Úvodník k reportážím v National Catholic reporter u roku 1985 nás zaujal tím, jak stále aktuální je. Doporučujeme k přečtení.
Letos v červnu uplyne čtyřicet let od chvíle, kdy National Catholic Reporter začal zveřejňovat příběhy o sexuálním zneužívání dětí americkými katolickými kněžími. Články v tomto prvním vydání 7. června 1985 měly více než 10 000 slov.
Během roku, kdy si připomínáme naše 60. výročí, znovu zveřejňujeme příběhy z naší historie, včetně některých, které se týkaly sexuálního zneužívání odhaleného NCR. Vycházejí souběžně s naším seriálem The Reckoning (Zúčtování) který se zabývá tím, co jež skandál se zneužíváním církev stál.
Toto je úvodník, který vyšel spolu s původní reportáží 7. června 1985.
Problém pedofilie je třeba řešit
(pozn. red. Dnes by se v titulku i v textu pravděpodobně mluvilo spíš o sexuálním zneužívání než o pedofilii. Většina pedofilů nikdy žádné dítě nezneužije, je spíše potřeba lidem s pedofilií pomoci, než je plošně odsuzovat. Zachováváme však autenticitu původního vydání.)
Události ve společnosti se často odrážejí v církvi. Jsme zvyklí slýchat, že míra rozvodovosti katolíků nebo míra potratů se jen málo liší od zbytku společnosti.
Nyní se katolíci potýkají s jiným fenoménem. Sexuální zneužívání dětí se v posledních dvou letech stalo ve společnosti závažným problémem. Do tohoto stínu padá ještě zlověstnější temnota, římskokatolický kněz jako pachatel: zdánlivé propuknutí případů kněžské pedofilie.
Představa, že by římskokatolický kněz sexuálně obtěžoval dítě, je natolik odporná, že téměř spadá pod napomenutí svatého Pavla: „ať se mezi vámi (o tom ) ani nemluví „ (Ef 5, 3) V tomto případě to tak je, že se o tom ani nemluví. Mnozí se při tomto tématu kroutí a ptají se: „Proč to vůbec vytahovat?“.
Příběhy v tomto čísle týdeníku jasně popisují důvody, proč bychom o tom měli mluvit. Stačí říci, že současný systém řešení. Co se týče kněží pedofilů a jejich obětí, je naprosto ad hoc a zcela nedostatečný.
Koho se to týká a jaké vzorce chování se objevují při prozkoumání těchto případů? Nejbezprostřednějšími oběťmi jsou samozřejmě děti. Traumatizované, s pocitem viny, dokonce se sebevražednými sklony, se děsí představy, že by o tom, co se jim stalo, měly mluvit s rodiči nebo jinými autoritami. Dalšími oběťmi jsou rodiče, kteří se o tom, co se jejich dětem stalo, dozvídají obvykle až pozdě. Emocionálně jsou zmítáni nejrůznějšími pocity: pocitem viny, že své potomky neochránili, hněvem na kněze, který jim ublížil, a pocitem trapnosti, že se tak či onak musejí postavit člověku, kterého se učili respektovat jako jedinečného prostředníka Boží milosti a lásky. Pak jsou tu církevní funkcionáři: farář, biskup a někdy i řeholní představený. Pak jsou tu církevní funkcionáři: farář, biskup a někdy i řeholní představený. Téměř ve všech případech se zdá, že se tito úředníci řídí nepsanými pokyny: Ujistit rodiče, že se o vše postarají. Varovat je před tím, aby si našli advokáta, a všemi prostředky je přemlouvat, aby nechodili do tisku.
Pak, bez specifickým zásad a pokynů přemýšlejí, co udělat - a pak se rozhodnou jakoukoli konfrontaci s obviněným knězem odložit. Koneckonců může být nevinný. Pokud si je člověk relativně jistý, že obvinění jsou pravdivá, je třeba záležitost ututlat. Rodiče je třeba ignorovat, pokud nejsou militantní. Důležité je pamatovat na toto: Skandálu je třeba se vyhnout za každou cenu.
Pokud jste biskup a je pravděpodobné, že hrozí právní postih, poraďte se s právníkem, zavolejte kněze, ale v žádném případě rodičům nepište ani s nimi nekomunikujte. Cokoli řeknete nebo uděláte, může být použito proti vám. Totéž platí pro řeholní představené. Potřebná je právní obrana, ne morální zákrok. To vše může znít cynicky, ale případ za případem mnoho farářů, biskupů a řeholních představených reagovalo právě tímto způsobem.
Poodstoupíme a položíme odvážně tuto otázku americkým církevním představitelům: Co mají naše noviny, diecézní kancelář nebo farář poradit příštímu rodiči, který zavolá a řekne: „Myslím, že mé dítě bylo zneužito“? Kam se může rodič obrátit, aby se nesetkal se schématem biskupského vyhýbání se, které je až příliš patrné z reportáží z tohoto týdne?
NCR předkládá několik návrhů. (Předpokládáme, že je potřeba v seminářích zavést účinnější prověřování a testy, které by vyloučily kandidáty s vážnými sexuálními a psychickými problémy. Předpokládáme také zavedení speciálních kurzů, seminářů a programů o sexualitě, které by posílily rozvoj emočně zdravých a zralých kněží).
Myslíme si, že v každé církevní provincii nebo státním kongresu by měly být zřízeny ministeriální rady, které by se tímto problémem zabývaly. Tyto rady by mohly být složeny z psychiatrů, sociálních pracovníků (z kanceláří Katolické charity), pracovníků House of Affirmation nebo Guest House (které se zabývají problematickými kněžími), duchovních, laiků a alespoň jednoho právníka. Biskupové by mohli členy rady jmenovat, ale rada by měla mít možnost vydávat nezávislá doporučení. Nejdůležitější je, aby rodiče měli přístup k radě bez předchozí konzultace se svým farářem nebo biskupem.
Rady by mohly být koordinovány prostřednictvím již existujícího subjektu, jako je například Konference katolických charit USA ve Washingtonu, a nemusely by se omezovat pouze na tento morální problém týkající se kněží a řeholníků.
Takové rady účinně fungují v rámci presbyteriánské církve a dalších protestantských denominací. Naše církev nyní nemá žádnou účinnou zprostředkovatelskou strukturu, která by s výše uvedenými problémy reálně pracovala.
Problém, kterému naše církev čelí, spočívá v tom, že ačkoli chování některých jejích členů odráží chování společnosti, církev by, co se týče hledání řešení, měla společenské chování vést, a ne ho odrážet.
Jaká jsou ale specifika? Jistě, kněží, kteří se opakovaně dopouštějí sexuálních deliktů, musí být odděleni od zbytku společnosti, stejně jako každý jiný pachatel. Měli by tedy být duchovní pachatelé stíháni podle občanského práva stejně jako ostatní? Měli by být trvale zbavení kněžské služby? Měli by být posláni do ústraní na odlehlé místo nebo do kláštera? Farníci - a také kněží - mají právo na obnovení důvěry v církev.
Církevní autority mají povinnost jednat tak, aby tuto důvěru obnovily.
Rodiče, biskupové a kněží musí čelit desítkám závažných faktů, ale některé z nich jsou tvrdé - v New Jersey spáchalo jedno dítě sebevraždu zřejmě proto, že nedokázalo žít s hanbou; v Louisianě hrozí jednomu knězi, pokud bude odsouzen, trest doživotního vězení. Nejtvrdší skutečností je, že institucionální církev má ohromnou odpovědnost za to, aby se lidé nestali oběťmi nebo pachateli.
Teprve řešením těchto traumatizujících skutečností se církev stává příkladem, který prospívá společnosti.
Tento příběh vyšel v rámci seriálů NCR v 60 letech a The Reckoning feature.
Zdroj: https://www.ncronline.org/opinion/editorial/read-1985-editorial-when-ncr-exposed-clergy-sex-abuse-scandal
Zdroj obrázku: By National Catholic Reporter and/or the graphic artist(s) - Immediate source: https://www.stmaryoticandhoc.org/uploads/1/3/1/9/131993067/national-catholic-reporter_orig.jpg, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=118463128
