„Mým hlavním úkolem je doprovázet přeživší, kteří za mnou přijdou, podle jejich přání: při vyšetřování, při rozhovoru s naší generální radou nebo jim nabídnout poradenské služby,“ vysvětlila True-Francisová pro CNS. „Je mi ctí doprovázet přeživší oběti tam, kde se zrovna nacházejí; uzdravení není lineární; trvá po zbytek života a my jim musíme zajišťovat prostor tam, kde zrovna jsou, a poskytovat jim poradenství.“
Tom Tracy
22. června 2022
Podle Donny Eurichové, koordinátorky pomoci obětem v diecézi Tulsa v Oklahomě, je největším úspěchem člověka na této pozici – která je založena a myšlenkově vychází z „Charty na ochranu dětí a mládeže“ amerických biskupů – když pomůže obětem jak k uzdravení, tak k tomu, aby neztrácely víru.
Eurichová, která se 5. - 8. června účastnila v Grand Rapids v Michiganu 16. výroční konference o ochraně dětí a mládeže pro katolické představené, na které se hovořilo zejména o 20 letech od tzv. „Dallaské charty“, se svěřila, že se ve své diecézi většinou zabývá případy zneužívání duchovními z minulosti – tedy ve smyslu, že pachatel již nežije.
Setkávání s přeživšími od ní vyžaduje, aby uměla dobře naslouchat a byla přitom schopná vyslechnout traumatické příběhy, aniž by je popírala; a zároveň aby nebyla sama traumatizovaná tím, co slyší, a mohla zůstat silnou právě kvůli přeživším.
„Nejdůležitější je vyjádřit omluvu a uznání toho, co se stalo, věřit jim; někdy to může být poprvé, co vůbec o své zkušenosti hovoří veřejně a církev jim v tom chce být nápomocná,“ uvedla Eurichová pro CNS do telefonu.
„Jedná se o službu církve, o téma hodnoty života; kdo v této službě pracujeme, to bereme velmi, velmi vážně. Máme lidi rádi a chceme, aby se opět stali zdravými a celistvými,“ uvedla.
Dodala, že diecéze obětem poskytuje psychologickou péči a duchovní vedení s ohledem na trauma, které zažily.
Úlohou koordinátora pomoci obětem je, aby rozuměl problematice traumatu, aby potvrdil že trauma přeživšího je reálné, a že existují některá doporučení, co je dobré dělat a co ne, která je nutno při pomoci na cestě k uzdravení dodržovat.
Podle Eurichové je „další velkou novinkou rozšíření pomoci i pro lidi, kteří mohli být zneužívaní někým jiným, než duchovním: jinými dospělými, incestně nebo v jiných situacích, které nemusely (nutně) souviset přímo s církví“.
Jeden z řečníků na konferenci v Grand Rapids si podle ní posteskl, že „jsme sice pokročili daleko a je za námi kus práce, ale naneštěstí o ní pořád většina světa neví“, a to ani po 20ti letech od „Dallaské charty“.
Biskupové tehdy schválili chartu během historického generálního shromáždění v Dallasu 13. – 15. června 2002, několik měsíců po zprávách o zničujícím skandálu, který se týkal zneužívání duchovními v Bostonské arcidiecézi a vedl k vyšetřování chování duchovních po celé zemi. Charta byla revidovaná v letech 2005, 2011 a 2018.
Kromě zřízení funkce koordinátora pomoci obětem dokument mimo jiné požadoval, aby měly diecéze osobu zodpovědnou za bezpečné prostředí „safe environment officer“, který by dohlížel na schvalování a průběžné školení církevních zaměstnanců a dobrovolníků na téma bezpečnosti dětí.
Podle Heather Banisové, koordinátorky Úřadu služby pomoci obětem v arcidiecézi Los Angeles, se však musí tyto zásady a postupy proměnit ve skutečný projekt, který by se kontinuálně věnoval jak prevenci zneužívání, tak vylepšování různých způsobů, jak církve reaguje na ty, kdo byli již zneužíváním poškozeni.
„Neustále se od přeživších obětí učím a vlastně mě trochu trápí, kolik se toho od nich pořád ještě učím: jakkoli jsme informovaní, přesto se máme stále co učit,“ svěřila se Banisová.
Před dvaceti a více lety neměla církev ani tušení, „o jak obrovskou problematiku jde a kolika lidem bylo ublíženo, docházelo k zatajování chybných vnitřních postupů,“ upozornila Banisová. „Ani jsme plně nechápali, jak hluboký dopad sexuální zneužívání dětí má, a to dokonce ještě o tolik zásadnější, pokud se událo z rukou duchovního.“
Dnes je církev na dobré cestě k tomu, aby se stala místem uzdravení, „i když to ještě není zdaleka dokonalé“. „Pro lidi v mém postavení je výchozím nastavením soucit. A jsme si zase o něco jistější, protože máme více zkušenosti s tím, co můžeme dělat, co bychom měli dělat a co nabízíme.“
Aby mohla léčba pokročit ještě na vyšší stupeň, losangeleská arcidiecéze se nechává vést od místního přeživšího zneužívání, který má odborné zahradnické znalosti a vytváří uzdravující zahradu pro přeživší, kteří církev opustili a chtěli by nějak prozkoumat svůj návrat k ní.
„Přeživší radí ohledně zahrady, je věřícím katolíkem, i přes to, co se mu stalo,“ uvedla Banisová s tím, že arcidiecéze doufá, že se podaří ještě letos v létě zahradu uzdravení věnovat všem těm, kdo ještě nejsou připraveni vkročit do kostela, ale přáli by si posedět v příjemném uzdravujícím prostředí.
Podobně jako jiné veřejné památníky, které připomínají tragické události, „je i tento velmi hmatatelným, fyzickým symbolem závazku církve, ke kterému mohou blízcí nebo sami přeživší přistoupit, a který jim nabídne prostor útěchy, vlídnosti a propojení s Bohem,“ řekla Banisová.
„Může to být sice velmi emotivní, ale věřím, že uzdravení je možné. Jde o skutečné nasazení se v lásce pro všechny zúčastněné. Nejde o jedinou možnost, ale jde svým způsobem o bezvadnou šanci.“
Whitney True-Francisová, která je koordinátorkou pomoci obětem v diecézi Kansas City – St. Joseph v Missouri již druhým rokem, uvedla, že na konferenci v Grand Rapids byl znát posun církve za posledních 20 let k přístupu vhodnějšímu pro uzdravení přeživších a k pohledu na jejich trauma jako celoživotní námahu.
Diecéze Missouri podle ní nabízí přeživším široký poradenský program, a nejen pro ně, ale také pro jejich přátele a členy rodin, kteří také trpí druhotnými následky (jsou sekundární oběti poznámka překladatele).
V současnosti diecéze zavedla nový program „Cesta do Betanie“, kdy se poprvé v komunitním centru sešla malá skupinka přeživších, kteří se chtějí scházet na bezpečném místě a sdílet své příběhy mezi sebou i s odbornými poradci.
„Mým hlavním úkolem je doprovázet přeživší, kteří za mnou přijdou, podle jejich přání: při vyšetřování, při rozhovoru s naší generální radou nebo jim nabídnout poradenské služby,“ vysvětlila True-Francisová pro CNS. „Je mi ctí doprovázet přeživší oběti tam, kde se zrovna nacházejí; uzdravení není lineární; trvá po zbytek života a my jim musíme zajišťovat prostor tam, kde zrovna jsou, a poskytovat jim poradenství.“
„Zkoušíme spoustu nejrůznějších věcí,“ dodala.
Rod Herrera, ředitel Úřadu pro ochranu dětí a mládeže v diecézi Camden v New Jersey, který byl na konferenci o ochraně dětí v Michiganu také přítomen, připomenul, že mnoho lidí se potýká s tím, co u příležitosti dvacátého výročí „Dallaské charty“ dělat.
„Nejedná se o žádnou oslavu, ale musíme si uvědomit, že uběhlo dvacet let od výjimečného dokumentu, který biskupové odsouhlasili v rekordně krátkém čase jako odpověď na to, co se ten rok odehrálo v Bostonu,“ řekl Herrera v narážce na známé skandály duchovních, které se staly středem pozornosti médií.
„Nesmíme polevovat a stále musíme pracovat na lepší ochraně dětí ve všech farnostech i na školách – i jeden případ zneužívání je příliš mnoho,“ zdůraznil. „Počet případů se nám ale skutečně podařilo snížit a z velké části je to díky vzdělávání. Je třeba, abychom školili dospělé i děti.“
Na konferenci v Michiganu také hovořila přeživší zneužívání duchovním z oblasti Středozápadu, jak před pěti lety poprvé vystoupila /se svým příběhem/, a o prvním tři hodiny trvajícím rozhovoru s představiteli církve, kdy se cítila uznaná.
„Vnímala, že se jí naslouchá a že se o ni někdo stará, a to je něco, co by se (ještě před desítkami let) nestalo,“ řekl Herrera.
Foto: Whitney True-Francisová, koordinátorka pomoci obětem v diecézi Kansas City – St. Joseph v Missouri na nedatované fotografii. (Zdroj: Catholic News Service (dále CNS) / Diecéze Kansas City - St. Joseph)
