, aby v 60. a 70. letech jednal v souladu se znalostmi, kompetencemi a metodami z 20. let následujícího století. Během těch 50-60 let se diametrálně změnilo povědomí o tom, co je sexuální zneužívání, znalosti o jeho krátko i dlouhodobých důsledcích, uznání práv dítěte. Dnes už je toto téma mnohokrát vědecky zpracováno.
Ohledně tématu „Wojtyła a sexuální zneužívání v církvi“ není možné to nevzít v úvahu. Podstatné je, zda zároveň s časem, se získáváním vědomostí, kontaktem se lidmi zneužitými kněžími, se jeho postoj změnil, zda se změnila reakce církve. Já tu změnu vidím, ale vidím před námi ještě dlouhou cestu - jak před církví v Polsku, tak ve všeobecné církvi.
Zdroj: https://wiez.pl/2023/03/12/spor-o-jana-pawla-ii-jako-szansa
