Dotčení v ulici Osvobození

Ulice Osvobození v Żarach? Můžeme říct, že je to eufemismus. Tato „ulice“ je v mnoha svých úsecích ve skutečnosti blátivou stezičkou, po níž, jak se můžeme domnívat, prochází víc divokých zvířat než lidí. Taková je ale pravděpodobně právě Boží pedagogika: vyvolit to, co je nicotné v očích světa, aby byli zahanbeni velcí. Vždyť právě v ulici Osvobození o prvním listopadovém víkendu – jak jsme slyšeli od mnoha účastníků setkání –, tlouklo srdce církve. 

Byla to v Polsku první událost svého druhu. „Dotčení“ – takto organizátoři nazvali setkání (pro) osoby zneužité v církvi sexuálním násilím. Název navazoval na věty vyslovené Božím jménem v knize proroka Zachariáše: „Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka“ (Zach 2, 12b). Zorganizovaly ho dva subjekty: Evangelizační škola sv. Ondřeje z Żar a Nadace Kajak /dosl. skládací kajak/.

Na setkání přijelo 19 zneužitých osob z různých částí Polska a dvě doprovázející osoby. Účastníky doprovázel desetičlenný tým skládající se mj. z terapeutů, kněží, zneužitých lidí a laických evangelizátorů, denně se angažujících v pomáhajících aktivitách. Na programu setkání byly rekolekční přednášky, psychologický a psychodietetický blok, společný moderovaný rozhovor, možnost individuálního setkání s odborníky a možnost přijetí svátostí. Kromě toho nechyběl čas na denní i noční rozhovory u čaje.

Boha to zajímá

Požádali jsme několik účastníků setkání o zhodnocení této události. Pro mnohé z nich se ukázala být nejdůležitější možnost poznat lidi s podobnou zkušeností.

„Setkání v Żarech bylo výjimečné z mnoha důvodů,“ říká Jakub. „Především se na jednom místě objevila velká skupina dotčených sexuálním zneužíváním v církvi. Mohli jsme se blíž poznat a v atmosféře svobody a pochopení hovořit o svých životních zkušenostech. To vše pod pohledem terapeutů a citlivých posluchačů. Emoce spojené s příběhy, které jsme vyslechli, byly obrovské, ale odnesl jsem si dojem, že se díky nim mezi námi vznikl vztah, společenství. ,Dotčení´ nejsou jen smutek a slzy, ale také hodně radosti, smíchu a příjemných chvil.“

Ola dodává: „Mohli jsme si navzájem posloužit svou přítomností, a to je asi největší dar, jaký jsme si mohli dát. Každý z nás v určité fázi svého života nebyl vyslyšen. Tady jsme měli ten prostor dát někomu svůj čas, vyslechnout druhé, poskytnout jim pozornost a zároveň přijmout ještě víc pro sebe. To je uzdravující. Velice.“

„Během té doby jsme objevovali, že Boha zajímá to, co se každému z nás stalo. Že naše rány jsou jeho ranami,“ říká pak Tośka Szewczyk.

Kristova šestá rána

Důležitým symbolem setkání se stal kříž, který vytvořil a přivezl do Żar Petr, jeden z účastníků. Skládá se ze dvou hřebů spletených drátem. Jsou vražené do podstavce, do nějž je vykovaný jeruzalémský kříž a nápis: „Utrpení od lidí církve. Kristova šestá rána“.

Petr vysvětluje symboliku kříže takto: „Těmi hřeby mě pedofil v klerice přibil ke kříži. Tím drátem mě svázali lidé církve (laici i duchovní), abych o tom nemluvil. Měl jsem být zticha…, protože utrpí dobré jméno církve…, protože co řeknou lidi…, protože jsem ho možná vyprovokoval (jak jsem slyšel ve zpovědnici)…, protože je to takový kříž od Boha, abych ho nesl životem…, protože cosi… Co je horší, těmi hřeby mě dál přibíjejí, tentokrát biskupové se svým opovržením a lidé z kurie, kteří moji kauzu řeší už léta bez výsledku. Tyto hřeby spojené v dýku probodly moji víru, základnu tohoto kříže. Tato dýka z hřebů utrpení je další, šestá Kristova rána. Je křížem utrpení od lidí církve.“

Petr přivezl do Żar kříž ve dvou exemplářích. Jeden postavil na oltář v ulici Osvobození. Druhý dal Martě Titaniec, předsedkyni Nadace sv. Josefa. Ta vypráví o víkendovém setkání takto: „Pro mě byly tyto rekolekce splněním přání, které jsem měla od začátku své práce v Nadaci: setkání zneužitých lidí. Dnes si vzpomínám na tváře osob, kterým jsem o tom řekla, ale z jejich reakce jsem vyčetla, že se to nepodaří. Dnes se to podařilo! V Żarech jsem také zažila, že takové setkání se může uskutečnit jen tehdy, kdy bude Bůh přizván k utrpení zneužitých, protože občas jsem zakoušela svou lidskou bezradnost.“

Znovuzraňování

Největší bezradnost a hněv vyvolalo tehdy zjištění, že ve většině vyprávěných příběhů nebylo nejbolestivějším zážitkem původní trauma sexuálního zneužívání, ale pozdější reakce církevních úředníků. „Jsem si tím jistá: mnozí z nás by dnes byli zdravými lidmi, kdybychom se setkali s adekvátní reakcí církve,“ komentuje Tośka Szewczyk.

Marie Magdaléna dodává: „Mlčení je chladné, skrz naskrz probodávající slovo. Mlčení hierarchie bičuje citlivá srdce zraněných lidí. Mlčením úředníci instituce zadávají další bolestný políček člověku, který se obrací s žádostí o pomoc.“

Rysiek, terapeut a jeden z přítomných kněží, takto vypovídá o setkání s příběhy zneužívaných: „Bylo velmi bolestné, že druhé trauma spojené s lidmi církve, je často větší než to první, a že právě toto trauma zneužívaní prožívají víc. To pro mě bylo bolestné překvapení. Mísila se ve mně úzkost a naštvanost, jež později zplodily množství smutku, celý oceán, který je ve mně dosud.“

Chvilku na to poznamenává: „Bylo také mnoho naděje. Naděje je pro mě to, že ve zneužívaných přebývá Bůh. Oni jsou srdcem církve.

Vyloučení a společenství

Proč „Rysiek,“, nikoli „o. Richard“? Při setkání si všichni bez ohledu na stav říkali jménem. Kněží sloužili tak, jak mohli, je však obtížné určit, zda se většina jejich služby týkala vysluhování svátostí nebo skládání nádobí do myčky a boje se vzbouřenou žumpou. Podobné je to s šéfovou Nadace sv. Josefa, jejímž hlavním zaměstnáním kromě naslouchání bylo krájení zeleniny k snídani.

Asia, psychodietetička, která strávila v kuchyni většinu setkání, je komentuje následovně: „Byla to pro mě doba sklánění se nad umučeným, zraněným a oslaveným Kristovým tělem. Dala jsem tak málo, ale dostala živou zkušenost církve: společenství shromážděného kolem raněných lidí… Byl to čas krajních emocí – na jedné straně silné zlosti, protože žádný z těchto příběhů neměl právo se uskutečnit. Ale staly se a zneužití s sebou nosí několik let, několik náct let nebo několik desítek let velké a často nevyřčené utrpení, které se neslyšně odráží od kuriálních stěn. Zároveň to byla doba úžasné vděčnosti a naděje, že Ježíš může svou církev vzkřísit.“

Michal, koordinátor setkání, přiznává: „Bylo to pravděpodobně nejdůležitější setkání, jaké mi bylo dáno v životě spoluvytvářet.“

Zatímco zazníval v diskusi sobotního odpoledne v mnoha příbězích pocit izolace, ba dokonce vyloučení z církve, o nedělním ránu byly slyšet jiné hlasy. Způsobila to víc společně prožívaná zlost i naděje nebo Boží slovo v sobotní liturgii, v němž Bůh zval: „Pojď dopředu“? Těžko říct, zvlášť když v každém účastníkovi pracovalo setkání samozřejmě odlišně.

Jak ale potvrdila Boguslawa: „Cítila jsem, že jsem v samotném středu společenství církve, s kterou se ztotožňuji. Nemusela jsem se schovávat, předstírat, že se nic špatného nestalo, ani ukazovat, jaká jsem silná. Vrátila jsem se jiná, ještě úplně nevím, jaká, ale určitě s potlučenou církví v srdci.“

Tato zkušenost, ač velice těžká, přinesla v posledku mnohým úlevu. „Společné naslouchání příběhům ve skupině ostatních účastníků spustilo mohutné krvácení i tak těžko se hojících ran. Ale svého pobytu nelituji. Setkání s dalšími zraněnými lidmi mi poskytuje zkušenost společenství církve, ve které se cítím bezpečně,“ komentuje Petr.

Bůh na straně zneužívaných

Splnilo setkání všechna očekávání účastníků? „Jistě ne,“ odpovídá Agáta, jeho organizátorka. „Někteří potřebovali delší rekolekce, jiní v anketách psali, že by bylo třeba prodloužit čas společného rozhovoru. Pro jednu účastnici se příjezd k nám v tuto chvíli ukázal být příliš těžký. Je ale vidět, že kromě této ženy všichni ostatní účastníci v anketách vyjádřili chuť znovu se setkat.“

„Možná to bude znít vznešeně, ale myslím, že jsme se stali počátkem změny,“ říká Ola. „Tak to cítím. Stali jsme se hlasem, který nebyl nikdy přijímán. Věřím, že toto setkání přinese víc dobra než mnohé dosavadní aktivity. Věřím v sílu tohoto společenství, které vzniklo, aby si navzájem pomáhalo. Myslím, že každý jedinec měl z tohoto setkání prospěch a vzal si něco pro sebe, ale že jsme také nadějí pro ty, kteří nemohli přijet a jsou také součástí zraněného Božího srdce.“

Co si o setkání dotčených v Żarech myslí sám Bůh? S velkou dávkou pravděpodobnosti můžeme prohlásit, že právě On se rozhodl na toto téma promluvit. Přestože organizátoři nevybrali termín setkání podle bohoslužby slova připadající na ty dny, v neděli se stala liturgická čtení jakýmsi Božím podpisem pod tou dobou.

Pátého listopadu v prvním čtení církev totiž četla o nevěrných kněžích Starého zákona. V evangeliu Ježíš varoval své učedníky před učiteli zákona a farizeji, kteří usedají na Mojžíšově stolci. Celek doplňoval žalm 131 přinášející naději a slova apoštola Pavla z prvního listu Soluňanům: „Chtěli jsme vám odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými.“

Právě tato zkušenost se stala součástí doprovázejících. „Bylo to setkání velice silné, plné bolesti, tíhy, zlosti, smutku a bezradnosti, ale zároveň nějak nadpřirozeným způsobem plné síly, naděje, vnímavosti a dobroty,“ říká Tomek, psychoterapeut, kněz a organizátor setkání. „A bohoslužba slova, ve které Pán Bůh tak zřetelně stanul na straně zneužitých, všechno umístila do nadpřirozené perspektivy. Na jedné straně ukázala Jeho hněv na věrolomné kněze, a na druhé straně Jeho srdce, plné citlivé, přímo mateřské lásky ke svým dětem.“

 

Zdroj: https://wiez.pl/2023/11/18/dotknieci-na-ulicy-wyzwolenia/

 

Pozn.: Druhé setkání se připravuje letos v červnu. Pro oběti je pobyt bezplatný, osoby, které je doprovázejí, hradí určitou částku, která v případě, že by pro ně nebyla reálná, může být po domluvě upravena.

Jeden z organizátorů, kněz Matyjaszczyk, říká: „Tuto akci netvoříme jako ti moudří, kteří znají odpovědi na všechny otázky a problémy. Vytváříme ji společně s lidmi, kterých se týká, s obětmi, které se přímo podílejí na chodu tematických bloků a jsou vždy první, kdo přezkoumávají veškeré nápady zbytku vedoucího týmu.“ Poukazuje také na hmatatelné důsledky prvního setkání "Dotčenách". - Jsme v kontaktu, takže vím, že několik lidí po tomto setkání začalo s pravidelnou terapií. To je jeden z kvantifikovatelných pozitivních důsledků onoho listopadového víkendu.“

Na otázku, proč se do této iniciativy zapojil, otec Matyjaszczyk odpovídá: -V první řadě proto, že již dlouho terapeuticky pracuji se zneužívanými lidmi v církvi. Vidím hluboký smysl a hodnotu této práce. Jsem také pověřen pastorací obětí v diecézi zelenohorské a gorzowské. A když už takové poslání mám, sedět na zadku a čekat, až se někdo přihlásí, abych mohl na tuto žádost laskavě odpovědět, nemá nejmenší smysl. Musíte převzít iniciativu.“

 

Zdroj: https://wiez.pl/2024/04/17/dotknieci-drugie-spotkanie-dla-osob-skrzywdzonych-seksualnie-w-kosciele/