Danielsová vypráví, že když lidé navštíví její výstavu a uvidí skutečnou sochu, se kterou se mohou ztotožnit, najednou mají dojem, že „nejsou sami“. „Máš za to, že jsi jediný, komu se to kdy stalo, protože se to vždycky drželo v tajnosti, a najednou je tu chvíle, kdy se tajemství může ukázat.“
Trigger warning - Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Olivia Shivasová
10. července 2022
Osoby se zdravotním postižením zakoušejí násilí mnohem častěji než lidé bez postižení. Poprvé došlo ke svědectví vyjádřenému prostřednictvím umění před Královskou vyšetřovací komisí pro zdravotně postižené, neslyšící a duševně nemocné v ústavní péči Abuse in Care. Šetření probíhá od 11. do 20. července.
Catherine Danielsová se stala workoholičkou v 9 letech. Říká, že zaměstnávání mysli bylo pro ni jediným způsobem, jak "odhánět démony".
Danielsová objevila jedinečný způsob, jak prostřednictvím nádherných a srdcervoucích soch vyjádřit dětské trauma a sexuální zneužívání, kterým od mládí mnoho let trpěla.
Už jako dítě nešla nikdy spát jako ona sama. Představovala si, že usíná jako někdo jiný, např. Mickey Mouse, aby vytěsnila představu, při které podstupuje zneužívání. Ještě dnes v 54 letech stále usíná, jako by byla jiná osoba.
V důsledku zneužívání trpí posttraumatickou stresovou poruchou, disociativní poruchou identity, úzkostí a paranoiou.
Život s disociací popisuje jako rozmazaný, omámený, roztříštěný.
Catherine Danielsová se toužila podělit o svůj příběh, protože by to mohlo poskytnout příležitost také dalším umělcům, aby vystoupili a svěřili se se zneužíváním, které prožili. (Foto: Jason Dorday)
„Ovlivňuje to celý můj den,“ uvedla Danielsová.
„Zhruba od čtyř let věku mám každý den noční můry… a s tím se žije těžko kvůli nedostatku spánku, protože se probudíte a jste v ten okamžik traumatizovaný tím, co jste prožíval jako dítě.“
Danielsová je jednou z mnoha přeživších, kteří se o svůj příběh dělí s Abuse in Care pro zdravotně postižené, neslyšící a duševně nemocné. Jedná se ale o první případ, kdy je umění chápáno jako forma výpovědi před královskou komisí.
Není jedinou přeživší, jejíž výpověď není v mluvené angličtině.
Královské komisi se podařilo objevit možnosti, jak se mohou přeživší podělit o své příběhy. Někteří z nich poskytli výpovědi prostřednictvím poezie, písní, novozélandského znakového jazyka či pomocí speciálního komunikačního zařízení.
Danielsová se toužila podělit o svůj příběh, protože by to mohlo poskytnout příležitost také dalším umělcům, aby vystoupili a svěřili se se zneužíváním, které prožili.
„Nikdy bych nedokázala nahlas říct, co jsem potřebovala dát ze sebe ven, bylo by to pro mě příliš těžké. Kdežto skrze umění mi promluvit šlo.“
Je autorkou knihy s názvem The Secret Keeper (Strážce tajemství), která ilustruje zneužívání pomocí fotografií jejích soch od novozélandské fotografky Esther Bunningové.
Catherine Danielsové se daří lépe vyjádřit pocity, myšlenky a emoce vztahující se k sexuálnímu zneužívání skrze trojrozměrné objekty. (Foto: Olivia Shivasová)
Podle Danielsové byla spolupráce s královskou komisí nesmírně zajímavá, protože dokázala při shromažďování výpovědí pracovat neotřelým způsobem, podobně jako v případě její umělecké výstavy.
Dokáže totiž své pocity, myšlenky i emoce vztahující se k sexuálnímu zneužívání lépe vyjádřit skrze trojrozměrné objekty.
„Vystavováním soch a pořádáním takových výstav se o tom začíná více mluvit, zajímá se o to více lidí a dochází k destigmatizování.“
Catherine Danielsová je umělkyně - samouk. (Foto: Jason Dorday)
Danielsová se poprvé dostala do kontaktu s královskou komisí během výstavy svých prací ve Wellingtonu. Navštívily ji tehdy dvě ženy, ptaly se na její příběh, a jestli by nechtěla podat výpověď.
Jednou z nich byla Ruth Thomasová, která je vedoucí Kontroly ústavní péče pro zdravotně postižené, neslyšící a duševně nemocné.
Thomasová pracovala tři roky v komisi jako asistentka poradce.
Podle ní šlo o velmi důležitý průzkum, protože se jednalo o „část novozélandských dějin, která je jakoby neviditelná a zapečetěná v minulosti, mimo náš hlavní zájem“.
Thomasová uvedla, že museli aktivně chodit do komunit a vyzývat lidi, aby své zkušenosti sdíleli, což se lišilo od jakýchkoli předchozích šetření.
„Není prostě možné, aby sami vystoupili…, že s námi chtějí mluvit,“ vysvětluje. „Oni dokonce ani nevědí, že nějaká komise existuje.“
Nedávné statistiky přitom ukazují, že je stále na osobách se zdravotním postižením neúměrně pácháno násilí i zneužívání.
Podle Thomasové „zůstává mnoho zneužívání a násilí vůči lidem s postižením bez povšimnutí a bez odezvy“.
„Často je to důsledkem bariér, které stále v naší společnosti existují.“
„Skutečným problémem zůstává nedostatek podpory lidem, aby mohli být vyslechnuti a mohli sdělit, co se děje, a pokud dojde ke vznesení stížnosti, pak nemusí ještě dojít ke skutečnému procesu nebo není ve stížnosti dostatečná vytrvalost.“
Za 16 let své kariéry coby žalobce zažila pouze jednoho jediného stěžovatele s postižením.
Při šetření se přeživší dělí o příběhy zjevného zneužívání, tedy o fyzické, sexuální, psychologické a emocionální zneužívání nebo zanedbávání výchovy. Ale přítomné bývá i skryté zneužívání.
„Někde například bývalo zvykem rutinně lidi přesunovat z jednoho místa na druhé,“ uvedla Thomasová.
„Z jídelny byli nahnaní jako na běžícím pásu do umýváren a pak proseděli 80 % života v denních místnostech. Tupě zírali, podřimovali nebo spali, posedávali, bez žádné smysluplné aktivity.“
Poradkyně Ruth Thomasová je vedoucí Kontroly ústavní péče pro zdravotně postižené, neslyšící a duševně nemocné Abuse in Care. (Foto: Jason Dorday)
Na základě důkazů od přeživších a od dalších zdrojů zveřejní královská komise příští rok svá doporučení a je důležité, aby je vláda přijala a zajistila, aby se to už neopakovalo, zdůraznila Thomasová.
„Toto konkrétní šetření si klade za cíl, aby se veřejnost seznámila s tím, k čemu docházelo, a poznala systémy, které toto nekontrolovatelné zneužívání umožnily, zejména proto, že se právě nacházíme na prahu transformačních změn v oblasti zdravotního postižení,“ uvedla Thomasová.
Z doby, kdy působila jako asistentka poradce, vnímá Thomasová jako nejdůležitější práci se samotnými přeživšími – žasla nad silou jejich charakteru, díky níž se dokázali dostat přes trama, kterému byli vystaveni.
„Pokaždé, když jsem dělala rozhovor a mluvila s přeživším, odcházela jsem s pocitem, že se se mnou právě rozdělil o svůj vzácný poklad,“ svěřila se.
„Můžeme odvádět dobrou práci jen díky tomu, co nám přeživší sami darovali.“
Danielsová objevila jedinečný způsob, jak prostřednictvím nádherných a srdcervoucích soch vyjádřit své dětské trauma a sexuální zneužívání, kterým od mládí mnoho let trpěla. (Foto: Jason Dorday)
V uměleckém studiu pak Danielsová, stejně jako mnoho dalších, vyjádřila obavu, že je systém péče o duševní zdraví nenapravitelný – „úplně rozbitý“.
Podle ní musí vláda přijít s novými způsoby podpory lidí, např. investovat do kreativních oblastí.
„Když jsem poprvé vytvořila sochu, mnoho z toho stále dokola vířilo uvnitř mě a já o tom přitom dosud neměla tušení,“ řekla.
„Až když jsem to vytáhla ven a mohla jsem se na to fyzicky dívat, uvidět to, dotknout se toho, dávalo mi to smysl. Nešlo už pouze o myšlenky v hlavě, vložila jsem je do něčeho, čeho jsem se najednou směla fyzicky dotknout.“
Danielsová vypráví, že když lidé navštíví její výstavu a uvidí skutečnou sochu, se kterou se mohou ztotožnit, najednou mají dojem, že „nejsou sami“.
„Máš za to, že jsi jediný, komu se to kdy stalo, protože se to vždycky drželo v tajnosti, a najednou je tu chvíle, kdy se tajemství může ukázat.“
Zdroj: https://www.stuff.co.nz/pou-tiaki/129195641/abuse-in-care-survivor-shares-story-of-sexual-abuse-through-sculpture-to-find-freedom
