Násilí v řeholních komunitách se neděje jen v zahraničí

 

Zveřejňujeme svědectví o životě v komunitě sester trapistek v klášteře Naší Paní nad Vltavou. Věříme, že otevřená komunikace o problémech může pomoci nejen uzdravit prostředí této konkrétní komunity, ale pomoci také lidem, kteří podobné jednání mohou zažívat jinde. 

Uzavřený život mnišských společenství má vést k bližšímu vztahu s Bohem, nikoli k ničení vnitřní svobody mnišek a mnichů. Pokud v komunitách dochází k ničení nebo zraňování člověka, nejde o zdravé prostředí. Když o duchovním zneužívání budeme mlčet, neumožníme promluvit těm, kdo to potřebují.

Děkujeme Elišce za důvěru, s jakou nám svůj příběh svěřila. 

 

Trigger warning – v článku je popisováno duchovní zneužívání a špatné zacházení v řeholní komunitě. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.

 

Můžeš něco říct o sobě?

Jmenuju se Eliška, u trapistek jsem byla mezi roky 2010 a 2020, aktuálně jsem na mateřské, pracuju jako lektorka jazyků a dodělávám pedagogickou fakultu.

Proč ses rozhodla sdílet svoji zkušenost u trapistek?

Na podzim 2024 jsme s několika dalšími lidmi podali oficiální stížnost adresovanou jak Generálnímu opatovi trapistického řádu a jeho radě (řád je smíšený – pro muže i ženy, nejvyšší autorita je Generální opat a jeho rada), tak vatikánskému Dikasteriu pro řeholníky. Během následujícího čtvrt roku proběhlo kanonické šetření ze strany řádu, které naše podněty potvrdilo. 

To, že šetření potvrdilo závažné problémy, pro mě znamená, že moje zkušenost je relevantní. Zároveň vím, že v češtině není mnoho svědectví o duchovním zneužívání, a to pak vede k větší zranitelnosti mladých lidí, kteří do podobných komunit vstupují bez vědomí možných rizik. 

Krom toho jsem sice měla možnost vidět snahu řádu řešit problémy interně, a musím říci, že mě pozitivně překvapila rychlost reakce a pár dalších kroků, ale také vidím absolutně nulovou ochotu jakkoliv komunikovat navenek. Na stránkách trapistek ani na stránkách řádu není žádná informace o tom, že proběhlo kanonické vyšetřování, které prokázalo dysfunkce, žádná omluva, žádný kontakt pro ty, kteří byli poškozeni. Ani soukromě nebyl nikdo ze strany sester či řádu kontaktován, až na jednu výjimku, kde šlo o vyloženě praktické řešení věcí, které sestry vyřešit musely. A to i přesto, že jsem na tuto potřebu dlouhodobě upozorňovala. 

Tento nedostatek informací může mít velmi poškozující dopad na potenciální kandidáty, kteří se nedozví, na co by si měli dávat pozor, a také na lidi, kteří odešli, a dosud se vyrovnávají s následky. 

Je-li moje zkušenost relevantní, není-li nikdo jiný ochoten o tom mluvit a tento nedostatek informací může někoho poškodit, pak považuji za správné to udělat.  

A nebylo by lepší, kdyby tuhle komunikaci řešil řád nebo komunita sama?

Bylo. Pokud by to řešit dokázali. Minimálně by bylo fajn, kdyby tady komunikace z jejich strany byla také. Měli jsme pár meetů s Generálním opatem, kde jsem na tohle upozorňovala, ale oni spíš mají tendenci zdůrazňovat diskrétnost. Já myslím, že diskrétnost, která zamlčí informace, které mohou být důležité pro bližní, moc ctnostná není. Takže v tom se prostě neshodneme. Obecně si myslím, že tahle tendence chránit dobré jméno není moc evangelní ani funkční. Ježíš farizeje i apoštoly napomínal celkem nediskrétně. Když jsem se Generálního opata ptala, zda si myslí, že komunita sama dokáže o svých problémech mluvit s případnými kandidáty, odpověď byla, že zatím ne, ale že jí nebylo doporučeno nové kandidáty přijímat. Ovšem komunita je nadále autonomní a kandidáty nemá zakázáno přijímat. Vzhledem k tomu, že nedávno zveřejnila na YouTube v rámci věčných slibů s. Francescy video pojednávající o krásách trapistického života, které vypadá tak trochu jako náborové promo video, nezdá se, že by tam byla nějaká zdrženlivost.

Jaká byla tvoje zkušenost v komunikaci s vedením OCSO?

Měli jsme pár meetů, komunikovali jsme také po mailu. Generální opat se nám omluvil, poděkoval za odvahu, rychle jednal a něco opravdu vyřešil a dál řeší.

Nabídli vám nějaké odškodnění nebo podporu?

Ne, žádná taková nabídka nezazněla. Když jsem na meetu řekla, že by bylo třeba také vyhledat další oběti, dozvěděla jsem se, že to nemohou udělat, protože na ně nemají kontakt. Což v této digitální době je … nevím, svatá prostota? KVPŽŘ (Kongregace vyšších představených ženských řeholí) nám zaplatila terapie, což je moc hezké gesto, zvlášť proto, že tyhle sestry o ničem nevěděly, nijak se na zneužívání nepodílely, ale chtěly nám takto vyjádřit podporu. 

Tvoje zkušenost se týkala českých trapistek?

Ano. Kláštera Naší Paní nad Vltavou. 

Můžeš popsat dosavadní průběh šetření?

V září jsme podaly stížnost přes KVPŽŘ, kde jsme se setkaly s velmi laskavým a konstruktivním přijetím. Sestry potom v Římě naše dokumenty předaly Dikasteriu a Generálnímu opatovi a jeho radě. Generální opat následně vyhlásil kanonické vyšetřování, pověřil církevní právníky provést v komunitě výslechy a na základě výslechů, které prokázaly vážné potíže, proběhla na začátku roku 2025 mimořádná vizitace. Na jejím začátku abatyše podala rezignaci, kterou Generální opat okamžitě přijal, a 12. 1. se abatyše vrátila do své mateřské komunity v Itálii.

Matka abatyše tedy nebyla řádem nijak kanonicky potrestána?

Ne, nic takového se ke mně nedostalo. Jen rezignovala a odjela do komunity, kde byla 20 let novicmistrovou. Generální opat mi řekl, že kdyby nerezignovala, byla by k tomu donucena. 

Takže je někde uklizená, ale v zásadě může působit dál jak chce? 

Zřejmě ano. Pokud o to bude někdo stát. 

Můžeš říct něco o povaze těch potíží?

Když nám Generální opat psal o průběhu vizitace, shrnul to tak, že „vyšetřování prokázalo vážné dysfunkce v komunitě a v tom, jak abatyše komunitu vedla“, a dodal, že „abatyše převzala zodpovědnost za tyto dysfunkce, včetně těch, které se týkaly fyzických trestů, zneužívání svědomí a zneužívání autority“. To mi přišlo jako trefné shrnutí. Já bych k tomu dodala nerespektování stanov a kanonického práva, což je samozřejmě evidentní v rámci zneužívání autority a svědomí, ale jde o širší problém, a také manipulace a nekalé praktiky ohledně práce a různé zvláštní finanční machinace. 

Pojďme to vzít popořádku. Tedy nejprve: fyzické tresty?

Celá otázka trestů je dlouhá historie, asi jako všechny tyhle dysfunkce. Věci se vyvíjí postupně, lidé si je odůvodňují, věří tomu, zvyknou si na to, nevidí to jako hřích. Je to podobná dynamika jako v domácím násilí. V našem klášteře bylo celkem běžné drsné fackování. Obzvlášť si pamatuju jednu parádní facku, kterou mi abatyše vlepila, až mi odletěly brýle, protože jsem se nadechla, abych měla námitku. Vím ale také o půstech o chlebu a vodě nebo úplných hladovkách za trest (nebo dokud daná osoba neuzná, že to, co říká autorita, je pravda). Netrvaly dlouhé dny, ale třeba den, dva. Běžná byla i izolace (i zamykání) za trest, to trvalo i týdny. 

A člověk si na začátku říkal „je to jenom facka“ a možná taky „italský temperament je jiný než český“. Ale došlo to taky tak daleko, že některé sestry měly poslušnost (tedy posvátnou povinnost) hrát si s agresivním vlčákem, který je pokousal. A v létě 2024 jednu postulantku napadl tak, že byla hospitalizovaná. Jistě, vlčák nebyl používán jako nástroj trestu, ale ukazuje to, jak se některá kritéria toho, co je přípustné, posunula.

Co se stalo se psem?

Přes různé výzvy k řešení – když opakovaně útočí na lidi, měl by být poslán do vhodného útulku, nebo by se měl utratit – tam ještě v únoru jistě byl. Snad jsou dnes sestry opatrnější, ale zodpovědné mi to nepřipadá.

Vraťme se tedy k fyzickým trestům.

Ano, takže fackování, izolace a půst za trest. Matka se opírala o Řeholi Benediktovu, která opravdu obsahuje „trestní zákoník“, a ten počítá například s tím, že pokud mladí chlapci nechápou, je možné je potrestat raději fyzicky.^[1] Nebo že se mnich vyloučený z komunity má jíst později než komunita, čili se postit déle než ostatní.^[2] A samozřejmě, že mnicha lze za trest izolovat. 

Když je to v Řeholi, odvolávat se na to asi dá celkem snadno.

Řehole je ovšem ze 6. století a trapistický řád už dávno vydal různé dokumenty, které zakazují tyto kapitoly brát doslovně. My jsme ale o těchto dokumentech nikdy neslyšely. Matce se evidentně tento druh doslovné aktualizace Řehole zalíbil a často vysvětlovala, že my, Češky, a tahle „mladá generace“ jsme prostě jako ti barbaři, Langobardi v dobách svatého Benedikta, a proto je třeba s námi jednat trochu „rázněji“. Sestry to pak nějak přejímaly, ostatně se na to hodně tlačilo, nešlo to úplně odmítnout. Například si vzpomínám, jak mi jedna sestra o pár let starší než já s povzdechem řekla, když jsem v práci nebyla dost bystrá a rychlá: „s váma to halt jinak než řevem nejde, je to pravda“.

Taky tě bila?

Ne, na facky byla abatyše. Ale ten řev byl součástí téhle „pedagogiky”. Když jsem byla trochu pokročilejší mniška, taky jsem se snažila řvát. Když se to má, že… Byl velký tlak na to, že je to správně, a kdo to odmítá, tak je v opozici proti pravdivé pomoci bližnímu. 

Jak to myslíš s tou pedagogikou?  

Přišlo mi, že si abatyše postupně vyvinula jakousi pedagogiku, která se jí zdála efektivní ve zvládání či ovládání komunity. V něčem to asi efektivní bylo, ale otázka je, za jakou cenu. Takže například součástí pedagogiky bylo, že lze člověka nutit, když jde o jeho dobro (jíst, aby přibral, například). A později jsem pochopila, že podle abatyše lze také lhát a manipulovat, když jde o dobro dotyčného člověka. Dále, k tomu, abychom pracovaly, vyznávaly hříchy a vůbec dělaly to, co je správné, se za mimořádně účinnou metodu považovalo řvaní. „Dělej!“ „Hned!“ „Okamžitě!“ Naučila jsem se díky tomu dost italských nadávek. 

Myslel jsem, že v trapistickém klášteře se zachovává silentium.

Pro abatyši to neplatilo. Ta musela „obětovat“ svoji touhu po tichu, aby nás formovala. Ale obecně ta zkušenost ticha je trochu mýtus. Aspoň u nás to tak bylo. Dělá se spousta prací, je třeba se na kdečem dohodnout, pak byly dialogy a tak.

Každopádně to nezní jako prostředí, kam by člověk chtěl vstoupit nebo v něm zůstat.

Ne. Ale platí tu zákon postupného vaření žáby. Ze začátku to takhle člověk nezažívá, podobně jako ve vztahu s manipulativním násilníkem. Na začátku je to porozumění, charisma abatyše, laskavost, zájem, respekt k tvým omezením. A taky kouzlo mnišského života, přesvědčení o povolání, krásná liturgie, pocit svobody od světských povinností. Zkrátka je tam mnoho okouzlení. A taky je člověk ve dvaceti letech trochu „zranitelný dospělý”. Nevstupuje s dobrou znalostí sebe sama, lidí, života, práce, kanonického práva, manipulačních technik. Zato vstupuje s velkou důvěrou, obdivem k něčemu, co vypadá krásně. Někdo je v tom zranitelnější, někdo méně.

Ale zpět k abatyši. Je třeba říct, že abatyše byla mimořádně charismatická. A mimořádně schopná měnit tváře. V hovorně to byla opravdu okouzlující paní s krásným úsměvem. Jenomže už na chodbě z hovorny to člověk mohl pěkně slíznout. Ale i uvnitř kláštera to s lidmi hodně uměla: byla vzdělaná, vtipná, na oslavách komunity tančila krásně valčík… Uměla rychle navodit pocit blízkosti a porozumění. A po nějaké době přitvrdit. Zároveň v tom procesu vaření žáby taky hraje roli svědectví komunity. Člověk se kouká kolem a nevidí, že by někdo protestoval. Abatyše k tobě navíc může poslat sestry, které jsou ti věkově blízko a budou ti říkat, jak jim tohle zacházení opravdu pomohlo a vůbec neublížilo.

A proč? Lžou?

To není tak snadné. Za prvé, kdyby řekly něco jiného, abatyše se to dozví, a pěkně to slíznou. Za druhé, nejspíš tomu opravdu věří, protože tyhle argumenty a činy člověk postupně internalizuje, takže si říká, že vlastně i jemu to v nějaké situaci pomohlo. Za třetí v tom hraje roli důvěra a pokora, na kterou se klade důraz v mnišství obecně a v této komunitě obzvlášť. Třeba důvěřuješ tomu, že abatyše situaci rozumí líp než ty, tak prostě pokorně přijmeš a předáváš její úhel pohledu. Je těžké si při tom tlaku a kontrole připustit, že s tím nesouhlasím, natož to pak odmítnout dělat. Navíc odmítnout to dělat nakonec znamená odejít, protože není možné tam zůstat v takové opozici. To jsem si uvědomila v nějakou chvíli i já.

Byl to důvod, proč jsi odešla?

Ano, jeden z důvodů. Ale možná bych zůstala ještě u tématu.

Dobře. Kromě fyzických trestů jsi zmiňovala zneužívání svědomí. Co to konkrétně znamenalo?

Kanonické právo počítá s tím, že řeholníci mají právo na forum internum, tedy oblast týkající se soukromé osobní a duchovní oblasti člověka, kde ho nemůže představený nutit k otevřenosti.^[3] A zároveň, že i když se řeholník rozhodne něco z forum internum s představeným dobrovolně sdílet, je to důvěrné a představený nemá právo to kdykoliv komukoliv říkat. To v komunitě neexistovalo. Opět za tím byla jakási duchovní teorie, tentokrát o mnišské otevřenosti srdce. 

Když se začteš do různých otců pouště, třeba Dorothea z Gazy, což je ca 4. stol. n. l., dozvíš se, že mnich vyznával svému duchovnímu otci úplně všechno, co se mu šustlo v hlavě. Byl to nástroj pokory, pomoc s rozlišováním a asi také prostředek, jak se nezbláznit. Dorotheus byl přece jen poustevník v poušti ve čtvrtém století, který to dělal dobrovolně, ne povinně jako my. Tahle jeho zkušenost se dá vzít, podobně jako trestní zákoník z Řehole Benediktovy, a říct, že „otevřenost srdce” je důležitější než forum internum. 

V důsledku toho jsme tedy dostávaly pravidelně „poslušnost“ sepisovat abatyši nebo formátorce svoje hříchy a myšlenky. Probíhaly kontroly sešitků na zpytování svědomí. U zpovědi se mi také stalo, že mě čekala abatyše a kontrolovala, co jsem vyznávala (pokud to zrovna byla nějaká významná zpověď), a zda jsem vyznala to, co jsem od ní dostala za úkol. Hříchy se měly vyznávat nejprve abatyši a teprve potom ve zpovědi. Zpověď byla obecně hodně kontrolovaná. Když tam člověk byl déle než tři minuty, čekal ho „výslech“. Hodně se zdůrazňovalo, že s knězem se nemluví, jen se řekne seznam hříchů. Argumentem pro tuto praxi bylo, že nás hlavně nesmí duchovně doprovázet kněz, protože to má dělat abatyše. 

Zároveň se také abatyše s velkou svobodou rozhodovala, co kdy komu řekne z věcí, které sestry více či méně povinně vyznaly v rámci duchovního vedení u ní, takže se mlčenlivost se prostě nevedla. Například vzpomínám, že jsem jí prosila, aby nějakou velmi soukromou věc, za kterou jsem se styděla, ještě (!) neříkala ostatním, nebo jsem zažila, že nám na setkání přinesla soukromé lístečky, které jí psala jiná sestra, a aby ji ztrestala, přečetla nám je se slovy: „Halt musíš, XY, mít odvahu vzít si zodpovědnost za své myšlenky.” Nebo jsem se účastnila strašlivého setkání, na kterém nám abatyše řekla o traumatické zkušenosti jedné z přítomných sester, která se mnou byla ve formaci. Pravila, že to řekne, aby ji potrestala za to, že ona o tom s námi mluvit nechce a „hraje si na princeznu”, byť je to příčinou jejího problematického chování. A bohužel musím přiznat, že nikdo z nás nic na obranu té sestry neřekl. 

Vedlo to k celkovému znecitlivění vůči významu soukromí. Když měly v posledních letech některé sestry terapii online, tak v rohu místnosti seděla jiná sestra, která to sledovala a kontrolovala. Terapeutka to samozřejmě nevěděla. Takže při online terapii doporučuji nejprve vyžadovat otočení notebooku o 360 stupňů…

Jaké má dopady taková myšlenková kontrola?

V nějakou chvíli jsem si uvědomila, že se bojím si některé věci i myslet. Je to vlastně jednoduchý proces. Víš, že tu myšlenku budeš muset vyznat, nechceš, aby na tebe někdo řval nebo tě někam zavíral, a nechceš lhát, když na tebe někdo udeří, co si teda myslíš. Tak se bojíš si to myslet. Nebo to vedlo, to už u těch starších a otrlejších, k jakési rozdvojené existenci. Když mají souhlasit, se vším souhlasí, a když se jich zeptáš soukromě, řeknou ti bez mrknutí oka něco jiného.

Moment. Někam zavírat?

Tak v Řeholi Benediktově se mluví i o tom, že provinilý mnich se vylučuje z komunity a vykonává své práce sám a v tichu.^[4] V praxi to znamenalo, že člověk byl v poustevně, chodil na jídla jindy a nikdo se s ním nebavil. Jednou byla jedna sestra v poustevně mnoho dní zamčená, protože se prý nedalo spolehnout na to, že neodejde (tedy z té poustevny). V poustevně byla koupelna, záchod a terasa, abych z toho nedělala horor.

Dobře, dále jsi zmiňovala zneužívání autority.

To je asi nasnadě. Podle stanov řádu má například existovat nějaká formační rada, ale u nás o všem rozhodovala abatyše, která zároveň nerespektovala stanovy ani kanonické právo. Takže jsem se třeba až po 2,5 letech v klášteře dozvěděla, že teď vlastně končí moje lhůta noviciátu.^[5] Sliby jsem složila až za tři čtvrtě roku, což je jen drobné zpoždění oproti jiným, kteří různými kouzly v noviciátu zůstávali i 5 let.

Tak třeba to potřebovali, aby se mohli v klidu rozhodnout? 

Ano, abatyše argumentovala tím, že je to milosrdenství, ale je to divné milosrdenství, protože po tolika letech je pak už taky těžké se znovu vracet „do světa“ a komunita to lidem rozhodně neusnadňuje. Každopádně je to dost svévolné.

Ale vraťme se k zneužívání autority.

Vlastně všechny funkce a rozhodování se kumulovaly v rukou abatyše. Od toho, jestli můžu nebo nemůžu jít k doktorovi, po to, jak řešit problém na pracovišti nebo co mám nebo nemám psát v dopise domů. 

A to tedy abatyše za den odpověděla na sto žádostí o povolení, nebo jak to v praxi fungovalo? 

Nefungovalo. Běžná sestra se pak neustále potácela mezi tím, že se má ve všem tzv. „konfrontovat“ – tj. říct, co se děje, a požádat o nutná povolení –, a tím, že nemá odpověď. Myslím, že i z toho důvodu se například formátorky měnily zhruba každého 1,5 roku. Měly totiž fungovat jenom jako zástupkyně abatyše, a tedy se vždy konfrontovat se vším. Zároveň ale se sestrami ve formaci mluvily a nemohly u všeho čekat na vedení abatyše, takže to dříve nebo později nutně vedlo ke konfliktu mezi abatyší a formátorkou. A sestry ve formaci si také přirozeně vytvořily spíš vztah k formátorce než k abatyši, což formátorce obvykle „srazilo vaz“. Abatyše pak formátorku obvinila, že emocionálně zneužívá sestry, které vede, tzn. chce, aby s ní klábosily, místo aby je vychovávala v pravdě a byla nepopulární tak jako ona, abatyše.

Zmiňovala jsi taky nekalé praktiky v práci.

Jedna velmi sporná věc, která je asi širší problém, je, jak se v takovýchto komunitách řeší pracovní status sester vůbec, ale hlavně sester ve formaci. Sestry ve formaci se ještě nijak definitivně nezavázaly tam zůstat a statisticky jich hodně, spíš většina, odejde. Zároveň ale pracují většinou v naprosto světských podnikáních, na kterých klášter vydělává někdy více, někdy méně. Klášter normálně platí daně, má s.r.o. atp. Zaměstnanecký status těchto sester ovšem není nijak vyjasněn. 

Nikdo to se mnou nikdy neřešil, já jsem jen tak spoléhala, že to nějak je „pořešené”, nikdy jsem nikde nic nepodepisovala. Když řeholnice z jiných klášterů pracují třeba ve škole nebo v nemocnici, mají samozřejmě normální smlouvy, nebo DPP, a tak dále. Tady se děje všechno přes klášter. Klášter s těmito lidmi ovšem smlouvy neuzavírá, platí jim jenom zdravotní pojištění, uměle jim prodlužuje formaci, a při odchodu jim nedá nic nebo nějakou směšnou částku. Pro sestry to znamená, že nedosáhnou na nemocenskou ani na podporu v nezaměstnanosti, budou mít minimální důchod, nemají si co dát do životopisu, ačkoliv normálně pracovaly. Ale komunita na nich ušetřila…

Bavila jsem se o tomhle s představeným jiné trapistické komunity, který mi vyprávěl, že to měli nastavené podobně, ale když jim někdo po delší době odešel a uvědomili si, že teď je v situaci, kdy nemá vůbec nic, nastavili prostě systém pracovních smluv. 

A není to věc chudoby kláštera? Třeba se vydělá tak málo, že by to ani jinak nešlo? 

Komunita se, aspoň za časů, kdy jsem tam byla, měla ekonomicky nadprůměrně, byť jsme měly v hovorně zakázáno se tím „chlubit”, abychom „pyšně neodmítaly dary”. Ostatně trapisté, jakožto benediktini, nejsou žebravý řád, mají se živit prací vlastních rukou, takže bývají podnikaví. Mohly bychom tedy klidně být i hrdé na to, že se uživíme. Byla jsem například přítomna, když se kupovaly velké pozemky kolem kláštera, aby byl i v budoucnu klid na kontemplativní život. Rozlehlé pozemky ve středočeském kraji nejsou zrovna za hubičku. Také se přistavoval altán, vylepšovala se zahrada, kupovaly soláry, vylepšovalo se okolí kláštera a celé podkroví kláštera se upravilo na výrobnu krémů.

A především asi od roku 2011 běžela výnosná spolupráce s LVMH. To je ostatně specifické sporné téma. Pro LVMH jsme plnily kelímky luxusním krémem. 

Myslíš LVMH Bernarda Arnaulta?

Ano. Byly jsme zaměstnankyně Bernarda Arnaulta, přesněji firmy Fresh, která je jednou z luxusních značek vlastněných LVMH. Firma Fresh vyrábí luxusní krém Crème ancienne – made in monastery. No a tohle „monastery” jsou Poličany, Nový Dvůr, a pak ještě pár dalších míst. Tady si na Wall Street Journal můžeš přečíst, že jsme tajnou zbraní firmy Fresh:-)

https://www.wsj.com/articles/fresh-cosmetics-secret-weapon-monks-1446758454

A tady najdeš naše výrobky s cenovkami:

https://www.fresh.com/us/skincare/categories/moisturizers/cr%C3%A8me-ancienne-H00006076.html?srsltid=AfmBOoqX2Eh6q7JoEtsFl99-lCwbkimcsfTwGE4ZyKI82v73mfEcPvh6

Aktuálně si větší kelímek můžeš koupit za pěkných 390 dolarů, tedy asi 8500 Kč. Bratři krém „uvařili“ a my jsme ho daly do kelímků. Krém byl totiž tak hustý, že se to strojově dělat nedalo. 

To byl byznys, který zajišťoval komunitě živobytí. Ostatní pracoviště byly vždycky jenom takové „přicmrndávky“. Ale měly jsme zakázáno o tom mluvit, aby to lidé „nepochopili špatně“, ostatně na webu trapistek také o krémech nenajdeš ani slovo. Ono, kdo by čekal, že odejdeš do kláštera dát Bohu všechno, a pak se to realizuje tím, že makáš pro LVMH, že. Vypadá to divně, asi proto, že to divné je. Ale zase to dobře uživí klášter. 

No, není to typ práce, kterou by člověk v klášteře čekal. Vidíš v tom ještě jiné problémy?

Ano. Co se týče toho problému s nevyjasněným pracovním statusem, nemyslím, že to takhle může fungovat úplně podle zákona. Ale třeba se nějaká klička, jak jsme mohly pracovat v takhle světském byznysu, ale nebýt zaměstnanci, DPP, DPČ ani IČaři, našla. Jediné, co mě napadá, je, že je většina sester vedena jako nezaměstnaní – dobrovolníci, kteří pracují pro s. r. o. kláštera bez nároku na honorář, pojištění a případné odškodnění poté, co z formace odejdou. Chápala bych takovéto nastavení, když člověk jako řeholnice pracuje pro charitu, ale tady jsme ve velmi obyčejném výnosném podnikání.

Ať tak či tak, když k nám přišla nějaká kontrola z úřadu, měly jsme zakázáno v krémech pracovat a zbožně jsme se modlily v kostele. Takže úplně čisté svědomí ohledně pracovního statusu sester abatyše asi neměla. 

Ale kladlo to i jiné náročné otázky. Například: je to výnosná práce, kterou ale mohou dělat jen osoby s vynikajícím zrakem a mimořádně zručnýma rukama. Tedy mladé sestry ve formaci, které jsou tak ale zodpovědné za největší zdroj příjmu komunity. Na ty pak dopadá tlak objednávek od společnosti LVMH, která neměla nikdy dost, zodpovědnost za to, že se nesmí nic pokazit, protože tady jde o luxus: nemůžeš mít upatlané kelímky, zapomenutá víčka, atp. Zároveň to znamená, že jsou roky zavřené od rána do večera v malé místnosti (byť to podkroví je dnes už asi větší), kde konají naprosto monotónní práci. Je to velká zátěž, přestože podle stanov nemají sestry ve formaci dostávat úkoly, které by jejich formaci bránily.^[6] Řekla bych, že taková zodpovědnost mezi tento typ úkolů dost patří. 

Další problém byl, že vzhledem k nastavení komunikace v komunitě nebylo moc možné zpochybňovat pokyny, které sestry dostávají, natož autority, které je dávají. A hodně těch pokynů bylo velmi dlouho naprosto nesmyslných. Jenže tehdejší šéfová se domnívala, že má posvátnou poslušnost i ke všem pokynům, které přicházejí od našich zaměstnavatelů, takže diskuze nebyla možná. Těsně před mým odchodem se o tomhle tématu začalo v komunitě trochu mluvit, tak se možná něco posunulo.

Výstižnou metaforou pro mě každopádně v celém tomhle podniku byl lísteček, který nám na pracovišti pověsila tehdejší šéfová. Láska = poslušnost. Poslušnost = 50 kelímků. Hle, jak prostá je cesta k posvěcení.

Zmiňovala jsi také machinace s penězi?

Do toho nechci příliš zabíhat, protože jsem mnohé slyšela z druhé ruky. Co se ale opakovalo, bylo zadržování peněz sester ve formaci. 

Podle kanonického práva ztrácí sestra nárok na vlastnění jakéhokoliv majetku v okamžiku slavných slibů. Před časnými sliby má svůj majetek svěřit libovolné osobě, aby ho spravovala a týká se to i výnosů.^[7]  Podle konstitucí má před slavnými sliby svůj majetek rozdat, např. chudým.^[8]

Tak to u nás nebylo. Například když si jedna sestra ve formaci chtěla svou větší částku peněz nechat u rodiny, dala jim plnou moc, ale abatyše to nedovolila a peníze se musely převést na klášter. V době, kdy jsem byla v klášteře, mi abatyše vysvětlovala, že takhle je to jistější, že to klášter pohlídá a dané sestře peníze vrátí, když odejde, zatímco rodina to může utratit. Že by klášter sliboval i vracení výnosů z uložených peněz, to jsem nikdy neslyšela. Samo vracení může být problematické, sama jsem to také zažila, když mi sestry vracely peníze, se kterými jsem do kláštera přišla. Podle kanonického práva každopádně rozhodně nelze po sestře ve formaci vyžadovat, aby svůj majetek převedla na klášter. 

Pak jsi mluvila o manipulaci. Jak to konkrétně vypadalo?

Postupně jsem začala vidět typické projevy lovebombingu, groomingu, gaslightingu i prosté metody cukru a biče a samozřejmě ponižování, to vše často oděné do různých zbožných frází.

Třeba? 

Třeba si pamatuji, jak mi abatyše neopomněla se smíchem říct, kdo si jako myslím, že by si mě vzal, a kam bych se asi tak chtěla vrátit, kdybych chtěla odejít. Přeznačilo by se to jako „oznamování pravdy“, takže to nebylo „nic zlého“. Jak pravila jednou jedna sestra: „Matka nám vždycky oznamuje pravdu“.

To zní, jako by abatyše byla orákulum.

Trochu jo:-). A zase je to nějaké zneužití mnišské tradice. Mnišská tradice se domnívá, že když mnich – učedník otevírá duchovnímu vůdci své srdce, působí tam Duch svatý. Odtud je jen kousek k tomu, že Duch svatý mluví skrze duchovního vůdce, ostatně se stejným konceptem se lze setkat i u poslušnosti. „Kdo poslouchá vás, poslouchá mě“ (Lk 10,16). Vzpomínám si, jak jednou abatyše oznamovala jedné postulantce, že teď povede její cesta k Bohu skrze ni, abatyši. Mnišská a řeholní spiritualita k tomuhle zposvátnění duchovního vůdce poskytuje celkem dost munice. Ostatně i sv. Benedikt říká, že cestou poslušnosti dojdeš k Bohu, poslušnost ti dává autorita a autorita… chce 50 kelímků… bez bublin a prachu.

Ale zpátky k těm přeznačujícím frázím. 

Takže pochyby, jestli něco není v nepořádku, jsou „zlé soudy“. Strach z abatyše nebo jiné autority, která se chová tvrdě a agresivně, je „nedostatek důvěry a synovství“. Stížnost je reptání nebo útok na autoritu a projev touhy po pomstě nebo po moci nebo projev závisti. Jasně, že někdy nějaká stížnost, pochyba a úsudek tímhle sítem prošla se ctí. A jistě, že někdy je stížnost opravdu motivovaná závistí. Jenže ne vždy. 

Myslím, že jedna typicky trapistická „zbožná fráze“ je ticho a diskrétnost. Byly jsme hodně trénované, že v hovorně mniška nemluví o sobě ani o komunitě. Ve zpovědi nemluví s knězem: kněz přece nechápe naši spiritualitu. Když jsem například přátelům v hovorně řekla, že moje sliby byly odloženy, byla jsem poté abatyší obviněna, že jsem reptala, a tak vlastně pomlouvala a mstila se. Přátelé tomu přece nemůžou rozumět, tak proč jim to vyprávím, ha? Má to háček, to ticho. Jednak není tak úplně jasné, proč je třeba toho tolik halit do tak ohromného ticha a diskrétnosti. Ale hlavně se tak v rámci diskrétnosti člověku bere možnost konfrontovat svoje pochyby nebo obavy s někým zvenčí. A to je vždycky velmi nebezpečné. 

Synovství?

To je oblíbený koncept všech komunit, které vzešly z italského Vitorchiana. Myslím, že na začátku to byla celkem pěkná myšlenka, že vztah představeného a řeholníka by neměl být o suché poslušnosti, ale ta poslušnost by měla být žita ve vztahu, který se podobá vztahu otce se synem. Tak jak jsem to slýchala já, se k tomu přidala mystika, která to nějak propojovala se synovstvím Syna vůči Otci, a hlavně se ze synovství stal svatý grál duchovního života. U nás to synovství znamenalo vřelý a důvěryplný vztah k abatyši. To se dá celkem snadno převést na prostou loajalitu. A kdo synovství měl, byl oblíben, měl funkce, důvěru, tušil se u něj duchovní pokrok. Ovšem vždy jen krátkodobě. Z jakýchsi záhadných důvodů si nikdy nikdo to synovství zas tak dlouho neudržel. Myslím, že to souviselo s tím, že šlo o vztah dvou lidí a na druhém konci rozhodovala abatyše, koho pozvednout a koho sesadit. Ale těžko říct. Můj nedostatek synovství byl například důvodem, proč mě abatyše nechtěla připustit ke slibům. Když jsem byla v nějaké krizi a jedna sestra se mnou chtěla mluvit a pomoct mi, přišla a pravila: „A jak se daří tvému synovství?“ Důležité pro ni bylo zjistit, jak je to  mým synovstvím, protože od toho se nakonec přece všechno odvíjí...

Lovebombing?

To je technika, kdy se oběť nejprve zahrne velkými emocemi a láskou, oceněním a vůbec vším, po čem touží, načež přestane být obezřetná, otevře se, zaváže se, a pak se najednou lovebombing změní v bič a tresty. Vzpomínám si, že když jsem před slavnými sliby zvažovala, že chci odejít, měla pro mě abatyše najednou neodkladný úkol: týden jsme spolu řešily fotky pro archiv a webové stránky. Byly jsme pořád spolu, byla milá, vtipná, plná pochopení. A moje obavy, že k onomu bájnému synovství nikdy nedospěji, se rozplynuly. Inu, blbá jsem byla. Jasně, že po slibech bylo po idyle.

Grooming? 

V Čechách se tohle slovo skloňuje v souvislosti se sexuálním zneužíváním, v anglicky mluvícím prostoru je to trochu širší: v zásadě jde o vytváření důvěrného vztahu s budoucí obětí za účelem její přípravy na pozdější zneužití. Uvědomovala jsem si to v rámci těch momentů, kdy se s abatyší velmi dobře „povídalo”, uměla navodit ten pocit důvěrnosti, přijímání, naslouchala mi, dostala ze mě i z jiných spoustu velmi osobních informací, a ty potom úspěšně použila později. Jsou lidé, kteří se o své negativní zkušenosti s komunitou bojí mluvit právě proto, že nechtějí, aby se proti nim použily informace, které důvěrně sdělili.

Gaslighting?

Tenhle termín se používá v souvislosti s manipulativními vztahy, kde oběť něco jasně pojmenovává nebo správně posuzuje, ale manipulátor se ji snaží přesvědčit, že se mýlí, a že nemůže důvěřovat svému úsudku nebo svojí zkušenosti. Například vím, že jsem něco udělala, protože jsem byla unavená, ale abatyše na mě řve, že ví, že jsem to udělala ve skutečnosti proto, že jsem líná. Vím, že jsem něco řekla proto, že si myslím, že je to pravda, ale ona na mě řve, že ví, že to bylo proto, abych se pomstila. V komunitě byl samozřejmě populární gaslighting typu „ty tomu nemůžeš rozumět”, „problém je v tobě”. 

A propos není nediskrétní a minimálně nactiutrhačné, jestli ne rovnou pomlouvačné, takhle o tom mluvit?

Tak asi jak pro koho. Jistě to tak bude leckdo vnímat. Ovšem nactiutrhání v katolickém pojetí spočívá v tom, že zbytečně šířím nepěkné věci, které jistý člověk opravdu udělal, a není k tomu dobrý důvod. Já si myslím, že dobrý důvod mám. Lze o tom jistě vést spor. Kromě toho poslední dobou přemýšlím často o tom, čím to je, že katolická morální teologie má speciální termín pro hřích, kdy se nelichotivá pravda zbytečně šíří. Ale nemá speciální termín pro hřích, kdy se nelichotivá nebo třeba i neutrální pravda zbytečně tají. Něco jako „nactipřihazování”, nebo „pravdoutrhání”. Vypovídá to něco o katolické mentalitě, která má také ráda ticho?

Možná:-) 

A jak to tedy bylo s tvým odchodem?

Slavné sliby jsem slavně složila, a tím jsem se najednou ocitla víc uvnitř komunity. Vypadá to zvláštně, ale i když spolu lidé žijí v klauzuře, tak dokud jsi ve formaci, jde hodně věcí mimo tebe, protože ti nepřísluší účastnit se dialogu na určitá témata a tak podobně. Takže přesun do hodnosti „černý závoj“ znamenal také nějaké nové objevy ohledně toho, jak je komunita vlastně zevnitř křehká. Zároveň mi to ovšem trochu dodalo sebevědomí. Měla jsem pocit, že tedy přece jen už něco dokáže posoudit správně, nějakou zkušenost mám, nějak jsem komunitou přijata. Dokud jsem sebevědomí neměla, tak jsem mnoho věcí pojmenovat neuměla. Ponižování sester ve formaci mimořádně nebezpečné, protože jim to brání v procesu rozlišování.   

S tím ovšem sílila moje kognitivní disonance. Jeden okamžik se mi hodně vryl do paměti. Pracovala jsem tehdy v sušenkách a přišla tam novicka, která jásala, že jí abatyše dala povolení pracovat celou neděli. A já si uvědomila, že jako „černý závoj“ bych se teď měla tvářit „výchovně“, že je to pěkné, ale příště se musíme více snažit.

Více snažit?

Povolení pracovat v neděli spočívalo v tom, že jako pokání napravuješ svoji pomalost či chyby v práci. To se ale zároveň dalo využívat jako záplata a gaslighting vlastně kdykoliv, když se nestíhalo. Vždycky to mohla být naše chyba a vždycky se dalo dělat pokání. Proto jsme přece v klášteře, abychom dělaly celou neděli sušenky.

Ale vrátím se ke svému minipříběhu. Jako „zkušená mniška“ jsem ovšem věděla, na rozdíl od té novicky, že to není výjimka a nejspíš to není ani moc její chyba. (A ano, někdy to byla naše chyba a někdy je správné či nutné v neděli pracovat, jistě). Po mnoha letech práce bylo celkem jasné, že to je systémový problém. Sester je málo, pracovišť moc, chtělo by to nějakou reorganizaci, nejspíš i externí pomoc. Abatyše si ovšem myslí, že problém jsme my, protože jsme líné, takže nezbývá než se obrátit a konat pokání. A přišlo mi hrozné, že já svým příkladem tu holku budu uvádět v omyl, dokud jí to samotné za mnoho let taky nedojde.

A může abatyše zrušit svěcení neděle?

Inu, „kdo poslouchá vás, poslouchá mě.“ A business je business.

Ale zpět k tvému odchodu.

Ano, takže jsem narážela na podobná „prozření“ a zároveň se začal zhoršovat můj zdravotní stav: byla jsem hodně unavená, zhoršila se mi klaustrofobie, spala jsem jen pár hodin denně, padaly mi vlasy. Teď zpětně mi přijde jasné, jak to šlo dohromady. Řekla jsem něčemu ano navždycky a pak si najednou začnu uvědomovat, že tady hodně věcí nehraje a že není úniku. 

Únik ovšem byl.

Ale jistě. Začala jsem tedy zvažovat, jestli bych neměla přestoupit, a zkoumala jsem betlémské mnišky. A to bylo moje velké štěstí. Protože betlémské mnišky prošly velkým duchovním zneužíváním už před nějakou dobou a na internetu je dostupný celý fascikl svědectví mnišek, které odešly. Začala jsem to tajně louskat.

Jak se tajně louská v Trappě?

No, tak předně nemáš povolený žádný přístup k internetu, nemáš mobil a nemáš možnost si s někým popovídat bez kontroly. 

Nemohlas napsat dopis nebo to probrat v hovorně nebo s jinou sestrou? 

Dopisy se odevzdávaly abatyši otevřené a příchozí pošta se četla. Ne vždy a všechna, ale nikdy jsi nevěděl, kdy na tebe zrovna vyjde řada. Opět jeden z dávných mnišských zvyků, který, jak nám pak říkal Generální opat, se už v řádu nedělá. Setkání v hovorně se sice takto nemonitorovaly, ale byly krátké a bylo jich málo. Navíc o sobě a komunitě mluvit nemáš a nikdy nevíš, kdo je na chodbě. Zato víš, že se tě na to, o čem se mluvilo v hovorně, může abatyše kdykoliv zeptat. Sestry spolu zase nemají tzv. „volné slovo“. Nemůžeš si bez dovolení abatyše zajít za sestrou promluvit. A i kdybys to udělala, nevíš, jestli sestru nebude trápit svědomí a honem to všechno neřekne abatyši.

Tak jak ses zařídila? 

Začala jsem podvádět. Měla jsem totiž v archivu notebook, který se na klášterní wifi připojoval automaticky. A když už jsem nespala, tak jsem v noci četla svědectví betlémských mnišek. Přemýšlet o cizích problémech je snazší než o vlastních, a ty svědectví mi pomohly si postupně uvědomit a pojmenovat, co jsem zažívala v našem klášteře. Svědectví betlemitek obsahovala pozoruhodné množství podobností s tím, co se dělo u nás, což mi pomohlo mnohem lépe porozumět tomu, co strukturálně nefunguje. A to mě hodně osvobodilo. Přece jenom něco na tom je, že pravda osvobozuje.

Uvědomila jsem si, že mi asi není dobře v důsledku toho, co na tom místě prožívám, a že vzhledem k situaci může být naprosto legitimní prostě odejít a starat se o své zdraví a spásu. Vnímala jsem to hodně tak, že mě tyhle mechanismy v komunitě vlastně tlačí k tomu hřešit: měla jsem taky křičet a být agresivní, taky kontrolovat druhé sestry, taky se chovat pokrytecky… 

S abatyší jsi o tom nemluvila? 

Nejdřív jsem s ní samozřejmě zkoušela o svém odchodu mluvit, ale dostalo se mi jen řevu a obviňování, že chci zradit Krista a tak. Nechala mě asi půl hodiny klečet před ikonou, a Kristus mi měl říct, co chce On. Když jsem odpověděla, že chce, abych odešla, prohlásila, že to Kristus chtít nemůže. Inu, ona to jistě věděla líp, jako vždy. Tehdy jsem pochopila, že ničeho jiného než tlaku na to, abych zůstala, se od ní nedočkám. Pak už jsem se s ní o tom nebavila. Dopustila jsem se tedy, v jejich slovníku, strašlivého hříchu autonomie (hříchu proti ctnosti synovství!). Párkrát jsem se s ní ještě zkoušela bavit o svém zdravotním stavu. Tam jsem se také leccos dozvěděla. Například, že k psychiatrovi mě nikdy nepošle, že klaustrofobii nemám nebo že ty symptomy, co mám, jsou vlastně projevem toho, jak mě prokleli židozednáři z mojí farnosti.

Prosím?

Prosím pěkně ano. Židozednáři z mojí farnosti prý byli vzteky bez sebe, že jsem složila slavné sliby, a proto uspořádali jakýsi rituál, aby se mi pomstili. Abatyše s převorkou se to údajně dozvěděly tak, že jim to prý v hovorně jakýsi exorcista vyprávěl. A ten exorcista se to prý dozvěděl při exorcismu od jakéhosi bývalého zednáře. A proto to pak přišel do hovorny říct abatyši, a dokonce prý řekl moje jméno. Ale převorka mě tehdy „uklidňovala”, že se nemusím bát: stačí, když budu žít poslušnost a další mnišské ctnosti a židozednáři na mě nebudou moct.

Takže když se ti zhorší zdraví, bude to pak asi projev toho, že nežiješ tyto ctnosti.

Asi jo. Nezůstala jsem tak dlouho, abych to mohla otestovat…

Jak myslíš, že celá tahle teorie vznikla?

Nevím. Těžko říct, co řekl nějaký exorcista v hovorně a co si abatyše přibarvila z pedagogických důvodů. Časem jsem pochopila, že součástí její pedagogiky je, že ona může lhát, pokud tím napomůže k tomu, abych se já zachovala správně. Takže jsem její tvrzení brala s rezervou.

Tolik tedy reakce abatyše. Takže jsi dočetla svědectví, mluvila s abatyší a pak? 

Když už jsem podváděla a přestávala tomu všemu věřit, čili jsem se dopouštěla těchto strašlivých hříchů neposlušnosti, autonomie, nedůvěry a zlých soudů, bylo to už všechno trochu jedno. Tak jsem pokračovala dál. Zřídila jsem si tajnou e-mailovou adresu a dopustila se také těžkého hříchu prolomení ticha. Napsala jsem svým zbožným katolickým přátelům, v jaké jsem situaci a že si potřebuji s někým svobodně popovídat. Chtěla jsem někoho, kdo mi rovnou neřekne „kašli na to“ a kdo bude vědět, jaký význam pro mě slavné sliby mají. A tohle mi ti přátelé opravdu poskytli. Nesoudící naslouchání, které mi umožnilo si zformulovat, že je opravdu čas odejít. Požádala jsem proto kamarádku, aby jednoho dne v sobotu po obědě přijela. Ten den dopoledne jsem měla domluvený poslední duchovní rozhovor s abatyší, kde jsem tomu ještě chtěla dát šanci, kdyby vzala moje potíže vážně.

A vzala?

Nabídla mi jako odpočinek, že jeden den nemusím vstávat ve 4, ale až v 7. Zopakovala, že klaustrofobie je od ďábla. A když jsem požádala o možnost „odpočinku“ mimo komunitu, vysmála se mi, že na takové dovolené smí jen ona, protože ona si potřebuje od nás odpočinout.

Takže jsi řekla, že odcházíš. 

Ne, to bych neudělala. Nepustily by mě. Měla jsem slib stability a abatyše mi jasně řekla, že dokud bych neměla Vatikánem schválené rozvázání slibů, nesměla bych odejít. Zrovna v té době byla jedna sestra v poustevně zamčená, protože to prý bylo pro její dobro i pro dobro komunity. Všichni věděli, že je zamčená. Nikdo nic nenamítal. 

Sbalila jsem se tedy tajně a odešla taky tajně. Po obědě jsem vzala pytel na odpadky, do kterého jsem naházela pár věcí, tvářila se, že jdu s pytlem, prolezla hovornou a sprintovala k připravené škodovce. Hovorna č. 4 totiž bývala odemčená kvůli kurýrům. 

S kamarádkou jsem byla domluvená, že pokud nepřijdu na domluvenou hodinu a ani jí nenapíšu proč, zavolá policii. 

Ostatní hovorny byly z vaší strany zamčené?

Ano, klauzura je celkem nedobytná. Ale v případě potřeby se dá vždycky přeskočit plot:-).

To zní jako vtipná historka.

Dneska to tak je, ale tehdy jsem se strašně bála.

Litovala jsi někdy toho odchodu?

Ne. Nikdy. To neznamená, že bych tam nezažila i hezké věci nebo vztahy. Jen pak už bylo příliš jasné, že to nejde, že nemůžu a nechci, a všechno, co následovalo, bylo vždycky lepší, než být tam. Ale mrzelo mě, že jsem se neměla možnost normálně rozloučit. 

Co následovalo?

To by bylo ještě dlouhé vyprávění. 

Dobře, tak jak s tebou komunikovala abatyše po tvém odchodu? 

Řekla bych metodou cukru a biče. Asi zkoumala, jestli je šance, že se polepším a vrátím. Cukr bylo porozumění pro moje údajné vyčerpání. Bič byla různá obvinění.

Například?

Například, že to dělám z pomsty, abych jí ublížila. Nebo když se v mojí cele našel kartón velikosti okna mé cely, byl kartón údajně odnesen exorcistovi a ten v něm údajně rozpoznal nástroj na rituály voodoo, kterými jsem údajně komunitě škodila.

Jako že jsi propichovala kartón místo srdcí sester?

Asi. Propíchanej teda nebyl.

A k čemu byl, ten voodoo karton?

Stínítko do okna. Dokázala jsem spát jenom ve tmě, v Trappě se chodí spát v 8 a utekla jsem začátkem října. Ale abych byla fér, kartón měl dva podezřelé přídavky. Měl totiž dva kusy starých punčoch, kterými jsem ho připevňovala na okno, aby držel, když ho v létě mám na větračku. 

Proč sis nesehnala provázek?

Musela bych si o něj říct a větračka v noci byla neposlušnost, tedy to bylo zakázané a kartony na okně by mi taky někdo zakázal. Tak radši použít to, co máš, diskrétně.

Proč myslíš, že s tím abatyše přišla?

Těžko říct, v posledních letech byla hodně ponořená do všemožných konspiračních a exorcistních teorií. Zároveň se mohla krýt předem: kdybych podala stížnost, tak to pak sestry mohou číst jako součást mého ďábelského plánu, jak komunitě uškodit.

Protože komunita to věděla?

Později jsem se dozvěděla, že abatyše komunitě opravdu oznámila jako hotovou věc, že se u mě našla panenka voodoo, a celou moji celu pak vykropil exorcista. A nejen to, jindy jsem se zase z úplně jiné strany v církvi dozvěděla, že trapistky prý měly v klášteře „škůdce”, který tam dělal nějaké rituály. Takže ta historka už si v církvi žije vlastním životem. 

Ale to jsou jenom takové folklorní zajímavosti.

Myslíš, že tomu sestry věřily, resp. věří? A možná důležitější otázka: myslíš, že někdo, kdo absolvoval takovou formaci, ji mohl přežít ve zdraví?

Těžko odpovědět na to první. Odpověď na to druhé zní: spíše ne. Ale schopnost se s tím porovnat může být hodně různá. Teď by sestry měly dostat dlouhodobější podporu řádu ve formaci, takže třeba se to nějak uzdravit a napravit dá. To se mi těžko posuzuje. Zatím jsem spíš skeptická, ale třeba se časem něco změní. U těch betlemitek se to podle některých údajně povedlo, ale i tam jsou to jen dohady. Mnišské ticho vše opět zahalí svým neproniknutelným diskrétním pláštěm.

Amen.

Napadá mě ještě: můžeš shrnout, co ti tak dlouho bránilo vidět ty dysfunkce a co ti naopak pomohlo? 

Myslím, že hodně důležitou roli hraje izolace. V mnoha smyslech toho slova. Skutečnost, že jsem si nemohla svobodně popovídat s nikým mimo komunitu – s knězem, v hovorně ani písemně – vedla k tomu, že jsem byla hodně zranitelná vůči narativu abatyše. Když jsem začala mluvit s přáteli a mohla jsem svobodně říct, co se mi nezdá a jaké „zlé soudy“ o čem mám, pomohlo mi to přemýšlet. 

Jde ale také o izolaci ve smyslu nedostatku informací. V klášteře o všem, co budeme číst, rozhodovala abatyše: od článků ze světa, které visely na nástěnce, po knihy, které budeme číst na lectio. To je výborný prostředek manipulace. Od chvíle, kdy jsem si mohla ověřovat, co nám abatyše říká, nebo konfrontovat svoji zkušenost s jinými zkušenostmi zneužívání, začala jsem mnohem lépe rozlišovat.

K přemýšlení pomáhá mluvení, čtení a psaní. Když se tohle hodně omezí a jako prostředek rozlišování se nabídne „jen“ modlitba, člověk nemůže rozlišovat dobře. Kontemplativně založené osoby tendují k představě, že když se budu hodně modlit, je to „ložené“. Sestry tomu hodně věřily. Nevzpomínám si na žádné solidnější rady ohledně rozlišování než doporučení modlit se a naslouchat hlasu svého srdce, hlasu Ježíše atp.

Další aspekt izolace je také myšlenková kontrola. Když se intenzivně tlačí na kontrolu myšlenek, upřímnost, transparentnost (ale vždy jen ze strany podřízené mnišky), tak se člověk začne bát si „něco myslet“, natož si to promyslet, promluvit si o tom a tak. 

Pak bych řekla, že hodně hraje roli také pevné přesvědčení o tom, že člověk má povolání. Zvlášť když člověk prožije nějakou hodně silnou zkušenost, je těžké svobodně rozlišovat a přiznat si, že něco nesedí. Krom toho člověk už taky třeba svému povolání hodně obětoval, odešel ze školy, opustil zaměstnání, rozhádal se s rodinou a tak dále. To všechno člověku bere svobodu. Rozlišování je jemná věc. Třeba by to povolání měl, ale komunita je teď příliš dysfunkční. Ta hluboká zkušenost třeba byla pravdivá, ale musí ji uchopit trochu jinak. Je snadné spadnout do pocitu, že je to buď všechno dobře, nebo všechno lež. A pak je těžké připustit si, že „všechno dobře“ není ta správná varianta. 

Dále mi přijde hodně důležité sebevědomí, nebo jeho absence. Jestliže je člověk dlouhodobě trénován v tom, že je neschopný hříšný ubožák, který většinou pochopí všechno špatně, je hodně těžké věřit si alespoň v tom, že poznám něco tak základního, jako že se někdo chová hnusně. Zvláště když ten někdo je starší, byl vyznamenán duchovní hodností a tak. A taky je těžké si věřit, že když to zkusím znova jinde, dokážu začít znova. Tak člověk ztrácí svobodu rozhodování.

Pak určitě hrála velkou roli afektivita, city. To, že abatyše uměla být vřelá, lidská, vtipná, mateřská, uměla najít slabá místa lidí a pracovat s nimi. A nabídka kláštera pak měla být také nabídkou uzdravení zranění, jako například ta největší klasika: My teď budeme tvoje nová krásná rodina. 

A nakonec mi asi taky hodně pomohlo dostat se na dno. Když už je ti opravdu zle, přestaneš hrát jazykové hříčky. Někdo ti ubližuje, potřebuješ pomoct a to, jestli se dopustíš nedostatečné otevřenosti srdce, tě přestane dojímat. Bohužel velmi často je to dno opravdu hodně hluboko. Není náhoda, že velká část mladých sester v klášteře má aktuálně vážné psychické potíže. 

Je to široké téma. 

Jistě. Chceš něco dodat?

Ano. Generální opat i sestra z rady, která je v komisi pro obnovu komunity Naší Paní, mi dali své kontakty s tím, že je můžu předat lidem, kteří se na mě obracejí. Takže je předám vám a kdyby někdo chtěl, můžete mu je dát. 

V rámci tohoto mého posledního setkání s Generálním opatem a sestrou z rady jsme se totiž bavili o tom, že pro mě není únosné, že se na mě pořád obrací někdo, kdo chce informace. Často to lidé dělají proto, že mají nějakou obavu, zkušenost, nebo měli „známou, příbuznou, která…“ a zároveň nemají důvěru obracet se na komunitu, nebo komunita prostě nekomunikuje. Přišlo mi fér ty informace dávat, ale je to vyčerpávající. 

Momentálně vznikla totiž poněkud nekoherentní situace, kdy nejvyšší představení řádu jednoznačně rozlišili, že to, co se tam dělo, není v rámci řádu normální a přijatelné, omluvili se a poděkovali nám, kteří jsme o tom podali svědectví. Zároveň ale komunitou za dobu jejího působení prošlo množství lidí, které to na jejich duchovní cestě poznamenalo. A na jejich další cestě je pro ně, stejně jako tomu bylo pro nás, velmi důležité slyšet takto jednoznačná slova vysvětlení a omluvy ze strany řádu. Nemluvě o dívkách, které třeba zvažují vstup, a měly by mít právo na informace, aby mohly dát informovaný souhlas s tím, že vstoupí do komunity, která se zotavuje z problémů a určitou dobu to bude trvat, než to třeba bude normální a bude si umět pojmenovat, co bylo špatně. Ale ani ze strany komunity, ani ze strany řádu ovšem stále neprobíhá žádná snaha o komunikaci. 

Mám pochopení pro to, že komunita Naší Paní nemusí vůbec zvládat řešit důsledky této situace. Ostatně jsou také nějakým způsobem oběti. O to více tady ale potom chybí někdo, kdo bude řešit následky, komunikaci, nápravu atp. Zdá se, že řád sestrám zatím bohužel nedává dostatečnou podporu. 

Nabídka vedení řádu tedy byla „pokud se na Vás budou lidé dále obracet, dejte jim kontakt na nás”. To zní jako „aspoň něco” (nepomůže to ale lidem, kteří se zrovna nedostanou ke mně, že?). Každopádně když naposledy ten kontakt někdo použil, odpověděli mu, ať nejprve napíše představené komunity Naší Paní. To je samozřejmě pro lidi, kteří s komunitou neudělali dobrou zkušenost, těžko přijatelné, a pro komunitu možná také, když dosud o problémech nechce mluvit.

Takže na ty kontakty se to dá zkusit, ale co z toho bude, není jasné. 

A kdyby někdo po přečtení článku chtěl kontaktovat tebe? 

Tak to lze přes vás. Ale jsem na mateřské, pracuju, studuju a agenda trapistického řádu není úplně moje „srdcovka“, už jsem se pro ně napracovala dost. Byla pro mě věc svědomí jít do toho procesu a poskytovat nějaké informace těm, kdo je potřebují, což dodatečně plním také tímto článkem. Nevím, jak moc budu schopná dál komunikovat. Neprožívám to tak, že je to moje velké téma. Moje velké téma je moje dcera, manželství a rekonstrukce mého života. 

A ještě dotaz: myslíš, že tohle svědectví něčemu pomůže?

Nemám velká očekávání. Čtenář mi to věřit může, a nemusí. Ale myslím, že je dobře, když to bude někde k dispozici a bude to existovat jako informace, kterou lze vzít v potaz. Podobně jako mně kdysi pomohly svědectví betlemitek. Pak si každý už musí ověřit sám, jestli už je to jinak a lépe. U stížnosti jsem ovšem taky neměla velká očekávání, a zdá se, že to přece jen k něčemu bylo. Tak třeba pomůže i toto.

Díky moc. 

Není zač. Těšilo mě.

 

Sestry trapistky z kláštera Naší Paní nad Vltavou jsme oslovili s možností vyjádření. Sestrám jsme napsali ve středu, o odpověď jsme prosili do pátku. Kopírujeme jejich odpověď:

Vážená paní,

děkujeme za nabídku reakce, ačkoli na tak rozsáhlý text je obtížné odpovědět v tak krátké lhůtě.
 

Respektujeme pohled naší bývalé spolusestry, se kterou nás pojí pouta duchovní blízkosti. 

K jejím zkušenostem přistupujeme s úctou a k jejím zraněním se zármutkem a účastí. 

Je nám to líto, v žádném případě nebylo a není našim záměrem způsobit jí bolest. 

 

S ohledem na výše řečené volíme cestu nevyjadřovat se k jednotlivým tvrzením, jež text obsahuje.

 

 

Pokud jste zažili podobné jednání ať už v komunitě sester trapistek nebo v jiném společenství a chcete o tom s námi mluvit, jsme k dipozici – napiste@nekdotiuveri.cz

 

 

 

Zdroj obrázku: Autor: Tadeáš Bednarz – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=79747084