Existuje dánské přísloví, které v doslovném překladu zní: „Promlčet někoho k smrti“. Talíř zneužitých (umělecké dílo a iniciativa na podporu polských obětí zneužívání) je symbolem toho, o čem k nám mlčíte.
Publikujeme plné znění dopisu Tośky Szewczyk, který minulý týden (již dříve, jde o překlad polského textu, pozn. red.) dostali všichni členové Polské biskupské konference. Dopis je provázen „talířem zneužitých“, projektovaným Tomaszem Biłkem OP a dodaným na dnešní poradu Polské biskupské konference jedním z biskupů. Více o iniciativě zde: https://wiez.pl/2023/11/20/talerz-skrzywdzonych-w-prezencie-dla-episkopatu/
Článek o odpovědích biskupů budeme publikovat zítra.
Bratři,
od března tohoto roku si říkám Tośka Szewczyk. Právě tehdy se „Więź” rozhodla publikovat můj dopis sobě samé v souvislosti s rozruchem kolem Jana Pavla II. Pod tímto jménem a příjmením jsem později vydala knihu „Neumírám. Od křivdy ke svobodě“.
Jako náctiletá jsem byla obětí sexuálního, emočního a duchovního násilí. Pachatelem byl katolický kněz. Dnes jsem svobodná žena, angažuji se v církvi, kterou hluboce miluji, ačkoli o tuto lásku musím často zápasit.
Rozhodla jsem se napsat Vám dopis ani ne tak jako ovečka, která potřebuje pastýřskou péči, ale spíš jako dcera Boha. Tato důstojnost působí, že s Vámi chci stát jako rovný s rovným – nevyvyšovat se, ani se nesnižovat – a podělit se s Vámi o kousek srdce.
Bylo mnoho lidí, kteří mě od tohoto dopisu zrazovali. Říkali: „Tośko, nedělej si naději. Jsou to politici. Nic to nepřinese.“ Byla jsem tvrdohlavá, nevěřím ve Vaši politiku. Věřím ale ve Vaše lidství a ve Vaše kněžství. Věřím, že jste ještě schopni umožnit, aby Vaše srdce puklo nad tím, nad čím puká srdce Boha.
Nebudu se zde povyšovat. Spíš k Vám vztahuji ruku.
Prohráli jsme s papežem?
Dovolte, že začnu krátce tím, že Vám řeknu o momentu, v němž jsem se poprvé podepsala jako Tośka. Bylo to 14. března 2023 v epicentru rozruchu spojeného s obrazem Jana Pavla II. Měli jste tehdy plenární zasedání, na jehož konci jste vydali prohlášení o papeži. https://www.ekai.pl/dokumenty/stanowisko-kep-swiety-jan-pawel-wielki/ Proč jsem tehdy napsala dopis sama sobě? Protože mi nenapsal nikdo z Vás.
Milí bratři, v dokumentu Marcina Gutowského kromě jím nalezených pramenů, o jejichž kvalitě jste uvedli pochybnosti, se objevily hlasy zneužitých osob. S myšlenkou právě na tyto hlasy jsem četla prohlášení předsedy Polské biskupské konference a následně oficiální stanovisko Polské biskupské konference. V žádném z těchto dokumentů nebylo ani slovo o těch lidech, kteří promluvili poprvé po několika desítkách let.
Proč? Přemýšlela jsem o dvou možných důvodech: 1) nebylo to natolik důležité, aby to bylo zohledněno v jednom z těchto prohlášení; 2) bylo to zohledněno větami o útocích na Jana Pavla II. (čili zneužití přistáli ve stejném koši s novináři, hejtry, tajnými spolupracovníky StB apod.) Nevím, která z těchto perspektiv je pro mě horší.
Chtěla bych uvést dvě citace z prohlášení, které jsem zmínila, abych ukázala absurditu vzniklé situace. Napsali jste: „Věrni jeho (papežovým) doporučením, (…) se cítíme být povinni všechny zraněné lidi církve vyslechnout a konkrétně jim pomoct.“
Spolu se zveřejněním dokumentu „Františkánská 3“ se mnohým z nás zneužitých znovu otřásly základy. Už to tak občas máme: když se ukazuje, že v církvi, v níž jsme se opět cítili aspoň trochu bezpečně, vybuchují další aféry, rozpadáme se na drobný prach. V kontextu věty, kterou jste tehdy adresovali církvi, chci položit otázku osobně každému z Vás: bratře, dřív, než jsi začal psát výzvu na obranu Jana Pavla II., zavolal nebo napsal jsi zneužitým ve své diecézi, abys zjistil, jak se cítí? Kdo z vás se odhodlá k osobnímu styku s námi mimo předpisy, které se ohledně nás zavedly? Když jsi tehdy hájil papeže, hájil jsi také nás?
Jestliže napsat smsku nebo zatelefonovat zneužitým bylo těžké, proč jste nechtěli kromě prohlášení o svatosti Jana Pavla II. (v niž, nota bene úplně nevěřím), adresovat jako celý episkopát několik vět i nám? Ne O NÁS, ale právě NÁM? Nebo aspoň zneužitým zmíněným v dokumentu Gutowského?
Na jiném místě prohlášení píšete: „Počínaje právě diecézí Jana Pavla II. církev usiluje o vznik struktur a zpracování jednoznačných procedur, aby zajistila bezpečnost dětem a mládeži, náležitě potrestala viníky sexuálních zločinů, a především pomohla zneužitým osobám.“
Někdy mám pocit, že se někdo domluvil za našimi zády na tom, že procedury, které má církev v současnosti vypracované, jsou dobré a že se jimi už může chlubit…, ale vůbec se neptá na názor nás, kteří se musíme těmito procedurami probít. Ne. Není to dobré. Ale nemáme příležitost to říct, protože se nás na to nikdo neptá. Když chválíte církev za tak nespolehlivé procedury, mám dojem, že jsem znovu používána. Jsem brána jako dobrý PR argument, ale není v tom ani gram ohledu na mě jako takovou.
Ze záležitosti kolem Jana Pavla II. jsem tedy vyšla s velikou lítostí proto, že jste ve svém podání naprosto pominuli nás a jen jste nás použili jako argument, abyste obhájili dobré jméno církve. Ale chci být spravedlivá. Objevilo se i světélko naděje – primasem slíbená komise pro zkoumání minulých případů sexuálního zneužívání v církvi.
Čekala jsem tedy, podobně jako mnoho přeživších, na červnové plenární zasedání podle slov z tiskové konference: „Jsme v etapě rozhodování, které budeme prezentovat otcům biskupům. Máme malou radu v květnu, potom plenární zasedání v červnu – musíme pracovat na tom, abychom to nějak konkrétně představili.“
Prohráli jsme s Koperníkem?
Jak velký byl náš údiv, když ve zveřejněné informaci programu červnového plenárního zasedání PBK nebylo téma komise. Nebylo ani ve zprávách uváděných každý den, ani v závěrečném shrnutí (samozřejmě jsem si všimla, že nakonec na téma komise mluvil otec primas – z naší strany je to však hlas jednotlivého člověka, nikoli hlas episkopátu, pokud ve zveřejněných prohlášeních jeho jménem takové informace nejsou).
V souhrnných materiálech PBK prezentovaných v médiích jsme dostali informace o tom, že jste se pomodlili o spásu Mikuláše Koperníka a že… jste dostali talíř. Krásný, barevný talíř, který Vám předal kijowsko-żitomierský biskup v rámci poděkování za péči církve v Polsku projevenou ukrajinskému národu.
Nechci být špatně pochopená, talíř za nic nemůže. Považuji ho koneckonců za důležité gesto. Ale myslím, že není třeba mnoho k tomu, abyste si představili nás, kteří v napětí očekáváme informace o tak bolestném tématu, a jsme místo toho bombardováni fotografiemi talíře z mnoha úhlů. Současně to jak a kolik bylo z celé řady informací o modlitbě za Koperníkovu spásu ve srovnání s naprostým mlčením o komisi, pro nás znamená další studenou sprchu na hlavu.
Jak je mezi vámi?
Když už jsem se otřepala z této zkušenosti, podařilo se mi mluvit s několika z Vás jak o tomto, tak i o dřívějších plenárních zasedání. Uchovám samozřejmě v srdci to, s kým jsem hovořila – myslím, že uvedení jejich jmen zde by jim mohlo velice uškodit.
V rozhovorech o plenárních zasedáních jste hovořili o „skupině u moci“, o první řadě, která může občas něco říct, o cynické skupině, dokonce o tiché „lóži posměvačů“ a o celém davu, který vzhledem ke svému omezenému vlivu cítí, že jeho jediná role je při hlasování zvednout ruku. Řekli jste, že na úrovni episkopátu se v podstatě nedá dojít k důležitým a zlomovým rozhodnutím. O únavě a beznaději těch, co se pokoušejí (nebo kdysi pokoušeli) něco změnit.
To jsou jen některá z Vaších slov. Hovoříte o tom spolu otevřeně, na setkáních Polské biskupské konference? Nevím. Ale vím, že shoda a jednomyslnost, jaké ukazujete „navenek“… nefunguje. Jak to popsala Monika Białkowská, je plodná pouze v tom, že vytváříte dokonale lhostejné listy věřícím, protože jedině na dokonalé lhostejnosti jste schopni se shodnout všichni. Slyšela jsem, jak někteří z Vás připisovali takovou „shodu“ působení Ducha svatého, jistě občas to tak je. Ale skutečně Vás Duch svatý vede k mlčení v důležitých věcech? Skutečně je Duch svatý pramenem „jednoty“ mezi Vámi, jestliže Vás vede na širším fóru k zamlčení slov, jež odporují nauce církve a jež někteří z Vás pronášejí ve svých diecézích? [Zákaz podávání svatého přijímání na ruku. Naprostý nedostatek úcty k bezdětným ženám. – Pozn. v textu.] Od koho, když ne právě od ostatních biskupů potřebují věřící vyjádřit jasný nesouhlas, označit věci jménem, narovnat – veřejně – to, co bylo veřejně pokřiveno jejich diecézním biskupem? Jak je možné mlčení v takových případech nazývat jednotou pocházející od Ducha svatého? Tázali jste se Božího Ducha, co On na to?
Milí bratři, jak se Vám četla otázka obsažená v synodální Instrumentu laboris: „Jak se můžeme stát církví, která neskrývá konflikty a nebojí se ponechat prostor pro nesouhlas?“ Jak to souvisí s Vaší zdánlivou shodou a s úvahámi o Vašich činnostech, které vyslovujete jen pokoutně?
Mimochodem … nevím, zda víte o tom, že administrátoři Vašeho oficiálního profilu na Facebooku horlivě vypínají možnost komentovat příspěvky, které tam vkládají, o činnosti biskupů. Neznám druhý takový profil na této platformě, který by to dělal tak účinně. Lidem tedy zbývá jen reagovat pomocí emotikonů (to se asi nedá vypnout).
Moje reakce od března obsahovaly hlavně smutek a zlost, ale na oplátku za moji aktivitu mě Facebook obdařil… odznakem vůdce fanklubu Polské biskupské konference. Není to špatná metafora toho, jak se cítím, když se pokouším vyjádřit svůj názor a hledat své místo v církvi. Nezáleží na tom, co říkám – stejně se nakonec ukáže, že všechno je skvělé.
Potřebujete nás
Dovolím si napsat: nezachráníte autoritu církve bez nás, přeživších. Tak jako my potřebujeme Vás – pro vysluhování svátostí, pro pomoc Petrovi, k péči o diecéze, k vyrovnání se s hříchy církevních činitelů – tak Vy potřebujete nás. Potřebujete přestat mluvit o nás a začít mluvit k nám a s námi. Potřebujete s námi navázat vztah. Potřebujete naši vnímavost, naše zkušenosti, naši přítomnost.
Právě proto vznikl tento dopis. Aby k Vám vztáhl ruku a pozval Vás ke vztahu. Nikoli k vytváření dalších struktur, ne ke společné práci, ale k jakékoli blízkosti. Jedině z blízkosti se zraněnými se naučíte být citliví.
Doufám také, že tento dopis bude pro některé z Vás první příležitostí, abyste z této citlivosti čerpali. Že ti z Vás, kteří dosud mlčeli (ať už na setkáních episkopátu nebo ve veřejném prostoru), se na chvíli zastaví u důvodů svého mlčení. Že uvidíte, že ticho nám není lhostejné. Že si přestanete dovolovat úniky do ironie a cynismu. A že nakonec uhodíte pěstí do stolu.
Dar v zoufalství
A poslední věc. Protože po posledním plenárním zasedání se zdálo, že talíř, který jste dostali, způsobil mnoho pozitivních reakcí, chtěla bych Vám dát dobrými lidmi… připravený talíř zneužitých. Snad je to způsob, jak Vám říct, že tu jsme, a že to bude poslední účinný moment, abyste nás uslyšeli?
Neměli jsme, žel, dostatečný rozpočet, abychom poslali talíř osobně každému z Vás. Dovolte tedy, abych v tomto dopisu umístila jeho popis, a pravý talíř přijede na plenární zasedání díky odvaze jednoho z Vás. Dílo projektoval Tomasz Biłka OP a jeho vytvořením se zabývala Anna Bogdanowicz a Zuzana Surma z dílny „Bosu“.
Talíř je černý s bílými trny směrem k tomu, kdo jí. Nedá se z něj jíst, ač by se zdálo, že je to jeho základní funkce, kterou má plnit. Právě tak je to v našem životě – bolest působí, že věci zdánlivě obyčejné a všední jsou nesnesitelné, a jen přežít je výkonem. Trny jsou na talíři nerovnoměrně rozložené. Mohou překvapit. My také často nevíme, kdy se znovu objeví bolest. Někdy opět narazíme na trn rozdírající staré rány. Barva trnů je podle mě také významná – zraňují nás totiž neustále lidé, kteří mají být čistí a posvěcení. Nejtěžší je však to, že je to jediný talíř, který máme – nemáme šanci na druhý, nepolámaný život.
Tento symbol není vůbec – a to je pro mě důležité, aby zaznělo – pokusem o výsměch nebo vtip na účet ukrajinského episkopátu. Považuji jejich gesto za dobré, potřebné a povzbudivé. Nedovolila bych si takto komentovat polsko-ukrajinské vztahy – nemám na to ani právo, ani kompetenci. Moje rozhodnutí o daru talíře je spíš pokusem symbolicky okomentovat mlčení, jakým nás, zneužité, obdařila Polská biskupská konference.
Existuje prý dánské přísloví, které v doslovném překladu zní: „Promlčet někoho k smrti“. Talíř zneužitých je symbolem toho, o čem k nám mlčíte. K čemu nás to mlčení povede? Této otázky se obávám.
Bratři, náš Bůh ústy Izaiáše praví: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší“ /Iz 43, 18/. Jestliže Bůh stále tvoří věci nové, co tedy tvoří dnes? K čemu jsme jako církev pozváni? Je si každý z Vás jistý, že – ať bojuje nebo mlčí – stojí na správné straně?
Zůstávám Vaší sestrou.
Zdroj: https://wiez.pl/2023/11/20/skrzywdzeni-przegrali-z-papiezem-i-kopernikiem-list-do-biskupow/a
