Připravit křížovou cestu, ve které se farnost modlí nejen za oběti, ale i za celou církev není jednoduché. Tím víc si vážíme autorky, která k tématu přistoupila citlivě, zodpovědně a zároveň s pravdivou otevřeností.
Po odvolání Marka Orko Váchy pár dní poté, co si pražský arcibiskup nedokázal nasadit před kamerou Reportérů ČT brýle, aby identifikoval pachatele sexuálních deliktů v církvi, jsem byla plná emocí. Štvalo mě, že se hlásím k církvi, která má takhle špatné svědomí a takhle zoufale kazí, na co sáhne.
Nejlépe moje pocity asi vystihl ve svém komentáři Tomáš Sedláček: „Katolická církev a její představitelé mají máslo na hlavě v souvislosti se snad nejodpornější trestnou činností, která je vůbec myslitelná. Znásilňování dětí je tak odporný a veškeré morálce odporující čin, že by si zástupci stejného spolku měli dát bobříka mlčení a celosvětového pokání. Měli by se vší institucionální i osobní silou vzepnout k tomu, aby k něčemu podobnému už nikdy a nikde nemohlo dojít. Měli by aktivně přicházet s nápady, jak tomu navždy, zejména ve svých vlastních řadách, zabránit. Bohužel, děje se pravý opak. Nejenže tím nejsou bytostně pohoršeni, ale ještě se pohoršují, když je k tomu někdo nutí.“
Když jsem to četla, zdálo se mi, že slyším hlas proroka Nátana, který odhaluje Davidův hřích. Přála jsem si, aby moje církev – stejně jako král David – na jeho slova reagovala lítostí a přiznáním svých selhání. Jenže čekat, až to udělají někteří církevní představitelé, by mohlo být marné. Tak jsem se rozhodla vyjádřit to sama, a to v modlitbě křížové cesty, která je sama o sobě příběhem mnoha lidí přihlížejících velkému bezpráví a utrpení. S laskavým svolením místního faráře a ve spolupráci se spolkem Někdo ti uvěří jsem tuto křížovou cestu uspořádala v kostele svatého Remigia v pražských Čakovicích. Nazvala jsem ji modlitbou „církve zraňující a zraněné,“ protože se jako členka katolické církve cítím být součástí společenství, které v sobě zahrnuje pachatele i oběti, ale také velké množství kolemjdoucích, spolutrpících, oči zavírajících nebo nechápajících lidí.
Obavy jsem měla dvě. Jednak z toho, že tuhle iniciativu budou lidé vnímat jako aktivismus a ne jako modlitbu, a jednak z toho, abych nějakým nešikovným slovním vyjádřením nezpůsobila někomu z přítomných víc bolesti než uzdravení. Jsem totiž co se týče problematiky sexuálního zneužívání „outsider“ a nemám s komunikováním tohoto tématu žádné předchozí zkušenosti. Obě obavy ale byly zbytečné. Velmi mě povzbudilo vstřícné přijetí neobyvklého tématu křížové cesty mezi farníky i lidmi z okolí, kteří se o ní dozvěděli, i jejich ochota zapojit se do příprav a průběhu modlitby. Setkala jsem se jen s jedním člověkem, který pro moji snahu vyjádřil nepochopení. Texty mi pak pomohli vyladit lidé ze spolku Někdo ti uvěří, což mě uklidnilo.
Křížové cesty se nakonec zúčastnily vyšší desítky lidí. Při vstupu do kostela museli překročit trám, který symbolizoval bariéru mezi církevním prostředím a oběťmi sexualizovaného násilí. V úvodu zazněl kající žalm krále Davida a jednotlivá zastavení nás pak provedla nejen Ježíšovou cestou na Golgotu, ale také bolestnou zkušeností lidí, kteří zneužívání zažili, jejich blízkých i těch, kdo jen tak chodí do kostela a zdánlivě s tím nemají nic společného. V závěru každý z přítomných dostal náplast, která mu mohla připomínat prosbu o zahojení nějaké vlastní rány – nebo touhu pomoci s uzdravením zranění druhých lidí.
Křížová cesta trvala méně než hodinu a určitě nepřinesla žádný průlom do problematiky sexuálního zneužívání v církvi. Pro pár desítek věřících (a na prvním místě pro mě) však byla vyjádřením naděje, že patříme ke společenství křesťanů, které nezakrývá svá provinění a stojí na straně těch, kterým bylo ublíženo. Pevně doufám, že z takových kamínků se dá postupně složit mozaika lepšího a vnitřně pravdivějšího obrazu církve.
Anežka Hesová
Text celé křížové cesty přineseme zítra.
