Příběh ženy, která byla znásilněna během víkendu s mladými lidmi z kostela.
Trigger warning – v článku je popisováno sexuální zneužití. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Když budete číst následující svědectví, možná si řeknete, proč mu ještě pokládala hlavu na jeho kolena, když to, co se jí stalo, nechtěla? Protože je to zmatek. Protože byl jediný další, kdo u toho byl. Než to udělal, nebyl zlý. Není komu to říct, za kým jiným jít.
Možná by to mohl být Bůh, kdo pomůže, ale On nic nedělá. Nic hmatatelného. Nic, co by potřebovala. Neobjal, neřekl, že to není její vina, nepostavil se, aby jasně označil pachatele. Zůstala v tom sama.
Bůh nechtěl nic udělat? Možná potřeboval něčí ruce, hlas a srdce. Potřeboval církev – lidi, ale nikdo nebyl schopen, a proto jeho dcera zůstal sama. Nejen sama, ještě s přesvědčením, že se z toho musí nějak dostat sama a získat přízeň Toho, kdo mlčí. Bůh by možná zoufale chtěl říct: „Mrzí mě to. Neměl jsem ruce, kterými bych to zastavil. Chtěl bych tě obejmout, ale nemám ruce, které by to udělaly. Chtěl bych Ti říct, že Tě miluji a nemusíš kvůli tomu nic dělat, ale nemám ústa, která by to řekla. Chtěl bych, abys věděla, že Tě poslouchám, ale nemám ucho, abys to viděla. Chtěl bych, abys věděla, že když tam sahal, byl to šok, byl to zmatek, bylo to zahanbující, ale nemám nikoho, kdo by to řekl. Moc mě to mrzí.“
Večer. Víkend se společenstvím mládeže z kostela. Moc si to nepamatuju. Hodně lidí vidělo, když začal, pak už jsme byli sami. Můj terapeut tomu říká znásilnění, mě tohle slovo připadá pořád zvláštní. Pamatuju si nejvíc pocit, když to končilo. Bezradnost. Bezmoc. Zmatek. A doteky - jeho prsty tam, kde předtím nikdo prsty neměl.
Nevím, jak jsem se dostala do pokoje, kde spaly holky. Asi nějak jo.
Ráno. Největší místnost v tom domě. V rohu kuchyně, velký stůl, dřevěná podlaha, koberec. Klečí na koberci a já ležím, hlavu na jeho kolenou. Jako bychom spolu chodili, ale něco je špatně. Chci odejít, zmizet, ale nemůžu se zvednout. Takže první věc, kterou po znásilnění budu dělat, bude účast na mši, je přece ráno, víkend s lidma z kostela, to se mše slaví.
Připravujeme mši. U stolu v kuchyni. Malé společenství lidí, kteří věří Bohu. Kněz si bere albu a štolu. Kamarád, který bude hrát na kytaru, se ptá, co chceme zpívat. „Do tvých starostí, smutků, úzkostí, dnes přišel Ten, kdo má tě rád a z nich Tě vyprostí,“ nevím, proč jsem to řekla, ani kde v hlavě se mi tahle písnička objevila. Ale v tu chvíli jsem chtěla, aby to tak bylo. Aby opravdu někdo přišel, vyprostil mě z toho, co se dělo.
Strašně jsem se styděla, normálně by mě ani nenapadlo prosit o písničku na mši, nezpívám, hudbě nerozumím, před více lidmi nerada něco vybírám. Ani nevím jak, najednou jsem prostě slyšela, jak to říkám. Kamarádům to došlo. Když jsem řekla, co chci zpívat, bylo dlouho ticho. „Tak jo.“
Začala mše. Měla jsem pocit, že jsem udělala něco strašně špatně. Že jsem celá strašně špatně. Že nemůžu být na mši, když dělám takové věci. Měla jsem dojem, že všichni vidí jenom mě. Nemohla jsem moc dýchat.
Po mši se mnou jeden z kamarádů mluvil, ptal se, jestli mi nemůže nějak pomoct. Ale nedokázala jsem nic říct, nemohla jsem mluvit. Vykoktala jsem, že je všechno v pohodě a odešla. Nebylo to v pohodě.
Včera večer se to stalo, pár hodin jsem spala, ani jsem se nemohla umýt (tekoucí voda v chalupě nebyla). Prosila jsem Boha, aby to spravil. Zastavil. Vrátil zpátky všechno, co se stalo.
Bůh nepřišel. Nevyprostil.
Nepřišel ani nikdy potom. Občas Ho cítím ve větru, když se mi tají dech nad krásou světa. Občas se zastavím, překvapená sama sebou a tím, kam až jsem od té doby došla. Někdy děkuju za život, který mám. Ale nikdy jsem s Bohem od té doby už nemluvila.
Nějakou dobu jsem myslela, že potom, co se stalo, budu dělat všechno dobře a tím to spravím. Budu dodržovat všechna přikázání, chodit ráno před školou ještě na mši, ke zpovědi, kde budu stále znovu vyznávat, že jsem to byla já, kdo za to může. Bůh byl ale pořád pryč.
Občas zkouším ticho prolomit. Modlit se sama nebo s někým dalším. Vždycky si začnu připadat stejně jako tehdy na té mši. Jako by mě viděl celý svět a říkal mi, jak strašně špatná jsem. Že nepatřím tam, kde jsem a že to všichni ví.
Teď už jsem jenom ticho, stejně jako Bůh. Ale někde uvnitř bych si i tak přála, aby Bůh byl.
Děkujeme autorce za důvěru, s kterou nám svěřila svůj příběh.
Možná se vám stalo něco podobného a nechcete s tím být sami. Můžete mluvit s námi – napiste@nekdotiuveri.cz
Autorku jsme dále doprovázeli během její cesty, kdy hledala, kdo je pro ni Bůh. Své hledání zpracovala pomocí fotografií. Druhou část svědectví si můžete přečíst zde - Modla nebo Bůh.
Fotografie jsou součástí výstavy „Já nejsem tím, kdo se má stydět“, kterou můžete vidět od 4. do 24. listopadu v kostele sv. Martina ve zdi v Praze. Zveme vás také na setkání ke Dni obětí sexualizovaného násilí – 23. 11. 2024 od 14 hodin tamtéž.
