Oceňujeme snahu pana arcibiskupa Graubnera ochránit pověst papeže Jana Pavla II. Zároveň se ale ptáme, jak se česká církev vyrovnává se svou minulostí?
Je ochotná zveřejnit počty obvinění ze zneužívání, počty probíhajících procesů? Je ochotná potkat se s oběťmi i těch kněží, kteří zemřeli, abychom se dozvěděli pravdu? Jsou církevní představitelé ochotní omluvit se za to, že jednali sice dobově pochopitelně, ale přesto zraňujícím způsobem?
V posledních dnech se nejen v polských médiích diskutuje úloha papeže Jana Pavla II. v případech sexuálního zneužívání. Včera se do této debaty zapojil i pražský arcibiskup Jan Graubner.
V souvislosti s tím nás zarazilo, jak těžké je vést diskuzi o náročných věcech z minulosti. Nechceme, aby pokusy o historickou reflexi byly nazývány útokem, jakkoli se týkají lidí, kteří byli svatořečeni.
Pokud má být církev bezpečným prostředím, je třeba, aby ve středu našeho zájmu byli lidé, kteří mají se sexuálním zneužitím vlastní zkušenost. Ale, jak se v podobných diskuzích stává až příliš často, i tentokrát obětem nikdo nenaslouchá. Místo toho diskutujeme o historickém přínosu Jana Pavla II., o dobových pravidlech, o tom, co všechno věděl, a co mohlo být útokem komunistické moci.
Jak říká Ewa Kusz, polská psycholožka, členka Papežské komise pro ochranu nezletilých a zástupce ředitele Centra na ochranu dětí na Akademii Ignatianum v Krakově, nejdůležitější v celém příběhu jsou právě ti lidé, kteří byli zraněni, společně s otázkou, zda je chce církev v Polsku potkat a naslouchat jim. Lidé, kteří mají zkušenost se sexuálním zneužitím, jsou odborníci na problematiku zneužívání ze samého nitra toho, co se stalo. Církev je může poprosit o to, aby byli součástí vytváření bezpečnější církve. Nemůžeme změnit minulost, ale můžeme změnit současnost.
Oceňujeme snahu pana arcibiskupa Graubnera ochránit pověst papeže Jana Pavla II. Zároveň se ale ptáme, jak se česká církev vyrovnává se svou minulostí? Je ochotná zveřejnit počty obvinění ze zneužívání, počty probíhajících procesů? Je ochotná potkat se s oběťmi i těch kněží, kteří zemřeli, abychom se dozvěděli pravdu? Jsou církevní představitelé ochotní omluvit se za to, že jednali sice dobově pochopitelně, ale přesto zraňujícím způsobem?
Jaký je systém prevence proti zneužívání v české církvi? Jaké vzdělávání zajišťuje církev kněžím i dalším lidem, kteří pracují s mládeží a zranitelnými lidmi? Jak je církev připravena poskytnout pomoc všem, kteří se se zneužíváním setkají, ať už osobně nebo u někoho blízkého, třeba ve farnosti?
„Bez pohledu zpátky není možné vyvodit jasné důsledky pro současnost. Je důležité zpracovat a uvést v život konkrétní postupy prevence a řešení jednotlivých případů,“ říká Jiří Kylar, předseda spolku Někdo Ti uvěří. “Jen pokud spojí síly odborníci, církevní představitelé a lidé se zkušeností se zneužitím, je možné předejít dalším zraněním.”
Chápeme, že nejen pro polskou církev jde o bolestné téma. Podporujeme proto všechny snahy, které církvi pomáhají v tom, aby mohla mluvit otevřeně a bez obav.
Někdo Ti uvěří, z.s.
Jsme k dispozici všem, kteří s námi chtějí mluvit. Můžete se na nás obrátit prostřednictvím e-mailu: napiste@nekdotiuveri.cz
Spolek Někdo Ti uvěří je sdružením obětí a odborníků, kterým leží na srdci problematika zneužívání (nejen) v církvi. Nabízíme obětem bezpečné prostředí, kde mohou sdílet, co se jim přihodilo, vzděláváme. Záleží nám na církvi i lidech v ní a kolem ní. Máme naději, že odcizení způsobené zneužíváním jde překonat.
