1. neděle postní - Invocabit

„Invocabit me, et ego exaudiam eum.“

(“Bude ke mně volat a já ho vyslyším.” – antifona ke mši z Žalmu 91 (90), 15)

První postní neděli doprovází slova Žalmu 91 (90). Je to žalm, který důvěrně znají ti, kdo se modlívají kompletář, modlitbu před spaním, a který začíná Kdo žije v ochraně Nejvyššího. Mám ho moc rád, velice se mě dotýkají slova On zastíní tě svými perutěmi, pod jeho křídly dojdeš ochrany. Nebudeš strachovat se nočních příšer a šípů, které za dne létajínebo třeba Vždyť kvůli tobě andělům dal příkaz, na všech tvých cestách být ti ochránci. A proto budou na rukou tě nosit, aby ses neporanil o kámen. A budeš kráčet po hadech a štírech a lva i draka klidně zašlápneš.

První postní neděle se tradičně označuje jako Invocabit, právě podle slov ze závěru tohoto žalmu, v němž Boží slovo oznamuje, co všechno znamená „žít pod ochranou Nejvyššího“: Bude ke mě volat, a já ho vyslyším. Ta věta ujišťuje, že Bůh skutečně slyší volání svého lidu. To není úplně od věci v situacích, v nichž žijeme, které jsou bolestivé, závažné a naléhavé, a které volají po jasné a důsledné odpovědi. Mezi takové situace patří i sexuální zneužívání v církvi a reakce církevních představitelů na ně. Tváří v tvář této situaci by ale nemělo zapadnout, že oběti tohoto zla nejsou „někde na okraji“ či „mimo“ církev – jsou její součástí, jsou tělem Kristovým, často se jedná o ty, kteří do angažovanosti v církvi dali své srdce. Právě v nich je církev nejvíce zraňována.

Volání k Bohu i k lidem

„Bude ke mně volat a já ho vyslyším,“ říká Hospodin. Tato věta platí pro každého člověka, který zakusil bolest, bezpráví nebo trauma. Lidé, jež se stali oběťmi sexuálního zneužívání, často volají o pomoc, někdy potichu, jindy veřejně. Volají k Bohu, ale i k církvi, která by měla být nástrojem uzdravení a oporou pro zraněné. Často mívají pocit, že je jeden ani druhý neslyší. Že je neslyší Bůh, a že je neslyší ani církev. Nejde jen o slyšení sluchem, ale o skutečné vnímání a přijímání bolesti těch, které církev zranila v jejím vlastním nitru. Jenže právě církev je místem, kde by Boha mělo být slyšet – když ale církev neposlouchá, jak bych mohl slyšet Boha? V postní době se lze ptát: „Slýcháme tento pláč? Slyšíme a bereme vážně stížnosti, svědectví či prosby těch, kdo se cítí zrazeni? Jsme schopni jim věřit? A jestliže ano – jsme také ochotni něco zásadního podniknout?“

Zodpovědnost a vina představených

Když se objeví případy sexuálního zneužívání, je přirozenou a nutnou reakcí soucit a snaha o spravedlivé potrestání viníků. V církvi se ale často zapomíná na spoluzodpovědnost těch, kdo byli povoláni vést jako pastýři: představených, biskupů, kněží, kteří se dozvěděli o nesprávném jednání svých podřízených, ale z nejrůznějších důvodů nejednali dost rychle a jasně. Je snadné říci, že „nechtěli škandál“, „nevěděli, co dělat“, nebo „tehdy se to tak nebralo“. Úkolem představených není problém ututlat, přesunout na někoho jiného či jej bagatelizovat. Právě ti, kdo mají v církvi zodpovědnost, nemohou nenaslouchat volání po spravedlnosti, nepoučit se z vlastních setkání. Jejich úkolem je konat nápravu, volající chránit, zastat se jich, zajistit spravedlnost a co nejrychleji zabránit dalším křivdám. Podcenění či zlehčování viny bohužel často znamená, že církev se dál zraňuje právě ve svých nejzranitelnějších členech. Vždyť i skrze církevní představené Bůh odpovídá na pláč obětí. Je-li Bůh milosrdný, určitě mu leží na srdci i to, aby se prostřednictvím církevních představených dostalo obětem zastání a spravedlnosti. Proto je na místě pokání, prosba o odpuštění i odvaha vynést na světlo trpká zjištění a přijmout změny.

Postní cesta pokání a uzdravení

Začátek postní doby připomíná Kristovo přebývání a pokušení na poušti: období zápasu, reflexe, přebývání s Bohem, střetávání se se zlem. I nás tato doba zve k tomu, abychom nahlédli do hlubin svého nitra. Církev jako společenství všech pokřtěných musí přiznat, že zneužití v jejím středu se stalo a může dít i nadále – proto je třeba pokání a obrácení. Znamená to nejen uznat vinu konkrétních pachatelů, ale také se zamyslet nad systémovými opatřeními a prostředím, které mohlo taková selhání umoźnit. Tato proměna je možná jedině s upřímností, odvahou a s důvěrou v to, co nazýváme Boží milost.

Jak odpovídáme na Boží výzvu?

„Invocabit me, et ego exaudiam eum.“ – Bůh opakuje svůj příslib: vyslyší volání každého, kdo ho prosí o pomoc. Ale my, jako církev, můžeme být často oním „nástrojem“ Božího vyslyšení. Svou zodpovědnou reakcí na oznámení o zneužívání, nápravou nespravedlností a autentickým, transparentním postojem se můžeme podílet na Božím díle uzdravování a spravedlnosti. To, co zraňuje, nejsou jen činy přímých pachatelů, ale stejně i nedostatečné reakce či přehlížení od těch, kdo měli kompetenci situaci řešit. Pokání přitom není pouhým formálním gestem, ale cestou k uzdravení: přináší do světla to, co bylo skryté, a nabízí obětem naději, že je jejich utrpení uznáváno a bráno vážně. Pokud se mu vyhneme, volání obětí zůstane přidušené, protože je budou překřikovat naše vlastní obavy a pohodlné mlčení… a v horším případě naše hrozby obětem žalobami. Postní doba nás zve k aktivní pozornosti, naslouchání, poučení se z minulosti a pokání za hříchy, které vedly ke ztrátě důvěry v církev, jejíž součástí jsme i my sami.

Závěrem

Vstupujeme do postní doby, která je příležitostí prohloubit vlastní vztah k Bohu a napravit svá selhání vůči druhým. První postní neděle, neděle Invocabit, nám připomíná naději: Bůh volání slyší a odpovídá. Tváří v tvář příkoří, ke kterému došlo i v církvi, jsme voláni k rozhodnému jednání a k pokání. Oběti sexuálního zneužívání patří do Kristova těla, a proto je církev zraněna především v nich. Hledejme způsoby, jak jim zaručit ochranu, spravedlnost a uzdravení. Naše otevřenost a zodpovědné jednání může dosvědčit, že Bůh skutečně slyší a pomáhá – i skrze lidské ruce a srdce. Ať tedy slyší i církev a jasně a pokorně se postaví za všechny, kdo potřebují ochranu a spravedlnost.