Nedávná zpráva o sexuálním zneužívání v církvi ve Francii vyvolala otázku, která byla vznesena po zveřejnění podobných zpráv v Austrálii, Irsku, Spojených státech i jinde: měl by kněz, který se během zpovědi dozví o sexuálním zneužívání spáchaném na nezletilém, tuto skutečnost povinně oznámit světským orgánům?
Katolická církev sice neočekává, že její zákony budou postaveny nad státní zákony, ale pokusy o odstranění zpovědního tajemství vyvolávají zásadní otázky týkající se svobody vyznání a svědomí. Neexistuje ani žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by se odstraněním zpovědního tajemství zabránilo zneužívání.
Jak řekl po zveřejnění francouzské zprávy arcibiskup Éric de Moulins-Beaufort, předseda Francouzské biskupské konference: "Je nutné sladit povahu zpovědi s potřebou chránit děti." To není snadné, když je diskuse tak emotivní a když panuje mnoho neporozumění o podstatě zpovědi v katolické církvi.
Kánon 983 odst. 1 Kodexu kanonického práva (Sbírka zákonů platných v katolické církvi) podává jasnou definici "zpovědního tajemství": "Zpovědní tajemství je neporušitelné, proto není dovoleno zpovědníkovi slovy nebo jakýmkoliv způsobem a z jakékoliv příčiny cokoliv vyzradit na kajícníka." Kněz nemůže porušit zpovědní tajemství, aby zachránil svůj vlastní život, aby ochránil své dobré jméno, aby zachránil život druhého nebo aby napomohl výkonu spravedlnosti. Kněz, který poruší zpovědní tajemství, je automaticky exkomunikován.
Absolutní tajemství zpovědi vysvětluje, proč se lidé cítí svobodní říkat ve zpovědi věci, které by jinde neřekli. Někteří považují trvání církve na nedotknutelnosti zpovědního tajemství za potvrzení toho, že církev neklade bezpečnost a dobro svých dětí na první místo. Někdy se předpokládá, že pachatelé sexuálního zneužívání mohou ve zpovědi odhalit zneužívání, dostat rozhřešení a pak pokračovat ve zneužívání, aniž by jim hrozily nějaké následky.
Je pravda, že některé oběti zneužívání byly v souvislosti se svátostí smíření sváděny nebo zneužívány, případně obojí, což je podle kanonického práva závažný delikt (zločin). Je také pravda, že v průběhu staletí byli kněží mučeni a umučeni, protože odmítli požadavky brutálních režimů na vyzrazení zpovědního tajemství. Spor o zpovědní tajemství je na obou stranách silně emocionálně nabitý, a to tím spíše, že se týká velmi citlivých otázek jako je stud, soukromí a osobní odpovědnost.
Možná by pomohlo, kdybychom udělali určitá rozlišení a vyjasnění. Zaprvé, ti, kdo ve zpovědi mluví o zneužívání, mohou být pachatelé, oběti zneužívání nebo lidé, kteří vědí o zneužívání páchaném jinými; a v každém z těchto tří případů se zneužívání mohlo stát před lety nebo desetiletími, nebo stále pokračuje. Existují některé hluboce zakořeněné představy o zpovědi, které prostě nejsou pravdivé. S výjimkou vězeňských kaplanů je velmi nepravděpodobné, že by kněží někdy vyslechli zpověď pachatele sexuálního zneužívání dětí. Pouze jeden kněz mi řekl, že slyšel zpověď pachatele - a to bylo pouze při jedné příležitosti.
Zdá se, že panuje představa, že katolíci chodí ke zpovědi často. Ve skutečnosti je dnes i ve městech často těžké najít místo, kde by se katolík mohl vyzpovídat. A mnozí si neuvědomují, že kněz člověka ve zpovědnici obvykle nezná a nemůže ho nutit, aby odhalil svou totožnost. Lidé chodí ke zpovědi právě proto, že je zaručena jejich anonymita. Kdybyste je o ni připravili, chodilo by k ní dál jen velmi málo lidí - a jistě žádný pachatel, kterému hrozí zatčení. V případě, že by kajícník přišel náhodou nebo z vlastní vůle ke zpovědi k osobě, která ho zná, bylo by ještě pravděpodobnější, že by se ke zneužívání buď vůbec nepřiznal, nebo by svůj zločin maskoval za záměrně zastřené výrazy.
Ti, kdo chtějí zrušit zpovědní tajemství v případě zneužívání dětí nebo jiných závažných trestných činů, tvrdí, že by kněz, který ví o zneužívání, měl mít povinnost to oznámit, stejně jako to by to mělo být povinné pro lékaře, psychoterapeuty nebo jiné odborníky. Současné zákony, které mluví o ohlašovací povinnosti vzhledem ke zneužívání se v jednotlivých zemích, a dokonce i v rámci států jedné země, značně liší a často ponechávají určitý prostor pro uvážení, za jakých okolností a komu by měl člověk, který se o zneužívání dozví, podat zprávu. Jedna z obětí sexuálního zneužívání ze strany duchovních mě už jako dospělá upozornila na někdy opomíjenou skutečnost, že mnoho obětí se cítí provinile a je pro ně nesmírně obtížné poprvé promluvit o nevyslovitelném. Obává se, že pokud si člověk nemůže být naprosto jistý, že to, co řekne při zpovědi, zůstane důvěrné, může se ztratit jedno z mála bezpečných míst, kde je možné začít o zkušenosti se zneužíváním mluvit.
Rozhřešení - odpuštění hříchů - je vázáno na splnění podmínek platné zpovědi: upřímná lítost, jasné vyznání, přiměřené zadostiučinění. Rozhřešení nelze udělit, pokud o některé z nich existují pochybnosti. Jinými slovy, v případě, že se někdo přizná ke zneužívání, pokud neprojevuje známky upřímné lítosti a ochoty odčinit způsobenou škodu, musí zpovědník rozhřešení odepřít. Nicméně podle učení církve nelze zpovědní tajemství prolomit, když se kněz při zpovědi dozví o zneužívání nebo jiném závažném trestném činu, a to ani když tyto podmínky nejsou splněny a kněz nemůže udělit rozhřešení. Proto například rektor (představený v kněžském semináři) nesmí vyslechnout zpověď seminaristy, aby mohl svobodně hovořit v diskusi o tom, zda má být kandidát navržen ke svěcení, aniž by byly ohroženy závazky zpovědního tajemství.
I když podle kanonického práva nelze rozhřešení vázat na podmínku, jako je ohlášení trestného činu policii, zpovědník musí udělat vše, co je v jeho silách, aby pachatele přesvědčil, aby přijal odpovědnost za to, co udělal. To zahrnuje i snahu setkat se s ním mimo zpovědnici, kde kněz může pachatele vyzvat, aby si znovu promluvili o spáchaném trestném činu a naléhat na něj, aby se vydal spravedlnosti. Podobně pokud oběť přichází ke zpovědi, může zpovědník nabídnout setkání mimo prostor zpovědi nebo upozornit na podporu a další vedení, které je k dispozici u terapeutů a právníků.
Pokud církev nebude schopna lépe vysvětlit, že nechrání násilníky nebo jiné závažné zločince před spravedlností - a proč zpovědní tajemství může pomoci chránit děti a zranitelné dospělé – může státní legislativa napadnout nedotknutelnost zpovědního tajemství. Kdyby církev více pomáhala zpovědníkům být empatickými posluchači i kvalifikovanými interprety morálního učení církve, bylo by jasnější, že svátost smíření může být nástrojem v boji proti zneužívání, a vedlo by to k lepšímu pochopení svátosti smíření a větší důvěře ve zpovědníky.
Navrhuji, aby Svatý stolec zvážil vydání nové instrukce pro zpovědníky. Ta by znovu zdůraznila povinnost respektovat zákony pro oznamování zneužívání mimo zpověď a také by znovu potvrdila zpovědní tajemství. Zdůraznila by osobní odpovědnost zpovědníka. To zahrnuje požadavek vyzvat pachatele, aby se zneužíváním přestal, aby se sám přihlásil zákonným orgánům a aby vyhledal terapeutickou pomoc. Znovu by tento dokument měl potvrdit, že rozhřešení za hřích zneužívání nelze udělit, pokud nebyla projevena nejen upřímná lítost, ale také ochota odčinit způsobenou škodu. Instrukce by také měla jasně stanovit, že v případě, kdy oběť hovoří o tom, že byla zneužita, musí zpovědník naslouchat s empatií a respektem. Kněz by pak mohl nabídnout setkání s osobou, která tvrdí, že byla zneužita, mimo prostor zpovědi a povzbudit ji, aby se obrátila na terapeuty a právníky. Je třeba zajistit odpovídající doprovázení vzhledem k tomu, že mnoho obětí, které o zneužívání mluví poprvé, se cítí nesvé při opětovném vyprávění o tom, co se stalo, zejména pokud by to mohlo otevřít prostor pro právní řešení (oznámení na policii, církevní proces).
Stejná instrukce by měla definovat tři věci. Za prvé, na koho se zpovědníci mohou obracet s žádostí o pomoc a vedení, aby byli schopni oběti a další osoby v nouzi odkázat na odbornou pomoc. Za druhé, jaké postupy musí zpovědník dodržovat, když osoba - pachatel nebo oběť - souhlasí se setkáním mimo zpověď. A za třetí, jaké školení v rámci počáteční a průběžné formace zpovědníci potřebují, stejně jako podporu a doprovázení, které budou mít zpovědníci k dispozici, aby se mohli vypořádat s morálními a právními principy, které někdy není snadné sladit.
Kontextem debaty o zpovědním tajemství je vztah státu a katolické církve a dalších náboženských institucí v sekulárním, liberálním státě. Kvůli pohromě sexuálního zneužívání ze strany duchovních a přesvědčení v Evropě a severní Americe, že církve nedokázaly tento problém řádně řešit, roste pocit, že stát musí zasáhnout. Vzniklo tak napětí mezi církví a státem, které vyžaduje opatrné balancování mezi respektem k donucovacím pravomocem státu a respektem k náboženské svobodě. Zdravá sekularita si uvědomuje, že existuje pokušení, že by státy "přehnaně zasahovaly", pokud jde o náboženské komunity, zatímco zdravá církev ví, jak dát „císaři, co je císařovo“.
Zpovědní tajemství vytváří posvátný prostor, v němž může kajícník zcela svobodně předložit Bohu vše, co má na svědomí, a - když projeví lítost - nalézt odpuštění, smíření a uzdravení. To, že zpovědní tajemství bylo v minulosti záminkou ke zneužívání a jiným zločinům, by nemělo vést k tomu, aby se tento prostředek milosti zavrhl. Jsou však kolem něho složité otázky, které je třeba řešit citlivě a s rozumnými argumenty a v kontextu vzájemné důvěry církve a státu. Možná nastal čas, aby církev vydala jasnější pokyny týkající se výkonu svátosti smíření, aby ji kajícníci, zpovědníci i lidé mimo církev lépe chápali jako místo bezpečí, uzdravení a spravedlnosti.
Hans Zollner SJ je ředitelem Institute of Anthropology: Interdisciplinary Studies on Human Dignity and Care na Gregoriánské univerzitě v Římě.
Zdroj: https://www.thetablet.co.uk/features/2/21030/how-to-save-the-confessional-seal
