Třetím dílem pokračuje vyprávění Helene, která píše o své zkušenosti s řádem Betlémských mnišek.
Odkaz na první díl a druhý díl tohoto článku.
5. Péče o zdraví sester
Když má některá sestra příležitost jít k lékaři, je doprovázena až do ordinace.
Řehole života III, 46, tělesná askeze, půst, bdění, nemoc
„V poslušnosti příkazům Krista a církve jsou nemocné sestry vděčné, když převorka uzná za vhodné, aby je k lékaři doprovázela jiná mniška. Po návratu do kláštera budou o průběhu své návštěvy informovat převorku. Předepsanou léčbu budou užívat jen s jejím souhlasem.“
Poskytnutí zdravotní péče se kvůli těmto pravidlům může táhnout.
Když jsem po čtyřech letech v klášteře začala pociťovat velkou únavu, požádala jsem převorku, zda můžu jít na odběr krve. Než to šlo uskutečnit, uplynulo šest měsíců. Měla jsem velmi špatné výsledky, můj hemoglobin byl na 6 (normálni je 12).
Později mě měli mě operovat v celkové anestezii. Ukázalo se ovšem, že mi musí nejprve udělat transfuzi, protože jsem byla těžce anemická. Na kontrole u lékaře jsem byla naposledy před čtyřmi lety.
Řehole života III,46, tělesná askeze, půst, bdění, nemoc
„Mnišky ohledně sebe zachovávají ticho a diskrétnost, a to i v případě nemoci (...) následujíce ducha pouštních otců, nemluví o svých nemocích ani se svou rodinou.“
Můj táta mě přijel navštívit pár dní po mé operaci. Bylo to datum, které si dohodl s převorkou a samozřejmě o mé operaci nic nevěděl. Za pár dní zase odjel, aniž by se o mé operaci cokoli dozvěděl. Já jsem o tom nesměla mluvit, abych „nikoho neznepokojovala“.
VI. Zlomení lidé i povolání
(zkráceno)
Čtyři roky po mé obláčce jsem byla pověřena doprovázením mladé dívky „v krizi“.
Měly jsme obláčku ve stejnou dobu a trošku jsme se znaly z předchozích tří evangelních měsíců. První šok pro mě byl, když jsem se dozvěděla, že už nemá řeholní jméno. „Takže už není mniška? Ne.“ Druhý šok nastal, když mě moje převorka vybídla k tomu, abychom ji šly do hovorny uvítat. Měla jsem být její „anděl strážný", což mohlo znamenat cokoliv od praktické pomoci během pobytu po duchovni doprovázení, pro které jsem ale nebyla nijak kvalifikovaná. Neměla jsem ani pár sekund, abych zareagovala. V Betlémě se sice často děly věci na poslední chvíli, tohle byl ovšem extrém.
Třetí šok přišel, když jsem ji uviděla v hovorně. Z usměvavé štíhlé dívky se po čtyřech letech stala smutná mladá žena uzavřená do sebe. Vypadala, že je zmatená a stydí se. Také hodně přibrala. Kladla jsem si otázku, kdo je za zodpovědný za tenhle masakr.
Brzy jsme se spřátelily. Sdílela se mnou, co zatím pochopila o své duchovni cestě. Betlém znala odmalička, byla v pubertě, když zemřela zakladatelka, sestra Marie. Zažila, jak se s ní všechny sestry loučily: nekonečné defilé krásných sestřiček ve slušivých hábitech. Přála si být jednou tak milovaná jako ona a tak krásná jako ony všechny. Zkrátka, poté, co odešla, si musela připustit, že celé její povoláni stojí na zalíbení v pěkném hábitu a touze být jako sestra Marie.
Tomuto odchodu ovšem předcházely dlouhé potíže. Poté, co vstoupila, se jednoho dne prostě už nedokázala zvednout z postele. Rozvinula se u ní těžká deprese, která se projevovala krizemi anorexie a bulimie. Toužila zemřít a pokusila se o sebevraždu.
Její rodiče byli samozřejmě rozzuření. A ona se zlobila na rodiče, že se zlobí. Protože podle ní byla sestra Isabelle úžasná. A Betlém byl celý její život a nepřála si nic jiného, než se tam vrátit. Jenže ještě pořád lpěla na hábitu. Věděla to a bojovala s tím.
Poslouchala jsem jí a říkala si: „Jak je možné, že si žádná převorka celé ty roky nevšimla, že její povolání stoji na lásce k hábitu? To je Betlém tak pyšný, že jí to úplně oslepilo?“
Snažila jsem se jí říct, že aby se mohla opravdově rozhodnout, musí poznat i něco jiného než Betlém, a že jejím cílem má být Bůh, ne Betlém ani hábit.
Byla ale natolik fixovaná na hábit a tolik toužila vrátit se do Betléma, že ji moje slova nijak neovlivnila. Když jsem ji po konci jejího pobytu doprovázela na nádraží, řekla mi: „Volala mi sestra Isabelle a řekla, že jestli budu dost svobodná vůči hábitu, zase mi ho v srpnu dá.“ Byl duben.
Vrátila jsem se do své cely a rozbrečela jsem se. Rozhodla jsem se, že jestli jí fakt sestra Isabelle dá za pět měsíců hábit, odejdu, protože to je na moje svědomí moc. Jak jí mohla takovou věc takhle slíbit?!
Hábit nedostala za pět měsíců, ale za rok. Napsala mi dopis, ve kterém mi tu „dobrou novinu" oznamovala. Byl plný frází sestry Isabelle, opakovaných, opsaných… Co a jak žije ona sama, jsem se nedozvěděla. Její osobnost jako by zmizela. Zdánlivě bylo ovšem všechno v pořádku a sestra Isabelle dokázala uklidnit i celou její rodinu.
Co se mě týče, své první sliby jsem se chystala složit po sedmi letech strávených v Betlémě. Před tím jsem vyjádřila jak touhu sloužit Bohu, tak svou velkou úzkost.
Generální převorka mi navrhla třicetidenní ignaciánské exercicie. To mi dodalo velkou důvěru. Měla jsem pocit, že konečně někdo respektuje moji svobodu. Exercicie byly skvělé, odpočala jsem si a prožívala jsem veliký pokoj. S lehkostí jsem našla touhu darovat se Bohu. Měla jsem solidní doprovázení. Tady nešlo o nějaké iluze modlitby. Dvakrát denně jsme se setkávali, věnovala jsem se objektivnímu rozjímání, a pak mluvila o „plodech modlitby“. Můj život se najednou srovnal. Byla jsem šťastná a přála jsem si tam zůstat.
Jenže to byly exercicie, ne společenství zasvěceného života. A já už se zavázala Betlému. A nedokázala jsem o téhle své úzkosti mluvit se svým doprovázejícím, protože jsem byla přesvědčená, že to je jen „psychika“ a že by bylo nepěkné vyjadřovat své pochyby o rozlišování Betlemitek právě tehdy, když se sestra Isabelle zrovna trefila.
Nakonec mi doprovázející řekl: „Poslyšte, zkuste o sliby požádat, a uvidíte, co Vám řeknou.“ A já jsem se mu neodvážila odpovědět: „Ale já vím, co mi řeknou. Proto jsem tady.“
Když jsem později z Betléma odešla, vrátila jsem se na toto místo, kde jsem prožila tolik pokoje. Dlouze jsem mluvila s knězem zodpovědným za exerciční dům. Stále jsem si vyčítala, že jsem nedodržela své sliby. On mě ale uklidnil a vysvětlil mi, že chodit na ignaciánské exercicie šest let poté, co jsem vstoupila do komunity, byl nesmysl.
Zatím jsem ale stále byla v Betlémě. Exercicie skončily, já se vrátila a měla jsem pocit, že je správné požádat o sliby. Sestra Isabelle se hned ozvala: „Dej mi vědět, co je u tebe nového.“
Se sevřeným žaludkem jsem tedy požádala o sliby. Generální převorka jako obvykle odpověděla obratem: „Drahá sestro XY, kterou nesmírně miluji, Panna Maria ti s převelikou radostí dovoluje složit sliby.“
Tehdy se mě zmocnila nesmírná úzkost. Požádala jsem, aby sliby byly zrušeny. Necítila jsem se připravená. Převorka mě důrazně napomenula: chybělo mi odhodlání a pevná vůle. Další den mi přinesla modlitbu za osvobození, kterou napsala s. Marie, spoluzakladatelka betlemitek, spolu s Pannou Marií. Měla jsem poslušnost ji několikrát ve dne a v noci číst, žehnat se při tom velkým znamením kříže a svěcenou vodou. To mě uchrání před útoky démonů, kteří mě chtějí svést z cesty.
Tvrdit člověku, který žije sám uzavřený mezi čtyřmi zdmi, že je v přítomnosti démonů, je skutečné peklo! V měsících, které předcházely slibům, jsem zase přestala spát. Napsala jsem převorce: Milá sestro XY, nestudovala jsem démonologii, ale i jen samotná myšlenka, že jsem cílem útoku démonů, je pro mě utrpení. Už se v modlitbě neobracím k Bohu, ale zabývám se neustále jen sama sebou, abych viděla, odkud zase vyjde něco démonického. Mluv se mnou prosím o něčem jiném než o démonech.“
Ke slibům jsem dospěla v opravdovém strachu ze zatracení.
VII. Cesta ven: lži, instrumentalizace a zneužívání Nejsvětější svátosti
1. Zjištění, že generální převorka lže
Tyhle řádky si nejspíš nikdy nikdo z těch, kteří žijí uvnitř, nepřečte. Jeden ale nikdy neví, třeba tam přijde příbuzný nebo kamarád s mobilem nebo telefonem… Jistě, mniška ho nesmí použít. Ale vždycky lze aspoň něco přečíst.
Aspoň se mnou to tak jeden příbuzný udělal. Velmi odvážně mi přečetl článek z La Vie od Laurenta Grzybowskeho „Guruové v klášterech“. Tehdy jsem samozřejmě moc nepochopila, co jim vytýká. Byla jsem ještě „příliš uvnitř“ a můj vymytý mozek už přemýšlel podle toho „co by si myslela Panna Marie“.
Zapamatovala jsem si nicméně, že se setra Isabelle omluvila za své chyby až v Římě a „přísahala před Bohem“, že zvyk překládat soukromá zjevení a dávat je sestrám, není běžný. Prozřetelnost tomu chtěla, že o pár týdnů později mi jedna sestra řekla o „soukromých zjeveních“, která dostala. Dodala, že se o těchto zjeveních, které nám působí takové dobro, nesmí mluvit, protože by to poškodilo sestru Isabelle a Betlém.
Tehdy jsem pochopila, že opravdu existuje přímé spojení mezi tím, co se psalo ve článku, který mi příbuzný přečetl, a tím, co se v Betlémě děje.
Byla jsem šokovaná, že sestra Isabelle klidně udělala v Římě velké „mea culpa“ před světem a tiskem, nebála se lhát a tvrdit, že tato zjevení nejsou běžná, a přitom třeba tato sestra jich měla spoustu, stejně jako další sestry.
2. Nejsvětější svátost
Dva týdny po slibech se mi dostalo té milosti, že jsem začala uvažovat o odchodu. Byla jsem natolik oddaná církvi, že bych nikdy neodešla, kdybych nedostala „znamení shůry“. A tehdy se stalo, že jeden pastýř církve vyjádřil velice jasné rozlišování ohledně Nejsvětější svátosti. Díky němu jsem pochopila, že moje pochyby ohledně toho, jak se v Betlémě žije, jsou oprávněné.
Řehole života, III: Eucharistická adorace v poustevně, 511
„Aby jim umožnila odpovídat na jejich povolání po způsobu svatého Bruna se svatostí a vytrvalostí, dovoluje církev zasvěceným mniškám, které k tomu přijmou povolání rozlišené v poslušnosti, privilegium adorace Eucharistie v oratoři jejich poustevny. Toto povolání k eucharistické adoraci má být podrobováno stálému rozlišování.“
To praví stanovy na papíře, v každodenním životě se to však nedodržuje.
Když jsem přišla do Betléma a viděla, že každá sestra má v cele Nejsvětější svátost, zatoužila jsem po tom také. Zároveň jsem se také chtěla ujistit o tom, že tam ohledně toho probíhá zdravé rozlišování. Sestra převorka mi řekla, že o tom rozhoduje výhradně generální představená. Mám požádat ji.
Dostala jsem okamžitý souhlas. To mě velmi znepokojilo. V čem tedy to rozlišování spočívá? Vždyť mě vůbec nezná! Jak může posoudit mou zralost a zodpovědnost? Po několikadenním zpytování svědomí, kdy jsem si uvědomovala, že cíl nesvětí prostředky, jsem požádala o to, aby byla Nejsvětější svátost z mojí cely zase odebrána.
Mojí žádosti nebylo vyhověno, a to po celých sedm let. „Je to naše charisma. Přijaly jsme ho přímo od církve. Mýlíš se. Odevzdej své myšlenky Panně Marii. Jsme příliš malé na to, abychom žily v samotě bez Pána. Musíš si ji nechat!“
Nejhorší bylo pro mé svědomí pět dní ústraní na díkůvzdání za složení slibů. Měla to být stálá adorace před otevřeným Svatostánkem. Měla jsem před ním spát, ale také jíst tiramisu a tagliatelle!
Bylo to utrpení pro mé svědomí: buď jsem nebyla poslušná příkazům v Betlémě, nebo trpěl můj smysl pro teologii: „Je to opravdu možné, že o tomhle ví a souhlasí Benedikt XVI.? Pane, mám silný pocit, že ti takto vyjadřuji neúctu. Když jsem byla ve světě, nikdy by mě nenapadlo se na adoraci vydat s vybavením na piknik, abych měla pocit, že jsem ti blíž.“
VIII. Dysfunkce komunity Betlémských mnišek na základě kanonického práva.
(zkráceno)
1. Ohledně autority
Kánon 618: Představení nechť moc, kterou převzali od Boha, skrze službu církve vykonávají v duchu služby.
Kánon 619: Představení ať se svědomitě věnují svému úřadu a spolu se členy jim svěřenými ať se snaží vybudovat bratrské společenství v Kristu, ve kterém se hledá a na prvním místě miluje Bůh. Proto ať živí často své členy potravou Božího slova a vedou je ke slavení liturgie. Nechť jsou jim také vzorem v pěstování ctností, zachovávání zákonů a tradic vlastních institutu.
Nežila jsem v Beth Gamal, kde žije generální převorka. Ale během evangelních měsíců, na nichž byla přítomná, jsem vždy pozorovala tentýž vzorec. Kdykoliv je přítomna, nezvoní se ráno na zvony, aby si mohla odpočinout. Neúčastní se liturgie. Samozřejmě kromě případů, kdy je přítomen kardinál nebo biskup. Totéž platí pro mši svatou: objeví se jen na přijímání.
Také její stravování vypadá úplně jinak. Mniškám nosí laici přebytky z blízkých supermarketů, obvykle prošlé nebo nahnilé. Zato jídlo pro převorku musí být čerstvé a dokonalé. Zdůvodňuje se to jednak jejími žaludečními problémy, jednak tím, že je to ikona Panny Marie, které mnišky takto vyjadřují lásku.
2. Noviciát a sliby
Kánon 650: 1: Účelem noviciátu je, aby novicové byli formováni pod vedením magistra, podle způsobu výchovy určeného vlastním právem. 2: Vedení noviců je vyhrazeno jednomu magistru noviců pod autoritou vyšších představených.
V Betlémě není noviciát ani novicmistrová.
Kánon 652: 1: Úkolem magistra a jeho pomocníka je rozpoznat a potvrdit povolání noviců a postupně je vést k životu v dokonalosti, jak je vlastní příslušnému institutu.
Normálně, když přijde do nějakého společenství nový kandidát, chce se po něm, aby tomu dal čas. Má dodělat studia… Ověřuje se jeho vytrvalost.
To, jak povolání chápe sestra Isabelle, nemá nic společného s pravidly tradiční obezřetnosti ani se zdravým rozumem. V Betlémě se spěchá. Kandidátka má vstoupit co nejdřív „aby neztratila povolání.“
U mě rozhodně žádné rozpoznávání ani ověřování neproběhlo. A to jsem se ptala po objektivních kritériích rozlišování. Mluvila jsem o tom, že mě ticho přivádí k šílenství a že se nemodlím věrně malé hodinky. Převorka na to řekla: „To je normální. Nejsme všichni věrní.“
A nakonec v Betlémě neexistuje rozlišování mezi forum internum a externum pod záminkou toho, že „nejde takhle osobu rozdělit vedví. To je součástí východního mnišství.“
Kánon 653: 1: Novic může svobodně opustit institut. Také jej může propustit příslušná autorita institutu. 2: Je-li novic po ukončení noviciátu schopným, ať je připuštěn k časným slibům, jinak ať je propuštěn. Je-li ještě pochybnost o jeho způsobilosti, může vyšší představený prodloužit dobu zkoušky ve shodě s vlastním právem, nikdy však ne déle než o 6 měsíců.
V Betlémě neexistuje „ukončení noviciátu“. Může se protahovat donekonečna. Respektuje se svoboda osob klidně zrát ke „svobodnému“ rozhodnutí pro obláčku či sliby. Zato odejít je takřka nemožné.
Manipulace se uplatňuje natolik, že daná osoba o obláčku sliby či Nejsvětější svátost nakonec „svobodně“ požádá. A čím víc takových kroků tím směrem někdo udělá, tím těžší pro něj bude odejít.
Kánon 648: 3: Noviciát nechť není delší dvou let.
Kolik sester bylo v Betlémě 3, 5 ale i 7 nebo 10 let?
Každé prodloužení se musí předkládat na Dikasteriu pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Opravdu to betlemitky dělají? A opravdu dostávají tolik povolení?
V souvislosti s betlemitkami se mluví o „velké lehkosti“. Realita je ale jiná. Ano, na dívky se netlačí, aby přistoupily ke slibům. Tlačí se na ně, aby zůstaly: „Najdeš svobodu, když se zavážeš. Dokud ses nezavázala, jsi nesvobodná. Jsi otrokyní své psychiky.“
Zdroj: https://www.avref.fr/fichiers/Témoignages%20Béthléem%202014.pdf
