Dnes slavíme čtvrtou postní neděli - neděli Laetare.
Dnešní zamyšlení připravila Ivana Noble, ekumenická teoložka, farářka církve československé husitské.
Cyklus postních zamyšlení na každou postní neděli pro Vás připravujeme společně s českými duchovními různých církví.
| Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali. Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy. |
Ještě nejsme na konci postní cesty – a dnešní neděle říká: Radujte se! Dá se ale radovat na povel? Možná znáte ty neužitečné rady, které mají jedno společné: snahu ignorovat těžkou pravdu. Nahradit ji něčím lehčím, ale méně skutečným. Ta dnešní neděle ale není oslavou zametení problémů pod koberec, natření nejrůznějších forem zneužívání a bolesti na růžovo. Tím se přece vytvářejí jen další a další překážky. Ne. Radost, o které je tady řeč, takové věci nedělá. Nevede pryč od naší vnímavosti. Zve do její větší šířky a hloubky. Říká: všímej si všeho. Třeba i toho, že i když je jinak zle, občas přijde hezký den, i toho, co Ti ten den řekne. Dovol různým věcem vycházet na povrch vedle sebe. Jedna nemusí přebíjet druhou. Tím se sobě nezpronevěříš. Tím, že pustíš do života radost, nepřijdeš o své velké NE k násilí, k nespravedlnosti, k potřebě proměny.
Vzpomínám si, jak se jedna má ukrajinská studentka poprvé na semináři smála. Ne proto, že válka v její zemi už skončila a ona se mohla vrátit domů. Její smích neměl velký objektivní důvod ani nebyl racionálním rozhodnutím rezignovat na bolest. Spíš se v něm projevil jakýsi přebytek života a v tom přebytku se možná ukázalo, že vedle tragiky mají některé dny i svou komickou stranu.
Půst je cesta ke svobodě, společná i osobní. Zahrnuje různé podoby setkání s pravdou. Zve k rozhodnutím. To dnešní pozvání může být snažit se vnímat život všude tam, kde je. Tím válka nepřestane být válkou. Neztratí se rozdíl mezi spravedlností a nespravedlností. Nebude Ti pak všechno jedno. K tomu, abys ušla svou postní cestu proměny a neztratila sílu, možná potřebuješ rozšířit své vnímání o obyčejné věci: všímat si, že pořád ještě existují stromy a ptáci, že na jaře kvetou a voní kytky, a že některá setkání s lidmi jsou hezká. Tyhle drobné zázraky radosti, dosvědčují hlubší proud života. A jestli Tě zajímá, odkud ten proud vyvěrá a kam plyne, dovol téhle otázce, aby byla otázkou. Nechvátej s odpověďmi. Vnímej. Snaž se vést rozhovor nejen se svým životním příběhem, ale dotazuj se hlíny, jak se do ní na jaře vrátil život, mluv s kvetoucí kopretinou, s dětmi nebo s lidmi, kteří dokázali dobře zestárnout, zeptej se smíchu, kde se vzal.
Radujte se s Jeruzalémskou dcerou, protože její zlé časy minuly, tak by se dala shrnout dnešní antifona. Ale co když zlé časy ještě neminuly? Raduj se, Jeruzaléme, s nadějí, že zlo bude mít svůj konec. Podílej se na tom, aby ten konec přišel. Ale zároveň, uprostřed postní cesty, když zažiješ malá vítězství života, právě v těch chvílích radosti, hledej a ptej se, kudy jít dál.
