Veřejné modlitby za oběti zneužívání, ačkoli mají dobré úmysly, se bez konkrétních činů pro spravedlnost mohou jevit jako pokrytecké. Oběti potřebují uznání, podporu a nápravu, nejen modlitby. Víra, která koná, mluví hlasitěji než pouhá slova.
autor: Dr. Christopher Longhurst
Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. (Jakub 2,18)
Mnoho místních církví na celém světě vyhlásilo národní den modliteb a pokání za oběti zneužívání a násilí. V novozélandské katolické církvi byl tímto dnem první pátek postní doby.
Papežská komise pro ochranu nezletilých uvedla, že "modlitba je ústřední a důležitou součástí procesu uzdravování obětí/přeživších a celého společenství věřících. Veřejná modlitba je navíc důležitým způsobem zvyšování povědomí v církvi".
Je nesporné, že modlitba je pro věřící důležitá, je zásadní součástí každého procesu uzdravování věřících, kteří byli zneužíváním postiženi. Pokud však jde o zneužívání v církvi, zejména zneužívání a násilí páchané samotnými církevními představiteli, a o odpovídající reakci místního společenství věřících, jsou třeba k oživení víry a odstranění zranění činy.
Biblické učení
Ohledně biblického učení existuje velké riziko nesprávného výkladu toho, jak využít modlitbu ke zvýšení povědomí o zneužívání a násilí. Přestože je toto zvyšování povědomí nezbytné, existují přímé způsoby, jak to mohou církevní představitelé dělat tuto činnost, a ne prostřednictvím veřejných modliteb: například prostřednictvím prohlášení, farních časopisů, vystupováním proti zneužívání a především solidaritou s oběťmi.
Protože pokud jde o modlitbu, Ježíš řekl: " když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.“ (Matouš 6,5).
Veřejná modlitba za oběti zneužívání se může jevit pokrytecká, zvláště když je odepřena spravedlnost. Může být dokonce viděna jako urážlivá v konkrétních případech, kdy se oběti přihlásí, aby církevním autoritám sdělily, co v církvi zažily, ale konkrétní zločin není nikdy uznán.
„Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? (List Jakubův 2,15-16)
Poslání církve
Na Novém Zélandu katoličtí biskupové prohlásili, že "mnoho obětí/přeživších vyjádřilo touhu po modlitbě jako důležitém prvku v procesu uzdravování". Na podporu tohoto tvrzení však nebyly poskytnuty žádné údaje. Dále, ani jednou na žádném slyšení novozélandské Královské vyšetřovací komise pro zneužívání v pečovatelských službách nevyjádřila jediná oběť nebo přeživší "touhu po modlitbě jako důležitém prvku ve svém procesu uzdravování".
Modlitba nehraje žádnou roli ani v oficiální reakci na oznámení o sexuálním zneužívání a sexuálních deliktech spáchaných kleriky a řeholníky v novozélandské katolické církvi, Te Houhanga Rongo/A Path To Healing. O modlitbě tu není nikde zmínka. Není tedy jasné, na základě čeho biskupové staví své tvrzení.
Pro církev jako instituci by mohla být užitečnější reakce zaměřená na oběti a přeživší než reakce zaměřená na věřící. Ivan Illich, rakouský filozof a římskokatolický kněz, kdysi řekl, že když se instituce soustředí spíše na sebe než na své poslání, nakonec toto poslání překroutí.
Součástí poslání církve je uzdravovat zraněné. Oběti a přeživší opakovaně žádají spravedlnost, spravedlivé odškodnění, respekt, vyslyšení a odškodnění alespoň za finanční ztráty, které jim vznikly při řešení následků zneužívání.
Proto by mohlo být smysluplnější píše než veřejné modlitby, kdyby návštěvníci kostela uvedli svou víru do praxe přímou účastí na tom, aby se obětí zastali a pomohli zastavit zneužívání tím, že by pachatele a ty, kteří je kryjí, pohnali k odpovědnosti. Bible nám totiž připomíná, že v reakci na potřeby obětí máme konat dobré skutky (Jak 2,14-26). Zvláště katolíci jsou povoláni k tomu, aby podle slova také jednali a nebyli jen posluchači, kteří klamou sami sebe. (Jak 1,22)
Modlitba bez spravedlnosti...
Ne že by modlitba nebyla dobrým skutkem. Ale je to duchovní dílo. Tělesné skutky spravedlnosti, jako je uznání provinění, když se oběti a přeživší přihlásí, aby řekli, co se jim stalo, a jejich podpora prostřednictvím odpovídajícího odškodnění, mohou být smysluplnější než výzvy k veřejným modlitbám. Když církevní autority vyzývají k veřejným modlitbám, ale ignorují oběti, které k nim volají po spravedlnosti, pak se musíme ptát, jaký je skutečný záměr církevních autorit. Zdání svatosti? Veřejná image?
Modlitba by však neměla být využívána k takovým.
Modlitba jako odpověď obětem zneužívání a násilí může být pouze pomocnou reakcí založenou na víře. Pokud je prováděna na veřejnosti, může zvýšit povědomí o zneužívání a násilí. Pokud se tak však děje a současně se ignoruje potřeba účinného odškodnění a spravedlnosti, hrozí, že urazí ty, na nichž nejvíce záleží, tedy zneužívané osoby.
Možná, že modlitba v soukromí může být lepší reakcí, protože zvýšit povědomí a podpořit oběti můžeme mnoha jinými způsoby. Avšak až poté, co jim zajistíme spravedlnost, protože jak učí Bible, modlitba bez spravedlnosti je stejně jako víra bez dobrých skutků mrtvá (Jak 2,14).
Zdroj: https://international.la-croix.com/news/ethics/faith-in-action-for-the-abused/19299
