Během Velikonočních svátků budeme každý den publikovat jedno zamyšlení, jehož autorkou nebo autorem jsou lidé, kteří byli zneužiti duchovním.
Dnešní zamyšlení k Velkému pátku napsal Metoděj Assidu, kterému tímto moc děkujeme.
Trigger warning – v článku je popisováno sexuální zneužití. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Ecce homo! (Wie man wird, was man ist)[1]
Z Janova evangelia, kap. 18, 19…
Pilát mu řekl: „Co je pravda?“…. Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. Pak před něho předstupovali a říkali: Buď pozdraven králi židovský!“ Přitom ho bili do obličeje. ….. Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“
Je mi čerstvě 13 let. Obrazně jsem utekl z domu. Tam zažívám ponížení, nepřijetí, ale také nejistotu, co se bude dít. Když je otec doma máme všichni stažený žaludek. Bojíme se jeho reakcí. Jediný jeho fyzický kontakt vůči mně jsou výchovné pohlavky. Stejné emoce se probouzejí ještě teď, když si na to ve svých čtyřiceti pěti letech vzpomenu. Anebo se mýlím. Nebylo to takto. „Co je pravda?“
Dnes je čtvrtek, nebo pátek, kolem 28. října 1992. Sedím v útulném pokoji na faře v K…icích. Čekám, až přijde otec Štefan[2]. Je na mě velice milý. Často se na mě usmívá. Po ministrování mě chválí, že hezky čtu. Je pro mě velkým vzorem. Vnímám v sobě jakýsi pocit náklonnosti a zároveň respektu, obdivu, úcty. „Co je pravda?“ Nejsem schopen své emoce nijak zachytit do slov. Vnímá, že mě něco trápí. Vybízí mě k tomu, abych to napsal. A tak píšu – Mám vás rád. Je mi třináct. Jemu čtyřicet osm.
Sedím v útulném pokoji a čekám, až přijde otec (?)…. Přichází. Jako vždy s velkým srdečným úsměvem. Je v županu. Nemám vůbec tušení, co se mu honí hlavou, co zamýšlí. Jsem jen rád, že mi věnuje pozornost. Je mi třináct. Sundává župan a je pouze ve spodním prádle. Stojí. Já sedím na jeho posteli. Z černých slipů vytahuje něco, co mi strká do pusy. Nevím, co to je. Nikdy před tím jsem to reálně neviděl ani u sebe. Ani u nikoho jiného. Je mi čerstvě třináct. Dávím se. Jeho ruce mám na hlavě. Myslíte si, že jste v bezpečí. Nic nenasvědčuje tomu, že přijde nějaká katastrofa. A ten voják s přilbou ŘKC přichází k vám s úsměvem a má v ruce granát, který odpaluje přímo ve vašem nitru. On se usmívá. Všechno je v pořádku…..Já jsem rozstřelen na milión kousků. … „Přitom ho bili do obličeje“. Co je utrpení Velkého pátku? Co je utrpení Velkého pátku, které Ježíš bere dobrovolně na sebe? … Osmnáct let amnézie. Vše zasunuto do podvědomí. Po osmnácti letech začínají psychické problémy. Neschopnost vést normální život. Beznaděj. Totální absence radosti. Nic, pro co bych chtěl žít. Jím, spím, pracuju, vychovávám děti. Ale nežiju. … Sebevražedné myšlenky. Zpovídám se z nich. Co je vůbec hřích? Je psychický stav hřích? Je nemoc hřích? …“Ecce homo“ Jsem. Jsem člověk. Ale raději bych jím už nebyl. Jak ukončit utrpení? Jaký je smysl utrpení? Jak vůbec přijmout a pochopit takové utrpení, ponížení, beznaděj? Jak přijmout dětským rozumem tehdy, ale i dospělým rozumem dnes absolutní instrumentalizaci dětského, chlapeckého těla? Nestojí proti mně zločinec, odpadlík, vyvrhel společnosti. Ale dospělý, téměř padesátiletý muž. Prošel kněžskou formací. Je řeholníkem. Slouží téměř denně mši svatou. O nedělích káže homilie. Pomáhá jiným v duchovním životě. Vede mariánské pobožnosti. …A taky, tu a tam, znásilňuje. … „Ecce homo“. Co po něm zůstalo? Opravené chrámy. Opravené fary. Ale i jistě spokojení farníci. A také absolutně zničené, rozbombardované životy. Kolik nás je za více než čtyřicet let „pastoračního“ působení? Já sám? Jednotky? Desítky? Stovky?
„Bičovali ho. Upletli mu na hlavu korunu z trní a přehodili purpurový plášť. Pilát jim řekl: Hle, člověk!“
Po třiceti letech od skutku, v době kdy je agresor již po smrti, oznamuji až díky terapii a psychologické podpoře vše řádovému představenému. V dopise nabízí osobní omluvu. Během setkání k ní však nedojde. Proč? Ztratil odvahu? Požaduji, aby se ve farnostech, kde agresor působil, uskutečnily přednášky o fenoménu sexuálního zneužívání v církvi. Reaguje na to, že by to bylo očerňování zemřelého. Nemám sílu znovu a jinak formulovat svůj požadavek. Nepochopil. Nechce chápat? Nevidí závažnost situace. Není schopen výslovně uznat utrpení, postavení rozbitého člověka? … „Ecce homo“
Má smysl ještě teď podávat trestní oznámení? Jen pro to, abych od světské moci slyšel, že jsem oběť? „Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ Proč, jako přeživší, tolik potřebuji vstřícný, empatický a chápající přístup, nějaké gesto ze strany církevní hierarchie? Proč nezájem staré věci řešit, neochota k proaktivnímu přístupu, bagatelizace je pro mě a všechny oběti znovu a znovu tak ponižující a traumatizující? „Ecce homo.“ „Když ho velekněží a jejich služebníci uviděli, dali se do křiku: „Ukřižovat! Ukřižovat“ (J 19, 6)
Věnuji se své rodině, dětem. V práci se snažím podávat dobré výsledky. Usmívám se na okolí. Někdy i žertuji. Utrpení je tak intimní a rána tak hluboká, že o tom nemluvím. Nemohu. Často mám stažené hrdlo jen při pomyšlení, že bych to měl někomu říct….. Jen tu a tam otírá nějaká Veronika slzu v očích a Šimon z Kyrény mně pomáhá nést kříž. Na mé cestě je jich jen pár. Jsem jim za vše, co dělají, moc vděčný. Zbytek si hledí svého – v lepším případě. Přece se jich to netýká. V horším případě se rozčilují, že nemluvím o církvi v superlativech a poukazuji na špatné fungování, neochotu k dialogu….
„Hle, lidé“… „Hle, člověk“ ….“Ecce homo“ – Jak jsem stal tím, čím jsem nechtěl být. Co je pravda?
…. A po třech dnech vstal z mrtvých….
