Minulý týden jsme přinesli příběh ženy, která byla zraněna v církvi, ve které hledala uzdravení svého těžkého dětství. V druhé části popisuje, co jí pomohlo v průběhu uzdravování.
Děkujeme autorce za důvěru, s jakou nám svěřila svůj příběh.
Ráda bych tímto druhým dílem svého příběhu šla ještě kousek dál. Je možné zvrátit dopad tak velkého sexuální násilí, manipulace a špatných odborných rad?
Při svém posledním pobytu na psychiatrii na podzim roku 2019 jsem si všimla jedné zvláštní věci. Nesmírně se mi ulevilo už po dvou dnech, kdy jsem nemusela jít do zaměstnání a byla mimo domov. Myšlenku jsem nenechala uniknout a přemýšlela nad tím, co to asi znamená. Uvědomila jsem si, že se vlastně nemůžu vrátit hned domů, protože jinak se nikdy nic nezmění a já budu trpět navždy. Přemýšlela jsem nad tím, co mám změnit. Vždyť doma mám manžela, který mi asi neubližuje, ale proč s ním tedy nemůžu a nechci žít? Proč mi dělá špatně, když se mě dotkne, když mě pohladí, pochválí? Proč s ním nejsem schopná mít intimní vztah?
Rozhodla jsem se tehdy, že zkusím změnit vše. Nebudu už pracovat jako uklízečka a na nějaký čas se nevrátím ke svému manželovi. Bylo to to nejtěžší životní rozhodnutí, jaké jsem kdy musela udělat. Znamenalo to totiž také opustit mé nejmladší dítě. Cítila jsem však, že potřebuji zjistit pravdu o sobě, zjistit kdo vlastně jsem a proč je mi tak špatně. Proč nejdou zavřít dveře za mou minulostí. Jsem skutečně takový outsider, jak mi říkají lidé, kteří mi slibují pomoc? Jsem skutečně outsider, když nedokážu zavřít dveře své minulosti? Nebo je to snad jinak? Jenže jak? A podaří se to? Má to smysl? Nečeká mě zase jen větší bolest? Vždyť je to v tuto chvíli už 6 let, co mi po vyslechnutí mého příběhu s Č. řekl jeden křesťan, že mě Č. zneužíval. Když jsem šla následně za odborníky s nadějí, že se třeba něco změní touto informací, tak mi řekli: „Vždyť jste si také užívala, měla jste orgasmy, jaképak zneužívání. Jste fakt neschopná, přestaňte to už konečně řešit, vždyť už je to tak strašně starý, jste snad dospělá, atd.“ Následně mě takto dehonestoval i onen křesťan…
Jedna psycholožka mi v roce 2020 řekla, že si „nabíhám na vidle“, když jsem chtěla řešit aktuální velké zranění od tehdejších velmi blízkých lidí a zrazovala mě od toho. Nedala jsem se odradit a šla jsem s přípravou do té situace. Já si tenkrát opravdu velmi „naběhla na vidle“, ale dnes jsem vděčná, že jsem si to vyřešila hned a nenechala věc zahnít do hlubokého zranění.
Tato zkušenost mě přivedla na myšlenku vlastní terapie. Začala jsem se cíleně ve své minulosti hrabat až ke kořenům a jednotlivá zranění napichovat na vidle. Mohl z nich takto odtéct hnis, cíleně jsem nějakou dobu u každého zůstala a napichovala tak dlouho, dokud rána nebyla úplně čistá a mohl začít proces uzdravování.
Dnes je to už víc než 4 roky, co jsem se vydala na cestu zpět sama k sobě pomocí terapie vidlemi a nelituji toho. Někdy to bolelo až k zbláznění, někdy to vypadalo, že se mi nikdy nepodaří překonat zranění, která jsem si nesla, někdy jsem si řekla, že už můžu zavřít dveře, pak se ale ukázalo, že je ještě velmi brzy, že zbývá pročistit ještě velká část zranění.
Ale… Troufám si říct, že jsem to dokázala. Z hromady střípků jsem znovu povstala jako Fénix. Už vím, kdo jsem, vím už, co vše byla jen lež. S manželem máme nádherný vztah, intimita se nám s terapeutem a Boží milostí povedla uzdravit, s nejmladším synem zažívám krásu mateřství, dokázala jsem se prosadit i profesně. Máme kolem sebe dobré přátele, našli jsme bezpečné církevní prostředí, kde jsme moc spokojeni. Dokonce zažívám neskutečnou milost, že se má traumata opravdu hojí. Někdy je to ještě velmi bolestné, ale stojí to za to. Žiju překrásný život, o kterém jsem snila. Mohu se znovu skutečně a od srdce smát, jsem svobodná. Mám v podstatě vše, o čem jsem kdy snila. Jsem skutečně šťastná.
Jen… Mé starší děti se mnou stále nekomunikují. Tohle už ovšem nemám ve svých rukou.Ke smíření jsou totiž vždy potřeba obě strany. Někdy se vše napravit nepodaří, ale i tak ten boj stojí za to. Bůh mi dal milost a do mého srdce znovu vložil naději, že se s nimi ještě někdy shledám.
Vážím si Tvého času, pokud jsi dočetl/a až sem. Teď už nejsi na svůj těžký příběh sám/sama. Jsem s tebou a přeji Ti hodně síly a odvahy vzít si svůj život zpět. I když se Ti zdá, že to není možné, tak můžeš prožít ještě spoustu šťastných dnů.
Pamatuj si, že pokud si nevezmeme svůj život zpět, tak navždy zvítězí ti, kteří nám jej zničili. A to si nezaslouží…
Zkusila jsem proto sepsat, co mi v mé cestě pomohlo, třeba něco pomůže i Tobě.
- Rozhodnout se najít pravdu o sobě, o svém životě, o tom, kdo jsem.
- Vytrvat v hledání i přes bolest, kterou odhalování pravdy působí.
- Dát lidem i Bohu ještě jednu šanci. A to i v případě, že je to ve skutečnosti už miliontá příležitost.
- Zjištění, že můžu mluvit o svém pachateli, pachatelích.
- Zjištění, že v tom nejsem sama, že jsou další oběti s podobným příběhem, které o něm promluvily veřejně.
- Zjištění, že nejsem divná, že nejsem outsider, jen moje traumata sama nezmizí.
- Že není moje vina to, co se stalo.
- Začít mluvit o svém příběhu v bezpečném prostředí a nebát se probrat svůj příběh úplně ze všech stran.
- Nevzdávat se, a to ani ve chvíli, když ti, co mi slíbili pomoc, mi naopak ublížili.
- Vytvořit si tým, na který se můžu obrátit o pomoc, s kým můžu probírat svá zranění.
- Vlastní terapie vidlemi – způsob objasněn výše v textu.
- Mít s kým sdílet pozitivní změny.
- Slavit každý, byť i drobný úspěch.
- Počítat s neúspěchy i velkými propady.
- Počítat s tím, že léčba prostě bolí a někdy opravdu k zešílení…
- Víra, že jednou ta bolest opravdu zmizí.
- V rozbitém obrazu Boha mi pomohl pastor, který mne k ničemu nenutil a nechtěl hned všechno vysvětlovat, nepoužíval náboženské klišé a řeči.
- Církev, kde jsem teď doma, která nevyžaduje členství, dobrovolnou činnost ani desátky.
- Film ČT Stockholmský syndrom, ve kterém jsem viděla úplně přesné rysy svého chování a pochopila tak, proč jsem tolik chránila Č., proč jsem na něj čekala 15 let po své svatbě. Věta hlavní hrdinky filmu… „Ale on byl tak hodný.“ a to ve chvíli, kdy měla identifikovat pachatele, který ji úplně zlikvidoval život. Já jsem měla tutéž větu zapsanou v hlavě…
- Věrnost manžela, který mě neopustil ani když jsem mu vlastně 20 let ubližovala. Byť nevědomě, ale ubližovala.
- „Nabíhat na vidle“, což je cílené vstupování do traumatizujících situací s přípravou a analýzou – týká se nových negativních zkušeností. Je to má prevence před novými traumaty.
Možná v mém příběhu příliš vyčnívá otázka odborníků… Aby to nevypadalo, že jsem k nim předpojatá, tak zde je pár vlastních zkušeností.
Mnohokrát jsem po odbornících chtěla znát odpověď proč je mně v životě tak zle, proč mi nefunguje manželství, proč selhávám v péči o děti, proč se mi za žádných okolností nechce žít a nikdo mi nedal odpověď.
Psychologové vyžadují zadání zakázky a očekávaný výsledek, ale já jsem vůbec netušila, co mám řešit.
Můj příběh slyšelo 24 psychologů a 16 psychiatrů – všichni tito odborníci vše uzavřeli jedinou odbornou radou: „Musíte se přestat zabývat minulostí, musíte zavřít za minulostí dveře a musíte žít.“ Nikdo mi ale nedal radu, jak to mám udělat, když to nejde.
Většina odborníků se nechce zabývat minulostí, nechce pracovat s traumaty a vysvětlovat základní principy stresu. Nechtějí se zabývat tím, že znásilnění nebo manipulace v daleké minulosti pokřiví schopnosti, reakce, myšlení, jednání… a žádný čas to nezahojí.
Do těch čísel nepočítám svou současnou terapeutku a terapeutku, kterou jsme měli v párové terapii – u obou už šlo o jasnou zakázku potom, kdy jsem sama rozklíčovala, že jsem tak strašně zraněná, že naše manželství nemohlo vzniknout …
Nikdo mi neřekl, že dlouhodobé lži, zneužívání, ponižování mi vytvořily ze života peklo. Intuitivně jsem věděla, že klíč je v minulosti. Nikdo se ale nechtěl zabývat minulostí a rozplétat ji. Naopak. Všichni mě od toho odrazovali.
A to až do chvíle, kdy jsem nečekaně potkala odborníky na traumata.
Ti mi vysvětlili, co trauma znamená, co je to zamrznutí, jak funguje ztráta paměti, jak vznikají neracionální reakce, proč dochází k odmítání pomoci od hodných lidí z důvodu špatných zkušenosti s love bombingem a následného ubližování manipulátorem.
Na začátku mé cesty k uzdravení jsem byla u psychologa, kterému jsem celý svůj příběh převyprávěla. V jeho zprávě tehdy stálo “ Zdravotní stav pacientky se s největší pravděpodobností už nezmění”.
Vysvětlení a pochopení minulosti nakonec opravdu bylo mou cestou k uzdravení. Ale není to jen má zásluha. To Bůh mi stvořil tak silné srdce a vložil mi do něj touhu po pravdě. A je to Bůh, který nám dává možnost vzít si z jeho rukou uzdravení.
Autorka si přeje zůstat anonymní.
Možná se vám stalo něco podobného. Můžeme naslouchat i vám - napiste@nekdotiuveri.cz
