Mimořádně silný pohled člověka, který má za sebou zneužití knězem, na mši svatou. To, co by mělo a mohlo být zdrojem útěchy a pomoci, je jedem zneužití, zdrojem utrpení a bolesti.
Trigger warning - Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Proč je potřeba se zvláštním způsobem věnovat obětem zneužití od duchovních, řeholníků, řeholnic, jiných reprezentantů církve a obětem z věřícího prostředí? Protože zneužití od těchto lidí většinou zasahuje i nejhlubší zdroje člověka – spiritualitu.
Tento příběh jste už mohli jednou číst - první část je zde. Dnes můžete nahlédnout, jak zkušenost zneužití knězem změní vnímání mše svaté. To, co by mělo a mohlo být zdrojem útěchy a pomoci, je jedem zneužití, zdrojem utrpení a bolesti. Každá mše se tak stává obětí od Oběti.
Bůh hluboce rozumí tomu, co oběti prožívají. Rozumíme tomu, ale my věřící? Jsou duchovní schopni reflektovat to, že je dost možné, že někdo, kdo chodí na bohoslužby do jejich kostela, prožívá mši takto? Nenakládá někdy církev na bedra těchto lidí neúnosná břemena? Byl jsi u zpovědi? Co mše? Musíš se modlit víc! Bůh se o vše postará! Je potřeba odpustit! Nenakládáme Kristu – Oběti k jeho kříži zneužití, ještě další a další? Zastavme se a prožijme jednu svatou oběť mše s Obětí. Corpus Christi.
Tyto řádky sepisuji jako svědectví svých prožitků prakticky z každé mše svaté za poslední cca dva roky, kdy procházím terapií. To, co bylo „neprodyšně“ skryto amnézií se vyjevilo. Vzpomínky dostaly reálné kontury a mozek si je zasazuje podle svého, kam chce. Nic už nechci v sobě potlačovat. Spíše porozumět. Teď se mnohem více soustředím na to, co (jakýkoliv) kněz dělá během mše svaté. A chci jen pochopit PROČ! On taky zřejmě každý den sloužil mši svatou, což mu nezabránilo dělat mně „ty věci“. Tak jako on to měl zřejmě vnitřně rozpojené, tak se mně to teď všechno propojuje.
Někdy jsou prožitky silnější, jindy méně. Hodně záleží na rozpoložení, ale také koncentraci na to, co se kolem oltáře děje. Jsem-li myšlenkami jinde, proběhne mše svatá pro mě celkem poklidně. Chronologie odpovídá chronologii mše svaté, nikoliv sledu událostí před třiceti lety.
A možná se zeptáš: „Proč teda do toho kostela chodíš, když ti to způsobuje takové utrpení?“ Já ti asi zbaběle řeknu: „Opravdu nevím, jak dětem (a manželce) vysvětlit a odůvodnit, že nechci chodit na mši svatou.“
VSTUP – kněz přichází, pokleká a líbá kamenný oltář přikrytý plátnem
Ležím na jeho posteli. Zcela nahý. Ztuhlost těla je dána zčásti zimou, ale spíše tím vším co se děje. Smysly vnímají celou situaci jaksi zpovzdálí. Všechny receptory fungují, ale jen na pár procent, jaksi podprahově. Vnímám, co se děje – jsem to já, ale jako bych nebyl. Mozek vše uchovává, ale veškerá logická, rozumová analýza je zablokovaná.
On klečí u postele. Mé tělo je zkamenělé a zcela nahé. Líbá mě po celém těle – od krku až po rozkrok.
ZNAMENÍ KŘÍŽE – „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17, 28)
Vše se to děje v Boží přítomnosti. Jsme jeho děti. On i já. Agresor i jeho oběť. Bůh je v pozadí. Nezasahuje. JEN miluje. Jeho i mě. A trpí. V něm i ve mně. V každém z nás. V agresorovi i jeho oběti. Jen já se stále ptám: Proč…???
ÚKON KAJÍCNOSTI – mea culpa
Dnes mi okolí, rozum logika – VŠICHNI – říkají, že to není moje vina. On byl v postavení dospělého, autority; toho, kdo měl vědět. A přesto jakoby to stále bylo pouze v rozumové části. Ve zbytku sebe mi stále něco říká, že za to mohu sám. Neměl jsem k němu na faru vůbec jezdit. Neměl jsem psát ve svých třinácti letech „mám vás rád“. Měl jsem se jasně ohradit. Mohl jsem? Co jsem tehdy udělal špatně? Nebo měl jsem dělat jinak?....Mea culpa?
ČTENÍ
Udržoval se mnou ještě několik dalších let písemnou korespondenci. Těšil jsem se na jeho dopisy. Do nedávna jsem je měl všechny schované. (Letos v červnu jsem je symbolicky odevzdal řádovému představenému). Byly projevem pozornosti, zájmu, pravého otcovství. Opravdu? Byly projevem pozornosti, zájmu, pravého otcovství? Vždy z nich vyvěrala velká srdečnost. Zpravidla začínaly Ave Maria !
SLYŠELI JSME (Slovo Boží)
Pevně mě drží za hlavu a vášnivě líbá na uších. Jediné, co mé uši vnímají, je ta dotěrnost a slizkost jeho úst. Ta živočišná agrese, která se po mě sápe.
VYZNÁNÍ VÍRY – naše vědomé rozhodnutí, stvrzení po uslyšeném slově
V jednom dopise, čtrnáct dnů po znásilnění mi kněz píše : „a k tomu našemu intimnímu vztahu, neboj se říct, jak to dále vidíš. Máš stále ve mně dobrého přítele, i když o dost staršího“. Jak jsem to tehdy viděl? Čemu jsem věřil? Čemu jsem uvěřil? Do jaké pravdy jsem byl tímto zrůdným aktem zasvěcen? Věřím v Boha Otce? Kdy je kněz alter Christi?
NESENÍ DARŮ – PŘÍPRAVA OBĚTI
Řekl mi velmi klidným hlasem: „Vysvleč se a polož se na postel.“ V očích měl zvláštní záblesk, jiskření. „I slipy!“
Suscípiat Dóminus sacrifícium de mánibus tuis ad laudem et glóriam nóminis sui, ad utilitátem quoque nostram totiúsque Ecclésiæ suæ sanctæ.
Poslušně si ulehám na postel…. V hlavě se mi ale kóduje prožitek nedávných několika okamžiků. Jsem v polokleče, polosedě a svou hlavu mám ve výšce jeho rozkroku. Dávím se tím, co mi strká do pusy. Drží mě přitom silně za hlavu… suscípiat de mánibus tuis… Můj první „sexuální“ styk. S osobou, které bezmezně důvěřuji. Která mě zahrnuje pozorností. Odevzdávám se, ne protože chci, ale protože to chce on. Já chci být JEN v jeho přítomnosti. V přítomnosti někoho, kdo se na mě usměje. Kdo po mě nekřičí. Kdo mě neponižuje. Někoho, kdo mě dokáže ocenit. Povzbudit. Kdo vnímá mou hodnotu. Někoho, komu mohu bez obav říct, co si myslím. Někoho, koho se mohu dotknout a cítit jeho blízkost. Někoho, pro koho jsem ve svých třinácti letech důležitý. Důležitý jako SYN pro OTCE. Někoho, komu důvěřuji.
…
PROMĚŇOVÁNÍ
Hoc est enim CORPUS meum. Toto je mé TĚLO.
Toto je MÉ tělo, se kterým si dělal, co chtěl. Do pusy mi strčil něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Mám se toho dotýkat i rukou. Když jsem nahý na posteli, líbá mě po celém těle od krku až do rozkroku. Jsem strnulý a nevím, co se to děje. Do pusy si dal i můj penis a cucal ho. Toto je MÉ tělo! Na dalších třicet let určil jeho základní hodnotu. MOJE TĚLO je dobré ke znásilnění. Jsem hodný toho, aby mě muži znásilnili.
TAJEMSTVÍ VÍRY – MYSTERION
„Bude to naše tajemství?!“ Zeptal se po tom všem s jakousi přirozenou autoritou. Leželi jsme už vedle sebe přikrytí peřinou. Já stále zcela nahý. On ve slipech. Slíbené „tajemství“ vedlo u mě k dvacetileté amnézii. Zcela jsem vše vytěsnil ze své aktivní paměti. Když jsem to před dvěma lety vše popsal terapeutovi, měl jsem jen pocit, že jsem se dopustil obrovské zrady. !!!
Tajemství víry? Jsou momenty, kdy tomu sám nemohu uvěřit. Stalo se to vůbec? Paměť mě neposlouchá a sama mě zrazuje. Je to celé tajemství víry…V jakého Boha agresor věřil?
PŘIJÍMÁNÍ
Před nějakými deseti dvanácti lety jsem si oblíbil přijímání vkleče. Od chvíle, kdy se paměť připomněla se svým zrůdným zážitkem z dětství, jsem si uvědomil, že poprvé jsem klečel před knězem a on mi do úst nevkládal TĚLO Kristovo, ale strkal svůj úd. Už víc než 4 roky je pro mě každé přijímání obrovským utrpením. Paměť těla – to co si má dutina ústní vybavuje – je pokaždé tímto aktivována. V době největších flashbacků se mi z toho všeho chtělo zvracet. Teď už jen apaticky otevírám ústa a snažím se NEBÝT a přečkat ten zdrcující pocit intimity mezi tím, kdo říká, že vás má rád a přitom vás dáví svým tělem. Nedokážu si vybavit prakticky téměř nic z toho, co se před třiceti lety stalo. Jako bych nic neviděl. Ale stále i po třiceti letech vnímám jen stažení hrdla, ruce na hlavě, chlupy, pach, dávení…. Minulou, i předminulou neděli…Každé přijímání je teď pro mě zároveň reálným prožitkem znásilnění.
TĚLO KRISTOVO! Amen?
Vracím se zpět do lavice. Že by nějaká modlitbička a poděkování, za ten velký dar pro naši duši? V mém celém těle se střídá zlost a absolutní nemožnost, cokoliv udělat.
….jen to všechno přetrpět…
