Toto je svědectví ženy, která se setkala s domácím násilím ze strany svého manžela, protestanského duchovního. Když nám svůj příběh vyprávěla, zmiňovala, že její muž měl dvě naprosto odlišné tváře – duchovní navenek a pak tu domácí. Doma žádný duchovní život neprobíhal, manželé se spolu nemodlili, ani nemluvili o Bohu. To, že šlo o duchovního, tedy nehrálo roli – a právě proto je toto svědectví tak alarmující. Domácí násilí se může odehrávat za zavřenými dveřmi i tam, kde bychom to nečekali.
Žena také zmiňovala, že okolí, které si všímalo znaků domácího násilí (odřeniny, modřiny atd.), nechtělo proti muži vystoupit právě proto, že byl duchovní. Tedy i lidé, kteří nebyli nábožensky zaměření nebo součástí církve, vnímali autoritu duchovního.
Dokázali bychom si všimnout, kdyby podobná žena žila v našem okolí a nabídnout jí pomoc?
Trigger warning – v článku je popisováno domácí násilí a sexuální zneužití. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Ve dnech 2. a 3. prosince 2022 jsem se zúčastnila semináře Pomoc obětem sexuálních deliktů v náboženském kontextu, který vypsal Daniel Bartoň, a konal se na půdě Evangelické teologické fakulty. Letos byla účast opravdu enormní a zúčastnila se ho i spousta studentů z jiných fakult než jen té Evangelické teologické. Velké díky bych chtěla vzkázat těm, kteří měli tu odvahu promluvit. Ať už z řad studentů, kteří se neváhali ptát nebo těm, kteří našli odvahu říci, že mají s tématikou sexuálního zneužívání osobní zkušenost. A zvláštní velké díky patří hlavně těm, kteří byli pozvaní a referovali o tom, co se dělo jim samým nebo těm, se kterými pracovali. Díky jim, že mi dodali odvahu promluvit.
Tohoto semináře jsem se účastnila už potřetí… Pokaždé je jiný a přece stejný. Stejný v tom, že i letos jsem tam seděla (stejně jako dva roky předchozí) jako někdo, kdo si prošel nejen sexuálním násilím v manželství. Jiný v tom, že letos poprvé cítím potřebu sdělit, jak může vypadat manželství s protestanským duchovním.
Když jsme s manželem skládali před Bohem naše svatební sliby, nikdy by mě nenapadlo, jak můžou slova „… Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí…“ vypadat v praxi: jak odlišnou podobu může láska a úcta k druhému nabýt, než jak idylicky si ji člověk vykresluje celý život.
Kdybych měla popsat svého muže, je to bezesporu člověk, který svou ženu miluje, chová se k ní uctivě, je starostlivý. Takový, kterého by chtěla mít kdejaká žena doma. Alespoň tak ho vidí a popisují naše rodiny, naši přátelé, naši společní známí. A takto jsem svého muže zpočátku dlouho viděla i já. Můj muž má dvě tváře. Tu, kterou dává vidět všem ostatním, a tu, kterou dal vidět jenom mně. Naše soužití bylo před i po uzavření manželství harmonické, až na nějaké drobné výjimky. Výjimky, které se stávaly pomalu ale jistě rutinou. Tehdy jsem přehlížela náznaky toho, že něco není v pořádku. Jak bych si také mohla něčeho všimnout – měla jsem růžové brýle, a když růžové brýle opadly, bylo už pozdě na to si všimnout, že je něco špatně. Přišlo mi zcela normální, když po mně manžel křičel, že jsem neschopná p*** a jsem k ničemu, kvůli věcem, které už dnes vím, že byly malicherné. Tehdy mi ale jeho útoky vůči mé osobě přišly zcela oprávněné. Na manželovi jsem byla závislá ekonomicky i sociálně. Až na pár chvil v měsíci to byl jediný člověk, se kterým jsem byla v přímém kontaktu. Měla jsem pocit, že nemám nikoho a nic. Jenom jeho. Kdybych o něho přišla, měla jsem dojem, že musím nutně umřít.
Když si nejednou „omylem“ odvezl do práce mé klíče od domu, nedocházelo mi, že to dělá proto, abych nemohla nikam odejít. Když jsem se vrátila domů například z nákupu, musela jsem si svléknout spodní kalhotky a on je kontroloval, jestli nejsou mokré nebo na nich není semeno. Když mě opakovaně zamykal v úklidové místnosti a nepustil mě ven, dokud jsem tam neuklidila tak, jak se to zdálo v pořádku jemu, hledala jsem vinu na své straně, že tam byl nepořádek a on si jenom přeje, abychom žili v přehledně uspořádané a čisté domácnosti. Když jsem poprvé vařila rajskou omáčku a do hrnce s vařící omáčkou mi ponořil ruku, abych pro příště nezapomněla, že ji nemá rád, viděla jsem chybu na své straně, že jsem se ho předem nezeptala, jestli ji má vůbec rád. Když na mě křičel a třásl se mnou do doby, dokud jsem se nerozbrečela, aby mi dokázal, že jsem psychicky labilní, věřila jsem jeho slovům, že potřebuju odbornou pomoc, protože se mnou něco není v pořádku. Nepustil mě k žádnému lékaři, kam se mnou nemohl jít přímo do ordinace. Z pojišťovny mi začal chodit informační dopis, že pojišťovna nezaznamenala preventivní prohlídku na gynekologii a jaká jsou rizika, která lze eliminovat právě preventivní prohlídkou. Můj manžel měl jednoznačnou odpověď: „A kdo si myslíš že je tam na tu tvojí velkou p*** zvědavej?!“ U gynekologa jsem nebyla více než šest let. Po odchodu od manžela jsem se tam nejednou zkusila objednat, ale svou návštěvu jsem vždy s blížícím se termínem zrušila. Manželova slova mi totiž rezonují v hlavě dodnes.
Naše manželství se proměnilo ve dny plné mlčení, na které jsem si postupem času zvykla a které znamenalo, že je všechno v pořádku. Když bylo mlčení prolomeno manželovým vztekem doprovázeným obviňováním a křikem, věděla jsem, že vina je na mé straně. Vždyť jenom chtěl, abych byla dobrá manželka. V tom všem mlčení na jedné straně a křiku na straně druhé jsem postrádala intimitu, která mezi námi kdysi byla tak krásná, tak niterná. Když si mě můj manžel vzal poprvé, byla jsem vděčná za to, že se mě vůbec dotýká. Kdykoliv si mě vzal, musel použít lubrikační gel, aby se do mě vůbec dostal. Pokaždé jsem u toho brečela a uvěřila jsem mu, když mi říkal, že brečím štěstím, jak krásný akt se mezi námi odehrává… Byl to jediný projev lásky, který mi dával.
Od manžela jsem „odešla“ souhrou náhod, které hrály v můj prospěch. Naše rodiny, přátelé a naši známi to vidí tak, že jsem od manžela doslova utekla ve chvíli, když mě potřeboval nejvíce. O tom, co se dělo mezi zdmi našeho domu, jsem nikdy nikomu neřekla. Tolik se stydím za věci, které se mi v manželství děly…. Když se na to dívám s odstupem času, říkám si, jak jsem mohla být tak pitomá, že jsem své rozhodnutí odejít, nedotáhla do konce hned na poprvé. Kolika věcem, které jsem omlouvala, jsem tak mohla předejít…
Díky semináři (kterého jsem se zúčastnila již potřetí ????) jsem pochopila, že v tom nejsem sama. Že je tolik žen (a mužů), kteří si prošli podobnými věcmi. A že je zcela v pořádku, že mě to moc bolí. Že je tady ještě spousta lidí, kteří o své bolesti nikdy nepromluvili a dusí ji v sobě. A že o těchto věcech je potřeba mluvit. Protože se naše svědectví mohou dostat třeba k těm, kteří mají pocit, že to, co se odehrává za zdmi jejich domovů, je v pořádku, a naše svědectví jim mohou pomoci uvědomit si, že to rozhodně v pořádku není, a potřebují podat pomocnou ruku.
Děkujeme autorce za svolení ke zveřejnění tohoto příběhu.
Jsme k dispozici všem, kteří s námi chtějí mluvit o tom, co zažili nebo co zažil někdo v jejich okolí. napiste@nekdotiuveri.cz
