Dnes slavíme pátou postní neděli - neděli Iudica.
Dnešní zamyšlení připravil Pavel B. Stránský, biskup starokatolické církve.
Cyklus postních zamyšlení na každou postní neděli pro Vás připravujeme společně s českými duchovními různých církví.
Iudica me Deus Ž 43,1–2.3
Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem, před člověkem záludným a podlým! Tys přece moje záštita, Bože. ~ Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k příbytku tvému.
Jakoby to byl sám Ježíš, kdo se slovy žalmu dovolává u Boha práva. Podobné volání po právu dnes zní z úst těch, kteří se v církvi setkali s bezprávím, zneužíváním a odmítáním. I oni na sobě cítí, že se jim stalo, nebo dokonce se ještě i děje, bezpráví.
Když nad Ježíšovým utrpením rozjímáme, jsme rozhořčeni, jak s ním mocní zatočili a jak jej systém světské i náboženské “spravedlnosti” semlel. V křesťanských dějinách byl bezpočet modliteb, pobožností křížových cest, růženců, literárních, výtvarných i hudebních děl inspirován rozjímáním Ježíšova utrpením. Je tomu tak i v liturgii. Na Velký pátek budeme číst z Izajáše: “Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.” (Iz 53,3) – Takto vypadá oběť, které se nedostalo jejího práva, ale kterou “právní” systém semlel.
Nějaký čas jsem pracoval u kriminální policie a setkával se s pachateli i oběťmi. Pachatelé sexuálního a mocenského zneužívání byli často šarmantní, kompetentní a oblíbení. Nevypadali jako trpící Ježíš. Připadá mi dnes, že jako Ježíš vypadají oběti: lidé se od nich odvracejí, nesou v sobě bolest, jsou nemocní – nemají zdroje ke zvládání své těžké situace – nemají moc, lidé před nimi uhýbají pohledem a jejich utrpení je někdy zlehčováno, ba co víc, zkoumá se jejich “vina”: “Proč tam chodil(a)?!”, “Proč to neohlásil(a)?!”, “Proč o tom mluví až teď, vždyť je to přece už tak dlouho, tak proč prudí?!” nebo “Kdo ví, jestli si nevymýšlí?!” Z říše absurdity je podat na oběť žalobu, ale i takové věci se dějí.
Přiznám se, že i mně nějakou dobu trvalo, než jsem pochopil, proč to tak je, že oběť je lidem často méně sympatická než pachatel(ka). Taky mně jistý čas trvalo, než jsem pochopil, že obětem nejde v první řadě o dopadení pachatele (to jsme chtěli my, policisté, představitelé systému), ale spíš o to, aby se mohla svěřit, sdílet svůj příběh, aby jí někdo uvěřil a byla přijata – aby se práva dostalo jí – takového práva, o které stojí, o které usiluje.
O čem vypovídá, když se naše rozhořčení nad nespravedlností, která se stala Ježíšovi, už neozývá nad utrpením našich zraněných bližních? Snad proto, že mají podobné biblické atributy trpícího, a my si jich proto nevážíme? Možná. Ano, pachatelé jsou často inspirativní a oblíbení duchovní vůdcové, obětaví služebníci církve, starající se o mládež, kreativní umělci nebo dokonce uznávaní charitativní pracovníci. – A ta oběť je někdy taková, no, divná! Zdá se mi, že podobně “divný” byl i Ježíš.
Autor Žalmu 43 v dnešním introitu nevolá po potrestání pachatele, volá k Bohu a dovolává se svého práva, chce vyváznout z moci lidí záludných a podlých! – Tam on vidí své právo, právo pro sebe! Takto rozumím i volání obětí, kterým se v našich církvích stalo něco zlého.
Dopřáváme Ježíšovým sestrám a bratrům právo, neupíráme jim ho, neodvracíme se od nich a nesympatizujeme s darebáky, které máme tendenci někdy vidět jako kavalírské delikventy? Dnes mi zkušenost velí poslouchat, co nám chtějí oběti říct , nezacpávat si uši, neklopit zrak. A neobhajovat se sveřepě, že systém…, že právo…, že orgány činné v trestním řízení… Říká se tomu stát na straně oběti. Je to přece naše věc – jsme bratři a sestry, nejsme systém. Systém někdy semele se zločincem i oběť. Tak to mezi námi být nemá.
Sv. Augustin píše, že Ježíš je victor quia victima – vítěz přestože oběť (Vyznání 10, 43). Můžeme se zasadit o to, aby se oběti, přesto, co se jim přihodilo, staly aspoň trochu vítězi? Jako jsme Ježíšovými ranami uzdraveni (srov. Iz 53,5), mohou šrámy na tělech a duších našich sester a bratrů vést i k uzdravení církve i nás samých? Zdá se mi, před námi leží velká příležitost k uzdravení nás samých i církve, když neoslyšíme volání obětí po právu – po právu pro ně. Neměli bychom si ji nechat ujít – přinese to pokoj zraněným i celé církvi.
Pavel Benedikt STRÁNSKÝ (1978), duchovní Starokatolické církve v ČR, od roku 2016 její biskup. Vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu UP v Olomouci, speciální pedagogiku a češtinu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci a licenciátní studia liturgiky na Katolické teologické fakultě UK v Praze. V současné době je frekventantem výcviku v integrativní psychoterapii se zaměřením na psychosomatiku na OUSHI CMTF UP v Olomouci. Pracoval u Policie ČR jako kriminalista se specializací na násilnou a mravnostní trestnou činnost a kriminalitu páchanou na dětech.
