"Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou. Rozpomeň se na své smilování."
Dnes slavíme druhou postní neděli - neděli Reminiscere.
Dnešní zamyšlení připravila Mireia Ryšková, teoložka a vyučující na KTF UK, které za její slova děkujeme.
Cyklus postních zamyšlení na každou postní neděli pro Vás připravujeme společně s českými duchovními různých církví.
Postní doba nás vede k tomu, abychom se zamysleli nad cestou, po níž jdeme, zda opravdu vede správným směrem, zda sledujeme svůj cíl. Vede nás i k tomu, abychom si položili otázku po tomto cíli. Co pro mne znamená, kam vlastně chci dojít. Cíle máme různé, bližší i vzdálené, bezprostřední i za horizontem toho, co můžeme obhlédnout. Automatismus všedních dní i valící se úkoly nám nedávají moc prostoru o cílech ani cestě přemýšlet. Proto je třeba se zastavit, obrátit se, podívat se zpět, až kam jsme došli, ale také dopředu, zda jdeme tam, kam chceme.
Ježíšovými slovy nás Bůh vyzývá k obrácení, tedy opravdu k revizi cesty, zda jsme neuhnuli někam jinam, zda se nenecháme vláčet událostmi. Často nás starosti, bolesti, chaos všedních dní, stres z nesplněných úkolů i naše únava vedou jiným směrem, než bychom chtěli, bloudíme sami v sobě, nemáme už možná odvahu ani sílu volat k Hospodinu, a přece je to právě on, kdo čeká, až se k němu obrátíme, abychom od něj načerpali sílu a útěchu.
Vstupní mešní antifona pro tuto neděli předznamenává ono obrácení na cestě. Společně se žalmistou můžeme volat k Hospodinu, abychom u něho našli útočiště v době, která je složitá a temná: „Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou.“ Hledat Boží tvář, hledat Boha samotného, a to je smyslem celé postní doby. Půst není primárně o odříkání, nýbrž právě o hledání, o vyjití ze sebe sama, o opuštění cesty sebestřednosti a zaměření na Boží nabídky. K tomu je ovšem zapotřebí, abychom v sobě vytvořili prostor, abychom se zastavili a zbavili se toho, co nás přeplňuje, ať už jsou to starosti, negativní emoce, nespokojenost, hromadění věcí hmotných i nehmotných, zaujatost vlastní pravdou či vlastní velikostí. Je toho mnoho, všichni toho máme mnoho v sobě, co nám brání skutečně žít, vidět Boha. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ Čisté srdce neznamená mravní dokonalost, nýbrž odvahu k naději. Čisté srdce nic nezakrývá, čisté srdce žije z naděje darovaného přijetí.
Nejen každý z nás, ale celá církev musí učinit tento obrat na cestě, zastavit se a pohledět zpět i vpřed, aby mohla nechat zazářit Boží tváři skrze své modlitby, svou liturgii i své jednání, protože tomu leckdy tak není. I církev mívá tvář obrácenou k zemi a opatrně klade nohu k noze, neradostně kráčí, jako by se bála, že může klopýtnout, a tak nevidí krásu stvoření ani svůj cíl. Jako by nesmělo být nic jiného než klopota. Nebo se naopak vznáší v oblacích nereálných snů, kde však Bůh není. Ani tam se Boží tvář nenajde.
Proč vlastně Bůh před námi skrývá svou tvář, že k němu musíme tak úpěnlivě volat? A skrývá ji opravdu? Nebo jen my hledíme jinam než na ni? Pokud lze říci, že Bůh skrývá svou tvář, pak jedině proto, že se nemůže dívat na naše nepravosti, že se nemůže dívat na to, jak překrucujeme pravdu a ničíme krásu jeho stvoření. Nebo jinak řečeno: právě tímto zastíráme Boží tvář, takže ji mnozí nemohou spatřit. Církev na prvním místě musí odstranit všechno, co brání tomu, aby skrze ni mohl Bůh zjevovat svou tvář. Všechno své pokrytectví, svou neochotu k pravdě a skutečné lásce, svůj legalismus nahrazující milosrdenství.
Ale církev jsme my všichni – není to jen ona studená instituce, ale my všichni. I po nás se chce, abychom jako jednotlivci i jako společenství uznali svou vinu a prosili za odpuštění všechny, jimž jsme ublížili, ale také nalezli odvahu k odpuštění těm, kteří ublížili nám. Hledat Boží tvář znamená otevřít své srdce, neskrývat nic a očekávat zázrak smilování, zázrak plného Božího přijetí. Pokorné srdce Bůh neodmítá. „Mé srdce k tobě mluví,“ říká žalmista. Nechme své srdce k Bohu mluvit, své nejhlubší nitro, aby do Božích rukou složilo veškerou tíži, veškeré temno i veškerou radost našeho života, a přijelo Boží smilování.
„Mé srdce k tobě mluví“, Hospodine, mé srdce k tobě volá, protože po tobě touží. Ta touha po Bohu je v nás od začátku našeho života, můžeme ji znovu objevit, můžeme překročit svůj vlastní stín a objevit pramen životodárné síly, Boží tvář. Bůh je zde pro nás. I on po nás touží touhou, jíž se nic nevyrovná. Rozpřahuje ruce, aby nás přijal. On přijímá bez podmínek, to jen člověk usiluje o stanovení hranic lásky. Bůh nemá hranice. Ty lidské nás nesmějí na cestě k němu zastavit. „Hospodine, hledám tvou tvář, rozpomeň se na své milosrdenství.“ Jen ty sám můžeš být mírou mé lásky. Jen ty sám. Jen ty sám jsi mou nadějí, která neklame.
