Přinášíme reakci na komentáře ke svědectví, které se objevily na našem facebooku. Doufáme, že tímto přispějeme k odstranění některých mýtů, které se k problematice traumatu a zneužívání objevují.
Přečetla jsem si velmi silný příběh ženy, která se odhodlala svěřit se svým mnohaletým traumatem. A protože se objevila i jedna hodně negativní reakce zpochybňující vlastně už samotnou možnost, že lze druhého zneužít, mám potřebu se ozvat. Jsem psychiatr, psychoterapeut, teolog. Mimo jiné pracuji pro Bílý kruh bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů a v oboru se pohybuji 26 let. Troufám si tedy tvrdit, že mám k tématu co říct.
- Ano, většina obětí trestných činů se sexuálním podtextem jsou ženy. To má pochopitelně svoje důvody – žena je zpravidla fyzicky slabší, bývá častěji v podřazeném postavení, ekonomicky závislá na partnerovi. A většinu činů se sexuálním podtextem páchají heterosexuálové. To pochopitelně neznamená, že se obětí takového jednání nemůže stát chlapec či muž. Myslet si ale, že ženy chtějí být vnímány jako oběti a v tomto postavení se doslova vyžívají, je velmi daleko od pravdy. V Čechách se ještě nikdo neproslavil tím, že se deklaroval jako oběť. Navíc deklarovat se jako oběť, s sebou nese jen samé nepříjemnosti. Musíte podstoupit výslechy, lékařská vyšetření, znalecká vyšetření, soudní projednávání… Neustále musíte oživovat svoje vzpomínky, a to hodně bolí.
- Ze statistik vyplývá, že pouze velmi malé procento nahlášených trestných činů se sexuálním podtextem, splňuje kritéria pro falešné obvinění. Některé kauzy jsou sice zastaveny pro nedostatek důkazů, to ovšem neznamená, že se skutek nestal a oběť si vše vymyslela. Jen prostě není dost podkladů pro to, aby mohl být nad pachatelem vyhlášen rozsudek.
- Drtivá většina obětí mladších 18 let pochází z patologického rodinného prostředí. Tyto děti a dospívající bývají doma často vystaveni týrání, zanedbávání, ponižování. To má pochopitelně negativní dopad na jejich emocionální vývoj, nevěří si, nemají sebevědomí, citově strádají, nemají žádný model toho, jak vypadá zdravý vztah. Pak stačí, aby se k nim někdo choval jen trochu hezky a mají tendenci takovému člověku podlehnout. A těžko je za to soudit. Pocit, že jsem přijímán, že na mě někomu záleží, patří totiž mezi základní lidské potřeby. Argumentovat pak tím, že se například čtrnáctiletá dívka nebránila, nebo si dokonce ten sex užívala, je opravdu zcela nepatřičné. Adolescent není morálně vyspělý, nemá dotvořenou osobnost, nemá ukončen ani biologický vývoj, cloumají s ním hormony, emoce, pochybnosti. Věc je tudíž zcela jednoznačná, a to, že vinu vždy nese dospělý. Ten má mít tak říkajíc rozum, má být schopen dohlédnou následky svých činů a umět se ovládat. Pokud toho není schopen, je s ním něco špatně a měl by se nad sebou minimálně hluboce zamyslet, pokud už by tedy neměl rovnou vyhledat odbornou pomoc.
- Jestliže se adolescentní dívka (chlapec) s ne příliš dobrým rodinným zázemím zamiluje do dospělého člověka, který jí (mu) projeví zájem a city, je to zcela pochopitelné. Ale láska musí být oboustranná. Pokud toho dospělý člověk využije (zneužije) k tomu, že si tímto způsobem vybije své sexuální touhy, nejedná se rozhodně o nic přirozeného ani přijatelného, ale o zcela jednoznačné zneužití moci. Když totiž vyjde najevo, že člověk, kterého jsem milovala, si mě pouze použil pro své potřeby, je to velmi traumatizující. A tento stav nelze rozhodně zaměňovat za nešťastnou lásku. Citová závislost není láska, i když tak může být někdy chápána.
- Obětem nejde o pomstu, ale o spravedlnost. Pokud mi někdo ublíží a mám mu odpustit, je nezbytné, aby uznal svou vinu a přijal trest. Co je špatného na tom, chtít po pachateli, aby převzal zodpovědnost za své jednání? Proces odpuštění je velmi dlouhý a náročný, někdy trvá i řadu let. Nemůžeme po obětech chtít, aby nad tím, co se jim stalo, mávly rukou a dělaly, že je to vlastně v pořádku a o nic nešlo. Negativní sexuální zážitek v dětství a dospívání mívá velmi závažné následky. A platí, že čím mladší oběť, tím větší trauma.
- Málokterá oběť má sílu a odvahu čin oznámit hned. To, že oběť začne o svých zážitcích mluvit až po mnoha letech, není rozhodně nic výjimečného. A to, že někdo roky mlčel, neznamená, že se mu nic zlého nestalo.
- Když se poraním o rezavý hřebík, rána mi začne hnisat. Pokud ránu vyčistím včas, proces hojení nastoupí okamžitě a nemusí mi zůstat ani jizva. Pokud ránu nevyčistím, hnis se opouzdří, vznikne útvar, pro který medicína používá výraz absces. Jde vlastně o dutinu vyplněnou hnisem. Okolí se může uklidnit, může to i přestat bolet, ale je to doslova časovaná bomba. Nastanou-li v těle nějaké nepříznivé okolnosti, hnis se může rozšířit do celého organismu, způsobit otravu krve a smrt. Trauma funguje velmi podobně. Pokud se s ním pracuje hned, tak to sice bolí, ale šance na uzdravení je vysoká. Pokud se ovšem trauma opouzdří v hloubi mé duše, postupně mi otravuje celý život, ničí mě. Nejde zapomenout, nejde na to nemyslet. Jediná šance na uzdravení je tu pomyslnou bouli hnisu rozříznout a vyčistit. Protože je ale v hloubce, bolí to víc a trvá to déle. Šance na uzdravení je ale vždy. Naději má každý. Nelámejme, prosím, nad nikým hůl.
- Oběti mají bohužel jen velmi malé zastání. Justice věnuje pachatelům mnohem více „péče“. Situace se trochu zlepšila v roce 2013, kdy byl přijatý zákon o obětech, stále je ale problém najít odborníka, který dokáže pomoci. A protože veřejnost má trochu chaos v pojmech, dovolím si na závěr malé vysvětlení. Psychiatr, psycholog a psychoterapeut, jsou tři, zcela odlišné profese. Psychiatr je lékař a rozhodně od něj nemůžete očekávat, že si s vámi bude dlouho povídat a rozebírat vaši situaci. Jeho úkolem je co nejrychleji zmapovat symptomy a nastavit odpovídající medikaci. A mimochodem psychofarmaka nejsou žádné jedy a dost výrazným způsobem zlepšují kvalitu života. Bohužel je jejich předepisování stále zatíženo mnoha předsudky. Jen velmi malé procento psychiatrů je zároveň i psychoterapeuty. Od psychiatra proto psychoterapii nečekejte. Ani psycholog není automaticky psychoterapeut. To, že někdo získá diplom z psychologie, rozhodně neznamená, že může jít rovnou po škole léčit bolavé duše. Aby se psycholog mohl stát tzv. klinickým psychologem, který je schopen pracovat s duševně nemocnými, musí jít na pět let pracovat do nemocnice a složit atestaci, podobně jako lékař. Psychoterapeut je pak zcela specifická profese, pro jejíž provozování potřebujete mnohaletý psychoterapeutický výcvik. A aby vás vzali do výcviku, musíte být minimálně studentem vysoké školy humanitního směru nebo lékař. Psychoterapii navíc pojišťovna nerada proplácí v dostatečné výši a jen málo obětí si může dovolit drahou placenou terapii. Tady má proto společnost vůči obětem veliký dluh.
Je mi jasné, že všechny pochybovače a odpůrce jsem asi nepřesvědčila, dle mého názoru je ale velmi důležité o těchto věcech mluvit. Prosím, neubližujme obětem dál tím, že budeme zlehčovat nebo dokonce zpochybňovat jejich utrpení. A mějme taky všichni na paměti, že obětí se může stát kdokoli z nás. Bez výjimky.
Eva Navrátilová
Autorka vystudovala medicínu (MUDr.) a teologii (Mgr.), má atestaci z psychiatrie a návykových nemocí. Kromě toho má výcvik v krizové intervenci a sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik SUR. Od roku 2015 působí jako soudní znalec v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a návykové nemoci, pracuje s pachateli i oběťmi, působí v Bílém kruhu bezpečí.
