Přinášíme příběh ženy, která zažila sexuální zneužití od ministranta z farnosti, ve které hledala uzdravení svého těžkého dětství. Dospělému ministrantovi naprosto důvěřovala a nečekala, že v katolickém prostředí by se jí mohlo něco takového stát, vždyť všichni okolo ní se zaštiťovali křesťanskou morálkou.
Když se snažila zneužití řešit, u odborníků nenašla pomoc, kterou potřebovala. Naopak věřící lékařka její zranění ještě prohloubila.
Příběh pokračuje druhou částí o naději a uzdravení, kterou zveřejníme za týden.
Děkujeme autorce za důvěru, s jakou nám svůj příběh svěřila!
Trigger warning – v článku je popisováno sexuální zneužití. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Moje máma mi celé dětství říkávala, že má takovou práci, jakou má, aby se mnou mohla být doma. Celý život přemýšlím nad tím, jak to vlastně myslela… Byla se mnou ráno, kdy mě odvedla do školky, pak mě ze školky vyzvedla a šla do práce. Domů se pak vrátila až okolo 20. hodiny. Proto, když jsem byla malá holčička cca 3 – 4letá, tak si mě táta s sebou brával do hospody. Kde chlastal a hrál karty. Jednou se stalo, že jsem tam potřebovala na záchod. Bála jsem se tam jít sama, znamenalo to totiž jít tmavou chodbou, na níž byly vypínače příliš vysoko. Docela dlouho jsem tátu prosila, aby se mnou šel na záchod, že už to nevydržím. Bohužel karty byly pro tátu důležitější a já se počůrala. Bylo to tak ponižující… Jako by to nestačilo, tak mi pak za to nadal a postavil mne ke kamnům uprostřed lokálu, abych se u nich sušila. Chodila kolem mne spousta ožralých chlapů a všichni se mi vysmívali.
Zhruba v 8 letech mě brutálně znásilnil spolužák ze školy, byl jen o pár let starší než já. Snažila jsem se mu utéct, jenže mne dohonil, přikázal mi, abych se svlékla. Když jsem jej neposlechla, tak mne srazil k zemi, stáhl mi kalhoty a kalhotky a ze zadu mi narval do konečníku listí. Pak utekl a já si ani po 40 letech nedokážu vzpomenout, co bylo dál, jak jsem se např. dostala potom domů.
Za 2 roky na to následovalo 4leté období osahávání kluky napříč celým druhým stupněm ZŠ. V průběhu let, když už jsem to nemohla vydržet, tak jsem šla za učitelkou s prosbou o pomoc. Řekla mi, že si za to můžu sama, a že si to mám vyřešit sama. Jenže když jsem se nějakým způsobem bránila, tak jsem za to dostávala kázeňské tresty, např. v zavřené třídě mne jiná učitelka často bila dřevěným ukazovátkem. Spolužáci mne osahávali také v místě bydliště, mimo školu.
Ke konci 8. třídy mě vzala na přednášku má věřící kamarádka. Od poloviny přednášky jsem zůstala v němém údivu. Kněz, jenž měl přednášku, řekl, že existuje někdo, kdo nás má rád a kdo hojí všechny naše rány… Uvěřila jsem této zprávě, uvěřila jsem tomu, že existuje Bůh, který mě má velmi rád, kterému se můžu svěřovat a který má lék na mé bolavé srdce. Měla sem už tenkrát nesnesitelné bolesti srdce a duše…. Bylo mi 14 a bolest mne sžírala, pálila a nedalo se před ní utéct…Tolik jsem toužila po tom, aby mi bylo lépe, aby mě měl někdo rád…
S důvěrou jsem se tedy vydala do katolického kostela, byla jsem pokřtěná jako malé miminko u katolíků, také tam chodila moje kamarádka a byl v místě mého domova. V kostele, na „faře“ a v katolickém skautu jsem hledala uzdravení a věřila jsem všem, kdo se mi začal velmi ochotně věnovat. Např. dospělý ministrant Č., jenž byl zároveň skautský vůdce či farní teta L. (svobodná žena, která vlastní bývalou faru a věnovala se výchově, či spíše převýchově mládeže. Když mi bylo 17, četla mi svou závěrečnou práci, kde psala o mně. Četla mi část, kde popisovala, že se dá dítě převychovat, pokud se na něj správným způsobem působí.) nebo nová kamarádka – z níž se stala moje nejbližší přítelkyně - K., která mě učila, jak se musím chovat jako správná katolička.
Ministrant Č, se mne ihned ujal. Již po první mši sv. mi začal různě nadbíhat, chválit mě, lichotil mi, byl ke mně pozorný, naslouchající. Do té doby jsem nic takového nezažila. Svěřovala jsem se mu o šikaně, kterou jsem zažívala ve škole. S důvěrou jsem mu svěřila, jak jsem velmi nešťastná. Během pár týdnů jsem mu plně důvěřovala. Věřila jsem mu každé slovo, které mi řekl, kterým mi lichotil, chválil a obdivoval mě. Po měsíci mě pozval na naši „faru“, která jemu byla vždy otevřená a mohl se tam kdykoliv objevit. Č. mě tenkrát pozval na obalování skautských zpěvníků. A už na první schůzce mne začal ze zadu osahávat a líbat na krk. Úplně jsem ztuhla a měla jsem tmu před očima. Bylo mi na blití, ale nedokázala jsem vůbec nic udělat. Vůbec jsem nechápala, jak je možné to, co dělá. Vždyť je na mne tolik hodný, tak proč mi dělá zase to, co zástupy kluků před ním…
Následující den mě pozval znovu. Měla jsem pocit, že jsem najednou důležitá, protože se o mě zajímá skautský vůdce a ministrant, dospělý člověk, to už přece jen něco znamená. Věřila jsem mu úplně bezmezně. Věřila jsem tomu, že když je ministrant, dospělý člověk, a ještě k tomu skaut, tak mi neublíží. Byla jsem přesvědčená, že mě má rád. Když jsem přišla druhý den, tak si mně po obalování zpěvníků odvedl do vedlejší místnosti do postele a začal mě líbat, laskat, byl to tenkrát můj první opravdový sex. Zažívala jsem pocity, které jsem do té doby neznala. Věřila jsem, že je to z lásky, že mě nezesměšní jako spolužák R., který mě vylákal před rokem do sadu, sundal mi tričko, osahával mě a nutil, abych mu sahala na jeho ztopořené přirození. Na druhý den se mi však vysmál před celou školou. Věřila jsem, že Č. je určitě jiný, vždyť mi už měsíc říkal, jak jsem úžasná a hezká. Byla jsem přesvědčená, že skautský vůdce, dospělý ministrant neudělá nic, čím by mi ublížil. Po prvním hard petingu, se na mě Č. usmál tak krásně, jako bych se vznášela na obláčku a pak řekl: „Ale ticho po pěšině, nikomu nic neříkej.“ Byla jsem tak omámená, že bych mu slíbila snad úplně všechno. Scházeli jsme se od té chvíle 6 let. Těšila jsem se, že se hned po ukončení učiliště vezmeme… Jenže, to celé skončilo jinak… Ve víře ve svatbu s mým Č. jsem po dokončení učiliště bohužel ani nepokračovala ve studiu. Naposledy jsme spolu měli sex středeční květnovou noc, kdy se následující sobotu oženil, ale ne se mnou…
Oženil se s mou nejbližší přítelkyní – tedy s K. Zhroutila jsem se, vždyť jsem skálopevně věřila, že si mne Č. vezme za svou ženu. Jinak by totiž nic nedávalo smysl. Všechno to bolestné, co jsem musela od Č. snášet… sex za všech okolností (noc, mráz, déšť, menstruace…), na jakémkoliv místě („fara“, sklepy sousedních domů, kde jsem bydlela, zahrady kolem domova i všech sousedů v okolí, skautské tábory, CSŠ kde Č. pravděpodobně pracuje dodnes, kostel…). Zavření do skříně, vniknutí pod tričko, pod sukni, zamykání v místnostech „fary“, kde jsem po sexu potmě sama čekala, až se Č. vrátí a propustí mne. Vždy se nejdříve totiž ujišťoval, že je „čistý vzduch“ a pak mne teprve pustil domů… Neustálé lži o tom, že nechodím s Č., lži rodičům o tom, proč jsem zase přišla ze mše sv. pozdě domů, neustálé zpovědi, že mám nečistou známost…
Zlomená z toho, že jsem zůstala ta druhá, jsem se ocitla v péči věřící primářky psychiatrie MUDr. J.K., kontakt jsem na ni dostala od naší „farní tety“ L. Hned na první návštěvě mi primářka vyčetla, že jsem jednala špatně. Ve 14 letech už jsem měla rozpoznat a chápat, že jsem vytvořila milostný trojúhelník. Řekla mi tenkrát, že je to moje vina, ale že ze mě ještě udělá holku jako lusk. Asi po půl roce léčby jsem se seznámila se svým budoucím mužem. Primářka jásala, že to už se uzdravím úplně sama. Po roce léčby mi řekla, že jsem zdravá.
Okolnosti jako jsou např. odsouzení primářky MUDr. J. K., katolická tvrdá výchova, mé biřmovací jméno - Máří Magdaléna, zákaz farní tety L. jít na Č. svatbu mě utvrdily v tom, že jsem špatná a nečistá. Vedlo to k přijetí nálepky, že jsem děvka. Nečistá, špatná děvka, která chce jít za Bohem, stejně jako Máří Magdaléna.
Dál jsem však toužila po Č. a věřila, že se s mou přítelkyní K. rozvede a vezme si mě. Navíc Č. mi dával jasné signály o tom, že jsem pro něj stále velmi důležitá a že se mu moc líbím.
Touhu po Č. jsem nedokázala opustit ani několik let poté, co jsem se ve svých dvaadvaceti vdala. Bylo to tristní. Manžel mi nemohl dát to, po čem jsem toužila, cítila jsem se opuštěná od Č. a stále čekala, že mě opustí i manžel, protože jsem nebyla dost dobrá, když jsem zůstala ta druhá. Narodily se nám 3 děti a manžel dělal vše pro to, aby nám mohlo být líp. Navzdory jeho snaze se situace v rodině neustále zhoršovala a začala být i finančně pod hranicí chudoby a důstojnosti. Čím víc se mi snažil můj muž dávat najevo, že mne miluje, tím víc jsem mu ubližovala a byla jsem přesvědčená, že mne nemá rád a opustí mne, stejně jako všichni před ním…
Stále více bylo zřejmé, že přece jen potřebuji odbornou psychiatrickou a psychologickou pomoc. A to navzdory tomu, že mi primářka psychiatrie, MUDr. J. K. řekla, že jsem zdravá. Objevily se hluboké deprese a stravovací problémy - bulimie. Po každém z porodů následovalo velmi těžké období laktační psychózy, kdy jsem chtěla své děti zabít. Nejhorší průběh jsem zažívala u 2. dítěte, tedy u prvního syna. Je opravdu zázrak, že jsme oba přežili. Tenkrát jsem vůbec netušila, že jsem nemocná. Celá léta jsem prožívala obrovskou trýzeň, že nejsem dostatečně dobrá křesťanská matka. Vždyť Č. s K. už měli 6 dětí, zatímco já jen 3. Také mne v tom utvrdila MUDr. J. K., které jsem napsala dopis, v němž jsem vlastně popisovala své deprese a laktační psychózy a jako odpovědí bylo, že jsem slabý a hříšný člověk, když nejsem schopná se dobře starat o děti.
V čase, kdy jsem začala navštěvovat psycholožku, místo řešení přišlo opět nepochopení psycholožky, která nepojmenovala události mého života pravými jmény, nerozpoznala trauma, a navíc mi poradila, abych spálila deníky, v nichž jsem si zapisovala schůzky s Č. a udělala za tou známostí tlustou čáru. Nikdy mi žádná tlustá čára nepomohla. Vůbec nešlo zavřít dveře za mou minulostí…
Když jsem později začala navštěvovat psychiatričku, tak pro mne nic neudělala, jen mne nechala dál umírat.
Můj muž tenkrát pochopil, že musí udělat nějakou zásadní změnu. A tak celou rodinu přestěhoval daleko do města. Zde jsem zkoušela navštěvovat nějaké psychology, ale bez výsledku, a navíc byl můj stav tak špatný, že jsem během šesti let byla 5x dlouhodobě hospitalizována na psychiatrii. Vždy minimálně 3 měsíce. K tomu jsem prošla 2 stacionáře. Ztratila jsem tak možnost mít práci, která by mě naplňovala a přinášela mi radost. Musela jsem dělat práci, kterou jsem nenáviděla a která pro mne byla nesmírně vyčerpávající.
Často jsem upadala do hlubokých depresí a měla sebevražedné sklony, které jsem neuskutečnila. Nechtěla jsem však žít a ani jsem v podstatě nežila. Celá léta převažovaly dny, kdy jsem téměř nevstala z postele a nejen, že jsem se nebyla schopná postarat o rodinu, ale ani o sebe. To už byla rodinná situace tak špatná, že 2 starší děti postupně na hranici dospělosti odešly z rodiny a dodnes se semnou nechtějí setkávat a komunikovat. Bylo by pro mne lépe, kdybych zemřela já nebo ony. Kdo nezažil zavržení od vlastních dětí, nikdy nedokáže pochopit, jak obrovskou bolest zažívám. Dala jsem jim vše, co jsem dokázala ve svém stavu dát. Plazila jsem se v bolestech, aby jednou neměli trauma z toho, že jejich máma spáchala sebevraždu…
Autorka si přeje zůstat anonymní.
Možná se vám stalo něco podobného. Můžeme naslouchat i vám - napiste@nekdotiuveri.cz
