„Existuje jemná a krásná duchovní cesta pro ty, kteří byli hluboce zranění duchovními,“ říká o. Mateusz Filipowski, bosý karmelitán, který takové lidi doprovází.
Jarosław Dudala: Církev žije svátostmi, žije liturgií. Ale co mají dělat lidé, kteří byli v církvi zneužití a kteří proto mají přímo fyzický odpor k tomu, aby vůbec vešli do kostela, tím spíš, aby využívali svátosti?
O. Mateusz Filipowski OCD: Věříme, že svátosti jsou nejkratší, nejprostší, plnou, nejštědřejší a plodnou cestou udělování milosti Pánem Bohem. Daroval nám ji a zavázal pokřtěné kráčet touto cestou. Ale On sám jí není svázán. Není to jediný způsob, jak se Pán Bůh člověku dává. Bůh zná konkrétní situaci daného člověka, v tomto případě člověka zneužitého duchovní osobou, a tak dokonale rozumí tomu, s čím se potýká. Proto se pokouším především bránit osobní, individuální a důvěrný vztah s Pánem Bohem, který ten člověk má.
Duchovní osoby jsou určitým způsobem reprezentanty Pána Boha, jednají v Jeho jménu. Jestliže tedy tento reprezentant někomu ublížil, pak svým způsobem zničil i cestu vedoucí člověka k Bohu včetně cesty svátostí. Není to tak, že by si zneužití lidé vymysleli to, že se vzbouří a přestanou chodit do kostela, přestanou využívat svátosti, ač – zdůrazňuji – na to dál mají právo. Jsou to lidé, kteří chtějí zůstat v církvi, chtějí být blízko Pánu Bohu, ale nemohou ani vstoupit do kostela kvůli prožitým traumatům.
Slyšel jsem svědectví zneužitých lidí, kteří vypovídají, že samotná budova kostela jim trauma připomíná. Jednotlivé církevní svátky, jednotlivé řády, spirituality, formulace, náboženské obřady a církevní tradice mohou rozjitřit bolestné vzpomínky. Způsobí, že člověk je i na fyzické rovině – ani nemluvě o psychické a emoční rovině – zablokovaný a nemůže profitovat ze svátostného života nebo církevních obřadů.
To je pochopitelné. Ale co potom dělat? Říct někomu takovému: „Když nemůžeš ani jít do kostela, tak si vystačíš sám?“ S takovým přístupem není možné se smířit. Co je možné jim konkrétně nabídnout? Ptám se, protože vím, že máte zkušenost při reálném doprovázení takových lidí.
Pokouším se obhájit nadpřirozenost, které takový člověk nebyl zbaven. Druhá – a v podstatě poslední – věc je něco, co nazývám obhajobou náboženskosti. Protože ten člověk možná kvůli zneužití, které prožil, už nikdy do konce života nebude schopen překročit práh katolického kostela. Ale to, co může udělat, je žít celý život duchovním životem. Proto první věc je ubránit jeho osobní vztah s Pánem Bohem.
V rozhovorech se opakuje to, že zranění sexuálním násilím velmi často předcházel celý proces zmatení, zneužití duchovní moci, zneužití svědomí a vůbec zneužití spirituality, znetvoření obrazu Pána Boha. Je třeba ten propletenec rozvázat. Narovnat obraz Boha. Je pak dobré se vrátit k tomu, jak vypadal vztah toho člověka s Ním před sexuálním zneužitím. Je to obzvlášť důležité, aby se v tom člověku ubránilo nadpřirozeno.
To je velmi obtížné a subtilní. Necítíte se bezradný?
Samozřejmě. Bezradnost je nejčastější stav, jaký prožívám. Ale hned vedle se objeví naděje a nějaké už konkrétní vědomí podložené zkušeností, které mi napovídá, co mohu v danou chvíli udělat.
Chtěl bych být jen porodníkem Pána Boha, porodníkem nadpřirozenosti. Chtěl bych tomu člověku pomoct znovu se narodit ke vztahu s Bohem, k nadpřirozenému vztahu, hluboce kontemplativnímu, přímo mystickému. A pokud bude tento vztah časem znovu vybudován, přinese změnu, uzdravení, uklidnění, rozšíření obzorů a získání nových, pokud dovede k náboženskému návratu, pak chvála Pánu. Ale můj první cíl je zabývat se bezprostředním individuálním vztahem mezi tím člověkem a Pánem Bohem.
Ve skutečnosti je to zápas o křest člověka. Protože to není tak, že když ten člověk rezignuje na náboženský život, přestane přistupovat ke svátostem, nezpovídá se a nechodí k přijímání, přestane žít svátostí křtu. On má celou dobu možnost prožívat svoji svátost křtu čili svůj mystický, hluboký vztah s celou Nejsvětější Trojicí, vztah, který mu byl dán a zakořenil v okamžiku křtu. Rezignace na konfesní cestu neznamená konečnou rezignaci na život uvnitř církve, uvnitř Kristova těla.
Myslím, že veškeré moje doprovázení spočívá v tom, aby se tento člověk nově ponořil do vod svého vlastního křtu. Aby nejprve nově rozpoznal, že je spasen, Kristem vykoupen a že mocí křtu má právo na svůj osobní vztah s Pánem Bohem. Rozpoznal, že ačkoli zneužití, jež zažil, v něm určitě mnoho skutečností zničilo, rozdrtilo a polámalo, milost spásy do něj vložená je dál netknutá, nenarušená a je mu plně dostupná.
V čem to konkrétně spočívá? Z jednoho z našich dřívějších rozhovorů vím, že karmelitánská spiritualita, tedy spiritualita řádu, ke kterému patříte, se dobře hodí jako nabídka pro takové lidi.
To, co se konkrétně snažím nabízet, je spojeno s tím, že, jak už jsem řekl, zranění sexuálním násilím velmi často předchází nějaké duchovní zneužívání, vtloukání falešné spirituality. Často je podporováno donucováním, falešnou poslušností, nějakým emocionálním, citovým, psychickým a duchovním násilím. Naproti tomu duchovní myšlenka Karmelu neuvěřitelně otvírá srdce. Vidím to, když se dívám na tváře zneužitých, a když jim říkám: „Vy jste subjektem modlitby, vy jste tvůrcem setkání s Bohem. Svatá Terezie přímo šokujícím způsobem naznačuje, že Pán Bůh se vám na této cestě přizpůsobuje. To na vás záleží, jak bude modlitba vypadat, jak bude vypadat váš vztah s Bohem, jak bude vypadat vaše setkání s Ním, jak je budete prožívat. Pán Bůh opravdu půjde vaším tempem.“ Pak v nich spatřím jakousi úžasnou otevřenost. Chápou, že jim to dává obrovskou svobodu. Že nemusejí být uzavření v žádných schématech, umělých modlitebních rámcích, v žádných meditačních punktech, úkolech, jež je třeba splnit.
I v jinak krásné modlitbě růžence se modlí padesátkrát „Zdrávas Maria“ a k jednotlivým desátkům patří následná tajemství. To už je uzavřenost, která může být zneužitými vnímána jako vnucení něčeho zvenčí.
Zatímco na karmelské cestě ti lidé slyší, že oni sami jsou tvůrci modlitby, jsou prvním subjektem v tomto vztahu a na nich záleží, jakou cestou půjdou, jak se bude jejich modlitba projevovat, uskutečňovat a konkretizovat. To jim ukazuje, že na duchovní rovině velmi záleží na nich. Že to není tak, jak jim celý život říkali, že se musejí cítit sevřeni nějakým vnější procesem, jemuž se mají přizpůsobit a na nějž nemají vliv. A tak získávají nové vědomí: „Já mohu být tvůrcem procesu vlastní proměny.“ Když to tito lidé aspoň trochu pochopí, začíná jejich překrásná cesta k tomu, aby se znovu stali sami sebou, a aby se znovu stali sami sebou ve vztahu k Bohu.
Procesem, který tento vztah podporuje, je předávání takového obrazu Boha, jakým skutečně je v evangeliu, předávání způsobem moudrým, rozumným, bez vnucování různých „-smů“, které tak snadno ulpívají v našich interpretacích. Nabízím těm lidem Písmo svaté v gestu, které říká: „Čti a sám navazuj vztah s Kristem. Jsi mocí křtu a biřmování a mocí toho, že jsi stvořený k obrazu a podobnosti Boha, vybaven absolutně vším, abys mohl poznat Krista. A poznat ho znamená také si ho zamilovat, protože láska vzniká z poznání.“
Žádné zbožné techniky, žádné konkrétní metody?
Nemám žádné zbožné techniky ani výjimečné metody, které by fungovaly automaticky nebo magicky. Sahám jen po starých, ale ověřených, velmi konkrétních nástrojích.
Prvním z nich je modlitba v tichu, kontemplativní modlitba, v níž je samozřejmě středem Pán Bůh, ale jsem v něm i já ve své svobodě. Já jsem subjektem a tvůrcem této modlitby. Druhý nástroj je odhalovat pravdivý obraz Boha, který vychází především z evangelií.
To vše začíná znovu budovat vztah člověka s Bohem. Začíná obnovovat nadpřirozený impuls, který byl přehlušený nebo zablokovaný sexuálním zneužitím, které tito lidé zažili od duchovních osob.
Svatá Terezie od Ježíše o modlitbě říká, že je to přebývání s tím, o němž víme, že nás miluje.
Ano, to je celá myšlenka Karmelu. Jde především o život v lásce a o lásku samotnou.
Terezie neustále přirovnává modlitbu a duchovní život ke vztahu přátelství. Polské slovo znamenající přátelství, „przyjaźń“, je úžasné: skládá se z předpony „przy“ a ze slova „jaźń“. „Jaźń“, jáství, „já“, je něco nejhlubšího, k čemu nemá přístup nikdo kromě mě a Pána Boha. Je to něco nedotknutelného, nenarušeného, co žádný člověk není v stavu zničit. Přátelství tedy znamená, že dvě „já“, dvě nejhlubší skutečnosti, dvě hluboká tajemství se spolu potkala ve své nejčistší podobě. Pouze ona k sobě mají přístup. Nikdo, žádný násilník, který mi ublížil na fyzické, psychické, emoční a také duchovní rovině, nemá přístup do této nejhlubší části mě. Ta může být v důsledku zranění nanejvýš zasypaná nějakou sutí. Ale, jak říká Terezie, všechno se děje právě v tomto vztahu přátelství, kde dvě já stojí při sobě a mohou navázat milostný vztah. A tím, co nás doopravdy uzdravuje, proměňuje a znovu buduje, je láska.
Jak a zda vůbec se dá znovu zbudovat vztah zneužitého člověka s církví?
Tośka Szewczyk [to je veřejný pseudonym osoby sexuálně zneužité osoby duchovním – pozn. J. D.] neustále opakuje, že špatnou zkušenost s církví je třeba přebudovat dobrou zkušeností s církví. To je možné aplikovat také na všechny ostatní oblasti: jakoukoli špatnou životní zkušenost lze znovu vybudovat dobrou zkušeností lásky. Jak říká Jan od Kříže: „Kde není láska, dej lásku a získáš lásku.“ Čili kde se poruší láska, kde se stane křivda, dej lásku. Doveď toho člověka ke zdroji lásky a on už bude sám z tohoto zdroje čerpat. Sám se promění. Celý tento proces je velmi subtilní, velmi delikátní a určitým způsobem asi také nebezpečný. Je to proces vyhrabávání člověka z trosek zneužití, aby mohl dojít k prameni lásky, aby se tam na hluboké úrovni mohl setkat s Pánem Bohem ve své netknuté svatyni.
Je třeba zdůraznit, že až se do tohoto místa dostane, nebudou všechny problémy náhle vyřešené. Jistá zranění v rovině sexuality, psychiky a emocionality mohou zůstat do konce života. Kristus se ani po zmrtvýchvstání nezřekl svých ran. Zjevil se jako vzkříšený s ranami, s probodeným bokem. Ale může to být i tak, že určité rány budou uzdravené poté, co projdeme zkušeností lásky. Potkávám lidi, ve kterých po setkání s čistou láskou, po setkání s Bohem dojde k hlubokému probuzení, hlubokému naplnění, uzdravení na nejhlubší úrovni, ač zároveň v mnoha dalších životních vrstvách zůstává jakási křehkost, slabost. S pomocí dalších specialistů jsme schopni o tyto lidi pečovat, být jim nablízku, abychom odstranili jejich životní těžkosti.
Zdroj: https://www.gosc.pl/doc/9033119.A-jesli-na-skutek-doznanej-krzywdy-nie-jestem-nawet-w-stanie
