Během Velikonočních svátků budeme každý den publikovat jedno zamyšlení, jehož autorkou nebo autorem jsou lidé, kteří byli zneužiti duchovním.
Dnešní zamyšlení k Bílé sobotě napsala Barbora Ztracená, které tímto moc děkujeme.
Drama Velkého pátku utichlo a nastalo ticho Bílé soboty. Bílá sobota je časem prázdnoty. Evangelia o tom, co se na Bílou sobotu dělo, mlčí. Můžeme se jenom domýšlet, jak to sobotní prázdno prožívali učedníci.
To nejhorší, Ježíšovo ukřižování, už mají za sebou. Jenže právě teď ta rána začíná přicházet k sobě. Strašně to bolí. A Bůh? Ten k jejich bolesti mlčí. Zatím. Že zase jednou promluví a že se se svým Mistrem znovu potkají, to zatím netuší.
Mohou plakat, naříkat, křičet, ale zůstávají nevyslyšeni. Ten pocit, že jejich nářek nikdo neslyší, ten drásá duši na kousky. Možná se s Ježíšovými slovy ptají: Bože, proč jsi nás opustil?
Všechny naděje se s Ježíšovou smrtí zbortily jako domeček z karet, a budoucnost jako by teď nebyla. Ježíš je ukřižován, je zdánlivě po všem. Jenže jak jít dál? Kudy? Podle čeho žít, když se všechny jejich hodnoty a naděje sesypaly na hromádku? Po Velkém pátku následuje zdrcení, které nemá obdoby.
Podobné může být prožívání obětí zneužití. Když drama skončí, jeden by čekal, že přijde vyrovnání a úleva. Právě tehdy ale leckdy přichází ta největší bolest. Bolest poztrácených jistot, bolest zmizelé naděje, propastný pocit viny, výčitky a odloučení od Boha. Neustálé přemýšlení, co by bylo jinak, kdybych se choval(a) jinak. Zmatení. Byl(a) jsem oběť, nebo viník?
Zneužívání skončilo – teď přece můžeš jít dál, říkají lidé kolem. Jenže to nejde. Minulost se po mně sápe a drží mě, je to, jako by mi někdo ukradl budoucnost. A Bůh? Ten k mojí bolesti mlčí. Anebo ho neslyším. Vyjde to pro mě nastejno. Ztratil(a) jsem klíč k životu, přestávám světu kolem rozumět, topím se v beznaději, ticho téhle životní Bílé soboty je tak neúprosné.
Někdy je těžké v to uvěřit, ale přece jen je dobré mít na paměti, že smutek Bílé soboty je předehrou nedělní radosti. Snad.
