Musím se chránit. Před vlastní církví. To jsem si odnesla jako hlavní poselství včerejšího setkání biskupa s lidmi, kterých se týká zranění způsobené zneužíváním, ve Staré Boleslavi.
Čekala jsem…
pozdrav
přijetí
podporu
péči
oslovení
pojmenování
pochopení.
Dostala jsem…
vzkaz, že své utrpení mám nabídnout pro spásu duší.
Nějak jsme se minuli.
To není akademická diskuze o slovíčkaření, ani teologická debata o smyslu utrpení. Po dnešku zůstává zásadní jenom jedna otázka – mám zůstávat v církvi? V církvi, která nechápe, co oběti potřebují? V církvi, která se vymlouvá na strach z dalšího zranění obětí, takže radši nedělá nic? Přesně tak totiž biskup Wasserbauer zdůvodnil, proč oběti nikdo nepozval. Nedávno se četlo evangelium o mincích, které správce rozdá a odjede. Jeden z mužů, kteří mince dostali do správy, měl ale ze správce strach. Proto místo investování mince jen zakopal pod zem – a nakonec skončil špatně. Je potřeba občas riskovat, vystavit se riziku, že udělám chybu a udělat aspoň něco málo. Protože jinak nic, které ze strachu dělám, způsobí větší zlo.
V kostele nikdo nebyl, nikdo na příchozí nečekal. Žádný papír s programem na nástěnce. Vážně jsme si nebyli jistí, jestli jsme v tom správném kostele. Nikdo účastníkům neřekl, kde najdou bezpečné místo, když jim nebude dobře. Nikdo nebyl k dispozici pro osobní rozhovor. Jen prázdná slova o zranění, utrpení a fráze o Bohu a Marii, kteří jsou nám blízko. Takhle sama jsem se v kostele už dlouho necítila.
Na nástěnce v kostele nebylo ani slovo o setkání. V kostele nikdo nebyl, nikdo na příchozí nečekal.
Během první hodiny ani jednou nezaznělo slovo zneužívání nebo oběti. V kázání bylo mnoho slov o zranění a utrpení, ale slovo zneužívání zaznělo pouze jednou. Když nedokážeme pojmenovat, co se děje, když nedokážeme o zneužívání mluvit, uzavíráme tím možnost promluvit i ostatním. Jak mohou oběti vyprávět o svém utrpení, když církev nedovede vyslovit slovo zneužití? Jak jim církev může rozumět? Jak mohou oběti čekat, že jim někdo porozumí?
Má smysl zůstávat?
