Autorka fotografií byla znásilněna během víkendu s mladými lidmi z kostela. Stalo se to večer.
Hned ráno společně slavili mši – Bůh, kněz, mladí lidé, ta žena a ten muž. Během mše žena prosila Boha, aby pomohl, ale Bůh mlčel.
Fotografie, které vidíte, vznikaly během doby, kdy autorka hledala, kým je pro ni Bůh dnes a jak se k němu vztahují její rozbité části.
Toto je druhá část příběhu. První část příběhu: Bůh nepřišel.
Fotografie jsou součástí výstavy „Já nejsem tím, kdo se má stydět“, kterou můžete vidět od 4. do 24. listopadu v kostele sv. Martina ve zdi v Praze. Zveme vás také na setkání ke Dni obětí sexualizovaného násilí – 23. 11. 2024 od 14 hodin tamtéž.
Tohle jsem já.
Na mém těle vlastně nezáleží, přestalo mít hodnotu v době, kdy si s ním někdo dělal, co chtěl.
Trochu se to zlepšuje, ale pořád je moje jednota rozbitá.
Můj vnitřní svět má různé části. To je normální, má to tak každý, jen ty moje si moc nerozumí mezi sebou.
Tohle je Dospělá. Žije dobrý život. Umí vycházet s lidma, je úspěšná a prostě dospělá.
Tohle je Malá. Kráva. Nechala na sebe sahat. Ani ji nenapadlo se bránit. Je blbá. Stydí se.
Dospělá a Malá mají mezi sebou zeď. To je dobře, protože spolu nemluví.
Malá totiž není sama. Její součástí, která nejde oddělit, je Bolest a Hanba.
Bolest je někdy tak velká, že zastíní všechny ostatní.
Malá pak křičí bolestí. Stydí se za všechno, co se stalo, propadá se hanbou nad odhalením svých ran. Dospělá nechce křik slyšet, nechce bolest, nechce být citlivá. Chce všechno zvládnout sama. Nechce přijmout od nikoho pomoc, nechce s nikým o bolesti mluvit. Je přece dost silná a dospělá!
Dospělá se Bolesti bojí. Proto radši vystavěla zeď, aby se s Bolestí nemusela potkávat.
Jenže s Bolestí za zdí zůstala i Malá.
Kdyby zeď zmizela, Dospělá by Malou shodila dolů. Nevydrží s Malou, protože je to moc ohrožující, její bolest je moc velká.
Někdy je Bolest tak velká, že to vypadá, že celá já jsem jenom Bolest. Že nikdy nebude nic jiného, nikdy se dost nenadechnu, nikdy to nepřejde.
Bůh. Nemluví. Malá ho prosila o ochranu, ale neochránil, o odpuštění, ale neodpustil. Tvrdý Bůh nese pravidla a Malá pravidla porušila. Proto přišla Bolest. Kdyby Malá vůbec nebyla, třeba by tvrdý Bůh byl spokojený?
Prý je i Bůh, který je lidem blízko. Blízký Bůh přináší soucit. Jenže soucit je ohrožující – pro Dospělou i pro Malou. Vždyť všichni, kdo zneužili, se nejdřív tvářili soucitně a pak dělali věci, které byly ošklivé. Zneužije Bůh, který je soucitný? Můžu mu věřit?
Když přemýšlím o Bohu, je možné, že je zdí, která brání částem se potkat. Bůh, který dává pravidla bez soucitu, dělá hradbu, která odděluje Malou a Dospělou. V logice světa Malé i Dospělé by pravidla měla chránit. Proto tvrdý Bůh zaujal místo zdi, která chrání před zraněním, jenže Dospělá tak zároveň nemůže mít s Malou žádný soucit. A soucit nemůže mít ani Bůh.
Stává se, že mi někdo ukazuje Boha jako Toho, kdo mě nechává samotnou. Mluví o Bohu jako o někom, kdo mě činí zodpovědnou i za věci, za které nemohu. Je náročné právě od těchto lidí slyšet, že mi je Bůh blízko, protože jak bych mohla pustit blízko k Malé někoho, kdo je takový? Dospělou pak napadá, že možná zraňuje samotný Bůh – ale takový Bůh snad přece není, ne? Tak v tu chvíli dělám všechno proto, abych oddělila Dospělou od Malé. Občas je těžké v církvi najít porozumění a doprovázení.
Jsou ale lidé, kterým mohu věřit a kteří mě nenechají samotnou. Jdou spolu se mnou k tvrdému Bohu.
Hledají spolu se mnou, kým Bůh skutečně je.
Bůh, který rozděluje, bůh, který zahanbuje, bůh, který je zdí, není pravý Bůh. Je modlou, kterou je možné svrhnout. Sama bych to nedokázala, ale s pomocí zvenku to šlo.
Modla je shozena. Jako bych byla svobodnější, mohla se nadechnout. Zatím nevím, kdo je Bůh, ani jestli vůbec je. Ale Dospělá s Malou můžou být víc spolu. A moje cesta ještě není u konce.
Děkujeme autorce za důvěru, s jakou nám svěřila svůj příběh.
Možná se vám stalo něco podobného a nechcete s tím být sami. Můžete mluvit s námi – napiste@nekdotiuveri.cz
