Proč jsem stále v Církvi? Biskup se mi omluvil a poděkoval za nahlášení zneužití

Vzpomínáš si, kdy jsi pocítila, že bys chtěla tu věc vysvětlit?

Léto 2018, impulzem byla zpráva od kněze.

Od téhož?

Ne, byl to kněz, kterého jsem poznala o měsíc dřív na pouti do Čenstochové. Ještě byl jáhen v elbłąském semináři, povídali jsme si dlouho. Po návratu mi začal psát na messenger. Kecali jsme o různých věcech, filmech, ježdění na in-linech, až mi najednou položil zvláštní otázku.

Jakou?

Nejdřív co si myslím o čistotě, a potom se mě zeptal na můj názor na orální sex. Podivila jsem se. Je to návrh? Možná si o tom chce prostě promluvit? Ztichla jsem. Dodal: „No, protože to je nejbezpečnější, když lidi ještě nejsou manželé.“ Přemýšlím, sakra, ale co je nejbezpečnější? Aby žena neotěhotněla? Odepsala jsem, že nevím. A že já bych to dělat nechtěla, protože se mi to hnusí.

Nezeptala ses ho, proč se toho tématu dotkl?

No právě že ne, lekla jsem se. Ale taky jsem nechtěla vypadat prudérně, tak jsem ještě napsala, že v podstatě jsem tolerantní, ctím lidi s jinou orientací i transvestity. Ale necítila jsem se dobře, objevily se flashbacky. 

Vysvětleme to.

Obrazy z minulosti. Vzpomněla jsem si na ruku, která se mi pokoušela dostat pod halenku. Druhý den jsem se setkala s přítelem. Vyprávěla jsem mu o těch zprávách. Řekl: „Holt má problém. Někdo, koho sotva známe, nemá přijít s takovými dotazy.“ Přiznala jsem, že jsem dříve také prožila situace, kdy jsem nevěděla, co si mám myslet.

Co to bylo za situace?

První nastala v mateřské škole. Chlapeček mě zatáhl do malé místnosti pod záminkou, že mi ukáže nové tenisky, stáhl mi kalhoty i kalhotky. Rychle jsem si je natáhla a nikomu jsem o tom neřekla. Další situace: je mi 13 nebo 14 let, vracím se ze školy cestičkou u parku. Najednou mě předejde cizí muž a zastaví se přede mnou. Říká něco odporného, přesně si nepamatuji, a chytí mě v rozkroku. Nejdřív jsem ztuhla, po chvíli jsem utekla. Rodičům jsem o tom neřekla, rozhodla jsem se popřít to tak, že mi nesahal do rozkroku, ale na břicho.

Říkám to kamarádovi a dodávám: „Víš, i já jsem o těch věcech vyprávěla kdysi knězi, který se vůči mně také nezachoval ok.“

Kdy to bylo?

Ve třetím ročníku gymnázia. Léto 2011, můj rodný Malbork. Jdeme s kamarádkou ulicí a hlasitě si povídáme. Ona se rozčiluje, proč je celibát, když Ježíš měl ženu. Kněz jde po druhé straně ulice, zrovna přišel do naší farnosti. Uslyšel úryvky našeho rozhovoru, přišel k nám a zeptal se, jestli si chceme pohovořit. Protože pokud ano, zve nás do kostela. Domluvili jsme se na další den. Vyrazila jsem chvíli před kamarádku a šla jsem sama. Povídali jsme si, seděli vedle sebe v kostelní lavici. Udělal na mě dojem otevřeného člověka. Na podzim začala příprava na biřmování. Moc jsem jít nechtěla, ale mámě, která je hluboce věřící, na tom záleželo.

A táta?

Agnostik s respektem k víře a duchovním. Nikdy nekladl překážky náboženské výchově nás dětí. V mezičase jsem začala s kamarádkou chodit do biblického kroužku, který ve farnosti ten kněz založil. Na jedno setkání nás pozval domů. Přišlo pět lidí. Byla zima, když jsem odcházela, zapomněla jsem si rukavice, vrátila jsem se a začali jsme si povídat. Ukázalo se, že jsem sedm měsíců nebyla u zpovědi. Nabídl mi, že mě vyzpovídá.

Doma?

Ano. Já na kanapi, on v křesle. Vnutil mi, že mi pomůže se zpytováním svědomí a postupně se ptal na různé hříchy. O všem jsem upřímně mluvila.

Jak to probíhalo?

Procházel Desatero, a když se dostal k „nezcizoložíš“, zeptal se, jestli už jsem s někým spala. Anebo se dívala na porno. Odpověděla jsem, že ne, ale jako dítě jsem masturbovala. Léta mě to tížilo, zdálo se mi, že se mnou není něco v pořádku. Ale styděla jsem se o tom mluvit. Tehdy jsem nevěděla, že dětská masturbace se objevuje u dvou, tří letých dětí, a potom se vrací ve věku šesti a má souvislost s poznáváním těla. Uvažovala jsem v kategoriích hříchu. Za těžký hřích jsem také považovala to, že jsem se z toho nevyzpovídala. Z omylu mě nevyvedl, ale odpověděl mi, že nejdůležitější je, že o tom teď mluvím. Rozplakala jsem se. Ulevilo se mi, že jsem to nakonec někomu řekla.

A co bylo potom?

Sedl si vedle mě a objal mě. Myslela jsem si, že mě lituje a chce mě vyslechnout. Odešla jsem vyvedená z míry, ale byla v tom i úleva. Dál jsem se u něj zpovídala. Od té doby jsem se ale začala cítit psychicky hůř. Časem se objevily sebevražedné myšlenky. Měla jsem je už dřív, ve věku 8 let, kdy umřela moje babička. Tehdy jsme byly poprvé u psychiatra. Nemohla jsem ovládnout strach, že mě teď opustí všichni příbuzní. Nyní se strach vrátil, spojovala jsem to s nedostatkem sebepřijetí. Nevěděla jsem si rady s ženstvím, dospíváním, s tím, že se moje tělo mění. Maskovala jsem to chlapeckým vystupováním. Kamarádky měly první lásky, ale já jsem se styděla vzít si šaty. Myslím, že ten kněz to vycítil. Říkal, že jsem půvabná, „až bych tě objal“. Oceňoval moji angažovanost v biblickém kroužku. Měla jsem dojem, že je jediným člověkem, kterému mohu říct všechno. Asi proto jsem mlčela, když mi poprvé položil ruku na koleno.

Kolik ti bylo?

Celých 15, on byl něco po třicítce. Během jedné zpovědi, u něj doma, jsem mu vyprávěla o těch dvou událostech z dětství. Prohlásil, že teď je jasné, proč jsem tak tajnůstkářská a nemám ráda doteky. Požádal mě, abych vstala a vzal mě na klín. V hlavě se mi honilo: je to ok nebo ne? Položil mi ruku na stehno, odsunula jsem ji, políbil mě na tvář. Pak zavibroval můj telefon. Zdvihla jsem se, byla to máma, řekla jsem, že už musím jít.

Vrátila ses?

Na následujícím kroužku řekl, abych k němu přišla. Vysvětlil mi, že od teď se budeme vídat každý týden. Protože potřebuji duchovní vedení, zřetelně jsem se ztratila. Pokaždé jsem mu končila na klíně. Před rodiči jsem tato setkání tajila. Časem jsem si začala myslet, že jsem se určitě zamilovala. No co jiného? Proč se vracím? Nespěchal, hladil mě, někdy políbil, mám také takový záblesk: mám na sobě tenký svetřík s knoflíčky, pod svetrem něčí ruku, dva knoflíky rozepnuté.

Doma jsem začala být stále zamlklejší, zvlášť když jsem se vracela od něj. Sestra řekla: „Má na tebe špatný vliv.” Ke konci třetího ročníku jsem prošla depresivní epizodou. Hodiny jsem ležela na zemi a plakala. Měla jsem obrovské komplexy. Mého stavu si všimly přítelkyně a šly ke školnímu psychologovi. Nechtěla jsem mu nic říct, cítila jsem se vinna. Kamarádky mě upozornily, že po přípravách na biřmování u otce jsem na tom stále hůř. To trvalo více méně rok. Při našem posledním setkání řekl, že ho překládají.

Proč?

Škola si prý začala stěžovat. Vytýkal trička s Iron Maidenem, učitelce vyčetl, že se obléká jako prostitutka. Přišel do farnosti, kde vikář po stížnostech, že obtěžoval chlapce, spáchal sebevraždu. Stýskalo se mi po něm a také jsem žárlila. Dověděla jsem se, že o tři roky starší kamarádka z biblického kroužku za ním jezdí.

Proč?

Nevím. Ale když se jednou zeptala, jestli chci také jet, souhlasila jsem. Byl s námi ještě kamarád. Vzala jsem koláče vlastní výroby, otec měl radost, žertoval, že teď budu jeho hospodyně. Po několika týdnech jsem jela sama. Měla jsem problémy na liceu a myslela jsem si, že mi rozumí jenom on. Nakonec mi položil ruku na koleno. Nezareagovala jsem. Ale už jsem se nevrátila. Po roce byl zase přeložený do jiné farnosti. Hlasitě se o něm mluvilo.

Z jakého důvodu?

Rodiče náctiletých žákyň ho obvinili, že jim dělá masáž.

No a máme rok 2018 a píše mi seminarista, vracejí se vzpomínky na otce Silvestra, začínám přemýšlet, že to ohlásím. Mnoho duchovních mě zná z poutí, obávám se, že mi nikdo neuvěří. Anebo řekne, že je to moje vina. Ale ten kamarád, kterému jsem se svěřila, se občas ptá, jestli jsem už napsala na biskupství. Zase se cítím špatně, poškozuji se, protože se chci potrestat. Protože jsem si celou dobu myslela, že je to moje vina, ne jeho, ačkoli se mnou zacházel jako s věcí. Jdu k psychiatričce. Dostávám léky a doporučení jít na terapii. Jdu a otce Silvestra tam zpracovávám. Rodičům stále nic neříkám. Jsem si jistá, že mě obviní. V létě 2020 píšu příteli: „Dobrá, ohlásím ho.” Ale bojím se, že s tím biskupství nic neudělá. On na to: „Pokud ne, půjdeš k bratřím Sekielským.”

Nejdřív jsem šla za známým knězem, je jen o tři roky starší než já, řekla jsem mu o jáhnovi a otci Silvestrovi. Navrhl, že to ohlásí na biskupství. Přijel za mnou delegát zodpovědný za ohlášení obtěžovaných obětí. Všechno sepsal, řekl, že v červnu budu muset ještě oficielně vypovídat na elbląském biskupství. Ale vyslechne mě on, nemusím se bát. Byl velice přívětivý, nezpochybňoval to, co jsem říkala, jeho otázky se týkaly jenom faktů.

Dva dny před výslechem jsem ale cítila neklid, vzala jsem si několik tablet na uklidnění a zapila je pivem. Chtěla jsem se resetovat, ale kamarádka, s kterou jsem tehdy bydlela, zpanikařila, když viděla, že spím ve dne a nemohla mě probudit. Zavolala záchranku. Dostala jsem se na toxikologii. Odtud mě převezli na konzultaci na psychiatrii. Zavolala jsem mámě a o tom knězi jí řekla. A že zítra musím vypovídat na biskupství. Zavolala do nemocnice, poprosila, abych mohla odejít na vlastní žádost. Myslela jsem si, že když se to dozví, bude se zlobit, ale ona projevila podporu. Jela jsem vypovídat. Byla jsem informována, že začal církevní proces. Hned jsem pocítila hněv.

Protože?

Kdyby do mě narazil řidič, dostala bych odškodnění nebo by musel platit za moje léčení. A tady mě někdo obtěžoval, zruinoval mi psychiku a já musím za terapii platit sama. Zavolala jsem delegátovi. Odpověděl, že to chápe a může to ohlásit Nadaci svatého Josefa zřízenou Polskou biskupskou konferencí, ale oni poskytují podporu až po rozsudku Apoštolského stolce. Zkontaktovala jsem se se Zraněnými v církvi. Je to linka důvěry a katolické prostředí podpory pro lidi postižené v církvi sexuálním násilím. Domluvili jsme setkání s právničkou a nějakým bývalým prokurátorem. Vysvětlili mi, že dovršených 15 let znamená tzv. věk souhlasu čili v něm se předpokládá, že daná osoba je právně kompetentní vyjádřit souhlas se sexuální činností, čímž soudní cestou se věc zúží na slovo proti slovu. A peníze investované do žaloby se mi nemusí vrátit. Ale poradili mi, abych informovala biskupství, že jsem hovořila s právníky. Možná to zapůsobí.

Brzy na to se mě můj farář zeptal, o co jde s těmi výslechy. Byla jsem v šoku, že o záležitosti otce Silvestra ví. Mohl být pozván na výslech u diecézního soudu, ale neměl se mě na to ptát. Odpověděl, že se bude ptát, na co chce.

„Ano?“ já na to. „To já vás ohlásím. Za to, že se vměšujete.“ Doma jsem si poplakala a usoudila jsem, že se chci setkat s elbląským biskupem Jackem Jezierským. Zavolala jsem a byla jsem pozvaná na červen 2021. Bylo mi dovoleno, že se rozhovoru může zúčastnit moje kamarádka.

A jak to proběhlo?

Klidně mě vyslechl a potvrdil, že farář se nesmí takto zachovat, byl velmi milý. Poděkoval, že jsem to oznámila a omluvil se za otce Silvestra. „Takové věci vás nesmí potkávat.“ Padlo slovo „omlouvám se“. To, co říkám, bylo přijato a uznáno bez jakýchkoliv vytáček. Tehdy ze mě trochu sejmul pocit viny, se kterým jsem všechny ty roky zápasila. Nepřesvědčoval mě o mé zodpovědnosti. Vysvětlil mi, že rozhodnutí ve věci otce Silvestra bude moct udělat po rozsudku vatikánského soudu. Řekla jsem, že podle mého názoru by ten muž měl být vyloučený z kněžského stavu. Ale pokud ne, musejí ho poslat na terapii. Zejména když vím od známého duchovního, že jsem nebyla jediná. Vyjádřila jsem také očekávání, že zaplatí moji terapii. Odpověděl, že zjistí, co se dá udělat. Později se biskupství otázalo na cenu. Spočítala jsem, že za každé z 125 setkání jsem zaplatila 90 złotých. Na podzim jsem dostala převodem 5 tisíc. S poznámkou „pomoc“. Stálo to víc, ale dobrá, nemluvím tam jen o otci Silvestrovi.

V říjnu jsem dostala od biskupa dopis ve věci otce Silvestra. „Vyšetřované jednání v souvislosti s obžalobou dokázalo spáchání zločinu. Proto jsem určil kanonický trest, v němž jsem knězi zakázal: pastoraci nezletilých; dobrovolně a osobně vyhledávat a vytvářet kontakty s nezletilými, rovněž na internetu; organizovat a poskytovat jakékoli terapeutické a relaxační činnosti; organizovat a vést poutě nebo společné výlety. Vydaný příkaz zavazuje na nejbližších pět let.“

Přečetla jsem si to a chyběly mi dvě věci: zda otec Silvestr uznal svoji vinu a zda byl poslán na terapii. Protože jestliže nebyl vyloučen z kněžství, co se má změnit po pěti letech? Chtěla bych se to dovědět. Dokonce jsem plánovala kvůli tomu jim napsat, ale od právníků jsem se dověděla, že v církevním procesu nejsem strana a nemohu mít vhled do jeho průběhu.

Proč jsi o tom chtěla mluvit?

Lidé si často myslí, že nemá cenu reagovat, i proto se tak nic nezmění. Uvažuji jinak. Nezmění se, protože to umožňujeme. I moje situace ukazuje, že existují i biskupové, kteří se dokáží zachovat ok. Ne všichni od zodpovědnosti utíkají.

Díky tomu jsi dál v církvi?

Asi ano. Kdyby se tehdy ke mně nezachoval lidsky, nevím, jestli bych byla dál. Chci věřit, že je něco víc, potřebuji hlubší smysl života. Když jsem v církvi, mám šanci něco změnit, být za ni zodpovědná. Odejdu – zbydou mi stížnosti.

Ale ten člověk je knězem dál. Možná se jednou vrátí ke stejným praktikám.

To mě štve. Nedovedu si představit, že zase učí ve škole. Musí být vyloučený z kněžského stavu.

Čili se nepodařilo mnoho změnit.

Já s ním ještě neskončila. Pokud ho vrátí do pastorace nezletilých nebo k organizování poutí, postarám se, aby každý znal jeho jméno.

A zpovědní rituál, který od dětství v lidech vytváří pocit viny?

Napadá mě, že nebýt náboženství a soustředění na hřích, nebyly by dějiny celé. Chybí mi v církvi přístup, který rozumí psychice dětí, takový, který by je nevrhal do úzkosti a pocitu viny. Dnes si nemyslím, že masturbace je něco, z čeho se má člověk zpovídat.

P.S.: Zeptala jsem se tiskového mluvčího elbląské diecéze, jestli otec Silvestr uznal svoji vinu, co se s ním děje a zda byl poslán na terapii. A také proč nebyl vyloučen z kněžského stavu a co bude po pěti letech od vydání zákazu. A jestli případ otce Silvestra je první tohoto typu v elbląské diecézi a zda se vedené řízení týkalo pouze toho jediného oznámení.

Otec dr. Piotr Towarek odepsal, že otec Silvestr je v současnosti rezidentem v jedné z elbląských farností. Byla mu doporučena terapie, ale nerozhodl se pro ni. V souvislosti s oznámeným obviněním se Apoštolský stolec nerozhodl vyloučit ho z duchovního stavu, ale každý trest musí mít i opravný rozměr, aby pachatele dovedl ke změně k lepšímu. Proto kanonická omezení mohou být prodloužena do dalších let.

Kauza otce Silvestra nebyla jediným případem v diecézi a vedená řízení se týkala jediného oznámení.

Odpověď na otázku, zda uznal svoji vinu, jsem nedostala.

 

https://wyborcza.pl/duzyformat/7,127290,28760340,dlaczego-nadal-jestem-w-kosciele-biskup-mnie-przeprosil-i-podziekowal.html