Jak biskupové zareagovali na „talíř zneužitých“?

Tośka Szewczyk

Odeslání „talíře zneužitých“ episkopátu přineslo setkání a korespondenci s některými biskupy. Zde shrnuji Akci talíř.

Když jsme v rámci – jak někdy žertuji – „katolické partyzánštiny“ pracovali s Monikou Białkowskou a Tomaszem Biłkou OP na talíři zneužitých a na dopisu episkopátu, nevěřila jsem příliš v to, že někdo na ten dopis odepíše. Ukázalo se, že jsem se mýlila.

Důsledkem byl nejpodivnější leden v celém mém životě. Byla to doba natolik nenormální, že mi přišel na mysl biblický příběh Habakuka (ne toho z Knihy Habakuka, ale toho od kaše (srov. Dan 14, 33-39). Stalo se totiž jednoho dne, že Daniel byl pro svou věrnost vržen do lví jámy. V té jámě, jak známo, bývá člověk hladový. K jeho štěstí na druhém konci světa Habakuk právě dovařil kaši. Bůh tedy poslal svého anděla, který chytil Habakuka za vlasy a spolu s hrnkem kaše ho přenesl do Danielovy jámy. Když se vězeň dosyta najedl, můj milý prorok byl andělem (spolu s hrnkem) vrácen na místo.

Trochu to cítím na sobě. Přestože jsem se účastnila všech těch událostí, a dokonce jsem je sama iniciovala, mám pocit, že jsem Bohem vržena do věcí, které mě přesahují. Moje psychické a duchovní rezervy se mi vzhledem k tomu všemu zdají nicotné, jako ta miska s obědem. Ale přese všechno se ukázala být k něčemu zapotřebí.

A přece odpověděli

Na můj dopis odpovědělo pozváním k setkání devět biskupů. Pozvání jsem samozřejmě přijala. Kromě toho jsem dostala také několik mailů od hierarchů, kancléřů a sekretářů, které více či méně souhlasily s obsahem dopisu, nebo prostě ze zdvořilosti potvrdily jeho přijetí.

Abych se vyhnula falešnému dojmu, jako by celý episkopát „akci talíř“ vzal na lehkou váhu, chci krátce shrnout lednová setkání. Protože proběhla v atmosféře oboustranné důvěry, nebudu samozřejmě psát o podrobnostech našich rozhovorů, ani o svých vlastních úvahách, které bych během našich rozhovorů nevyslovila.

Ani nebudu jmenovat ty, s nimiž jsem se setkala, myslím, že sympatizovat s Tośkou Szewczyk je přese všechno v některých kruzích církve viděno s nelibostí. Pokusím se však vyprávět o tom, o čem mohu a dokážu.

„Ještě ne“

Mezi těmi setkáními není takové, za které bych nebyla vděčná. Učím se, že naslouchat – a to bylo to mým cílem spíše než mluvit – má moc rozšiřovat srdce. Myslím, že to mé je po tom měsíci trochu větší.

Neznamená to samozřejmě, že rozhovory pro mě byly snadné. Po několika setkáních kroužily moje myšlenky okolo smutného obrazu. Setkala jsem se totiž s několika služebně mladšími biskupy, kteří různými způsoby hovořili o tom, že nemají žádnou pravomoc. Přes sílu a chuť pracovat je „politické“ podmínky v diecézích a v Polské biskupské konferenci vedou spíše k bezmocnosti.

To, co mohli podle svého mínění udělat ve vztahu ke mně, byl jistý druh pasivního pochopení a soucitu. V několika setkáních se jako refrén opakovala věta: „Ještě ne.“ Biskupové vyjadřovali naději na změny, které se však mají uskutečnit v podobě dlouho trvající evoluce. To v mém stále ještě mladém srdci, náchylném k revoluci vzbudilo odpor.

Unavení 

Na druhé straně „barikády“ jsem se setkala se staršími biskupy, zkušenějšími, kteří měli v polské církvi mnohem větší slovo, a kteří… byli strašně unavení. Tato únava, jak předpokládám, pramenila jak z trvalé angažovanosti a práci ve vlastních diecézích, tak z mnoha pokusů boxovat za důležité věci v episkopátu (a dostali kvůli tomu hodně ran). Viděla jsem police plné léků a tváře, na kterých se otiskla fyzická bolest.

Po těchto setkáních jsem začala přemýšlet o tom, zda situace v naší církvi není náhodou beznadějně patová. Že to bylo tak, že ti, kteří mají ještě sílu, nemají žádnou reálnou moc, zatímco ti, kteří už mají víc moci, ztratili zdraví a síly? Na tuto otázku nemám odpověď. 

Setkala jsem se rovněž s třetí skupinou biskupů, kteří v reakci na to, o čem jsem mluvila, odpověděli ani ne tak pasivním pochopením, jako aktivním hněvem. Kteří ještě v době, kdy byli se mnou, začali přemýšlet o konkrétních krocích, jaké mohou udělat, aby změnili situaci lidí v církvi zneužitých. Tyto rozhovory pro mě byly rozhodně nejnadějnější.

Neexistující biskupské bratrské napomenutí

S některými biskupy jsem se rozcházela v otázce chápání zodpovědnosti za církev. Ukazovali mi totiž (nezpochybnitelné) dobro, které se děje vůči zneužitým osobám v jejich diecézích a říkali, že právě diecéze je místem, za něž jsou odpovědní. Těžko s tím polemizovat.

Ptala jsem se však, k povinnostem koho v takových situacích patří bratrské napomenutí, když v sousední diecézi jsou zneužití sekundárně traumatizovaní. Jasně, není to věc, která se dá právně sankcionovat. Žádný z biskupů nemá dozor na ostatními. Ale osvobozuje je to od bratrské zodpovědnosti za sebe navzájem?

Nevím. Nechtěla bych však, aby skutečnost, že „v mojí diecézi všechno funguje“, byla záminkou k tomu myslet si, že je všechno v pořádku a víc udělat nemohu. Dokud totiž existuje jediná diecéze, v níž se poškozeným děje křivda, v pořádku to nebude.

Vyjít na neznámé území

S několika biskupy chápeme rozdílně také pastoraci. Z toho, co jsem slyšela, jsou skutečně hluboce angažovaní v životě svých diecézí (včetně této těžké a bolestné angažovanosti). V této práci se rozhodli provázet zejména lidi, kteří se odhodlali za nimi přijít. Je to však užší vize pastorace než je ta moje. 

V mém, tośkovském chápání, je (samozřejmě!) úžasné, když biskup odvážně káže v katedrále. Potíž spočívá v tom, že mnozí lidé, pro které by dané kázání mohlo být důležité, už dávno v katedrále nejsou. Aby bylo možné je reálně potkat, je třeba vyjít na zcela neznámé území, často hlásat evangelium natolik odvážně, že vyvolá odpor mnoha „vlastních“, včetně představených (například diecézního biskupa). 

Důsledky tohoto druhu bývají doopravdy vysokou cenou. Jasně, z pozice Tośky Szewczyk mohu říct, že je to cena, kterou stojí za to zaplatit. Opravuji však, že tak jako já nesouhlasím s tím, aby mi někdo jiný na ramena vkládal kříž a přikazoval ho nosit, stejně já nemohu nikoho nutit platit cenu za evangelní radikalitu.

Co se dá dělat?

Všechna setkání, kterých jsem se zúčastnila, charakterizovala vysoká úroveň upřímnosti a důvěry. Žádné nebylo pompézní. Neměla jsem pocit mimoběžnosti našich vztahů, v těch rozhovorech jsem víc vnímala perspektivu bratří a sestry, nikoli pastýřů a ovečky. Ostatně asi bych sama sobě nedovolila vstoupit do role malé, bezbranné a ztracené dívenky.

Několik setkání skončilo konkrétním výsledkem. První oblast, v níž se povedlo naplánovat konkrétní aktivitu, je náprava pozice zneužitých v oblasti vyžadující změny v právních otázkách; dnes totiž nejsou stranami v kanonických postupech, ordináři mohou volně interpretovat konkrétní právní předpisy, a delegáti provádějící vstupní výslechy se nemohou účastnit kanonických procesů (mimochodem je absurdní, že brzy po vysvětlení těchto složitostí asi budu moct dělat doktorát z kanonického práva…)

Hovořili jsme rovněž o možnostech společných pastoračních iniciativ, které z mého hlediska vypadají slibně. Pokusila jsem se také ukázat co možná nejkonkrétněji, jaká je role vztahu biskupů se zneužitými osobami – tyto vztahy pomáhají nejen přeživším, ale také pastýřům; mohou podporovat vnímavost, a tak proměňovat způsob jednání, řeči i vykonávání moci.

Při pokusu o upřímný pohled na lednové rozhovory se ve mně vynořuje otázka na ježíšovskost biskupské politiky. Opravdu hra, která probíhá v církvi, je evangelní? A přináší s sebou vstup do církevních struktur nutnost tuto hru hrát? Skutečně je hierarchický systém tak silný, že vtahuje i ty, kteří ji nechtějí hrát? Ale možná se v ní dá fungovat jinak? Na tyto otázky nemám jednoduché odpovědi.

Rozšiřovat srdce

Kromě věcné roviny našich setkání a postojů a emocí mých partnerů se mnohé odehrávalo i v mém nitru. Tento kousek rozšiřování srdce začal vlastně chvíli před vznikem poslední verze dopisu biskupům. Při modlitbě mi Bůh jasně ukázal, že mám právo napsat těch několik stránek pouze tehdy a jen tehdy, jestliže se rozhodnu, že chci mít ráda lidi, kterým píšu.

Pro mě samotnou to bylo jonášovské předsevzetí. Jediné, k čemu jsem byla ochotná s takovou perspektivou, bylo evakuovat na se druhý konec světa, vsednout na loď plující do Taršíše a předstírat, že jsem Jeho hlas nikdy neslyšela. Není nic zvláštního – zůstanu-li u Jonášových metafor –, že vnitřní zápas o toto rozhodnutí lásky způsobil, že většinu ledna jsem se cítila, jako by mě vyvrhla velryba. 

Dívám se na ten leden jako na pokus budovat mosty. Kromě toho, že jsem chtěla sdílet bolest svou i svých známých přeživších, která vyplynula z bídné kvality kontaktů s církevními úředníky (srdečně zdravím svou diecézi a nadále čekám na jakoukoli informaci o průběhu kauzy…), a také získat odpověď na několik konkrétních otázek, záleželo mi velice na tom, abych reálně slyšela ty, s nimiž jsem mohla hovořit. A dokonce pokud se neshodneme, chtěla jsem pochopit, proč myslí tak a ne jinak.

Jsem pouze sama sebou

Akce talíř a současný pokus o postoj, o kterém píšu, vedly k obrovskému výlevu neuspokojenosti ze všech stran v církvi. Dostávala jsem v té době informace od přeživších, kteří mi psali, že jednám příliš mírně. Dostávala jsem maily od zneužitých, kteří tvrdili, že to, co dělám, je příliš radikální, proti jejich cítění. Psali mi lidé, pozorovatelé těchto událostí, pro které jsem byla „příliš“ nebo „moc málo“.

To mě přivedlo k důležité myšlence: mohu být jen a výlučně Tośkou Szewczyk. Důležité tedy pro mě je ještě jednou zdůraznit to, o čem jsem psala ve své knize „Nezemřela jsem. Od křivdy ke svobodě“: nikdy jsem si nedělala ambice být hlasem všech zneužitých právě proto, že každý z nás je jiný a každý je v jiné etapě svého příběhu. V souvislosti s tím má také každý jiné potřeby, které já – jedna – nejsem schopna splnit.

Nedokážu se také v sobě smířit s hlasy, které mi říkají: „tak vydrž!“, „dělej víc!“ a „dělej méně“. Jsem schopna mluvit jen jménem vlastním a těch, kteří mě k tomu zplnomocnili. Jestliže se jakýkoli zraněný člověk ztotožňuje s mým vnímáním a mými způsoby aktivity, velmi ráda mu posloužím svým hlasem. Všechny, jejichž očekávání nesplňuji, vyzývám k aktivitám ve shodě s jejich vnímáním. Těmto aktivitám budu upřímně fandit – myslím si, že čím víc nás bude v církvi různými způsoby zvedat hlas, tím hlasitěji a krásněji má příležitost zaznít. Já, Bohu díky, budu v é polyfonii jen jedinou Tośkou.

V celém lednovém předsevzetí pro mě byla neocenitelná role společenství víry, lidí stejně hrozně zoufalých jako já, kteří při mně celou tu dobu stáli. Děkuji Bohu za bláznovství a disponibilitu Moniky Białkowské, za jablečný koláč a ochotu poslouchat Tomka Biłky, za rozvážnost a moudrost Zbyszka Nosowského, odvahu biskupa Artura Ważného, který přinesl talíř zneužitých na plenární zasedání Polské biskupské konference, o čemž už sám veřejně hovořil v Tarnově při XIII. formačním fóru „Toto je moje tělo“.

Jsem také Bohu moc vděčná za své nejbližší, které zde nemohu jmenovat. Právě oni mě nesli na svých bedrech, když jsem se cítila, jako by mě vyvrhla velryba. A oni si vzali na straost olízat téměř stovku poštovních známek.

Necelých 10 procent

Mířím ke konci tohoto shrnutí (jste stále se mnou?) a chci formulovat ještě pár posledních neučesaných myšlenek.

Jsem ráda - protože jsem měla příležitost nejen hovořit s biskupy, ale také se s nimi modlit. Být společně před Bohem obvykle na lidi dobře působí.

Jsem dojatá, protože zaznělo oboustranné „omlouvám se“. Byla jsem požádána za odpuštění za to, že jsem se v církvi musela stát Tośkou. A naopak já jsem poprosila za odpuštění za všechny rány, které v bezmocnosti zasazuji slepě a nehledím na to, koho biju.

Čekám -  protože nevím, co bude dál. Leden je pro mě dobou setby. Nemám ponětí, jestli se během mého života dočkám toho, abych viděla růst to, co jsem zasela. Možná změny, o které zápasím, nenastanou v této generaci. Ale to mě přece neosvobozuje od povinnosti zkoušet to.

Souhlasím s tím, že v situacích, při kterých jsme se při našich rozhovorech dostali do kouta, potřebujeme Spasitele. Přestože velmi nesnáším zkušenost bezmoci, je pro mě vždycky požehnaným zjevením pravdy o tom, jak velice závisím na Bohu.

Doufám - protože mezi biskupy, se kterými jsem se setkala, není žádný, s kterým bych v zápase o církev nechtěla stanout bok po boku. Ač to byli většinou ve svých diecézích pomocní biskupové, určitě přijde den, kdy budou mít víc co říct. Bude to důležitý den.

Stojím pevně na zemi, přes (tak se mi to zdá) pozitivní ohlas tohoto shrnutí si uvědomuji, že jsem hovořila s necelými 10 % episkopátu. Uvažuji o tom, co se děje v srdcích těch ostatních. Trochu se třesu před březnovými volbami. Je před námi dlouhá cesta.

P.S.: Milá Katolická informační agenturo! Jsem ráda, že jste napsali o setkání biskupů a Rady Polské biskupské konference pro pastoraci mládeže s Tośkou Szewczyk. Ale žádám: nepište, že jsem autorkou „talíře zneužitých“. Sami jste přece dřív napsali, že ho projektoval Tomasz Biłka OP a vyrobily Anna Bogdanowicz a Zuzana Surma. Autorkou, ano, jsem, ale knihy. Údajně někteří biskupové prohlašují, že se celkem smysluplně čte. Ale možná by bylo dobré při této příležitosti o knize něco uvést?

Zdroj: https://wiez.pl/2024/02/03/pytanie-o-jezusowosc-polityki-episkopalnej/