Rozhovor s jednou z obětí, které se zúčastnily setkání ve Staré Boleslavi. Přinášíme ho nejen jako doplnění k našim předchozím článkům o pátečních setkáních, ale zejména proto, že je velmi důležité, aby hlasy obětí zazněly.
Oběti jsou odborníky na problematiku zneužívání z vnitřku své zkušenosti. Jen když jim budeme naslouchat, můžeme nahlédnout, proč je tak důležité se tématem zneužívání zabývat.
Jak jste se o setkání dozvěděl? Bylo z pozvání zřejmé, pro koho je setkání určeno a co se na místě bude dít?
O setkání jsem se dozvěděl pouze náhodou na internetu, nikdo z církevních hodnostářů, kdo se zabýval mým případem, mi neměl potřebu nějaké osobní pozvání poslat.
Realita setkání s biskupem byla na místě jiná než v mé představě, domníval jsem se totiž, že půjde buď o časově omezený osobní rozhovor nebo o uzavřené setkání obětí s biskupem tváří v tvář. Na místě nebyla žádná informace, žádní organizátoři, informace, kde jsou toalety apod. Oběti i běžní kolemjdoucí směli v úvodu celou hodinu klečet v kostele a adorovat.
S jakým očekáváním jste jel na místo setkání do Staré Boleslavi?
S očekáváním nejen velmi otevřeně klást otázky, ale slyšet na ně konkrétní odpovědi, což se však nenaplnilo. Rozhodně jsem neočekával, že z takřka pětihodinového výletu, který jsem si také sám uhradil, bude mít na setkání s oběťmi biskup Wasserbauer vyhrazeno pouze třicet pět minut.
Co se Vám honilo hlavou, když jste vcházel do kostela během adorace, a co by Vám případně první chvíle v kostele usnadnilo?
V kostele jsem při adoraci nebyl. Jen krátce jsem vstoupil do prostoru chrámu. Ve znovuobnovené a znovuvyzlacené bazilice jsem si kladl otázky: „Kdy budou takto opraveny naše životy? Zajímá naše poškození a často i fatální následky dostatek zodpovědných hodnostářů v české církvi? Kostel opravený za miliardu, teď ještě důstojně sanovat naše životy…‘‘
Po adoraci bylo ve farním sále setkání s panem biskupem Wasserbauerem. Jak jste ho vnímal a v čem pro vás bylo, případně nebylo užitečné?
Překvapivě se setkání účastnili i návštěvníci kostela, farnice, nešlo selektovat ani rozpoznat, kdo je novinář, kdo duchovní, kdo oběť, kdo pouze zvědavý věřící.
Je něco, co na setkání oceňujete? Co Vám připadalo přínosné?
Ocenit by se dalo připravené občerstvení s chlebíčky a s dortíky, ale pro mě osobně to bylo nemístné.
Biskup byl dotazován na vznik a podporu Nezávislé vyšetřovací komise pro Českou republiku, na funkčnost nebo vznik Fondu pomoci obětem, do kterého by mohli přispívat nejen biskupství a řády, ale také firmy a věřící, tak jak to funguje v řadě dalších zemí včetně Polska. K žádnému z dotazů nevyjádřil podporu, dokonce ani v konkrétním případě prokazatelně poškozené ženy, která žije s následky zneužívání v církvi v invalidním důchodu, nechtěl nijak aktivně zprostředkovat komunikaci o finančním odškodnění. Objektivně biskup Wasserbauer konstatoval, že si každé biskupství a každý řád má tyto záležitosti řešit individuálně. To vidím jako velký kontrast k Vaší otázce, naopak, neaktivita v podpoře obětí zneužívání je v případě zodpovědné osoby velmi smutná. Ostatně sám jsem přístup pana biskupa zažil u mého případu, na počátku korespondenčně odmítal adekvátní řešení, z pastoračního pohovoru také konkrétní výstupy nebyly, a ani později když bylo uzavřeno šetření orgánů činných v trestním řízení nevyvinul směrem ke mně jakoukoliv aktivitu, ani dotaz. Připadá mi, že oběti v ČR stále pouze smí přijít ke zodpovědným osobám, ty však opačným směrem nijak aktivně nepůsobí.
A naopak, které názory a postoje jsou tedy pro Vás osobně už nepřijatelné nebo jen obtížně akceptovatelné?
Vnímám snahu se za oběti modlit a veřejným stylem, nejlépe s mediální odezvou, se jim omlouvat. Ale neděje se to už upřímně v osobní rovině. Hierarchie se také zcela vyhýbá tématu odškodnění, které je jakýmsi strašákem na obou stranách. Vyplácení kompenzací je v jiných zemích „povinnost“ a řeší se i u promlčených kauz podle míry poškození a dopadu na doživotní následky obětí. Neakceptovatelné je pro mě na jednu stranu tvrdit, že je u nás naprosté minimum obětí a na straně druhé strašit ve farnostech i v médiích finančními problémy v důsledku úhrady adekvátního odškodnění této, dle vyjádření řady duchovních, velmi malé skupině lidí. Z morálního hlediska to vnímám jako naprosto nepřijatelné a hloupé. Jenom modlitby a omluvy důstojný život obětem nenavrátí. Nekonání ve vyšetřování, odsouvání problému a zlehčování následků, je u mnoha českých hierarchů naprosto nepochopitelné a skandální. Často si kladou podmínky, za jakých budou ochotni o něčem jednat, a když je na stole celý spis, neděje se řadu týdnů a měsíců vůbec nic, neexistují zápisy o církevních postupech, neexistuje ani kontrola, ani dovolání se k vyšší instanci. V tomto by byl sice mezní, ale naprosto zásadní význam nezávislého šetření možného počtu poškozených v naší zemi, i zpětné prošetření tutlání a krytí zneužívání v české římskokatolické církvi v uplynulých desetiletích, např. od roku 1930. Reflexe z jiných zemí jsou nám mementem. Na prvním místě biskup, pověřený řešením sexuálního zneužívání v církvi na celonárodní úrovni, má mít povinnost toto změnit. Nikoliv zmírnit, ale změnit. Zda je biskup Wasserbauer osobou na správném místě v řešení této problematiky, zda postupuje opravdu aktivně, o tom osobně i na základě zkušeností ze Staré Boleslavi velmi pochybuji.
Pokud by se takové setkání uskutečnilo i někdy příště a zvažoval jste účast na něm, co by podle vás bylo třeba změnit, aby z pohledu obětí lépe naplnilo svůj účel?
Zvažoval bych pouze účast na setkání mimo církevní půdu a s osobním pozváním. Nedokážu si představit, že bych šel opět někam do biskupského paláce, kostela, nebo do pastoračního střediska na program orámovaný bohoslužebnými povinnostmi. A nedokážu si také představit, že na setkání, kde se mohou konkretizovat i osobní újmy, budou hosté z ulice nebo z kostela bez omezení. Myslíte, že oběti se například s papežem Františkem setkávají bez patřičného osobního pozvání? Proč není setkání v jiný než pracovní den? Proč si biskup, zodpovědný za řešení kauz v naší zemi, nevymezí například půl dne čas na osobní rozhovory a neudělá na závěr vhodnou formou společné setkání? Nejde přeci jen o to, aby se na webech a v novinách objevil titulek „biskupové se setkali s oběťmi zneužívání“, ale o to, kam se řešení jednotlivých kauz posunulo. Oběti zvláště starších kauz zatím nemají v ČR možnost, jak své případy důstojně řešit.
Děkujeme za rozhovor!
