Toto svědectví je velmi důležité, protože ukazuje, jak náročné je prožít sexuální zneužití od duchovního. Není to hororová scéna. Ten horor totiž začne, až bude po všem. Začátek je spíš zmatek. Překvapení. Bezmoc. Důvěra. Také příjemný pocit. Bylo mu 13 let – byl to první „sex“. Duchovní z toho udělal „jejich tajemství“, aby se zneužití nedostalo na veřejnost, aby bylo pohřbeno i v psychice oběti. Tajemství, které brání uzdravení jak oběti, tak církvi a také pachateli.
Následující text ukazuje, jak hluboko se taková zkušenost zaryje do těla, ducha i duše oběti a jak ovlivní celé prožívání. Mnohé oběti s tím vším zůstávají samotné a myslí si, že nikdo jiný to tak nemá. Některé se svěří a nenajdou pochopení, protože to, co zažili, není něco normálního, co všichni znají. Oběti však reagují normálně na nenormální situaci a lidé, kteří to neprožili, nerozumí. Pokuste se na chvíli zastavit a zůstat s obětí. Se zmatkem a bolestí, která neodchází ani po letech. Neutečte. Zůstaňte pod křížem. Ecce Homo.
Trigger warning – v článku je popisováno sexuální zneužití. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Vybavuji si ten okamžik. Byl velice intenzívní. Nádherný? Nevím… Příjemný? Obtížně takto zpětně hodnotit. Leželi jsme vedle sebe přikrytí peřinou. Vnitřně jsem vnímal absolutní důvěru, odevzdání se někomu, komu mohu věřit. S kým je mi dobře. Komu na mě záleží. Kdo mě neponižuje. Cítil jsem jeho dech, jakousi zhmotněnou reálnou přítomnost. Tělo někoho, kdo je tady pro mě. Byli jsme nazí. Vše bylo umocněno jeho úsměvem. „Bude to naše tajemství“, řekl. Nebylo to něco, do čeho by mě musel nutit. Síla okamžiku, důvěra, intimita a hloubka toho všeho mi zcela postačovala, abych chtěl to samé. „Ano, bude to naše tajemství.“ Odvětil jsem? Nevím. Rozhodně jsem to tak chtěl. Tak se to zapsalo do mé hlavy. Do mého těla. Do celého mého života. A snad proto jsem to zcela vymazal, vytěsnil ze své paměti. Políbil mě ještě potom? Nebo začal vášnivě líbat? Nevím. Vybavuji si jen ty zářivé, šibalské oči. A hluboký pohled. A objetí. Leželi jsme vedle sebe přikryti peřinou. Už mi nebyla zima. Fyzická ztuhlost ustoupila. Nemohu si vzpomenout, co se mi přitom honilo hlavou. Vše proběhlo jaksi rychle. Ležel jsem nahý na posteli. Hladil mě po celém těle. Ruce měl teplé. Já jsem byl ale ztuhlý. Zimou? I jeho polibky na mém těle byly teplé. Když mi vzal penis do úst…
Je to vůbec pravda? Kdo mi potvrdí, co se přesně v ten moment stalo. Sám mozek mě zrazuje a nechce si vzpomenout. Nechce si vybavit tu zrůdnost situace? Můj třináctiletý penis se octl v jeho puse…V té době jsem ani netušil, co je to erekce. Měkký orgán byl chvilku přežužláván. Netušil jsem, co se to děje. Nedávno se mi v hlavě zobrazila ta scéna, kdy mám v klíně jeho hlavu. Nešlo se toho zbavit. Byl to ten pocit chobotnice, nebo jedovaté medúzy, které se přisaje na Tebe a nemůžeš se jí zbavit. Je prostě tam. … On tehdy přestal. Proč? Nevím. Proč vůbec začal? Co ho k tomu celému tehdy vedlo? Jen mi řekl, abych si stáhnul slipy a položil se do postele. Mohl jsem se bránit? Mohl jsem protestovat? Neposlechnout? Ano, asi ano. Nemám vůbec tušení, proč jsem to neudělal. Udělal jsem přesně to, co chtěl. Až teď mi dochází celá absurdnost té situace. To zneužití moci bez jakéhokoliv použití násilí. Ta autorita, propletená s tím, jak byl ke mně pozorný. Sám jsem ho jako autoritu obdivoval a velmi mě těšilo, jak mohu být v jeho těsné blízkosti. Tím vším mi dával něco, co mi tak chybělo. Otcovské přijetí, uznání … objetí. Tím vším mi dával něco, co mi tak chybělo. Opravdu mi toto chybělo? Ne, bylo to něco navíc…. Chvilku před tím, než mě vyzval, abych se zcela svlékl a položil nahý na postel, přišel z koupelny osprchovaný v županu. Zcela matně si vybavuji, jak se na mě opět šibalsky usmál. Řekl, že je rád, že jsem tady? Nevím. Seděl jsem na jeho posteli. On stál. Přitiskl mi mou hlavu k svému rozkroku. Měl už tehdy rozvázaný župan, nebo si ho rozvázal až potom? Nevím. Sám jsem vnímal jen tu svou bezmoc, která byla propletena s tím obrovský pocitem přijetí. „Marku!“ Řekl mi? Nevím. „Mám Tě rád!“ Nevím. Měl černé slipy a z nich vytáhl něco obrovského a dal mi to do pusy. Dnes ve svých čtyřiceti letech vím, že mužské přirození se může takto zvětšit. Tehdy to pro mě bylo něco zcela nečekaného. Jakoby se mi objevila část světa, kterou jsem do té doby neznal. A ani neměl nikdy poznat. Zasouval svůj penis hluboko do úst. Držel mě za hlavu. Dávil jsem se. Cítil jsem ten zvláštní pach, chlupy. Tlak jeho rukou na své hlavě. A tu absolutní bezmoc cokoliv udělat. Stejnou bezmoc, kterou zažívám teď, když se snažím tento zážitek nějak odseparovat ze své paměti a odhodit. Odhodit tak, abych se nemusel bát, že mě pouhá vzpomínka na to bude zcela paralyzovat. Abych se nemusel mlátit hlavou o stěnu, abych si nemusel brát pásek a šlehat si jím záda, abych mohl přestat nenávidět své tělo. Abych mohl žít. A i v tom zasouvání jeho penisu hluboko do mé pusy bylo něco, co jsem asi vnímal jako projev intimity, jako projev blízkosti. Projev darování se? Něco, čím jsem si zasloužil jako pozornost. Tak intimní. Tak niternou. Jdoucí tak hluboko do podstaty mého já.
Mám mu to za zlé? Nevím. Dokážu mu odpustit? Dokážu ho nenávidět? Dokážu ho nenávidět proto, abych mu odpustil? Dokážu vůbec v tom všem vidět to zlo, co mi způsobil? Nedokážu. Nedokážu se jasně vůči tomu vymezit. Nedokážu se postavit a říci: „To, cos udělal, mě zranilo“. „To, cos udělal, mi nepředstavitelně zasáhlo do mého nejvnitřnějšího já.“ „To, cos udělal, absolutně zničilo mou důstojnost.“ „To, cos udělal, zničilo neporušenost mladého, dospívajícího člověka, mou svobodu.“ „To, cos udělal, pohřbilo mou radost ze života, mou chuť žít naplno.“ Jen při samotné představě, že bych to měl říct, se mi stahuje hlas a vnímám bezmoc. Nemožnost prorazit. Nemožnost vydat ze sebe jakoukoliv hlásku. Jen otevřená ústa, slzami zalité oči a bezmoc. Kdybych se snad i pokusil, nedokázal bych to říct. Nedokázal, protože se s tím nedokážu ztotožnit. STÁLE jsem jen to jakési ONO, které posloužilo k jeho pomíjivému uspokojení. Nejsem JÁ. Jsem jen já, které si vybavuje a připomíná objetí, polibek, dotyky. Absorbuje je celou bytostí a není schopno si v ten moment všimnout toho ZLA. Nejsem schopen to postihnout. Jen si vybavuji, jak je mi nepříjemné to jeho vášnivé líbání. Jeho jazyk v mých ústech. Dotyky na těle, na přirození. Penis v mé puse. Ještě dnes po téměř třiceti letech bych dokázal přesně ukázat ta místa v dutině ústní, která byly místem penetrace.
Proč se to všechno stalo? Nevím. … A soucit. Soucit s ním. Musel sám vnitřně obrovsky trpět, když se odhodlal udělat něco takového. Ta nenaplněnost životem. Snad zranění z dětství? Od otce? Nevím. V té své absolutní bezmoci, v tom stavu zničeného já, dokážu vydobýt ze srdce jen jemný paprsek milosrdenství, který pramení z „probodeného“ srdce. Je tenounký, drobný, jemný jako babí léto, na kterém se v pozdním říjnovém ránu zachytilo pár kapiček rosy. Toto milosrdné nic, které pramení v mém srdci, jemně nepozorovaně ale s velkou rozhodností zahaluje postupně jeho duši a celou jeho historii. Jeho vnitřně rozpolcené jednání. Jeho touhu po slávě, ale zejména touhu být milován. Toto mé milosrdné nic zahaluje a chlácholí jeho samotu, jeho potřebu být pochopen a porozuměn.
… Zemřel v roce 2018. Kdyby žil, chtěl bych se s ním setkat? Nevím. Chtěl bych, aby věděl, jak trpím? Nevím. Aby věděl, jak to všechno, co se stalo, ovlivňuje mé všechny ostatní vztahy. Vztah k Bohu, vztah k sobě samotnému, vztah k manželce, k dětem, k jiným kněžím? Nevím.
Stále se mi vybavuje ten okamžik. Byl velice intenzívní. Nádherný? Nevím… Příjemný? Obtížně takto zpětně hodnotit. Nevím. A tak rád bych alespoň trošku věděl, abych mohl normálně žít.
Děkujeme autorovi za důvěru, s kterou nám svěřil svůj příběh.
Možná se vám stalo něco podobného a nechcete s tím být sami. Můžete mluvit s námi – napiste@nekdotiuveri.cz
